„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“V zajetí AmygdalyZeď neviditelnaUpíchni tam plavovlásku!!!VZÁCNÉ ŠUPINKY - 12.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 11.část
Hlásím: Pokřtěno!6 způsobů, jak lidé v Čechách nejčastěji (ne)tráví VánoceDotek medúzy aneb Století herce Richarda Burtona Co mě v listopadu zaujalo na NetflixuJedno temné oknoSpielberg, židovství a jedničkářstvíDvě pokroucené korunyOba na konci zemřouČas vystřihovánek zkouší Albatros vrátitHistorický průřez fascinací člověka umělým životemLidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psyFilm Král králů přináší příběh, který spojuje generace
Na některé momenty raného dětství si nevzpomenete třeba i deset let, ale i tak se vynoří. Jestli nějak symbolicky, nevím, ale v garáži dodnes mám u zamřížovaného okna gauč s pochromovanou vodorovnou tyčí, na kterém jsem si v šedesátých letech hrával. Ten gauč nebyl ani velký, ani malý a měl celkem tři takřka vodorovné polštáře - a přes ně žádný potah, takže to byly tenkrát tři planiny. Jasně si pamatuji, že jsem - jednou - začal říkat nejkrajnější planině Válenda, té prostřední Skákanda, no, a mírně vydutému polštáři na druhém kraji jsem říkal Co chceš nebo COCHCEŠ. A sám jsem stanovil pravidla. Na Válendě jsem se směl jen válet, na Skákandě jsem musel vždycky povinně skákat a řádit a na Cocheši, tam jsem si směl vybrat.
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.