ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 9.3.2026, svátek má
Františka
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéOmar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdyž se pravda stane zradouKdo byl Vladimír Thiele?Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeVrcholné španělské baroko před VelikonocemiZeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně saméMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo KamenyKingovské příběhy Ronalda Malfiho
O anglické povaze
25.07.2025 Ivo Fencl Společnost
Od tě chvíle, co se "milá" Británie takříkajíc trhla od Unie, přibilo na kontinentě něco málo anglofobů, anebo aspoň těch, co svou anglofobii veřejně deklarují. Ale my se podívejme naopak na anglofily a ty, kterým "ostrovní povaha" sedí.
A jistě, každou chvílí potkám někoho (tak například filmového historika pana Švábenického), kdo okamžitě vysolí: „Já mám teda rozhodně radši Italy.“ A to chápu, ale zrovna Itálie patří k zemím, kam mívali Britové namířeno velmi rádi, a jsem si jist, že se oba národy svedou skvěle tolerovat.
Osobně se mi toho na Anglii a Angličanech zamlouvá hodně a jenom je otázka, nakolik tyto typické způsoby mizí a rozpouštějí se. Nemyslím jen následkem přistěhovalectví, ale taky následkem modernějších Angličanů, kteří třeba už tolik nectí tradice. Asi na to už někde odpovídal Alexandr Tomský, nicméně se chci zastavit u několika nejtypičtějších „britovin“.
Začnu understatementem. Slovo lze překládat jako ztlumený postoj a zrovna takový Ital podobně ztlumené postoje zaujímá málokdy. Zvláště Siciliáni vypění. Ale na Ostrovech je menší horko, takže se tam understatement mezi lidem vyvinul a uchytil a každý Brit ho v sobě jistě nemá, ale kdyby se věc zprůměrovala, „furt“ by ztlumený přístup k cizincům i světu jako takovému převládal. Podle mě v tom je kus krásy a moci. I zcela neuvěřitelné a krajně, dramatické události (tak například smrt Richarda III.) jsou totiž díky understatementu líčeny s anglickým klidem, ať už někde na dýchánku, anebo v odstavci Timesů. Dnes už zapomenutý spisovatel, kterého však sám Alfred Hitchcock filmoval a ctil jako ryzího producenta understatementu, byl John Buchan, jeden z prvních autorů špionážních románů, mezi které se řadí hlavně Třicet devět stupňů (mnohokrát zfilmováno) a Zelený plášť = patrně nefilmovatelný „epos“ z první světové války, ve kterém hrdina vídá ve snu podobnou stolovou horu, jako pozdější hrdina Blízkých setkání třetího druhu, a taky tady na ten kopec na konci dojde reálně!
Buchan byl Brit až do morku kostí a čtete-li jeho příběhy, neustále máte pocit, že se jejich vypravěč musel nějak zaseknout, s prominutím. Okolo hvízdají kulky, ale on hledá ještě havelok. Buchanovi hrdinové někdy zachraňují celou zem, ale příliš o tom nehovoří a dělají to stejně ležérně, jako když jsou na lovu či honu na lišky. Nejsou opilí, nejsou blbí, jsou jen poněkud zpomalení a krev tu skutečně nekolotá jako láva v Etně či Stromboli. V krátkém románu Dům moci, který je taky zmiňován v Jitru kouzelníků, musí hlavní hrdina ve finále projít uličkami a ulicemi Londýna na vyslanectví, aniž by ho skolili, a on jde neohroženě a souběžně takřka flegmaticky. Nad padouchem zvítězí právě i díky tomu odstupu a rozvaze, tak jako díky němu nad zlovolníkem vítězí celá Británie. Dobře, ale to jsou knihy. Chovají se tak i skuteční a současní Britové?
Někdy ano. A ti moudřejší ovládají vedle understatementu ještě jednu věc, a totiž overstatement. Co je to? I všední, ba právě nejvšednější vám vyslepičí celkem nevšedně. Příklad z osobního styku se svou britskou domácí sice nemám, nicméně život napodobuje umění a naopak, takže otevřeme třeba libovolnou humoristickou knihu pana Wodehouse a tam je věčný komorník Wooster, který zachraňuje svého neschopného pána Jeevese, a když promluví a kupříkladu vidí Jeevesovu tetičku kýchnout, nikdy nečteme: „Pšíkla.“ Ale: „Nejraději by strávila zbytek života kýcháním.“
Angličan, není-li to tedy úplný protiv (ale možná i primitivní Angličan), vám prostě nikdy nepoví: „Víte, náš ministerskej předseda prostě neměl toho toho chlapa rád.“ Angličan pokaždé řekne: „No… Jestli toho chlápka miloval, tak to kurevsky přísně tajil.“
Závěrem přejdu ještě k jedné vlastnosti Anglánů, která se mi líbí a ze které se milovník jižních zemí osype. Je to ostentativní schopnost vás přehlížet.
Tak například se zblázníte či ožerete a sypete si to Londýnem v až příliš neobvyklém ohozu. Anebo schválně. Hle, Britům na ulicích jako by to bylo „putýnka“. Jako by jim to ani trochu nevadilo. Neboť… Ono jim to vážně nevadí! Ve většině. A nejen tohle! Angláni ulic jako by vás v ustrojení Kašpárka ani neviděli a říká se po právu, že se v téhle divné zemi můžete objevit na ulici klidně nahý, a přece vám kolemjdoucí nevěnují o nic větší pozornost než komukoli jinému.
Ale tyto paradoxy kupodivu pokračují a nejsou tak jednoduché a záhada se zavrtává hloub, poněvadž absolutně není pravda, že se (lhostejně kráčející) Angličané o nikoho jiného než o sebe nestarají. Starají. A vtip vězí v tom, že to pouze velice výjimečně dají najevo. Oni vám pomohou, když na to přijde! Ale obecně jenom neradi zasahují do záležitostí druhých, nejsou-li výslovně požádáni.
O hodně méně než Siciliáni vyjadřují city… a to mate. Na Kontinentálce tím Angláni působí až zle a určitě neproniknutelně. Už Karel Čapek si všiml, jak se i ten chlad odráží v tamní literatuře a že tu asi má vliv klima. „Žádná jiná literatura (tedy vedle ruské) není tak nacionální,“ napsal Čapek, „a je to přímo školní příklad toho, že může být národ velkým a světovým a zůstat zcela intimním.“
Zejména Angličané z jihovýchodu ostrova byli odedávna proslaveni neochotou mluvit s kýmkoli neznámým, ať už v autobuse nebo ve vlaku, a uráželi se, i když jste jim pouze mrkli přes rameno do novin. Jestli to platí dodnes? To jeďme zjistit, ale typický Londýňan, a to je další fazeta reality, se pouze vysoce nerad účastní jakýchkoli anket a zásadně neposkytuje informace při průzkumech veřejného mínění. Prostě… jsou uzavření - a obzvlášť muži se tady neradi svěřovali a úzkostlivě si střežili soukromí.
A ještě něco. Nevěří hned všemu! Musí vidět stopy po hřebících a do ran si pokaždé musí vložit vlastní prst, aby uvěřili; poněvadž jsou racionalisty a říkají, že teprve „seeing is believing".
K čemuž ještě přifařte typický a dávný britský zvyk připouštět, že je na „tomhle“ světě „koneckonců možné vše". Potkají se dva Britové a je úplně jedno, zda lordi či „jen“ gentlemani: Ten první: „Nesetkali jsme se my dva náhodou už na Madeiře?“
Ten druhý: „Sotva. Aspoň já jsem na Madeiře ještě nikdy nebyl.“
„Fakt ne? Zajímavé. Ani já tam nebyl, takže se tam asi musely potkat dvě úplně jiné osoby.“
Konec rádoby vtipu! Ale všichni takoví nebudou a nebojme se a „nothing is certain, but death and taxes,“ říká v Anglii oblíbené přísloví - nic není jisté s výjimkou smrti a daní.
Čas understatementu:
The Last Shadow Puppets - The Age Of The Understatement (Official Video) - YouTube
Foto: Pixabay
Osobně se mi toho na Anglii a Angličanech zamlouvá hodně a jenom je otázka, nakolik tyto typické způsoby mizí a rozpouštějí se. Nemyslím jen následkem přistěhovalectví, ale taky následkem modernějších Angličanů, kteří třeba už tolik nectí tradice. Asi na to už někde odpovídal Alexandr Tomský, nicméně se chci zastavit u několika nejtypičtějších „britovin“.
Začnu understatementem. Slovo lze překládat jako ztlumený postoj a zrovna takový Ital podobně ztlumené postoje zaujímá málokdy. Zvláště Siciliáni vypění. Ale na Ostrovech je menší horko, takže se tam understatement mezi lidem vyvinul a uchytil a každý Brit ho v sobě jistě nemá, ale kdyby se věc zprůměrovala, „furt“ by ztlumený přístup k cizincům i světu jako takovému převládal. Podle mě v tom je kus krásy a moci. I zcela neuvěřitelné a krajně, dramatické události (tak například smrt Richarda III.) jsou totiž díky understatementu líčeny s anglickým klidem, ať už někde na dýchánku, anebo v odstavci Timesů. Dnes už zapomenutý spisovatel, kterého však sám Alfred Hitchcock filmoval a ctil jako ryzího producenta understatementu, byl John Buchan, jeden z prvních autorů špionážních románů, mezi které se řadí hlavně Třicet devět stupňů (mnohokrát zfilmováno) a Zelený plášť = patrně nefilmovatelný „epos“ z první světové války, ve kterém hrdina vídá ve snu podobnou stolovou horu, jako pozdější hrdina Blízkých setkání třetího druhu, a taky tady na ten kopec na konci dojde reálně!
Buchan byl Brit až do morku kostí a čtete-li jeho příběhy, neustále máte pocit, že se jejich vypravěč musel nějak zaseknout, s prominutím. Okolo hvízdají kulky, ale on hledá ještě havelok. Buchanovi hrdinové někdy zachraňují celou zem, ale příliš o tom nehovoří a dělají to stejně ležérně, jako když jsou na lovu či honu na lišky. Nejsou opilí, nejsou blbí, jsou jen poněkud zpomalení a krev tu skutečně nekolotá jako láva v Etně či Stromboli. V krátkém románu Dům moci, který je taky zmiňován v Jitru kouzelníků, musí hlavní hrdina ve finále projít uličkami a ulicemi Londýna na vyslanectví, aniž by ho skolili, a on jde neohroženě a souběžně takřka flegmaticky. Nad padouchem zvítězí právě i díky tomu odstupu a rozvaze, tak jako díky němu nad zlovolníkem vítězí celá Británie. Dobře, ale to jsou knihy. Chovají se tak i skuteční a současní Britové?
Někdy ano. A ti moudřejší ovládají vedle understatementu ještě jednu věc, a totiž overstatement. Co je to? I všední, ba právě nejvšednější vám vyslepičí celkem nevšedně. Příklad z osobního styku se svou britskou domácí sice nemám, nicméně život napodobuje umění a naopak, takže otevřeme třeba libovolnou humoristickou knihu pana Wodehouse a tam je věčný komorník Wooster, který zachraňuje svého neschopného pána Jeevese, a když promluví a kupříkladu vidí Jeevesovu tetičku kýchnout, nikdy nečteme: „Pšíkla.“ Ale: „Nejraději by strávila zbytek života kýcháním.“
Angličan, není-li to tedy úplný protiv (ale možná i primitivní Angličan), vám prostě nikdy nepoví: „Víte, náš ministerskej předseda prostě neměl toho toho chlapa rád.“ Angličan pokaždé řekne: „No… Jestli toho chlápka miloval, tak to kurevsky přísně tajil.“
Závěrem přejdu ještě k jedné vlastnosti Anglánů, která se mi líbí a ze které se milovník jižních zemí osype. Je to ostentativní schopnost vás přehlížet.
Tak například se zblázníte či ožerete a sypete si to Londýnem v až příliš neobvyklém ohozu. Anebo schválně. Hle, Britům na ulicích jako by to bylo „putýnka“. Jako by jim to ani trochu nevadilo. Neboť… Ono jim to vážně nevadí! Ve většině. A nejen tohle! Angláni ulic jako by vás v ustrojení Kašpárka ani neviděli a říká se po právu, že se v téhle divné zemi můžete objevit na ulici klidně nahý, a přece vám kolemjdoucí nevěnují o nic větší pozornost než komukoli jinému.
Ale tyto paradoxy kupodivu pokračují a nejsou tak jednoduché a záhada se zavrtává hloub, poněvadž absolutně není pravda, že se (lhostejně kráčející) Angličané o nikoho jiného než o sebe nestarají. Starají. A vtip vězí v tom, že to pouze velice výjimečně dají najevo. Oni vám pomohou, když na to přijde! Ale obecně jenom neradi zasahují do záležitostí druhých, nejsou-li výslovně požádáni.
O hodně méně než Siciliáni vyjadřují city… a to mate. Na Kontinentálce tím Angláni působí až zle a určitě neproniknutelně. Už Karel Čapek si všiml, jak se i ten chlad odráží v tamní literatuře a že tu asi má vliv klima. „Žádná jiná literatura (tedy vedle ruské) není tak nacionální,“ napsal Čapek, „a je to přímo školní příklad toho, že může být národ velkým a světovým a zůstat zcela intimním.“
Zejména Angličané z jihovýchodu ostrova byli odedávna proslaveni neochotou mluvit s kýmkoli neznámým, ať už v autobuse nebo ve vlaku, a uráželi se, i když jste jim pouze mrkli přes rameno do novin. Jestli to platí dodnes? To jeďme zjistit, ale typický Londýňan, a to je další fazeta reality, se pouze vysoce nerad účastní jakýchkoli anket a zásadně neposkytuje informace při průzkumech veřejného mínění. Prostě… jsou uzavření - a obzvlášť muži se tady neradi svěřovali a úzkostlivě si střežili soukromí.
A ještě něco. Nevěří hned všemu! Musí vidět stopy po hřebících a do ran si pokaždé musí vložit vlastní prst, aby uvěřili; poněvadž jsou racionalisty a říkají, že teprve „seeing is believing".
K čemuž ještě přifařte typický a dávný britský zvyk připouštět, že je na „tomhle“ světě „koneckonců možné vše". Potkají se dva Britové a je úplně jedno, zda lordi či „jen“ gentlemani: Ten první: „Nesetkali jsme se my dva náhodou už na Madeiře?“
Ten druhý: „Sotva. Aspoň já jsem na Madeiře ještě nikdy nebyl.“
„Fakt ne? Zajímavé. Ani já tam nebyl, takže se tam asi musely potkat dvě úplně jiné osoby.“
Konec rádoby vtipu! Ale všichni takoví nebudou a nebojme se a „nothing is certain, but death and taxes,“ říká v Anglii oblíbené přísloví - nic není jisté s výjimkou smrti a daní.
Čas understatementu:
The Last Shadow Puppets - The Age Of The Understatement (Official Video) - YouTube
Foto: Pixabay
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Umělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizí
Jezuité změnili tvář Kutné Hory. Výstava vypráví jejich příběh
FOTOREPORTÁŽ: Kanáry v zimě? Ideální...
Všude kolem nás rostou cyklostezky, je jich ale dost?
SWAP festival: Týden udržitelného sdílení napříč Českem
Zeptala jsem se AI, jak často halucinuje
Tichá pocta Janě Brejchové
Nová příležitost pro radost: Pošli pohled
Rýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Ochrana Země? Defenzíva nestačí
Sebevědomý úsměv: Jak dosáhnout přirozeně bílých zubů?
Toxické vztahy s filmy i knihami
Co se stane s vaším tělem, když vynecháte snídani?
Víte, proč ptáci ignorují šípky?
Zastihl jsem odcházející kouzlo
Chvála předčítání
Jeden krtek jaro nedělá
Proč přidat do kávy olivový olej?
Rukověť pro posluchače zpráv
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistou
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.