ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 16.11.2025, svátek má
Otmar
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
TangoHypochondrVýprava Tvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večeryNadějeCísařův pekař
Nejčtenější za 14 dní
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLAProdloužit si život při hypertenzi může být jednodušší, než si myslíteRenovace bojového výjevu v podzemí Západočeského muzea v PlzniTvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večerySoudruhu prezidente, stěžuju siPlechový bubínek na ZábradlíVe Švandově divadle zavládnou Pravidla NirványTužka s názvem diamantu?Myši v akci: Vánoční past DVA DIVOCHY známe v Čechách sto letLehce zbytná záhada švédského Draculy
V dětství jsme řádili
11.09.2025 Ivo Fencl Próza
Znovu a znovu se potkávám s výhradami, že dnes děti a) nečtou, za b) žijí přespříliš virtuálně.
„A tím nežijí.“ Je to pravda?
Idealista zavrtí hlavou: „Ne“. Skeptik přikývne a ještě dodá hotový salát stvořený z deseti dalších negativ dnešních děcek. Paušalizovat se nedá a já ostatně jako kluk (1970-1980) taky žil virtuálně. Jak to? Ležel jsem v knihách!
No, ale ne pořád. Minimálně do věku třináct let já byl rovněž „akční“ městský kluk, kterého se rodiče sotva kdy optali, kde lítá. Nebo proč, proboha, lezeme do hromad zrní v sípce, když se tam můžeme utopit. Vlastně neměli „ánung“, že tam skáčeme. Patrně jsem několikrát unikl o chlup smrti - z blbosti - a nejsem si vědom, že bych kdy byl instruován ohledně šplhu po odstavených nádražních vagónech. Nic jsem o věci nechápal, nic mě neinstruovalo a ono vlastně koncem šedesátek ještě končilo období páry. Takže… Drátů bylo málo. Ale přece byly. Stačilo mi, abych šel tenkrát s partou a přidal se bezmyšlenkovitě k lezení na nějakou cisternu. Zabila by mě elektřina. Proč jsem před padesáti roky u nádraží neshořel, netuším, ale možná se jedná o zázrak.
Žili jsme ve městě mezi kopci, na každém stojí zřícenina hradu, a prozkoumávali jsme s partou zarostlé stráně pod starším z hradů: je mu přes tisíc let a jde o záludné, příkré srázy „smrti“. Už se tam vydávám málokdy a stávalo se, že se mi pod botou vydrolil kámen a stále většími skoky se dal na cestu cest do propasti - a bohužel propasti civilizované, žádná to Macocha, takže na konci brutálně narazil do zahradního plotu. Nebo ho přeskočil do zahrady. Na komín. Občas po nás-klucích lidé Dolního Světa řvali, ale výstup nahoru k nám byl takřka nemožný a byl by pomalý a stokrát bychom byli v trapu. Utekli bychom nahoru na louky a přes ně kamkoli, ale nikdy se proti nám kolonisté od ulice dole nepustili.
Stráň je tvořena břidlicí. Pouze na jednom místě ční k nebi mezi borovicemi a břízami žulový, snad kterousi vodou omletý kámen, ve kterém… shora otisky kolen. Kolen? Ony to nebudou otisky kolen, já věc chápu dobře, ale říká se místu Žižkovo koleno nebo Žižkova kolena. V turistických průvodcích ale ten „flek“ vyznačený není a o balvanu… Ani zmínka. Nevede k němu pražádná pěšina a… vůkol jen převisy.
Rádi jsme si jako kluci klekali na ten kámen a tiskli do něj kolena, ale Jan Žižka se tu nikdy nemodlil. Jde o pomístní název, fikci, báchorku. A my-děti šedesátek jsme si kousek nad tímto džulvrem udělali - okolo roku 1977 - takzvanou klubovnu. V čem spočívala?
Rukama nebo lopatkami jsme upravili do roviny tzv. Výhledovou plošinu (tak jsme místo nazvali), která nám dávala pocit bezpečí. Shora totiž rostly, kam oko dohlédlo, neprostupné trnky a… směrem dolů se táhla ona pekelná stráň plná vystupujících skal a bříz a převisů. A když jste se zadívali vodorovně, nebo takřka vodorovně (trošku dolů), hleděli jste na panorama-komplet údolí s klikatou řekou Úslavou, několika jezy, s loukami, s dalšími skalami (tu a tam) a s městečkem… i hradem nad lesem naproti. Stojí tam Karlem IV. založená Radyně. Když panorama srovnám třeba se situací někde ve Znojmě, mají to tam, pravda, ještě lepší, uznávám, avšak nepocházím ze Znojma, alebrž z Plzně.
Na naší stráni výhledů naštěstí rostlo dost stromů na to, aby byly pohyby naší party z města takřka neregistrovatelné - v létě - a pod Foglarovým vlivem jsme založili klub Červený šíp a do podlahy klubovny zakopali jeho zakládací listinu. A poklad. A plánovali jsme zastřít místo jako střechou nějakým igelitem, aspoň tak, ale nedošlo na to; ani jsme ostatně neměli čas tam vysedávat a rokovat. Stále jsme spíš lezli po skalách a stráni a pojmenovávali si okolí ve stylu trosečníků na Vernově Lincolnově ostrově. Tak třeba Převisová stěna se táhne po vrstevnici hodně, hodně daleko a dodnes mě fascinuje. A přece bylo vše v mezích příčetnosti a smrt zde nehrozila, řekl bych. Úrazy? Ty hrozily. Dobře to však dopadlo, a jestli ne, už jsem na zlomeniny kamarádů zapomněl. Mně se vyhnuly. Nu, a nenosili jsme s sebou určitě mobily, které svedou zničehonic zadrnčet, takže se leknete a… spadnete.
Nebo jen chvíli čučíte na display a jdete dál a uklouznete. Nechávali jsme tenkrát telefony doma? Na to jistě znáte odpověď.
Dotyčné období trvá z dospělého hlediska krátce: jen pár let. Když jste ale ještě právě tak staří, nevnímáte onu éru jako omezenou dobu a prožijete lesních dobrodružství na celý život. A skalních, těch taky. Někdo i vodních. Ale najednou jsou pryč, žijete pro změnu něčím jiným a je vám to jedno. Změnu si ani neuvědomíte, vzpomenete teprve s odstupem. Svého času jsem, je to několik let, jsem na ta místa „u Žižky“ vytáhl kamaráda, který však žil v dětství úplně jinde. Šokovalo mě, že je šokován srázností svahu. Bál se. Mně to jako cokoli zvláštního nepřipadá. Lezu a lezu a zase jsem očima i srdcem v dětství. Už tam ale každou návštěvu netahám, dámy určitě ne. Za mého dětství jsme tu vedli drnové i jinačí války s jinými partami a to prožívají taky některé dnešní děti, ale váhám. Opravdu? A které?
Je pravda, že ani o nás tenkrát ostatní moc nevěděli. A byli jsme tam „zašiti“, tedy dokud někomu na střechu dole nedorazil šutr. Je fajn, když máte v dotyčném období dětství podobná místa, a pro nás bylo klíčové okolí Žižkova kolena. Jednoznačně nám patřilo. Byli jsme jeho právoplatnými vlastníky. Nebo ve svých snech. Snad s výjimkou otce jsem tam tenkrát ani jediného dospělého nevtáhl a cizího kluka vlastně také ne. Teprve později jsem se dovídal, že dospělí a staří stejnou oblast často také znali, ale prý tam přestali ve čtrnácti taky chodit.
Zájmy se obrátí. Hry na stráních… už cítíte jako trapas. Co by řekly holky? „A jak jsme si mohli tak šílené vážně hrát?“ se ptáte. Ale máte-li štěstí, rozumíte tomu až do smrti a chápete. Nikde není nakonec řečeno, že podstata života neleží zrovna ve třináctém roce. Z ekonomického hlediska asi sotva, já věc chápu, ale… Ale jinak?
Není to možná tehdy ještě skutečný život, ale jde o výhledovou planinu, na které se protíná osa skutečna s mytickou rovinou romantiky a dobrodružna. Trvá to jen pár let, ve kterých by chtěli zůstat někteří z nás déle. Anebo navždy, jak si rádi namlouváme. Jak si namlouváme všichni, „co jsme spolu chodili“ a měli ještě své dětství akční.
Žili jsme ve městě mezi kopci, na každém stojí zřícenina hradu, a prozkoumávali jsme s partou zarostlé stráně pod starším z hradů: je mu přes tisíc let a jde o záludné, příkré srázy „smrti“. Už se tam vydávám málokdy a stávalo se, že se mi pod botou vydrolil kámen a stále většími skoky se dal na cestu cest do propasti - a bohužel propasti civilizované, žádná to Macocha, takže na konci brutálně narazil do zahradního plotu. Nebo ho přeskočil do zahrady. Na komín. Občas po nás-klucích lidé Dolního Světa řvali, ale výstup nahoru k nám byl takřka nemožný a byl by pomalý a stokrát bychom byli v trapu. Utekli bychom nahoru na louky a přes ně kamkoli, ale nikdy se proti nám kolonisté od ulice dole nepustili.
Stráň je tvořena břidlicí. Pouze na jednom místě ční k nebi mezi borovicemi a břízami žulový, snad kterousi vodou omletý kámen, ve kterém… shora otisky kolen. Kolen? Ony to nebudou otisky kolen, já věc chápu dobře, ale říká se místu Žižkovo koleno nebo Žižkova kolena. V turistických průvodcích ale ten „flek“ vyznačený není a o balvanu… Ani zmínka. Nevede k němu pražádná pěšina a… vůkol jen převisy.
Rádi jsme si jako kluci klekali na ten kámen a tiskli do něj kolena, ale Jan Žižka se tu nikdy nemodlil. Jde o pomístní název, fikci, báchorku. A my-děti šedesátek jsme si kousek nad tímto džulvrem udělali - okolo roku 1977 - takzvanou klubovnu. V čem spočívala?
Rukama nebo lopatkami jsme upravili do roviny tzv. Výhledovou plošinu (tak jsme místo nazvali), která nám dávala pocit bezpečí. Shora totiž rostly, kam oko dohlédlo, neprostupné trnky a… směrem dolů se táhla ona pekelná stráň plná vystupujících skal a bříz a převisů. A když jste se zadívali vodorovně, nebo takřka vodorovně (trošku dolů), hleděli jste na panorama-komplet údolí s klikatou řekou Úslavou, několika jezy, s loukami, s dalšími skalami (tu a tam) a s městečkem… i hradem nad lesem naproti. Stojí tam Karlem IV. založená Radyně. Když panorama srovnám třeba se situací někde ve Znojmě, mají to tam, pravda, ještě lepší, uznávám, avšak nepocházím ze Znojma, alebrž z Plzně.
Na naší stráni výhledů naštěstí rostlo dost stromů na to, aby byly pohyby naší party z města takřka neregistrovatelné - v létě - a pod Foglarovým vlivem jsme založili klub Červený šíp a do podlahy klubovny zakopali jeho zakládací listinu. A poklad. A plánovali jsme zastřít místo jako střechou nějakým igelitem, aspoň tak, ale nedošlo na to; ani jsme ostatně neměli čas tam vysedávat a rokovat. Stále jsme spíš lezli po skalách a stráni a pojmenovávali si okolí ve stylu trosečníků na Vernově Lincolnově ostrově. Tak třeba Převisová stěna se táhne po vrstevnici hodně, hodně daleko a dodnes mě fascinuje. A přece bylo vše v mezích příčetnosti a smrt zde nehrozila, řekl bych. Úrazy? Ty hrozily. Dobře to však dopadlo, a jestli ne, už jsem na zlomeniny kamarádů zapomněl. Mně se vyhnuly. Nu, a nenosili jsme s sebou určitě mobily, které svedou zničehonic zadrnčet, takže se leknete a… spadnete.
Nebo jen chvíli čučíte na display a jdete dál a uklouznete. Nechávali jsme tenkrát telefony doma? Na to jistě znáte odpověď.
Dotyčné období trvá z dospělého hlediska krátce: jen pár let. Když jste ale ještě právě tak staří, nevnímáte onu éru jako omezenou dobu a prožijete lesních dobrodružství na celý život. A skalních, těch taky. Někdo i vodních. Ale najednou jsou pryč, žijete pro změnu něčím jiným a je vám to jedno. Změnu si ani neuvědomíte, vzpomenete teprve s odstupem. Svého času jsem, je to několik let, jsem na ta místa „u Žižky“ vytáhl kamaráda, který však žil v dětství úplně jinde. Šokovalo mě, že je šokován srázností svahu. Bál se. Mně to jako cokoli zvláštního nepřipadá. Lezu a lezu a zase jsem očima i srdcem v dětství. Už tam ale každou návštěvu netahám, dámy určitě ne. Za mého dětství jsme tu vedli drnové i jinačí války s jinými partami a to prožívají taky některé dnešní děti, ale váhám. Opravdu? A které?
Je pravda, že ani o nás tenkrát ostatní moc nevěděli. A byli jsme tam „zašiti“, tedy dokud někomu na střechu dole nedorazil šutr. Je fajn, když máte v dotyčném období dětství podobná místa, a pro nás bylo klíčové okolí Žižkova kolena. Jednoznačně nám patřilo. Byli jsme jeho právoplatnými vlastníky. Nebo ve svých snech. Snad s výjimkou otce jsem tam tenkrát ani jediného dospělého nevtáhl a cizího kluka vlastně také ne. Teprve později jsem se dovídal, že dospělí a staří stejnou oblast často také znali, ale prý tam přestali ve čtrnácti taky chodit.
Zájmy se obrátí. Hry na stráních… už cítíte jako trapas. Co by řekly holky? „A jak jsme si mohli tak šílené vážně hrát?“ se ptáte. Ale máte-li štěstí, rozumíte tomu až do smrti a chápete. Nikde není nakonec řečeno, že podstata života neleží zrovna ve třináctém roce. Z ekonomického hlediska asi sotva, já věc chápu, ale… Ale jinak?
Není to možná tehdy ještě skutečný život, ale jde o výhledovou planinu, na které se protíná osa skutečna s mytickou rovinou romantiky a dobrodružna. Trvá to jen pár let, ve kterých by chtěli zůstat někteří z nás déle. Anebo navždy, jak si rádi namlouváme. Jak si namlouváme všichni, „co jsme spolu chodili“ a měli ještě své dětství akční.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Hypochondr
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Dedukce z Poea v normálním životě
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
S osamostatňováním dětí to nepřehánějme
Kdo mi pije čas
Otcovi psí smrt (díl pátý)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Otcovi psí smrt (díl první)
Upíří kousnutí
Ledová je plocha
Jak to bohužel chodilo v armádě
Zpověď zapadlého písmáka aneb Co jste nenapsali ve školce, v penzi nenapíšete
Helena Zeťová nám bohužel odešla
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.