Záhada terasy
21.08.2025
Ivo Fencl
Próza
Po roky, snad většinu života jsem jezdil na kole, ale také autobusem okolo zatravněného pozemku s domem, ani mi ta zahrada nepřipadala nepřiměřené veliká. Akorát. Nějak se však domluvili a oni ji rozpůlili. Na jedné té půlce začali stavět honosnou vilu a hned vidět, že na to věru mají, a jak by, koneckonců, neměli, když za pozemek zcela ušetřili. Ten už byl jejich: zůstalo to v rodině.
Pozoroval jsem - trochu proti své vůli – budování „klícky“, protože jsem musel občas kolem, a ve výsledku nevznikla, myslím, nepříjemná klec, ale pěkný barák.
V patře je terasa, okolo vedou ven okna a je to dost rozložitá stavba, kde by byla radost si na terasu dát čalouněné křeslo a kochat se či koukat na sýkory koňadry.
Ale já se na to téma vykecávám proto, že má věc podstatný, prekérní háček. A on mě irituje. Terasa směřuje k vícekolejné železniční trati, po které neustále sviští rychlíky i osobáky, a je trochu výš, ale řekněme, že jen tak deset metrů daleko.
Za tou tratí se před okny téhož domu zdvíhá betonová stěna a nad tou stěnou vede tříproudová silnice, velmi frekventovaná. Zrovna ji v tom místě, pravda, překračuje i betonová stezka pro cyklisty a pro chodce. No, a za tou frekventovanou silnicí je jenom další vysoká stěna a dokonale odhlučňuje a zakrývá čtvrť plnou rodinných domků a stromků. Domky a stromky vidět nejsou. Až nebe. Asi si teď představíte, co zhruba obyvatelé oné vily anebo hosté na terase vídají a slýchají ve dne v noci. No, ale na pozemku se ušetřilo, o to nic, a někde třeba v Peci by byl safraportsky dražší. Ale pod Sněžkou by se zase navždy a do smrti a po generace konaly jinačí výhledy do kraje, do Čech, do údolí.
Nebo mohla být vila umístěna u pokojné řeky. Nebo rybníka-žabince. Nebo u lomu. Nebo u lesa… Majitele neznám, nic mi do toho není, ale věc mi ležela v hlavě tak dlouho, že jsem uprostřed nějakého úředního jednání oslovil hezkou dámu a povídám: „Změňme na chvíli téma. Co byste řekla této situaci. Mohla byste si postavit vilu s terasou, ale…“ A vše jsem Petře vylíčil.
Tím jsme se odreagovali, vážné záležitosti nechali stranou, ale já pak povídám a ona přikývla: „Toto snad vážné není?“ A zamyslela se žensky a naprosto jistě řekla: „On to stoprocentně postavil milovník železnic. Kdo jiný? Možná ředitel Českých drah.“
Chvíle ticha. Musel jsem se zasmát. Vlastně jsem se smál dlouho. Ne dámě. A víte, ve filmu anebo románu by to bylo přesně tak. Vila by patřila milci vláčků a měl by dráhy dokonce i v té vile na koberci. Angličáky hned vedle. Miloval by dopravu jako takovou. A rachot. Ale abych řekl pravdu, nevěřím tomu. Nejsme ve filmu. Ta vila je spíš ukázka toho, že realita není vše a občas se musí dělat kompromis, občas se nad realitu musíme povznést.
Ti lidé chtěli ušetřit za pozemek, i zeptali se: „Vydržíme ty vlaky a auta i zdi?“ A odpověděli si: „Ano. Proč ne? Aspoň nás nebude nikdo z té strany šmírovat.“
A jak řekli, tak udělali. Projekt realizovali. Povýšeně, ale sebejistě. Odvážně. A co se týká sedění na terase, tak tam přece nesedíme pořád, ne? Vy i zavřete dveře - a jste doma, ve svém světě, zatímco vlaky sviští a auta taky. Nakoukají vám do okna!
Proč tu terasu neobrátili ke staršímu domu, který na druhé půli zahrady byl, jsem se neptal, ale třeba se tam jednou zastavím a drze, zato přímočaře se vyptám. Na vše. Proč bych měl dostat přes držku? Ti lidé mi to celé vysvětlí a vyčarují odpověď jako fík a zaručuji vám, že to bude vysvětlení lepší, než o jaké se tu… Ehm, ani nepokouším.
Má pseudo-reportáž totiž je víc dojmologií a investigativec do onoho krásného baráku u trati a výpadovky teprve musí zajít. Amen.