ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 16.11.2025, svátek má
Otmar
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
TangoHypochondrVýprava Tvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večeryNadějeCísařův pekař
Nejčtenější za 14 dní
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLAProdloužit si život při hypertenzi může být jednodušší, než si myslíteRenovace bojového výjevu v podzemí Západočeského muzea v PlzniTvůrčí psaní - inspirace na dlouhé zimní večerySoudruhu prezidente, stěžuju siPlechový bubínek na ZábradlíVe Švandově divadle zavládnou Pravidla NirványTužka s názvem diamantu?Myši v akci: Vánoční past DVA DIVOCHY známe v Čechách sto letLehce zbytná záhada švédského Draculy
Velká kniha Adolfa Hoffmeistera
08.10.2025 Ivo Fencl Literatura
Neobyčejně všestranný Adolf Hoffmeister (1902-1973) připravoval koncem života paměti, ale laxně. Proč se tomu ostatně divit. Z veřejného života byl exkomunikován a měl jak zákaz publikovat, tak zákaz vystavovat. A tak lepil doma v Praze či na chalupě koláže a kreslil, ale psát, psát se nepřinutil. Nebylo tomu tak asi vždycky, ale právě psaní vnímal AH jako největší dřinu a odmítal - na stará kolena a navíc zakázán - ji podstupovat. Bez smlouvy? Ne!
Paměti nenapsal. Ale jeho synové dali po letech přesto dohromady rozsáhlý soubor materiálů, a to včetně často nikdy nepublikovaných fotografií, a soubor vzpomínky supluje.
Střídá se tu hned několik stylistických rovin, ale těžiště tvoří texty Adolfa Hoffmeistera, často soukromé dopisy. A nejen ty. Jeho psaníčka doplňují dopisy Mileny Jesenské, Milana Kundery a dalších, přičemž editor Tomáš Vrba (*1947 v New Yorku) vybíral z většího konvulutu a psal i komentáře do záhlaví jednotlivých kapitol.
Kniha je to pestrá, tak jako byl rozrůzněn i život Hoffmeisterův. Například roku 1931 uveřejnil ve své knize Světobol zaujatý fejeton Golf a sice se to v něm nedočteme, ale byl zakladatel Golfového klubu Líšnice a zálibu si nesl dlouho, takže pozdější komunistický ideolog Václav Kopecký mohl napsat: „Sice je pokrokový, ale jeho rudá vlajka je přivázaná ke golfové holi.“
Zásadní roli v Hoffmeisterově životě sehrál Mánes. Už roku 1923 tu vystavoval a roku 1927 ho spolek vstřebal jako „řádného“ člena. Roku 1930 byla dokončena známá budova na místě Šítkovských mlýnů a hle, Spálená 4, kde AH žil, a jejich dům Diamant stály pár metrů odsud.
Roku 1932 tu vystavoval s Dalím, Ernstem, Chiricem, Miróem, Fillou, Šímou, Štyrským, Makovským, Muzikou a Toyen a z výstavy koupil rozměrné Ernstovo dílo.
Pro rok 1934 připravil v Mánesu pro změnu výstavu karikatur a hodně toho nakoupil z následující výstavy Joea Hlouchy Černošská a tichomořská plastika. Roku 1937 vedl delegaci Mánesu do SSSR a jen rok poté zabojoval článkem Ne! o charakter svobodné tvorby proti Neumannovu diktátu socialistického realismu. A samotného básníka Neumanna tehdy nakreslil, jak stojí mezi hlavami popravených umělců, mj. Josefa Čapka.
AH měl až moc talentů, takže se do jisté míry tlumily a utiskovaly, bohužel. Byl karikaturista, scénograf, překladatel, dramatik, „prostý“ žurnalista i rozhlasový komentátor, dobrý pedagog, umělecký kritik, politický pracovník, diplomat, organizátor kulturního života a samozřejmě taky cestovatel. Činorodý chlap, stačilo možná říct, a i Ferda Mravenec je proti němu hadr. Od strany 137 stránky knihy zaplňují černobílé fotoreportáže Jana Lukase z Hoffmeisterova bytu na rohu Spálené a Lazadské… a vidíme knihami obložené stěny a na jednom snímku nějakých dvacet hostů. Brdečka, Drda, malíř Zdeněk Seydl, karikaturista Pelc, Nataša Gollová a její partner-herec Vnouček…
Milena Jesenská mu psala v letech 1927-29 a vyjadřovala se mj. k manželské krizi, již prožíval. Povzbuzovala ho, aby si konečně vzal svou dlouholetou přítelkyni Sašu Jílovskou. „Můj milej hochu,“ vyjádřila se například 2. září 1927, „mám tě moc ráda, a proto jsem na tebe hodná, a je mi někdy jen strašně líto, že mě máš rád jen proto, že jsem na tebe hodná…“
V září až říjnu 1936 podnikl s Jaroslavem Fragnerem cestu po Spojených státech a naše kniha jí líčí skrze dopisy už zmíněné Saše Jílovské. Mimo jiné v nich líčí Niagaru, Grand Canyon, Santa Fé, Los Angeles, San Francisco. A chodil tam taky do biografu a navštívil studio Walta Disneye.
Vrátil se domů, ale uplynulo jen pár let a z okupované Prahy (1939) prchal do Paříže. Tam jej ovšem zavřeli (La Santé) a střídal internační tábory. Se štěstím poté foukl do Portugalska, ale strašně dlouho tu čekali loď do Ameriky.
Už předtím z vězení napsal: „Nelpím již na ničem, vše jsem pochoval a oželel s dosti lehkým srdcem, jen o svou knihovnu se bojím. Nechtěl bych ji ztratit. Toužím po svých knihách až tělesně: po vyrovnaných řadách svazků a tom prostředí. Je to divné. Nikdy jsem nebyl knihomol a měl bych mnoho jiných složek života postrádat trpčeji.“
Čteme i jeho básně z vězení a posléze psaníčka z Ameriky. Od lednového vylodění v New Yorku jich do konce listopadu 1941 poslal mnoho matce, ale spojení ukončil vstup USA do války. Textem o druhém americkém pobytu přispěli knize Filip Šér a Martin Mejzr a přetištěno je třeba i odvysílané interview Voskovce a Wericha s AH z května 1942. Anebo jejich společná Černá čtvrthodinka ze září 1943. Mamince se znovu ozval teprve 16. 6. 45, když bylo obnoveno telegrafické spojení přes Atlantik. Do Prahy se vrátil koncem srpna, ale nemá smysl zacházet do dalších a dalších detailů. Snad jen připomenu, že byt ve Spálené 4 válku přežil. Byl dílem architekta Fragnera a některé kusy nábytku navrhl Alois Wachsman. Okolní dům Diamant je vzácná kubistická památka a uvnitř měl AH ložnici-kajutu. Odpovídala jeho cestovatelské zálibě. Všechny výklenky bytu zaplňovaly sbírkové předměty: sošky, masky a trofeje kultur Oceánie, Afriky, Ameriky (Jižní nebyla zastoupena) a Číny.
A jak to fungovalo za války? Ve zkonfiskovaném bytě žil Jaroslav Nachtmann, konfident Gestapa, kvůli němuž zemřelo na tři sta odbojářů i vč. nebohé Mileny Jesenské.
Ale válka skončila Hitlerovou prohrou (i on měl iniciály AH) a dochovala se dokonce fascinující Kniha hostů, kde jsou podepsáni Robert Capa, Jean Cocteau, Jean Effel, Max Ernst, Kundera i Forman a Olga Schoberová, Trnka, Vercors, Voskovec a Werich, Zrzavý a taky Picasso a Mitterand. Zde třeba přiznat, že kniha byla chvíli i na ambasádě v Paříži, když tam byl Hoffmeister velvyslancem.
V další sekvenci výpravné publikace najdeme i výklad Adolfova pojetí Cesty kolem světa za osmdesát dní (již ilustroval) či ke sbírce sci-fi Labyrint, do které přizval řadu výtvarníků, co často ani nesměli publikovat.
Jan Schmid a nejen on pak vzpomínají, jak je AH učil na UMPRUM, a knihu uzavírá výběr z dopisů, které dostal. Jsou od Feuchtwangera (1941), Tzary (1947), Soupalta (1959), De Gaulla (1965), Milana Kundery (1969-1972)… a vzpomíná zde na něj i dramatik Edward Albee, historik František Dvořák či spisovatel Pavel Kohout.
Ruská okupace 1968 mu bohužel byla zhroucením celoživotní víry, jak píše jeho syn Martin, a to víry, že svět půjde socializovat. Martin pokračuje: „Všichni seděli u rádia, poslouchali reakce světových agentur a já jsem po hlase poznával Ondřeje Neffa, který byl někde, odkud nepřetržitě vysílal Československý rozhlas, a dodával lidem ne snad naději, ale přece jen podporu.“
Velmi decentně sestavovatelé pojali poslední Hoffmeisterovy roky, přičemž mladší syn píše: „Na konci července 1973 jsem měl dovolenou z prezenční služby v armádě. Byli jsme s otcem na chalupě v Říčkách, o jídlo a úklid jsme měli postaráno. V nedalekém městečku Rokytnice v Orlických horách měla chalupu paní Kuklíková. Každý den pilně docházela a starala se o nás. Familiérně jsme jí říkali paní Kuk, znal jsem ji od dětství, byla téměř člen rodiny, rozhodně v létě, které jsme pravidelně v Říčkách trávili. V posledních dnech otec dopsal divadelní hru, která se mu zhruba před rokem dvojjazyčně zdála. Sen si pečlivě zaznamenal, jak česky, tak anglicky. Je to temný příběh s prvky absurdního dramatu. O konci civilizace v zemi nikoho, kde jedna z mála budov, která zůstala stát, je pisoár, a o právo na jeho užívání bojuje prostitutka Urine s celým světem. 23. července přijeli hosté, otec jim vpodvečer Pissor – tak se hra jmenovala – přečetl a šel, jak bylo v poslední době jeho zvykem, poměrně brzy spát. V noci v důsledku svého srdečního onemocnění zemřel.
Paní Kuk otevřela dokořán okna světnice, kde spal, „aby duše mohla odejít“, a tak se stalo, doslova fyzicky jsem to pociťoval. Máma s bratrem z Prahy dorazili, jak nejdříve mohli.“
A starší syn dodá: „Když jsme dostali zprávu, že táta zemřel, zavolal jsem Ondřeje Neffa, zda by nás tam dovezl, protože jsem nechtěl řídit. Přijeli jsme do Říček, když už tam byla pohřební služba. Laskavě čekali. Bylo pozdě po poledni a pamatuji, jak neforemný, černý pohřební vůz pomalu odjížděl polní cestou k říčovskému kostelu.
Slunce mi svítilo do očí a vůz se ztrácel ve slunečním oparu… Jednání úřadů bylo bohužel nedůstojné. Ministerstvo kultury mělo velký problém s tím, že otec jakožto národní umělec měl nárok na státní pohřeb. Měli obavu, aby, jak ztvrdili, nedošlo na pohřbu k provokaci. Striktně trvali na tom, že obřad bude bez projevu. A tak proběhl mlčky, jen Karel Höger přečetl text úmrtního oznámení, které napsal Miroslav Holub. Pohřeb byl ve Strašnickém krematoriu a bylo tam obrovské množství lidí. Myslím, že všichni chápali, že táta zemřel v důsledku zklamání z prohry svých ideálů.“
Načež nechybí ani nekrolog Jaroslava Seiferta (28. 7. 1973) a dlouhá vzpomínka Ferdinanda Peroutky ze 4. srpna 1973.
Adolf Hoffmeister a kolektiv: Nenapsané paměti. Ilustrace Adolf Hoffmeister. Grafická úprava Adam Hoffmeister. Ediční příprava a redakce Tomáš Vrba. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo roku 2025 nakladatelství CPress v Brně. 328 stran.
Střídá se tu hned několik stylistických rovin, ale těžiště tvoří texty Adolfa Hoffmeistera, často soukromé dopisy. A nejen ty. Jeho psaníčka doplňují dopisy Mileny Jesenské, Milana Kundery a dalších, přičemž editor Tomáš Vrba (*1947 v New Yorku) vybíral z většího konvulutu a psal i komentáře do záhlaví jednotlivých kapitol.
Kniha je to pestrá, tak jako byl rozrůzněn i život Hoffmeisterův. Například roku 1931 uveřejnil ve své knize Světobol zaujatý fejeton Golf a sice se to v něm nedočteme, ale byl zakladatel Golfového klubu Líšnice a zálibu si nesl dlouho, takže pozdější komunistický ideolog Václav Kopecký mohl napsat: „Sice je pokrokový, ale jeho rudá vlajka je přivázaná ke golfové holi.“
Zásadní roli v Hoffmeisterově životě sehrál Mánes. Už roku 1923 tu vystavoval a roku 1927 ho spolek vstřebal jako „řádného“ člena. Roku 1930 byla dokončena známá budova na místě Šítkovských mlýnů a hle, Spálená 4, kde AH žil, a jejich dům Diamant stály pár metrů odsud.
Roku 1932 tu vystavoval s Dalím, Ernstem, Chiricem, Miróem, Fillou, Šímou, Štyrským, Makovským, Muzikou a Toyen a z výstavy koupil rozměrné Ernstovo dílo.
Pro rok 1934 připravil v Mánesu pro změnu výstavu karikatur a hodně toho nakoupil z následující výstavy Joea Hlouchy Černošská a tichomořská plastika. Roku 1937 vedl delegaci Mánesu do SSSR a jen rok poté zabojoval článkem Ne! o charakter svobodné tvorby proti Neumannovu diktátu socialistického realismu. A samotného básníka Neumanna tehdy nakreslil, jak stojí mezi hlavami popravených umělců, mj. Josefa Čapka.
AH měl až moc talentů, takže se do jisté míry tlumily a utiskovaly, bohužel. Byl karikaturista, scénograf, překladatel, dramatik, „prostý“ žurnalista i rozhlasový komentátor, dobrý pedagog, umělecký kritik, politický pracovník, diplomat, organizátor kulturního života a samozřejmě taky cestovatel. Činorodý chlap, stačilo možná říct, a i Ferda Mravenec je proti němu hadr. Od strany 137 stránky knihy zaplňují černobílé fotoreportáže Jana Lukase z Hoffmeisterova bytu na rohu Spálené a Lazadské… a vidíme knihami obložené stěny a na jednom snímku nějakých dvacet hostů. Brdečka, Drda, malíř Zdeněk Seydl, karikaturista Pelc, Nataša Gollová a její partner-herec Vnouček…
Milena Jesenská mu psala v letech 1927-29 a vyjadřovala se mj. k manželské krizi, již prožíval. Povzbuzovala ho, aby si konečně vzal svou dlouholetou přítelkyni Sašu Jílovskou. „Můj milej hochu,“ vyjádřila se například 2. září 1927, „mám tě moc ráda, a proto jsem na tebe hodná, a je mi někdy jen strašně líto, že mě máš rád jen proto, že jsem na tebe hodná…“
V září až říjnu 1936 podnikl s Jaroslavem Fragnerem cestu po Spojených státech a naše kniha jí líčí skrze dopisy už zmíněné Saše Jílovské. Mimo jiné v nich líčí Niagaru, Grand Canyon, Santa Fé, Los Angeles, San Francisco. A chodil tam taky do biografu a navštívil studio Walta Disneye.
Vrátil se domů, ale uplynulo jen pár let a z okupované Prahy (1939) prchal do Paříže. Tam jej ovšem zavřeli (La Santé) a střídal internační tábory. Se štěstím poté foukl do Portugalska, ale strašně dlouho tu čekali loď do Ameriky.
Už předtím z vězení napsal: „Nelpím již na ničem, vše jsem pochoval a oželel s dosti lehkým srdcem, jen o svou knihovnu se bojím. Nechtěl bych ji ztratit. Toužím po svých knihách až tělesně: po vyrovnaných řadách svazků a tom prostředí. Je to divné. Nikdy jsem nebyl knihomol a měl bych mnoho jiných složek života postrádat trpčeji.“
Čteme i jeho básně z vězení a posléze psaníčka z Ameriky. Od lednového vylodění v New Yorku jich do konce listopadu 1941 poslal mnoho matce, ale spojení ukončil vstup USA do války. Textem o druhém americkém pobytu přispěli knize Filip Šér a Martin Mejzr a přetištěno je třeba i odvysílané interview Voskovce a Wericha s AH z května 1942. Anebo jejich společná Černá čtvrthodinka ze září 1943. Mamince se znovu ozval teprve 16. 6. 45, když bylo obnoveno telegrafické spojení přes Atlantik. Do Prahy se vrátil koncem srpna, ale nemá smysl zacházet do dalších a dalších detailů. Snad jen připomenu, že byt ve Spálené 4 válku přežil. Byl dílem architekta Fragnera a některé kusy nábytku navrhl Alois Wachsman. Okolní dům Diamant je vzácná kubistická památka a uvnitř měl AH ložnici-kajutu. Odpovídala jeho cestovatelské zálibě. Všechny výklenky bytu zaplňovaly sbírkové předměty: sošky, masky a trofeje kultur Oceánie, Afriky, Ameriky (Jižní nebyla zastoupena) a Číny.
A jak to fungovalo za války? Ve zkonfiskovaném bytě žil Jaroslav Nachtmann, konfident Gestapa, kvůli němuž zemřelo na tři sta odbojářů i vč. nebohé Mileny Jesenské.
Ale válka skončila Hitlerovou prohrou (i on měl iniciály AH) a dochovala se dokonce fascinující Kniha hostů, kde jsou podepsáni Robert Capa, Jean Cocteau, Jean Effel, Max Ernst, Kundera i Forman a Olga Schoberová, Trnka, Vercors, Voskovec a Werich, Zrzavý a taky Picasso a Mitterand. Zde třeba přiznat, že kniha byla chvíli i na ambasádě v Paříži, když tam byl Hoffmeister velvyslancem.
V další sekvenci výpravné publikace najdeme i výklad Adolfova pojetí Cesty kolem světa za osmdesát dní (již ilustroval) či ke sbírce sci-fi Labyrint, do které přizval řadu výtvarníků, co často ani nesměli publikovat.
Jan Schmid a nejen on pak vzpomínají, jak je AH učil na UMPRUM, a knihu uzavírá výběr z dopisů, které dostal. Jsou od Feuchtwangera (1941), Tzary (1947), Soupalta (1959), De Gaulla (1965), Milana Kundery (1969-1972)… a vzpomíná zde na něj i dramatik Edward Albee, historik František Dvořák či spisovatel Pavel Kohout.
Ruská okupace 1968 mu bohužel byla zhroucením celoživotní víry, jak píše jeho syn Martin, a to víry, že svět půjde socializovat. Martin pokračuje: „Všichni seděli u rádia, poslouchali reakce světových agentur a já jsem po hlase poznával Ondřeje Neffa, který byl někde, odkud nepřetržitě vysílal Československý rozhlas, a dodával lidem ne snad naději, ale přece jen podporu.“
Velmi decentně sestavovatelé pojali poslední Hoffmeisterovy roky, přičemž mladší syn píše: „Na konci července 1973 jsem měl dovolenou z prezenční služby v armádě. Byli jsme s otcem na chalupě v Říčkách, o jídlo a úklid jsme měli postaráno. V nedalekém městečku Rokytnice v Orlických horách měla chalupu paní Kuklíková. Každý den pilně docházela a starala se o nás. Familiérně jsme jí říkali paní Kuk, znal jsem ji od dětství, byla téměř člen rodiny, rozhodně v létě, které jsme pravidelně v Říčkách trávili. V posledních dnech otec dopsal divadelní hru, která se mu zhruba před rokem dvojjazyčně zdála. Sen si pečlivě zaznamenal, jak česky, tak anglicky. Je to temný příběh s prvky absurdního dramatu. O konci civilizace v zemi nikoho, kde jedna z mála budov, která zůstala stát, je pisoár, a o právo na jeho užívání bojuje prostitutka Urine s celým světem. 23. července přijeli hosté, otec jim vpodvečer Pissor – tak se hra jmenovala – přečetl a šel, jak bylo v poslední době jeho zvykem, poměrně brzy spát. V noci v důsledku svého srdečního onemocnění zemřel.
Paní Kuk otevřela dokořán okna světnice, kde spal, „aby duše mohla odejít“, a tak se stalo, doslova fyzicky jsem to pociťoval. Máma s bratrem z Prahy dorazili, jak nejdříve mohli.“
A starší syn dodá: „Když jsme dostali zprávu, že táta zemřel, zavolal jsem Ondřeje Neffa, zda by nás tam dovezl, protože jsem nechtěl řídit. Přijeli jsme do Říček, když už tam byla pohřební služba. Laskavě čekali. Bylo pozdě po poledni a pamatuji, jak neforemný, černý pohřební vůz pomalu odjížděl polní cestou k říčovskému kostelu.
Slunce mi svítilo do očí a vůz se ztrácel ve slunečním oparu… Jednání úřadů bylo bohužel nedůstojné. Ministerstvo kultury mělo velký problém s tím, že otec jakožto národní umělec měl nárok na státní pohřeb. Měli obavu, aby, jak ztvrdili, nedošlo na pohřbu k provokaci. Striktně trvali na tom, že obřad bude bez projevu. A tak proběhl mlčky, jen Karel Höger přečetl text úmrtního oznámení, které napsal Miroslav Holub. Pohřeb byl ve Strašnickém krematoriu a bylo tam obrovské množství lidí. Myslím, že všichni chápali, že táta zemřel v důsledku zklamání z prohry svých ideálů.“
Načež nechybí ani nekrolog Jaroslava Seiferta (28. 7. 1973) a dlouhá vzpomínka Ferdinanda Peroutky ze 4. srpna 1973.
Adolf Hoffmeister a kolektiv: Nenapsané paměti. Ilustrace Adolf Hoffmeister. Grafická úprava Adam Hoffmeister. Ediční příprava a redakce Tomáš Vrba. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo roku 2025 nakladatelství CPress v Brně. 328 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Vůně papíru a ticho listí
Lehce zbytná záhada švédského Draculy
DVA DIVOCHY známe v Čechách sto let
Pravý důvod, proč vám chybí energie
Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLA
Soudruhu prezidente, stěžuju si
Moderní YA fantasy Děti války pro ty, které už nebaví předvídatelné konce
Sto let od vydání románu Velký Gatsby... a Bill Gates
Madeira a Azory
Lindgrenové Pipi versus její Skřítek
Komu King připsal své dílo (a další zajímavosti)
Padá listí, padají ceny
Duchu, jsi tu???
Stříbrná dýka – místo činu Frýdlant
Podezřelý
Ursulina
Listy a listování
Není Klíma jako Klíma aneb Karolínin rozhovor s Josefem K.
Holčička, která nemohla snít
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.