Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši

Próza  

Na některé momenty raného dětství si nevzpomenete třeba i deset let, ale i tak se vynoří. Jestli nějak symbolicky, nevím, ale v garáži dodnes mám u zamřížovaného okna gauč s pochromovanou vodorovnou tyčí, na kterém jsem si v šedesátých letech hrával. Ten gauč nebyl ani velký, ani malý a měl celkem tři takřka vodorovné polštáře - a přes ně žádný potah, takže to byly tenkrát tři planiny. Jasně si pamatuji, že jsem - jednou - začal říkat nejkrajnější planině Válenda, té prostřední Skákanda, no, a mírně vydutému polštáři na druhém kraji jsem říkal Co chceš nebo  COCHCEŠ. A sám jsem stanovil pravidla. Na Válendě jsem se směl jen válet, na Skákandě jsem musel vždycky povinně skákat a řádit a na Cocheši, tam jsem si směl vybrat.