Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Sláva vítězůmJak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylez
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyMilovník knih v roli kataOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Marně vzpomínám na ZoruNámořník z domu s cimbuřímRebecca Campbell: Karty pradávných kamenůPřed deseti roky odešel Standa ProcházkaMezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z EvropyJako po drátkuTřicet nekompromisních literárních úderů na solar
Styky s voličem, styky s Páralem
26.09.2025 Ivo Fencl Literatura
Jak už postřehl Winston Churchill, jsou to ty hmatatelné styky s reálným voličem, vyjadřujícím názor na ulici, co vás obvykle a obyčejně i nadobro vyléčí z demokracie. A pocitu demokracie. „Většina se vždycky mýlí,“ dodá jiný klasik, ale je pravda, že jsou demokratické volby i tak pořád to nejlepší a dá se ze všech nablbých možností vždy vybrat nějaký přijatelný kompromis. No… Vždycky možná ne. Ale takřka vždycky.
Můžete jít volit úplně sebejistí, a přece se lze na obrtlíku ještě otočit a např. opravdu nevolit. Vůbec. Znám lidi, co jsou natolik vrtkaví, že jsou vážně schopni se podobně chovat. Nebo vám říkají s pohledem přímo do očí „samozřejmě jeho“ - a realita uhýbá a umírá jinde a ti psi tajně ctí totálně jiná uskupení. Není však fajn právě to? Osobně bych ani za nic nechtěl žít ve státě, kde už dopředu víte, že bude výsledek 99%, a neprahl bych v takové zemi vegetovat už z toho důvodu, že jsem v ní prožil veškeré své „formativní“ dětství.
A kdybychom (rázně odbočuji) brali okolí volební urny i jako nenápadně nápadné místo pro konspirační setkávání tajných agentů, nějakých, a kdybych si představil onu jejich těžkou práci jako kterousi metaforu lásky, pak… Ano, byly by veškeré styky s voličem anebo voličkou podobny špionáži, přičemž někdejší má knížečka Styky s Jorikou (tak se jmenuje) by se rovnala špionážnímu románu těžkého kalibru.
Ale nepíšu špionáž ani její dějiny, i když o tom všem velmi rád čtu (a viz John Le Carré), a ve Stycích s Jorikou já víc líčil jakési rádoby nutkavé šmírování dvou milenců. Po letech (víc než deseti) jsem tu samou knihu větu po větě přepsal (což je povětšinou stejně k ničemu, ale já to přesto a po vzoru Arnošta Lustiga, který to měl přímo metodou, udělal) a pan Krist mi „pročištěné“ dílko obětavě vydal ve svém Artkristu. A co si od toho slibuji? Nic. Leda to, že snad budu kontaktován mimozemšťany jako potenciální tajný agent, ale to trochu žertuji, a když si od své knížky moc slibujete, obyčejně to nedopadne OK.
Ruku do ohně bych ostatně vložil za to, že si ani sám Dan Brown si nesliboval od Da Vinciho kódu (2003) natolik horentní úspěch a stamiliony prodaných výtisků po celé zeměkouli. Asi jen dělal, co uměl, anebo se domníval, že to umí, a dělat to, v čem si alespoň krapet věřil, anebo si sugeroval, že si věří, a dopadlo to. Jak? No, až překvapivě. Sám náš prezident Dana Browna dokonce nedávno hostil na Pražském hradě, což se každému českému literátovi jen tak nepoštěstí. Poštěstilo se to třeba Jáchymu Topolovi? Pochybuji. A hodně literátů o to možná ani nestojí, ale to máte stejné jako s (těmi) předvolebními pouličními prohlášeními. Nebo podobné. „Já bych na ten Hrad ani nešel,“ říká český spisovatel, ale ve skutečnosti by šel… a Pavlovi by ruku nepolíbil, avšak stiskl. Ne, tomu se nedá odolat.
Na druhé straně jsou však právě spisovatelé ti nejhorší politici, obvykle, a je to dobře a kdesi to už psal i říkal Američan Gore Vidal. „Když vidím kolegu, že kandiduje, s jistotou vím, že si pouze honí ego. Vy to nepoznáte, ale u sebe na dně jedná ryze ve prospěch osobní reklamy.“
Sám nikomu reklamu nedělám a nemám to ani zapotřebí - a vždyť jsem přece napsal samu Šifru mistra Leonarda. Jenže si nadále robím bžundu a rovněž ve Stycích s Jorikou tkví rapidní otázka, kde vlastně končí autorské pábení (a snění mého hrdiny, který ten příběh vypráví) a jakou roli hraje (v té knížce) Hapkova a Rytířova a Neckářova Píseň pro Joriku. Nějakou určitě. S první částí Styků jsem (VOLBY NEVOLBY) vyhrála Literární Varnsdorf, kde mi cenu předával sám pan Hrabal (Milan Hrabal), a „bestseller“ uzavírá doslov z pera Martina Petišky, přičemž původce Milenců a vrahů o Stycích píše, i když především mně: „Ovšemže je to dobré a vy to víte. S respektem a špetkou závisti Vladimír Páral.“
Styky s Jorikou - Ivo Fencl
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Třicet nekompromisních literárních úderů na solar
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.