ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 21.4.2026, svátek má
Alexandra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Sláva vítězůmJak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylez
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyMilovník knih v roli kataOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Marně vzpomínám na ZoruNámořník z domu s cimbuřímRebecca Campbell: Karty pradávných kamenůPřed deseti roky odešel Standa ProcházkaMezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z EvropyJako po drátkuTřicet nekompromisních literárních úderů na solar
Otcovi psí smrt (díl pátý)
21.05.2025 Aleš Misař Próza
Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Pátý, závěrečný díl povídky i s rozuzlením můžete číst zde:
5
Trojice vkročila zpět do obýváku. „Tati, my už to nechceme protahovat a rádi bychom ti popřáli!“ řekl Robert a očividně rozhodnutý k něčemu, co nebude moct vrátit, přistoupil k otci. Ten se zázračně rychle zdvihl z křesla, promnul si ruce, tváře mu zčervenaly potěšením. Zdánlivě ztracené děti s ním nejen mluví, jako by se nic nestalo, ale také mu budou přát k narozeninám. Vypadalo to na vyhlášení příměří. I Markéta s Eduardem se přidali ke gratulaci, i když by se spíše raději propadli hanbou. Přece musel otec prohlédnout trapnost toho divadla. Bylo nemožné navázat na dětskou bezprostřednost před dvaceti lety. Nebo jsou upřímné ty slzy dojetí, od kterých mu teď zvlhly oči? Teď ví, že jde jen o to, naroubovat další divadelní výstup na vše, co předcházelo. Seeřadili se v zástupu podle věku, jako tehdy, když byli malí. Teď si mohli spočítat, jak tu zoufale jeden chybí. Nejbolestivější mezera. Vidí to on, vidí to oni.
Klasická kytice k předání vyšla na Markétu. Neprotestovala, ačkoli zpočátku se hlásila o smrtící kapsli a bratři se jí nedivili, když přetékala nejzavilejší záští k otci. Eduard měl nejméně chutí zabíjet a vedle pověsti bojácného sourozence se musel smířit i s lahví tichého vína (mysleli samozřejmě, že otec nezměnil svůj vkus a zůstal i nadále vyznavačem červeného), pochopitelně přijal bez námitek. Nutno mu připsat jednu zásluhu – byl to on, koho napadlo připevnit kapsli k zadní straně fotografie izolepou. „Výborně – ať vidí, za co to má!“ pochválila zlepšovák Markéta, poprvé tak za dlouhou dobu řekla slovo chvály na adresu jindy vysmívaného sourozence. Uznale mu to odkýval i Robert. On sám se měl stát symbolickým katem, který vtiskne smrtící kombinaci do dlaní odsouzeného. Ještě během gratulace se jim i přes drobná klopýtnutí dařilo držet se plánu. Co se ovšem nedalo předvídat, byly otcovy reakce, ze kterých jim v hlavě uvázla přibližně tato směsice: „Nádherné, karafiáty já rád, jak vy si to pamatujete, to jste nemuseli, neměli jste si dělat škodu… Fotka, ale jděte, to bude nějaká hezká rodinná vzpomínka, to si pak pořádně prohlídnu, na to si musím vzít brejle… A tohle malé vzadu? Bonbonek? Fotka s bonbonem? To bude přímo sladká vzpomínka, tohle asi v albu nemám, prosím vás, to nemuselo být, já bych neměl mlsat, zuby už nejsou prvotřídní. Markétko, nad dřezem najdeš vázu, buď tak laskavá, naplň ji vodou a dej mi tam ty karafiáty, ať nevadnou. Edo, víno rovnou rozlej, vypadá úžasně, a děláš mi radost, že si pamatuješ, co mám rád, vypadá to na znamenitý ročník, jen ty brejle mi chybí ke štěstí, kam jsem si je u sta hromů založil, lidičky, neviděli jste moje brejle?“ Sledovali ho, jak fotografii s připoutanou kapslí prostě položil na stůl. Mezi sourozenci vypukla panika, kterou zklidnil až Robert:
„Samozřejmě ti je pomůžeme najít!“ Všichni se zmatenými pohyby pustili do hledání brýlí.
„Nikde je nevidím, sám bych asi potřeboval brýle,“ zkusil Eduard, opět neúspěšně, odlehčit situaci. A Robert se hned netrpělivě ptal: „Kam si je normálně odkládáš?“
„Nevím, nevím, vedle gramofonu je normálně odkládám, na Mozarta je nepotřebuji, ale to nespěchá, nenamáhejte se, co blázníte?“ rozhlížel se po svých dětech, které všude možně házely pohledem. „A kde máš ten gramofon, kde?“ ptal se pomalu Eduard. Nikdo si nepamatoval, že by byl otec vlastníkem gramofonu, natož že by poslouchal Mozarta, a už vůbec si nedovedli vybavit, že by někdy nosil brýle. Takové šoky, kmitalo jim mozkem,
„Já vám to ukážu, v pracovně na stolku od šicího stroje přece, nenápadný pod takovou dečkou ho schovávám kvůli prachu, ale na co ten kvalt kvůli brejlím, i bez nich vás pořád poznávám, moje děti!“ Ani otcův vtip nikdo ze zběsilých průzkumníků neocenil.
Pátrání se protahovalo, a tak na chvíli kapsle se smrtícím jedem a fotografie s mrtvým bratrem na stole osiřely mezi talířky s rozjedenými koláči.
„A tys je asi nenašel, co?“ ptal se Robert Eduarda, který se vrátil z výpravy do předsíně.
„Ne, jen nějakou figurínu v uniformě! Táta hledá v pracovně, snad najde,“ soukal ze sebe Eduard a jeho vyhublá vysoká postava se chvěla vzrušením.
„Posloucháš se? Co jsi to vypustil z pusy? Ale k čertu se vším, teď budu muset zrušit akci, zruším to! Kvůli pitomým brejlím!“ vztekal se Robert, už se ani nestaral o to, jestli ho otec slyší nebo ne. Zamířil ke stolu, měl v úmyslu vzít si nebezpečnou nadílku zpátky, Markéta to postřehla a zatáhla ho do kuchyně. „Zbláznil ses i ty? Divím se, že bys to vzdával. Tím líp, když si bude myslet, že je to bonbon. Ať to slupne a bude pokoj!“
„Musí najít ty brejle, bez nich se nepohneme dál,“ řekl Robert.
„Nech ty věci ležet, jak jsou, už klidně můžeme vypadnout, kostky jsou vržený,“ prosila ho Markéta. Než jí stačil odpovědět, nastala další nepříjemnost. Ta rozhodující.
„Jindříšku, jdu ti popřát a jako první dáreček ti nesu brejle, které sis u mě nechal,“ veškeré snažení ostře přerušil hlas kohosi nově příchozího. A pak ji viděli – žena bezesporu dávno odkvetlá stála na prahu obýváku, šedé mikádo spadalo stínilo odulý obličej, zdálo se, že tady kdosi políbil zakletou ropuchu a doufal, že se promění v princeznu, ale to kouzlo skončilo na půl cesty. Pod fialovým svetrem vyjevení diváci tušili znavená ňadra odpočívající na vypouklém břiše, dále je zaujaly nohy v hnědých legínách sotva pobírajících přetékající konve stehen, a hlavně v kontrastu ke zbytku bily do očí růžové papuče se střapci. Bizarně přitahovaly jejich pozornost, a zvláště nemohli dostat z hlavy její úsměv zářící i přes vylomený přední zub. Ovšem co jí chybělo na kráse i v chrupu, zdatně doháněla veselím, přímo se smála očima v tukem podlitých důlcích. Šťastné prasátko, pomysleli si, ale nikoli neškodné, protože po jeho příchodu docela zchromli. V otci ta bytost vybudila opačnou reakci, neboť okamžitě ožil a návštěvnici vřele vítal.
„Doubravko, tys přišla, ty sis vzpomněla, nestůj tam, pojď dál!“ jeho hlas vystřelil do výšin naprostého rozněžnění.
„Ty mě nemít, co by sis počal, Jindříšku, jsem tvůj mozek a tvoje oči!“ zaskřehotala přes onu mezeru v chrupu, z níž nemohli spustit oči.
„Ty jsi moje terno, brejle teď potřebuji, abych viděl na ty dárky, co mi přinesla tady omladina!“ pokračoval v zajíkavé linii a ukázal na své tři potomky, kteří se snažili uvěřit tomu, co právě viděli, a když zachytil jejich rozpaky, spěšně se optal: „Snad nejste překvapení jako já. Mládeži, můžu vás představit?“
„Nevěděla jsem, že máš hosty. To já zase hned půjdu,“ předběhla žena ty, kdo po skončení brýlové patroly pro změnu marně hledali slova.
„Nechoď, vidíte, tu židli navíc nakonec využiji, a konečně vás představím. To jsou moje děti, tady nejstarší syn Robert, tady ten, co se schovává za tebou v chodbě – neboj se, Edo, protáhneš se, pojď mezi nás – a tady dcera Markéta. Ještě jsem čekal na jednoho syna, ale o tom jindy,“ otci se vrátila výřečnost žíhaná citem ke krásce v růžových papučích.
„Tati?“ To bylo jediné slovo, na které se po drtivých vteřinách rozpaků zmohla Markéta. A v milionech odstínů toho slova Robert a Eduard rozpoznali signál k okamžitému odchodu.
„Děti moje, nedivte se, chlap sám občas ocení ženskou ruku a Doubravka je moje nová sousedka z přízemí, škoda že jsem ji nepoznal dříve,“ vysvětlil otec a oni se museli dívat, jak se flanel jeho obnošené košile tře o vlákna jejího svetru a oni v ty chvíle tvoří pár opevněný proti úkladům zbytku světa.
„My si tak navzájem vypomáháme v naší samotě, viď?“ poklepala mu na rameno a mezerou po vylomeném zubu vzrušeně dýchala.
V tom okamžení Robert shrábl ze stolu důkazy, až talířky poskočily a vidličky zazvonily, jen zázrakem nic neshodil a pak jeho ruka bleskurychle zmizela v kapse kalhot.
„Když jindy, tak jindy!“ odsekla Markéta na rozloučenou. Potom šťouchla do váhavého dlouhána Eduarda a sourozenci se dali na útěk do předsíně, tam posbírali boty a kabáty a vyběhli ze dveří. S jakou úlevou tentokrát nasáli zatuchlý vzduch stoleté chodby. Jak mohli tak samozřejmě předpokládat, že tu žije sám, že o něj nikdo nejeví zájem, že ho všichni odstrčili? Jak to, že v tom domě bydlí ještě někdo?
„Přepočítali jsme se,“ usoudil Eduard, ale nikdo ho neposlouchal.
Otec nestíhal vývoj událostí, volal za nimi jakousi změť nechápavých námitek, ale poslední zřetelnou větu slyšeli od ní: „Nech je, ať si jdou, když chtějí, já jsem tu pro tebe,“ dala si záležet, aby věta dolétla až k nim na schody.
„Omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhl, ale možná že takhle to mělo dopadnout,“ řekl Robert, a snad aby se uklidnil, přemístil neudaný dárek z těsné kapsy kalhot do měkčí kapsy kabátu, zatímco Markéta z kabelky tasila cigaretu na svůj stabilizační rituál – už jí nesnesitelně chyběla.
„To on ale dopadl!“ upřesnil Eduard a potěšilo jej, že Markéta se jeho poznámce poprvé vřele zasmála, právě ve vteřině, kdy za sebou zabouchli omšelé a rozedrané dveře nejpodivnějšího domu v malém městě N. a přátelský mráz pod otevřenou oblohou je začal štípat do tváří. Nebyl to sen. Ani to, že muž v rozsvíceném okně si konečně nasadil brýle a za okamžik už si postěžoval své vlídné společnici, že pro změnu se mu někam zatoulaly dárky od mladých.
K O N E C
Předchozí díly:
První díl zde
Druhý díl zde
Třetí díl zde
Čtvrtý díl zde
Trojice vkročila zpět do obýváku. „Tati, my už to nechceme protahovat a rádi bychom ti popřáli!“ řekl Robert a očividně rozhodnutý k něčemu, co nebude moct vrátit, přistoupil k otci. Ten se zázračně rychle zdvihl z křesla, promnul si ruce, tváře mu zčervenaly potěšením. Zdánlivě ztracené děti s ním nejen mluví, jako by se nic nestalo, ale také mu budou přát k narozeninám. Vypadalo to na vyhlášení příměří. I Markéta s Eduardem se přidali ke gratulaci, i když by se spíše raději propadli hanbou. Přece musel otec prohlédnout trapnost toho divadla. Bylo nemožné navázat na dětskou bezprostřednost před dvaceti lety. Nebo jsou upřímné ty slzy dojetí, od kterých mu teď zvlhly oči? Teď ví, že jde jen o to, naroubovat další divadelní výstup na vše, co předcházelo. Seeřadili se v zástupu podle věku, jako tehdy, když byli malí. Teď si mohli spočítat, jak tu zoufale jeden chybí. Nejbolestivější mezera. Vidí to on, vidí to oni.
Klasická kytice k předání vyšla na Markétu. Neprotestovala, ačkoli zpočátku se hlásila o smrtící kapsli a bratři se jí nedivili, když přetékala nejzavilejší záští k otci. Eduard měl nejméně chutí zabíjet a vedle pověsti bojácného sourozence se musel smířit i s lahví tichého vína (mysleli samozřejmě, že otec nezměnil svůj vkus a zůstal i nadále vyznavačem červeného), pochopitelně přijal bez námitek. Nutno mu připsat jednu zásluhu – byl to on, koho napadlo připevnit kapsli k zadní straně fotografie izolepou. „Výborně – ať vidí, za co to má!“ pochválila zlepšovák Markéta, poprvé tak za dlouhou dobu řekla slovo chvály na adresu jindy vysmívaného sourozence. Uznale mu to odkýval i Robert. On sám se měl stát symbolickým katem, který vtiskne smrtící kombinaci do dlaní odsouzeného. Ještě během gratulace se jim i přes drobná klopýtnutí dařilo držet se plánu. Co se ovšem nedalo předvídat, byly otcovy reakce, ze kterých jim v hlavě uvázla přibližně tato směsice: „Nádherné, karafiáty já rád, jak vy si to pamatujete, to jste nemuseli, neměli jste si dělat škodu… Fotka, ale jděte, to bude nějaká hezká rodinná vzpomínka, to si pak pořádně prohlídnu, na to si musím vzít brejle… A tohle malé vzadu? Bonbonek? Fotka s bonbonem? To bude přímo sladká vzpomínka, tohle asi v albu nemám, prosím vás, to nemuselo být, já bych neměl mlsat, zuby už nejsou prvotřídní. Markétko, nad dřezem najdeš vázu, buď tak laskavá, naplň ji vodou a dej mi tam ty karafiáty, ať nevadnou. Edo, víno rovnou rozlej, vypadá úžasně, a děláš mi radost, že si pamatuješ, co mám rád, vypadá to na znamenitý ročník, jen ty brejle mi chybí ke štěstí, kam jsem si je u sta hromů založil, lidičky, neviděli jste moje brejle?“ Sledovali ho, jak fotografii s připoutanou kapslí prostě položil na stůl. Mezi sourozenci vypukla panika, kterou zklidnil až Robert:
„Samozřejmě ti je pomůžeme najít!“ Všichni se zmatenými pohyby pustili do hledání brýlí.
„Nikde je nevidím, sám bych asi potřeboval brýle,“ zkusil Eduard, opět neúspěšně, odlehčit situaci. A Robert se hned netrpělivě ptal: „Kam si je normálně odkládáš?“
„Nevím, nevím, vedle gramofonu je normálně odkládám, na Mozarta je nepotřebuji, ale to nespěchá, nenamáhejte se, co blázníte?“ rozhlížel se po svých dětech, které všude možně házely pohledem. „A kde máš ten gramofon, kde?“ ptal se pomalu Eduard. Nikdo si nepamatoval, že by byl otec vlastníkem gramofonu, natož že by poslouchal Mozarta, a už vůbec si nedovedli vybavit, že by někdy nosil brýle. Takové šoky, kmitalo jim mozkem,
„Já vám to ukážu, v pracovně na stolku od šicího stroje přece, nenápadný pod takovou dečkou ho schovávám kvůli prachu, ale na co ten kvalt kvůli brejlím, i bez nich vás pořád poznávám, moje děti!“ Ani otcův vtip nikdo ze zběsilých průzkumníků neocenil.
Pátrání se protahovalo, a tak na chvíli kapsle se smrtícím jedem a fotografie s mrtvým bratrem na stole osiřely mezi talířky s rozjedenými koláči.
„A tys je asi nenašel, co?“ ptal se Robert Eduarda, který se vrátil z výpravy do předsíně.
„Ne, jen nějakou figurínu v uniformě! Táta hledá v pracovně, snad najde,“ soukal ze sebe Eduard a jeho vyhublá vysoká postava se chvěla vzrušením.
„Posloucháš se? Co jsi to vypustil z pusy? Ale k čertu se vším, teď budu muset zrušit akci, zruším to! Kvůli pitomým brejlím!“ vztekal se Robert, už se ani nestaral o to, jestli ho otec slyší nebo ne. Zamířil ke stolu, měl v úmyslu vzít si nebezpečnou nadílku zpátky, Markéta to postřehla a zatáhla ho do kuchyně. „Zbláznil ses i ty? Divím se, že bys to vzdával. Tím líp, když si bude myslet, že je to bonbon. Ať to slupne a bude pokoj!“
„Musí najít ty brejle, bez nich se nepohneme dál,“ řekl Robert.
„Nech ty věci ležet, jak jsou, už klidně můžeme vypadnout, kostky jsou vržený,“ prosila ho Markéta. Než jí stačil odpovědět, nastala další nepříjemnost. Ta rozhodující.
„Jindříšku, jdu ti popřát a jako první dáreček ti nesu brejle, které sis u mě nechal,“ veškeré snažení ostře přerušil hlas kohosi nově příchozího. A pak ji viděli – žena bezesporu dávno odkvetlá stála na prahu obýváku, šedé mikádo spadalo stínilo odulý obličej, zdálo se, že tady kdosi políbil zakletou ropuchu a doufal, že se promění v princeznu, ale to kouzlo skončilo na půl cesty. Pod fialovým svetrem vyjevení diváci tušili znavená ňadra odpočívající na vypouklém břiše, dále je zaujaly nohy v hnědých legínách sotva pobírajících přetékající konve stehen, a hlavně v kontrastu ke zbytku bily do očí růžové papuče se střapci. Bizarně přitahovaly jejich pozornost, a zvláště nemohli dostat z hlavy její úsměv zářící i přes vylomený přední zub. Ovšem co jí chybělo na kráse i v chrupu, zdatně doháněla veselím, přímo se smála očima v tukem podlitých důlcích. Šťastné prasátko, pomysleli si, ale nikoli neškodné, protože po jeho příchodu docela zchromli. V otci ta bytost vybudila opačnou reakci, neboť okamžitě ožil a návštěvnici vřele vítal.
„Doubravko, tys přišla, ty sis vzpomněla, nestůj tam, pojď dál!“ jeho hlas vystřelil do výšin naprostého rozněžnění.
„Ty mě nemít, co by sis počal, Jindříšku, jsem tvůj mozek a tvoje oči!“ zaskřehotala přes onu mezeru v chrupu, z níž nemohli spustit oči.
„Ty jsi moje terno, brejle teď potřebuji, abych viděl na ty dárky, co mi přinesla tady omladina!“ pokračoval v zajíkavé linii a ukázal na své tři potomky, kteří se snažili uvěřit tomu, co právě viděli, a když zachytil jejich rozpaky, spěšně se optal: „Snad nejste překvapení jako já. Mládeži, můžu vás představit?“
„Nevěděla jsem, že máš hosty. To já zase hned půjdu,“ předběhla žena ty, kdo po skončení brýlové patroly pro změnu marně hledali slova.
„Nechoď, vidíte, tu židli navíc nakonec využiji, a konečně vás představím. To jsou moje děti, tady nejstarší syn Robert, tady ten, co se schovává za tebou v chodbě – neboj se, Edo, protáhneš se, pojď mezi nás – a tady dcera Markéta. Ještě jsem čekal na jednoho syna, ale o tom jindy,“ otci se vrátila výřečnost žíhaná citem ke krásce v růžových papučích.
„Tati?“ To bylo jediné slovo, na které se po drtivých vteřinách rozpaků zmohla Markéta. A v milionech odstínů toho slova Robert a Eduard rozpoznali signál k okamžitému odchodu.
„Děti moje, nedivte se, chlap sám občas ocení ženskou ruku a Doubravka je moje nová sousedka z přízemí, škoda že jsem ji nepoznal dříve,“ vysvětlil otec a oni se museli dívat, jak se flanel jeho obnošené košile tře o vlákna jejího svetru a oni v ty chvíle tvoří pár opevněný proti úkladům zbytku světa.
„My si tak navzájem vypomáháme v naší samotě, viď?“ poklepala mu na rameno a mezerou po vylomeném zubu vzrušeně dýchala.
V tom okamžení Robert shrábl ze stolu důkazy, až talířky poskočily a vidličky zazvonily, jen zázrakem nic neshodil a pak jeho ruka bleskurychle zmizela v kapse kalhot.
„Když jindy, tak jindy!“ odsekla Markéta na rozloučenou. Potom šťouchla do váhavého dlouhána Eduarda a sourozenci se dali na útěk do předsíně, tam posbírali boty a kabáty a vyběhli ze dveří. S jakou úlevou tentokrát nasáli zatuchlý vzduch stoleté chodby. Jak mohli tak samozřejmě předpokládat, že tu žije sám, že o něj nikdo nejeví zájem, že ho všichni odstrčili? Jak to, že v tom domě bydlí ještě někdo?
„Přepočítali jsme se,“ usoudil Eduard, ale nikdo ho neposlouchal.
Otec nestíhal vývoj událostí, volal za nimi jakousi změť nechápavých námitek, ale poslední zřetelnou větu slyšeli od ní: „Nech je, ať si jdou, když chtějí, já jsem tu pro tebe,“ dala si záležet, aby věta dolétla až k nim na schody.
„Omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhl, ale možná že takhle to mělo dopadnout,“ řekl Robert, a snad aby se uklidnil, přemístil neudaný dárek z těsné kapsy kalhot do měkčí kapsy kabátu, zatímco Markéta z kabelky tasila cigaretu na svůj stabilizační rituál – už jí nesnesitelně chyběla.
„To on ale dopadl!“ upřesnil Eduard a potěšilo jej, že Markéta se jeho poznámce poprvé vřele zasmála, právě ve vteřině, kdy za sebou zabouchli omšelé a rozedrané dveře nejpodivnějšího domu v malém městě N. a přátelský mráz pod otevřenou oblohou je začal štípat do tváří. Nebyl to sen. Ani to, že muž v rozsvíceném okně si konečně nasadil brýle a za okamžik už si postěžoval své vlídné společnici, že pro změnu se mu někam zatoulaly dárky od mladých.
K O N E C
Předchozí díly:
První díl zde
Druhý díl zde
Třetí díl zde
Čtvrtý díl zde
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Jak jsem se měl před půlstoletím
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
V zajetí Amygdaly
Upíchni tam plavovlásku!!!
Hypochondr
V dětství jsme řádili
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Dedukce z Poea v normálním životě
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.