ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 16.11.2025, svátek má
Otmar
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
TangoHypochondrVýprava Tvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večeryNadějeCísařův pekař
Nejčtenější za 14 dní
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLAProdloužit si život při hypertenzi může být jednodušší, než si myslíteRenovace bojového výjevu v podzemí Západočeského muzea v PlzniTvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večerySoudruhu prezidente, stěžuju siPlechový bubínek na ZábradlíVe Švandově divadle zavládnou Pravidla NirványTužka s názvem diamantu?Myši v akci: Vánoční past DVA DIVOCHY známe v Čechách sto letLehce zbytná záhada švédského Draculy
Dedukce z Poea v normálním životě
29.07.2025 Ivo Fencl Próza
Dedukování je poslední, co chce provozovat člověk na letní dovolené u Máchova jezera. Ale nejezdím tam a vzpomínám s nostalgií na zesnulého už českého spisovatele Rudolfa Čechura, jenž dedukoval velmi rád a poskytl mi svého času rozhovor, kde vypráví, jak se jako první Čech stal členem Londýnské Společnosti Sherlocka Holmese a jak psal o stejném pátrači povídky, desítky povídek, které posléze vyšly v několika knihách.
Ale Čechura (jinak taky vymyslel Maxipsa Fíka) netlačil na pilu ve smyslu hrůznosti mordů nebo jejich bizarnosti, což původní autor dělal s gustem. Čechura se prvořadě zajímal o záhadu jako takovou a její deduktivní vyřešení a jednou jsem se ho ptal, co si myslí o Holmesově fintě ohledně čtení myšlenek. Přísně se zakabonil: „Ale Sherlock Holmes nečte myšlenky.“
„Ale čte. Jednou šel podle doktora Watsona Londýnem a je to dlouhá doba, co takhle kráčejí, a najednou Holmes konstatuje fakt, no, a Watson užasne, že na to zrovna myslel.“
„Aha, pravda,“ uznal Richard. „To použil už i Poe.“
„A ty?“
„Nepoužívám to. Není pravděpodobné, že chod myšlení odhadneš správně. Jak to? I když to začne něčím konkrétním, myšlenky přece jenom plynou až moc volně.“
S tím jsem se spokojil a uplynuly roky, když mi (je to tři dni) ten samý kamarád vyprávěl, že se stalo něco podobného.
„A byl jsi tam za Sherlocka nebo za Watsona?“
„Za Watsona.“ Odmlčel se. „Šli jsme spolu s tím kamarádem jen do mírného stoupání tou asfaltovou silnicí, která je, jak víš, na konci slepá a mlčeli jsme, každý si přemýšlel o svém. Uplynula spousta minut, podle mě desítky, a Lukáš povídá: „Asi máš pravdu. Je to skutečně mizera.“
„To je. No, ale zavinil jsem si ten vyhazov stejně sám.“ A zastavil jsem se. „To snad, Luky, nemyslíš vážně. Ty my čteš myšlenky?“
„Nečtu.“
„Jak jsi ale mohl uhádnou, na co zrovna myslím?“
„No,“ řekl, „trefit jsem se nemusel. Ale jak vidno, to klaplo. Co koukáš jako husa na drát? To jsem ale vlastně chtěl a víš co, já ti nikdy neprozradím, jak se to kouzlo dělá.“
„Tak si ho nech.“
Zase jsem vykročil, on taky, a po chvíli chůze povídám. „To je jako z těch povídek se Sherlockem Holmesem.“ Uculoval se: „Já je znám.“ A já se vracel v myšlenkách o desítky minut a zničehonic jsem si vybavil zvláštní moment před viaduktem, který jsme měli podejít, než začínala slepá asfaltka. Ten moment… Doběhl nás zrovna nějaký starší muž a volal: „Pánové, kudy na Lučnou?“ A já se jediný zastavil a řekl: „Vy jste tu autem? Kde ho máte? Musíte to otočit. Vraťte se na Masarykovou náměstí, dejte se doprava a přes šraňky a furt za nosem, lesem, pár zatáček bez křižovatky a jste v Lučný.“
Řekl: „Jedu totiž do Stýblovic, ale opravují silnici a objížďka je přes Lučnou.“
„Aha. Tak to jste minul ukazatele.“
A on: „Takže z náměstí nahoru a pořád rovně a musím to najít?“ Očividně neholdoval navigaci. Nebo ano?
„Přesně tak. Tam už to musíte…“
Běžel k autu a my šli dál, přítel se instruktáže nezúčastnil. On to u nás nezná. A já si říkal v duchu: „Aha. Tak oni to mezi Stýblovicemi a námi vážně opravují.“ A jak jsem myslel na Stýblovice, napadlo mě: „Jdeme jen tak a já vlastně mohl říct, aby nás do Stýblovic hodil, a stavili bychom se u Maška.“
Mašel byl můj někdejší šéf v práci, nyní v důchodu, a je to nesmírně příjemný člověk. Nestalo se, že by vás jen tak ráno minul a nějak vás nepovzbudil. Uměl se samozřejmě i rozčílit, ale nikdy neřval obzvlášť sprostě, zase se rychle uklidnil, měl hned dobrou náladu a připadalo vám, že je přítel. Taky byl. Choval se k lidem skvěle. Hodně šéfů na lidi působí jako blb, ale on to nějak uměl uhrát. Měl i milou ženu - a statek - a jednou jsem ho celkem spontánně navštívil. Ve Stýblovicích. Jednou, ne víckrát. A pozval mě, abych přijel zas, až budou třeba dělat nějaký táborák. Zlatý Mašek! No, mohu tam zajet přece kdykoli, Nemusím dneska. Už je v důchodu, nějak se domluvíme, a měl jsem na něj tenkrát štěstí, zatímco ten jeho nástupce se mnou docela zametl, mizera. Ale já to zasloužil.“
Budete se divit, ale podobné úvahy (spojené ovšem s detailnějším vybavováním si vzpomínek) mohou trvat mnoho a mnoho minut. Zatímco jdete. A protože mě kamarád znal a zapamatoval si cizincova slova „jedu do Stýblovic“, napadlo ho, že jsem si Maška vybavil.
A možná, to nevím, pozoroval z profilu mou tvář, která se jistě musela trochu rozzářit. Ale nakonec náhle zhrubla a přítel řekl: „JE to skutečně mizera.“ Nu, a trefil se. Náhoda? Proč? Až do té chvíle jsem si vždycky říkal, že je scéna z díla Conana Doyla (a už Edgara Poea) prostě příjemně nadsazená, ale už si to nemyslím. Není to přehnané.
A rada? Zkuste to samé. Třeba i vy uhádnete.
Arthur I. C. Doyle | Sherlock Holmes: Podpis Čtyř | 1.část - Vědecká dedukce
„Ale čte. Jednou šel podle doktora Watsona Londýnem a je to dlouhá doba, co takhle kráčejí, a najednou Holmes konstatuje fakt, no, a Watson užasne, že na to zrovna myslel.“
„Aha, pravda,“ uznal Richard. „To použil už i Poe.“
„A ty?“
„Nepoužívám to. Není pravděpodobné, že chod myšlení odhadneš správně. Jak to? I když to začne něčím konkrétním, myšlenky přece jenom plynou až moc volně.“
S tím jsem se spokojil a uplynuly roky, když mi (je to tři dni) ten samý kamarád vyprávěl, že se stalo něco podobného.
„A byl jsi tam za Sherlocka nebo za Watsona?“
„Za Watsona.“ Odmlčel se. „Šli jsme spolu s tím kamarádem jen do mírného stoupání tou asfaltovou silnicí, která je, jak víš, na konci slepá a mlčeli jsme, každý si přemýšlel o svém. Uplynula spousta minut, podle mě desítky, a Lukáš povídá: „Asi máš pravdu. Je to skutečně mizera.“
„To je. No, ale zavinil jsem si ten vyhazov stejně sám.“ A zastavil jsem se. „To snad, Luky, nemyslíš vážně. Ty my čteš myšlenky?“
„Nečtu.“
„Jak jsi ale mohl uhádnou, na co zrovna myslím?“
„No,“ řekl, „trefit jsem se nemusel. Ale jak vidno, to klaplo. Co koukáš jako husa na drát? To jsem ale vlastně chtěl a víš co, já ti nikdy neprozradím, jak se to kouzlo dělá.“
„Tak si ho nech.“
Zase jsem vykročil, on taky, a po chvíli chůze povídám. „To je jako z těch povídek se Sherlockem Holmesem.“ Uculoval se: „Já je znám.“ A já se vracel v myšlenkách o desítky minut a zničehonic jsem si vybavil zvláštní moment před viaduktem, který jsme měli podejít, než začínala slepá asfaltka. Ten moment… Doběhl nás zrovna nějaký starší muž a volal: „Pánové, kudy na Lučnou?“ A já se jediný zastavil a řekl: „Vy jste tu autem? Kde ho máte? Musíte to otočit. Vraťte se na Masarykovou náměstí, dejte se doprava a přes šraňky a furt za nosem, lesem, pár zatáček bez křižovatky a jste v Lučný.“
Řekl: „Jedu totiž do Stýblovic, ale opravují silnici a objížďka je přes Lučnou.“
„Aha. Tak to jste minul ukazatele.“
A on: „Takže z náměstí nahoru a pořád rovně a musím to najít?“ Očividně neholdoval navigaci. Nebo ano?
„Přesně tak. Tam už to musíte…“
Běžel k autu a my šli dál, přítel se instruktáže nezúčastnil. On to u nás nezná. A já si říkal v duchu: „Aha. Tak oni to mezi Stýblovicemi a námi vážně opravují.“ A jak jsem myslel na Stýblovice, napadlo mě: „Jdeme jen tak a já vlastně mohl říct, aby nás do Stýblovic hodil, a stavili bychom se u Maška.“
Mašel byl můj někdejší šéf v práci, nyní v důchodu, a je to nesmírně příjemný člověk. Nestalo se, že by vás jen tak ráno minul a nějak vás nepovzbudil. Uměl se samozřejmě i rozčílit, ale nikdy neřval obzvlášť sprostě, zase se rychle uklidnil, měl hned dobrou náladu a připadalo vám, že je přítel. Taky byl. Choval se k lidem skvěle. Hodně šéfů na lidi působí jako blb, ale on to nějak uměl uhrát. Měl i milou ženu - a statek - a jednou jsem ho celkem spontánně navštívil. Ve Stýblovicích. Jednou, ne víckrát. A pozval mě, abych přijel zas, až budou třeba dělat nějaký táborák. Zlatý Mašek! No, mohu tam zajet přece kdykoli, Nemusím dneska. Už je v důchodu, nějak se domluvíme, a měl jsem na něj tenkrát štěstí, zatímco ten jeho nástupce se mnou docela zametl, mizera. Ale já to zasloužil.“
Budete se divit, ale podobné úvahy (spojené ovšem s detailnějším vybavováním si vzpomínek) mohou trvat mnoho a mnoho minut. Zatímco jdete. A protože mě kamarád znal a zapamatoval si cizincova slova „jedu do Stýblovic“, napadlo ho, že jsem si Maška vybavil.
A možná, to nevím, pozoroval z profilu mou tvář, která se jistě musela trochu rozzářit. Ale nakonec náhle zhrubla a přítel řekl: „JE to skutečně mizera.“ Nu, a trefil se. Náhoda? Proč? Až do té chvíle jsem si vždycky říkal, že je scéna z díla Conana Doyla (a už Edgara Poea) prostě příjemně nadsazená, ale už si to nemyslím. Není to přehnané.
A rada? Zkuste to samé. Třeba i vy uhádnete.
Arthur I. C. Doyle | Sherlock Holmes: Podpis Čtyř | 1.část - Vědecká dedukce
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Hypochondr
V dětství jsme řádili
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
S osamostatňováním dětí to nepřehánějme
Kdo mi pije čas
Otcovi psí smrt (díl pátý)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Otcovi psí smrt (díl první)
Upíří kousnutí
Ledová je plocha
Jak to bohužel chodilo v armádě
Zpověď zapadlého písmáka aneb Co jste nenapsali ve školce, v penzi nenapíšete
Helena Zeťová nám bohužel odešla
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.