ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 7.9.2026, svátek má
Regína
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Meky Žbirka ožije v reedicích, na Symphonic Night i jinakNocleh u Párala, vzpomínka na HrabalaBožena Němcová a magieDavid Copperfield má kulatinyRené Goscinnymu by bylo stoŠok z umělé inteligenceDevět hororů od vikáře MaldenaUž to zase začíná... Škola, povinnostiO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkySkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemThankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou past
Ze začátků Čtyřlístku
08.08.2025 Ivo Fencl Komiks
Čtyřlístek jeden čas vycházel ještě častěji než teď, ale drží se, ač je u řady lidí v jistém opovržení, jak jsem zjistil. Začátky na konci let šedesátých jsou vzdálené a ceny těchto starých čísel dnes „astronomické“, což se netýká jen první (ještě nečíslované) dvanáctky sešitů, ale i desítek dalších.
Například taková třináctka (1971). Jmenuje se Dáma s krokodýlem a titul je jméno obrazu, který hrdinové chrání. Jsou v zájmu případu přestrojeni za mušketýry a pomáhá jim jistý Sherryk Holmepes: dohromady tedy zajímavá kombinace kordů, šermu a lulky.
Scénář napsala Ljuba Štíplová a je stejně sofistikovaný jako celovečerní film, ačkoli má „mizerných“ osm stránek, když je Jaroslavem Němečkem rozkreslen do obrázků, a výroky v bublinách jako „á, tady je schůze gaskoňských kadetů“ pro mě nejsou stoprocentně k pochopení ani dnes: Štíplová to očividně psala jak pro děti, tak pro dospělé, což se týká i dialogů u vysílaček: „Tady ťuhýk, tady ťuhýk.“ „Tady kvíčala, tady kvíčala.“
Mně bylo tenkrát sedm let a Čtyřlístky mi ještě byly kupovány matkou. V trafikách s normalizační šedí zářily a mizely rychle. Děti se ale už dnes nemohou vžít do bomby, kterou pro mě každé číslo kaloricky obnášelo. Ani vzdáleně to nepochopí. Čtrnáctku a patnáctku mi maminka koupila dokonce naráz, takže to byla dvojitá puma. Ztraceni v podzemí je „drama“ z krápníkových jeskyní a příběh je výjimečně ještě kratší. A pak jsem prvně otevřel Ocelového oře (č. 14) a dodnes mám tuto westernovou parodii za vrchol celé nekonečné řady. A cituji: „Cizinče! Váš knír se mi nelíbí!"
„No a? Mám si ho snad oholit?"
Anebo dialog během zběsilé vlakové honičky: “Vzdejte se!" „Tůlenc!" Hned následoval Čtyřlístek Ukradený vynález a nelze zapomenout na zdejší perlivý dialog:
„Spray nebo život?“ „Tak to radši ten spray!“ Vytahují se opět bouchačky, což jinak nebylo typické, a posledním číslem roku 1971 se stal legendární ANANAS, dnes už klasický sci-fi příběh o titulním robotovi. Zkratka znamená Absolutně Neškodný Automatický Nečistotu Absorbující Stroj a… umí prostě uklízet. Není snad zvláštní, jak přesně si dodnes pamatuji, ve kterých místech mezi nádražím a hospodou jsem se do těch stran prvně vnořil? “Zlatý Ananásek! Asi ví, jak miluji palačinky," říká jeden z hrdinů, anžto robot i smažil a zasekl se a nasmažil palačinek vysokanánsko žlutý sloup, až se sliny sbíhaly.
Ale i závody v Červeném pradědečkovi byly pro mou generaci nezapomenutelné, tak jako ty na saních z Ďábelské jízdy. I po čichu jsem tenkrát Čtyřlístky poznal a kladl je na nepalačinkový štůsek do skříňky, kterou rodiče vyhradily mým dětským knihám; to už jsem je kupovat sám. Za rok přišly na padesát korun a žádný mi neunikl, kupodivu. Copak jsem nakukoval trafiky denně? Už nevím. Ale předplatit to nešlo a jako klasický časopis to vůbec vycházet nesmělo a byl to podraz a nikdy se předem nevědělo, kdy se Čtyřlístek vynoří. Směl vycházet pouze neperiodicky, ale v osmi letech jsem měl radary a vždycky vycítil blížící se další číslo. Až v patnácti mi pár čísel (okolo osmdesátky) uteklo, ale i ta jsem dodatečně ulovil v antikvariátech.
Jistěže tam fungovali Myšpulín, Fifinka, Bobík a (bojácný) Pinďa, ale taky komiksy jiné. Například veršované případy Komisaře Drábka, ty jsem uměl zpaměti, anebo Rendlík a Hopík, což byla infantilní parafráze televizního Randalla a Hopkirka! Mimo jiných ji psal básník Pavel Šrut. Alenku a Vaška vysnil Svatopluk Hrnčíř a kreslil je Born. Zaujatě jsem prohlížel i obrázky Mistra Karla Franty k veršům Václava Fischera Za tři rány kolem světa, což bylo o neuvěřitelném letu na pouťovém balónu.
Cena těch sešitů nadále stoupá, ale bohužel už nefunguje Společnost za obrodu Čtyřlístku založená kdysi jinak důstojnými literáty Vítem Janotou a Karlem Kunou (oba narozeni roku 1970), a těžko taky říct, kudy vede hranice, za níž končí zlatá éra této „knihovničky“: já ji ale uzavírám číslem 34 Tajemství věčného vejce (1974). Proč? Následující Záhada bílého koně je první příběh se slabším scénářem: Štíplová vysadila a náhle už to nebyl celovečerák. Už se vezla na vlně. No, ale vždy zase na čas zabrala, to jí nelze upřít.
Ale kdo se hodlá věnovat niternému výzkumu esence, zůstane v mantinelech 1-34. Ta čísla reprezentují podstatu. „Kde zůstal heroismus začátků?" ptali se již začátkem třetího tisíciletí Kuna s Janotou a původní podoba Čtyřlístku má dle jejich názoru „výjimečný náboj, který přesáhl i záměry tvůrců". Což podepisuji. I Němečkova kresba bývala komiksovější, a pokud zrovna ne, kořenilo ji kouzlo naivity.
Ale náboj prvních Čtyřlístků netkví pouze v naivitě a „západnosti". Ty scénáře skutečně disponují střihem na úrovni Quentina Tarantina a mají v sobě zakletou ohromující zkratku.
Co se pak inspirací týká, Němeček výslovně přiznal prvorepublikového Punťu a Ljuba Š. sem tam těžila z Ransoma (1884-1967), jindy z Rychlých šípů. Celé studie už vznikly i o psychologii hlavních postav a jejich vztazích. Vše taky začalo ostřeji až brutálněji. V Ukradeném vynálezu (1971) ještě lotras mává Fifině před očima revolverem, ale v Pokladu starého opata (1972) už je to leda pistole na vodu, i když gigantického kalibru. A jak tu mizí zbraně, došlo i na (marné) pokusy o sblížení hrdinů se širším kolektivem v Bukanýrech na Blaťáku a v Pod velkým totemem (29 a 30/1973). Ale k rudému šátkování naštěstí nedošlo a nedostalo se nakonec ani na „shora“ prý navrhovanou účast Myšpulínovu v prvomájovém průvodu. Přece jen byl vlastně kocour a… „Copak by mohlo jít s transparentem prase?" oponovali navíc tvůrci s ohledem na Bobíka.
Vždy mě jako hocha drtilo několik zdejších záhad! Např.? KAM se ztrácejí všechny Myšpulínovy vynálezy a nápady? Proč jsou využity obvykle jen jednou a z jakého důvodu on něco vynalézá i víckrát? Skleróza? Tak jsem jako dítě propřemýšlel věky a dávno už vím, že to velmi praktický důvod má. Kdyby hrdinové stále využívali vše, co bylo Myšpulínem vynalezeno, zcela by to znemožnilo budování zápletek. Veškeré problémy by se daly zhasit už v zárodcích! Jak byste fabulovali? Navíc by čtyřka žila jen z patentů. Šlo by o pány světa, kdyby vynálezy vždy znovu nemizely, a kdo ví, zda by jim co zůstalo svaté?
Ve Čtyřlístcích ale netkví jen záhady podobné téhle. Tkví tu rozpory. Už v první padesátce je i tak podstatná událost jako seznámení čtveřice vylíčena dvakrát, pokaždé jinak! V jedničce ještě panem Němečkem, v čísle 47 (1975) Ludmilou Kolářovou. Ale podobných problémů se najde víc a nabývají často sofistikovaného rázu. Je třeba povinné brát DOSLOVA kresbu? ptával jsem se. A není to jen zdejší problém! Znáte Fischerův obrázek z Rychlých šípů, kde je Rychlonožka zasypáván „tunou“ zápalkových krabiček? Tak mi jistě dáte zapravdu, že jsou v Šípech podobně surreálné scény výjimkou. A ve Čtyřlístku ne. Tady dochází k podobným vybočením častěji. Nu, a proč stroj času vypadá pokaždé jinak a často se i nově jmenuje? Chronolet, Chronolán, Chronobil. Je to přece stále stejný stroj, ne? Anebo Myšpulín vážně sestrojuje pro každý příběh nový?
V čísle 47 byly uveřejněny „fotografie" hrdinů a poněkud se liší od Němečkovy kresby. Co to asi znamená? Samozřejmě to, že kresbu netřeba brát doslova? Ale je fatálnější otázka. Proč lidé ve Čtyřlístcích nevnímají hlavní hrdiny jako zvířata?
Snad že se vše odehrává v pohádce? Ale ne, to je nesmysl. Už ve Zlatém věku čtveřice „tam“ do pohádky přece opakovaně cestovala, takže v ní - logicky - nežila a nežije tam ani dnes. A kde tedy žije? V Doksech, které jsou očividnou předlohou Třeskoprsk? Jenže je tam nenajdete.
Asi to zkoumám až moc, ale proč ne. A obdobně závažný problém představovala vždy otázka, zda jsou dospělí či děti. „Společnost za obnovu Čtyřlístku“ považovala totiž chvíli, kdy byli Bobík a Pinďa zničehonic prezentování jako školáci, za zcela šokující a… A vyjádřila nesouhlas s tímto rodinným pojetím, které bůhvíproč (snad pokyn shora?) prosazoval tehdejší šéfredaktor tiskoviny Jiří Čehovský.
Fifinka jako máma a Myšpulína jako tátaJ… ostatně odporuje oběma zmíněným „mytologiím“ o seznámení čtveřice!
Čtyřlístky se, uznávám, dodnes čtou a dokonce se tento časopis dost zlepšil. Našel po Ljubě Štíplové řadu velmi schopných scénáristů, a třebaže jisté regule nadále dodržují, klidně jdou někdy až na hranu. Já už to samozřejmě nečtu, ale kdyby mi bylo zase sedm, osm let, možná by mě to chytilo obdobně. Ale ne! Ta první čísla jsou prostě neopakovatelný fenomén, a když budu chvíli cynik, vyslovím i radu: „Ještě chvíli počkejte a inkasujete za nejstarší ročníky milion.“ I tak to chodí.
Foto: Stribrohorak / CC BY-SA 3.0
Mně bylo tenkrát sedm let a Čtyřlístky mi ještě byly kupovány matkou. V trafikách s normalizační šedí zářily a mizely rychle. Děti se ale už dnes nemohou vžít do bomby, kterou pro mě každé číslo kaloricky obnášelo. Ani vzdáleně to nepochopí. Čtrnáctku a patnáctku mi maminka koupila dokonce naráz, takže to byla dvojitá puma. Ztraceni v podzemí je „drama“ z krápníkových jeskyní a příběh je výjimečně ještě kratší. A pak jsem prvně otevřel Ocelového oře (č. 14) a dodnes mám tuto westernovou parodii za vrchol celé nekonečné řady. A cituji: „Cizinče! Váš knír se mi nelíbí!"
„No a? Mám si ho snad oholit?"
Anebo dialog během zběsilé vlakové honičky: “Vzdejte se!" „Tůlenc!" Hned následoval Čtyřlístek Ukradený vynález a nelze zapomenout na zdejší perlivý dialog:
„Spray nebo život?“ „Tak to radši ten spray!“ Vytahují se opět bouchačky, což jinak nebylo typické, a posledním číslem roku 1971 se stal legendární ANANAS, dnes už klasický sci-fi příběh o titulním robotovi. Zkratka znamená Absolutně Neškodný Automatický Nečistotu Absorbující Stroj a… umí prostě uklízet. Není snad zvláštní, jak přesně si dodnes pamatuji, ve kterých místech mezi nádražím a hospodou jsem se do těch stran prvně vnořil? “Zlatý Ananásek! Asi ví, jak miluji palačinky," říká jeden z hrdinů, anžto robot i smažil a zasekl se a nasmažil palačinek vysokanánsko žlutý sloup, až se sliny sbíhaly.
Ale i závody v Červeném pradědečkovi byly pro mou generaci nezapomenutelné, tak jako ty na saních z Ďábelské jízdy. I po čichu jsem tenkrát Čtyřlístky poznal a kladl je na nepalačinkový štůsek do skříňky, kterou rodiče vyhradily mým dětským knihám; to už jsem je kupovat sám. Za rok přišly na padesát korun a žádný mi neunikl, kupodivu. Copak jsem nakukoval trafiky denně? Už nevím. Ale předplatit to nešlo a jako klasický časopis to vůbec vycházet nesmělo a byl to podraz a nikdy se předem nevědělo, kdy se Čtyřlístek vynoří. Směl vycházet pouze neperiodicky, ale v osmi letech jsem měl radary a vždycky vycítil blížící se další číslo. Až v patnácti mi pár čísel (okolo osmdesátky) uteklo, ale i ta jsem dodatečně ulovil v antikvariátech.
Jistěže tam fungovali Myšpulín, Fifinka, Bobík a (bojácný) Pinďa, ale taky komiksy jiné. Například veršované případy Komisaře Drábka, ty jsem uměl zpaměti, anebo Rendlík a Hopík, což byla infantilní parafráze televizního Randalla a Hopkirka! Mimo jiných ji psal básník Pavel Šrut. Alenku a Vaška vysnil Svatopluk Hrnčíř a kreslil je Born. Zaujatě jsem prohlížel i obrázky Mistra Karla Franty k veršům Václava Fischera Za tři rány kolem světa, což bylo o neuvěřitelném letu na pouťovém balónu.
Cena těch sešitů nadále stoupá, ale bohužel už nefunguje Společnost za obrodu Čtyřlístku založená kdysi jinak důstojnými literáty Vítem Janotou a Karlem Kunou (oba narozeni roku 1970), a těžko taky říct, kudy vede hranice, za níž končí zlatá éra této „knihovničky“: já ji ale uzavírám číslem 34 Tajemství věčného vejce (1974). Proč? Následující Záhada bílého koně je první příběh se slabším scénářem: Štíplová vysadila a náhle už to nebyl celovečerák. Už se vezla na vlně. No, ale vždy zase na čas zabrala, to jí nelze upřít.
Ale kdo se hodlá věnovat niternému výzkumu esence, zůstane v mantinelech 1-34. Ta čísla reprezentují podstatu. „Kde zůstal heroismus začátků?" ptali se již začátkem třetího tisíciletí Kuna s Janotou a původní podoba Čtyřlístku má dle jejich názoru „výjimečný náboj, který přesáhl i záměry tvůrců". Což podepisuji. I Němečkova kresba bývala komiksovější, a pokud zrovna ne, kořenilo ji kouzlo naivity.
Ale náboj prvních Čtyřlístků netkví pouze v naivitě a „západnosti". Ty scénáře skutečně disponují střihem na úrovni Quentina Tarantina a mají v sobě zakletou ohromující zkratku.
Co se pak inspirací týká, Němeček výslovně přiznal prvorepublikového Punťu a Ljuba Š. sem tam těžila z Ransoma (1884-1967), jindy z Rychlých šípů. Celé studie už vznikly i o psychologii hlavních postav a jejich vztazích. Vše taky začalo ostřeji až brutálněji. V Ukradeném vynálezu (1971) ještě lotras mává Fifině před očima revolverem, ale v Pokladu starého opata (1972) už je to leda pistole na vodu, i když gigantického kalibru. A jak tu mizí zbraně, došlo i na (marné) pokusy o sblížení hrdinů se širším kolektivem v Bukanýrech na Blaťáku a v Pod velkým totemem (29 a 30/1973). Ale k rudému šátkování naštěstí nedošlo a nedostalo se nakonec ani na „shora“ prý navrhovanou účast Myšpulínovu v prvomájovém průvodu. Přece jen byl vlastně kocour a… „Copak by mohlo jít s transparentem prase?" oponovali navíc tvůrci s ohledem na Bobíka.
Vždy mě jako hocha drtilo několik zdejších záhad! Např.? KAM se ztrácejí všechny Myšpulínovy vynálezy a nápady? Proč jsou využity obvykle jen jednou a z jakého důvodu on něco vynalézá i víckrát? Skleróza? Tak jsem jako dítě propřemýšlel věky a dávno už vím, že to velmi praktický důvod má. Kdyby hrdinové stále využívali vše, co bylo Myšpulínem vynalezeno, zcela by to znemožnilo budování zápletek. Veškeré problémy by se daly zhasit už v zárodcích! Jak byste fabulovali? Navíc by čtyřka žila jen z patentů. Šlo by o pány světa, kdyby vynálezy vždy znovu nemizely, a kdo ví, zda by jim co zůstalo svaté?
Ve Čtyřlístcích ale netkví jen záhady podobné téhle. Tkví tu rozpory. Už v první padesátce je i tak podstatná událost jako seznámení čtveřice vylíčena dvakrát, pokaždé jinak! V jedničce ještě panem Němečkem, v čísle 47 (1975) Ludmilou Kolářovou. Ale podobných problémů se najde víc a nabývají často sofistikovaného rázu. Je třeba povinné brát DOSLOVA kresbu? ptával jsem se. A není to jen zdejší problém! Znáte Fischerův obrázek z Rychlých šípů, kde je Rychlonožka zasypáván „tunou“ zápalkových krabiček? Tak mi jistě dáte zapravdu, že jsou v Šípech podobně surreálné scény výjimkou. A ve Čtyřlístku ne. Tady dochází k podobným vybočením častěji. Nu, a proč stroj času vypadá pokaždé jinak a často se i nově jmenuje? Chronolet, Chronolán, Chronobil. Je to přece stále stejný stroj, ne? Anebo Myšpulín vážně sestrojuje pro každý příběh nový?
V čísle 47 byly uveřejněny „fotografie" hrdinů a poněkud se liší od Němečkovy kresby. Co to asi znamená? Samozřejmě to, že kresbu netřeba brát doslova? Ale je fatálnější otázka. Proč lidé ve Čtyřlístcích nevnímají hlavní hrdiny jako zvířata?
Snad že se vše odehrává v pohádce? Ale ne, to je nesmysl. Už ve Zlatém věku čtveřice „tam“ do pohádky přece opakovaně cestovala, takže v ní - logicky - nežila a nežije tam ani dnes. A kde tedy žije? V Doksech, které jsou očividnou předlohou Třeskoprsk? Jenže je tam nenajdete.
Asi to zkoumám až moc, ale proč ne. A obdobně závažný problém představovala vždy otázka, zda jsou dospělí či děti. „Společnost za obnovu Čtyřlístku“ považovala totiž chvíli, kdy byli Bobík a Pinďa zničehonic prezentování jako školáci, za zcela šokující a… A vyjádřila nesouhlas s tímto rodinným pojetím, které bůhvíproč (snad pokyn shora?) prosazoval tehdejší šéfredaktor tiskoviny Jiří Čehovský.
Fifinka jako máma a Myšpulína jako tátaJ… ostatně odporuje oběma zmíněným „mytologiím“ o seznámení čtveřice!
Čtyřlístky se, uznávám, dodnes čtou a dokonce se tento časopis dost zlepšil. Našel po Ljubě Štíplové řadu velmi schopných scénáristů, a třebaže jisté regule nadále dodržují, klidně jdou někdy až na hranu. Já už to samozřejmě nečtu, ale kdyby mi bylo zase sedm, osm let, možná by mě to chytilo obdobně. Ale ne! Ta první čísla jsou prostě neopakovatelný fenomén, a když budu chvíli cynik, vyslovím i radu: „Ještě chvíli počkejte a inkasujete za nejstarší ročníky milion.“ I tak to chodí.
Foto: Stribrohorak / CC BY-SA 3.0
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Komiks
Už to zase začíná... Škola, povinnosti
René Goscinnymu by bylo sto
Doktor chybně zvaný O-O
Carl Barks vyslal Skrblíkovy synovce i do velehor
Lovecrat, komiks a Stín nad Innsmouthem
Kniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku
Skrblík, prasynovci, Pasti zlata a Steven Spielberg
Pérák a smysl života
Asterix exkluzivní
Láska k temnotám
Originály komiksových scénářů Jaroslava Foglara vyšly knižně
Quentin Tarantino hrdinou komiksu
Bilo někdy Bratrstvo Kočičí pracky do Rychlých šípů férově?
DOPORUČUJI komiksové jednohubky do slunečného počasí
Kája Saudek: Komiksový mág, který ovlivnil generace
Poslední jednorožec - kouzelný komiks nejen pro děti
V Česku vyjde Wagnerův Prsten Nibelungův
Lara Croft potřetí!
Staňte se myší a zažijte dobrodružství
Další články v rubrice Komiks
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.