ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 18.7.2025, svátek má
Drahomíra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Pohádka o Válendě, Skákandě a CochcešiRodičovství Kdo mi pije časOdcházeníS osamostatňováním dětí to nepřehánějmeBarevný svět
Nejčtenější za 14 dní
Jděte do kina a vyhrajte: Letní soutěž Cinema CityDiktoval Al Pacino své paměti?Neversův bod knihám?Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa BornaPérák a smysl životaZnovuzrození Jurského světaMají výcvik, zbraně i zkušenosti. Na tenhle rachot ale připraveni nejsou…Nových sedm divů světa: Znáte je? Jdou na vás komáři a klíšťata? Zkuste se bránit přírodní cestou Jak Češi vnímají svátek Cyrila a Metoděje?Velký šéf bez vatyTři tipy na letní čtení pro děti: Dobrodružství do kufru
Podivuhodné Hlubočepy
21.06.2025 Ivo Fencl Literatura
Historik Jan Jungmann (*1964) během posledních dvaceti let napsal a fotografiemi doplnil knihy Smíchov (2007), Libeň (2010) a Holešovice-Bubny (2014). Teď přidává ještě monografií o Hlubočepech, což je pražská oblast vedle Barrandova zahrnující taky vápencové jeskyně Prokopského údolí.
Vybral (především černobílé) fotografie a pomohlo mu, že je kurátor sbírky negativů, pohlednic a diapozitivů v Muzeu hlavního města. Ani však nezakrývá osobní vztah k oblasti, cituji: „Nekonečný koncert cikád v údolí, jarní fialky. Tajemné viadukty, tyčící se do nebe. Dva činžáky tam u mostu pod zlíchovským kostelem - s pavlačemi otevřenými ke trati - a jeden chlapec naivně závidějící jejich obyvatelům. Když večer četl Tajemnou Řásnovku, snil, že se foglarovka odehrává v této záhadné čtvrti, protkané železnicemi, s tolika tajuplnými zákoutími. Ten chlapec jsem byl já.“
Jungmannovi z dětství utkvělo panorama Prahy sledované z vlaku pod Dívčími hrady, a protože chápe, že budou původní Hlubočepy zničeny, posílá svou knihu čtenářům jako jejich připomínku. Nebylo snadné ji dát dohromady.
Literatury ke zdejším dějinám je jako šafránu (s výjimkou Barrandova) a například o tamním pivovaru si můžete bájit. Reálně totiž lze zjistit už jenom naprosté nic.
Známější je historie kostela svatého Prokopa, zdejší jeskyně, Prokopského lomu, vápenky. I když… Reálně se jedná o část Jinonic. Jungmann to přiznaně ignoruje a stejné území si pro své účely přisvojuje; vždyť kostel býval dominantou sledovatelnou do dálav.
Knížka má dost textu, ale prokládán je fotografiemi. Začínají u zmíněných Dívčích hradů a Děvína, vévodícího pohledům na Zlíchov, což je čtvrť známá kdysi Červeným mlýnem a zahradní restaurací U Dědků (zbořena 1966). V místě kdysi romantické rokle, jak ji vidíme na snímku Eugena Wiškovského (1940), se táhne Noutonická ulice.
V jiné zdejší ulici Pod Žvahovem vybudovali roku 1932 funkcionalistickou vilu pro lékaře Františka Dedka (bez háčku), jehož manželka byla sestrou prvního z kreslířů Rychlých šípů Jana Fischera. Ten byl věřící, stejně jako MUDr. Dedek, jenž si u domu nechal vztyčit kamenný kříž. Lékař jezdíval za pacienty Tatrou 75, a jelikož byl fotograf-amatér, na stránce 48 najdeme rodinné snímky. Jejich dodavatel - syn František - je taky lékař.
V sekvenci knihy o vlastních Hlubočepech je zahrnuto i zdejší jezírko. Vzniklo začátkem dvacátého století zatopením vápencového lomu a měří 107 krát 26 metrů, hluboké moc není. Na nejvyšším skalisku nad ním rostla křivá hrušeň a kluci na vrchol sebevražedně lezli. Tato severní skalní stěna nad vodou se tyčí dál jako monument a ví, že nad ní ty děti lehávaly na kmeni stromu a shlížely dolů na hladinu. V oblasti fotili Sudek, Funke, Josef Ehm, Jan Lauschman; a když přišla zima, vytesávali lidé z jezírka led pro besední hospodu U Ritschlů.
Část knihy věnovaná Prokopskému údolí analyzuje tamní vápenku, v jejímž nepatrném zbytku dnes kupodivu sídlí Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí.
Roku 1712 financoval Adam Schwarzenberg (krumlovský vévoda) stavbu už zmíněného kostela svatého Prokopa (zbořeného armádou roku 1966). U kostela byla poustevna řádu ivanitů, a než císař Josef poustevnictví zrušil (1782), bývali poustevníci zvoníky, hrobníky a kostelníky.
Nedaleko Prokopského kostela se podzemí vyřádilo na Svatoprokopské jeskyni. Podle báje nutil Prokop samotného ďábla „orat skálu“ - a tady se to klidně mohlo stát. V celé kráse nepopisuje jeskyni jen Jakub Arbes, i když on velmi slušně, ale i cestovatel Josef Kořenský.
Od kostela vedly do jeskyně vytesané schody, začínala Čertovou síní (s dírou ve stropě) a stále se zužovala. Přešla v Čertovu strouhu a kámen Čertova hlava. Na konci jste objevili Prokopovo lůžko. Od začátku jeskyně ho dělilo 120 metrů.
Vždy 4. července tu bývaly vlastenecké poutě a jednu zachytil, jak Jungmann ví, malíř Quido Mánes… Pověrečnou zásadou začátku poutí bylo, že první skočnou tančívaly jen dívky. Roku 2003 na skále obnovili aspoň kříž.
Nedaleký lom byl založen roku 1880 a těžilo se do roku 1966. Dnes prostor náleží armádě a vápenka jako taková zanikla v sedmdesátých letech. O kus dál, u Dalejské potoka, stával mlýn zmiňovaný již roku 1659. Roku 1870 z něj udělali hospodu, které se začalo říkat U Prokopa a kde se ve čtyřicátých letech říkalo U Kordů. Zbořena při budování tajného vojenského objektu (1975), čímž opět narážíme na jisté skryté stránky této oblasti.
Jungmann se chvíli věnoval i vsi Klukovice, ležící nad Prokopákem a zmiňované poprvé roku 1342; kusem Prahy se stala roku 1922, ale ulice pojmenovali až roku 1988.
Autor se sune krajem a připomíná, že to byl otec pozdějšího prezidenta Václav M. Havel (1897-1979), kdo podnítil vybudování vilové čtvrti Barrandov, když skoupil pozemky na vrchu Habrová, který převýšením připomínal - z některých míst - Krkonoše.
Havel se inspiroval restaurací Cliff House u San Francisca, stojící na Pacifikem, a na Habrové stavěl od roku 1928. Barrandovské terasy otevřel 4. října 1929 a typická věž nad jejich restaurací měla navodit představu majáku. Filmové ateliéry se začaly stavět roku 1931 a všechno zde budovali s heslem „za Prahou a přece v Praze“. Co bylo, bylo, dnes ta samá místa veřejný charakter ztratila. Bohužel.
Inspirací pro tamní vilovou čtvrť byla Havlovi zahradní města u Friska, jak je poznal roku 1924, když byl v Americe. Jako vzorové exempláře vyrostly tu vlastně jen dvě ryze funkcionalistické vily - a jinak se architekti vyřádili. Inspirovali se i americkými haciendami.
V knize najdeme taky fotografie ze stavby vily Miloše Havla (1899-1968), na kterých je jako dítě zachycen budoucí prezident (1938), a když chceme mapovat i současno, postavili nedaleko kostel Krista Spasitele s kavárnou Kristian (Grussova ulice). Stal se stavbou roku 2021…
Jungmann cítil, že musí Hlubočepy uchopit i prostřednictvím vlaků, a závěrem probírá Českou západní dráhu, Duchcovskou dráhu a na piedestalu - skvělou - dráhu Buštěhradskou se známými viadukty. A zajímá ho život u Vltavy, vždyť na Zlíchově byl přístav parníků a končily tu dva přívozy. Autor samozřejmě ani nepopírá, že se jako historik zaměřuje na dějiny pražské lodní dopravy a že vydal před dvaceti lety knížku Zaniklé Podskalí.
Mezi triem úhlavních osobnosti pražského předměstí od H si Jungmann - vedle Joachima Barranda a Karla Hašlera - vytipoval Foglara, který tu nikdy nežil, ale cílil do Prokopáku jako výletník. Pozornost spisovateli věnovaná na konci knížky kupodivu není úplně přehnaná, i když je trochu překvapující, že jsou přetištěny celé stránky kreslených Rychlých šípů, a to s příběhy do Prokopáku - údajně - situovanými Rychlé šípy v zajetí Kondorů, Rychlé šípy dostávají vánoční nadílku a Rychlé šípy proti tlupě tuláků.
Ve skutečnosti Foglar není konkrétní a „pražský“ a mluví o „Černém“ údolí. Ztotožnit místa s Prokopákem zavání omylem, ale lehce. Faktem je například i to, že příběh o sáňkování začíná na - velmi povědomé - konečné tramvaje.
Co víc, přetištěn je Foglarovým vzorným písmem vyhotovený záznam o výpravě do údolí ze 6. února 1927. Měli tu s oddílem místa. Opičí stromy (staré borovice), „Skalní hřišťátko“ pod Hlubočepskými plotnami, „Lavór“, tzv. Dýmové jeskyně, Tygří džungli… Některé ty body naštěstí jsou zachyceny prostřednictvím fotografií, hlavně let čtyřicátých, a Jungmann dodá: „Často tam jezdíval na kole odpočívat, pracovat. K jeho oblíbeným místům patřilo jezírko. Koupal se tu a opaloval, přemýšlel, psal například knihu Když Duben přichází. Za okupace ho tu zatkl protektorátní četník v domnění, že zakresluje Němci budované podzemní úkryty.“
Jungmannova kniha není vůbec tenká a stojí za prolistování. Obsahuje i samostatný sešit se svou anglickou verzí a veliké složené přestisky starodávných map.
Jan Jungmann: Hlubočepy. Od trilobitů k filmovým hvězdám. Vydalo Muzeum hlavního města Prahy. 2025. 300 stran.
Jungmannovi z dětství utkvělo panorama Prahy sledované z vlaku pod Dívčími hrady, a protože chápe, že budou původní Hlubočepy zničeny, posílá svou knihu čtenářům jako jejich připomínku. Nebylo snadné ji dát dohromady.
Literatury ke zdejším dějinám je jako šafránu (s výjimkou Barrandova) a například o tamním pivovaru si můžete bájit. Reálně totiž lze zjistit už jenom naprosté nic.
Známější je historie kostela svatého Prokopa, zdejší jeskyně, Prokopského lomu, vápenky. I když… Reálně se jedná o část Jinonic. Jungmann to přiznaně ignoruje a stejné území si pro své účely přisvojuje; vždyť kostel býval dominantou sledovatelnou do dálav.
Knížka má dost textu, ale prokládán je fotografiemi. Začínají u zmíněných Dívčích hradů a Děvína, vévodícího pohledům na Zlíchov, což je čtvrť známá kdysi Červeným mlýnem a zahradní restaurací U Dědků (zbořena 1966). V místě kdysi romantické rokle, jak ji vidíme na snímku Eugena Wiškovského (1940), se táhne Noutonická ulice.
V jiné zdejší ulici Pod Žvahovem vybudovali roku 1932 funkcionalistickou vilu pro lékaře Františka Dedka (bez háčku), jehož manželka byla sestrou prvního z kreslířů Rychlých šípů Jana Fischera. Ten byl věřící, stejně jako MUDr. Dedek, jenž si u domu nechal vztyčit kamenný kříž. Lékař jezdíval za pacienty Tatrou 75, a jelikož byl fotograf-amatér, na stránce 48 najdeme rodinné snímky. Jejich dodavatel - syn František - je taky lékař.
V sekvenci knihy o vlastních Hlubočepech je zahrnuto i zdejší jezírko. Vzniklo začátkem dvacátého století zatopením vápencového lomu a měří 107 krát 26 metrů, hluboké moc není. Na nejvyšším skalisku nad ním rostla křivá hrušeň a kluci na vrchol sebevražedně lezli. Tato severní skalní stěna nad vodou se tyčí dál jako monument a ví, že nad ní ty děti lehávaly na kmeni stromu a shlížely dolů na hladinu. V oblasti fotili Sudek, Funke, Josef Ehm, Jan Lauschman; a když přišla zima, vytesávali lidé z jezírka led pro besední hospodu U Ritschlů.
Část knihy věnovaná Prokopskému údolí analyzuje tamní vápenku, v jejímž nepatrném zbytku dnes kupodivu sídlí Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí.
Roku 1712 financoval Adam Schwarzenberg (krumlovský vévoda) stavbu už zmíněného kostela svatého Prokopa (zbořeného armádou roku 1966). U kostela byla poustevna řádu ivanitů, a než císař Josef poustevnictví zrušil (1782), bývali poustevníci zvoníky, hrobníky a kostelníky.
Nedaleko Prokopského kostela se podzemí vyřádilo na Svatoprokopské jeskyni. Podle báje nutil Prokop samotného ďábla „orat skálu“ - a tady se to klidně mohlo stát. V celé kráse nepopisuje jeskyni jen Jakub Arbes, i když on velmi slušně, ale i cestovatel Josef Kořenský.
Od kostela vedly do jeskyně vytesané schody, začínala Čertovou síní (s dírou ve stropě) a stále se zužovala. Přešla v Čertovu strouhu a kámen Čertova hlava. Na konci jste objevili Prokopovo lůžko. Od začátku jeskyně ho dělilo 120 metrů.
Vždy 4. července tu bývaly vlastenecké poutě a jednu zachytil, jak Jungmann ví, malíř Quido Mánes… Pověrečnou zásadou začátku poutí bylo, že první skočnou tančívaly jen dívky. Roku 2003 na skále obnovili aspoň kříž.
Nedaleký lom byl založen roku 1880 a těžilo se do roku 1966. Dnes prostor náleží armádě a vápenka jako taková zanikla v sedmdesátých letech. O kus dál, u Dalejské potoka, stával mlýn zmiňovaný již roku 1659. Roku 1870 z něj udělali hospodu, které se začalo říkat U Prokopa a kde se ve čtyřicátých letech říkalo U Kordů. Zbořena při budování tajného vojenského objektu (1975), čímž opět narážíme na jisté skryté stránky této oblasti.
Jungmann se chvíli věnoval i vsi Klukovice, ležící nad Prokopákem a zmiňované poprvé roku 1342; kusem Prahy se stala roku 1922, ale ulice pojmenovali až roku 1988.
Autor se sune krajem a připomíná, že to byl otec pozdějšího prezidenta Václav M. Havel (1897-1979), kdo podnítil vybudování vilové čtvrti Barrandov, když skoupil pozemky na vrchu Habrová, který převýšením připomínal - z některých míst - Krkonoše.
Havel se inspiroval restaurací Cliff House u San Francisca, stojící na Pacifikem, a na Habrové stavěl od roku 1928. Barrandovské terasy otevřel 4. října 1929 a typická věž nad jejich restaurací měla navodit představu majáku. Filmové ateliéry se začaly stavět roku 1931 a všechno zde budovali s heslem „za Prahou a přece v Praze“. Co bylo, bylo, dnes ta samá místa veřejný charakter ztratila. Bohužel.
Inspirací pro tamní vilovou čtvrť byla Havlovi zahradní města u Friska, jak je poznal roku 1924, když byl v Americe. Jako vzorové exempláře vyrostly tu vlastně jen dvě ryze funkcionalistické vily - a jinak se architekti vyřádili. Inspirovali se i americkými haciendami.
V knize najdeme taky fotografie ze stavby vily Miloše Havla (1899-1968), na kterých je jako dítě zachycen budoucí prezident (1938), a když chceme mapovat i současno, postavili nedaleko kostel Krista Spasitele s kavárnou Kristian (Grussova ulice). Stal se stavbou roku 2021…
Jungmann cítil, že musí Hlubočepy uchopit i prostřednictvím vlaků, a závěrem probírá Českou západní dráhu, Duchcovskou dráhu a na piedestalu - skvělou - dráhu Buštěhradskou se známými viadukty. A zajímá ho život u Vltavy, vždyť na Zlíchově byl přístav parníků a končily tu dva přívozy. Autor samozřejmě ani nepopírá, že se jako historik zaměřuje na dějiny pražské lodní dopravy a že vydal před dvaceti lety knížku Zaniklé Podskalí.
Mezi triem úhlavních osobnosti pražského předměstí od H si Jungmann - vedle Joachima Barranda a Karla Hašlera - vytipoval Foglara, který tu nikdy nežil, ale cílil do Prokopáku jako výletník. Pozornost spisovateli věnovaná na konci knížky kupodivu není úplně přehnaná, i když je trochu překvapující, že jsou přetištěny celé stránky kreslených Rychlých šípů, a to s příběhy do Prokopáku - údajně - situovanými Rychlé šípy v zajetí Kondorů, Rychlé šípy dostávají vánoční nadílku a Rychlé šípy proti tlupě tuláků.
Ve skutečnosti Foglar není konkrétní a „pražský“ a mluví o „Černém“ údolí. Ztotožnit místa s Prokopákem zavání omylem, ale lehce. Faktem je například i to, že příběh o sáňkování začíná na - velmi povědomé - konečné tramvaje.
Co víc, přetištěn je Foglarovým vzorným písmem vyhotovený záznam o výpravě do údolí ze 6. února 1927. Měli tu s oddílem místa. Opičí stromy (staré borovice), „Skalní hřišťátko“ pod Hlubočepskými plotnami, „Lavór“, tzv. Dýmové jeskyně, Tygří džungli… Některé ty body naštěstí jsou zachyceny prostřednictvím fotografií, hlavně let čtyřicátých, a Jungmann dodá: „Často tam jezdíval na kole odpočívat, pracovat. K jeho oblíbeným místům patřilo jezírko. Koupal se tu a opaloval, přemýšlel, psal například knihu Když Duben přichází. Za okupace ho tu zatkl protektorátní četník v domnění, že zakresluje Němci budované podzemní úkryty.“
Jungmannova kniha není vůbec tenká a stojí za prolistování. Obsahuje i samostatný sešit se svou anglickou verzí a veliké složené přestisky starodávných map.
Jan Jungmann: Hlubočepy. Od trilobitů k filmovým hvězdám. Vydalo Muzeum hlavního města Prahy. 2025. 300 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Prostě na mě zapomněli
Tři tipy na letní čtení pro děti: Dobrodružství do kufru
Mají výcvik, zbraně i zkušenosti. Na tenhle rachot ale připraveni nejsou…
Literární červen
Diktoval Al Pacino své paměti?
Žádné dobré zprávy
Foglar a jeho deníky
Osmdesátiletý Ondřej Neff
Nadále fascinující Edgar Poe
Ten druhý aneb Horor, který raději obejděte
Život sám napsal román Kdo mi pije čas
Nusle na stole
Karlu Šebkovi vycházejí novinky, ač se 30 let pohřešuje
Nakonec úřaduje smrt – detektivní román z prostředí ministerstva
Havlovy děti: New adult román o generaci vyrůstající ve svobodě
Květnové čtení
Mechanická princezna
Mechanický princ
Mechanický anděl
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.