Sotva se vyhoupl na nejvyšší větev, jako naschvál se rozpršelo.
Kapky se sypaly stále hustěji, až se rozpršelo přímo apokalypticky.
Na veškerý kraj padla tma. Zataženo. A Pluto? Spustil se do hlubin zahrady a prchal se skrýt do domu. Hřmění nepatřilo k zvukům, které ho uklidňovaly. Ani Alietu rachot do zahrady nikdy netáhl a vzadu nebyla ještě ani jednou po soumraku. Neodvážila by se v tu dobu přijít do blízkosti studny, té samé, ke které ráda chodila za dne.
Přesto měl její strach za přítelkyni zvědavost. Tak se rozhodla, že se ke studni vypraví, ale v tom okamžiku se varovná bouřka rozzuřila s totální silou. Odbilo deset a zběsilý západní vichr se zuřivě opřel do černé i červené střechy a osamocených domů. Rozvířené proudy vody bušily do okapových žlabů. Rachocení hromů a křivolaké stopy blesků. Nad opuštěnou zahradou se šílenou rychlostí hnaly cáry mraků a bledý měsíc chvílemi osvětloval mokré kameny na roubení studny. Jak se tam dovnitř a dolů hrnula lačná voda, cosi se hnulo. A ne žabák. Ten odsud dávno vyšplhal a poulil oči zpátky a zbystřil pohyb tam ve studni, která mu ani zdaleka nepatřila. I měsíc viděl do ústí té pekelné šachty a na chvíli ozářil cosi dole a žabák se vymrštil a skokem se přenesl přes půl vesmíru a zabořil se do trávy. Uprostřed bouře se dno studny probudilo k životu…
A zatím? Alieta putovala napříč zahradou a svírala ve dlani baterku, zatímco si druhou rukou na hlavě přidržovala kapuci dlouhého černého pláště. Natáhla ho před minutou, kdy takřka přestalo pršet, ale vítr si nedal pokoj a neustále hnal od západu mraky spolu s drobným deštěm: nové a nové jejich cáry. Bouřka ještě neskončila. Naopak.
Až po strčila světlo do kapsy. To měsíc osvětloval bez pomoci zahradu a vypadala v jeho záři jinak než ve dne. Nově, podivuhodně, nezvykle, zvláštně; a když Alieta došla ke kraji hustého houští, musela se zastavit. Svítila si na ručičky hodinek. 10. 20. „Takže mé rande se blíží?“ blesklo jí hlavou, a pak už se ponořila do neudržované džungle.
Pěkná to noční procházka. Ale byla i absurdní. Tím, že se Alieta rozhodla pomyslnou partii dohrát do konce. „V 10. 30 budu u studny,“ umínila si a snažila se udržet na úzké stezce.
Znova rozsvítila a opatrně prolézala tímto světem děsu a vnikala hloub a hloub do své zahrady. Vítr se jí neopíral do tváře, zato však rozkýval koruny nad ní a posílal dolů spršky.
Stromy rostly tak hustě, že si začala připadat jako v příšerném pohádkovém lese. Zničehonic došla ke studni.
Vichr tu nacházel víc prostoru. Motal se okolo jícnu v nevysvětlitelné spirále a šípky se zmítaly uprostřed šustícího kruhu prastarého listí. Pařáty smuteční vrby se prohýbaly. Na keři spatřila květy. Přestalo pršet.
Přestalo pršet, ale toho si všimla jen díky tomu, že jí ledový vítr strhl z čela kápi.
Poprvé uviděla reje listí a trávy a studnu v záři měsíce a prvně to pozorovala v bouři.

Malý tygr, malé peklo - Ivo Fencl