ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 20.5.2026, svátek má
Zbyšek
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
5 mýtů o vašem chrupu: Bílý zub, základ zdraví Eva Veberová nezemře. Narozena před 100 rokyOmezenec putuje Českem i MoravouCharmsova poezie prvně kompletníKdyž se konečně potkají dvě knížkyJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromujíJeremiášiny kejkle, Foglar a Pavel HornaHoror Hokum: Adam Scott se v děsivé irské legendě propadá do šílenstvíSkutečný příběh Kleopatry: Nebyla svůdnice, ale stratégTaneční učitelé roku 2026 ocení inspirativní pedagogy a mladé taneční talentyVampyrologie podle H. H. EwerseNovela pro mladé čtenáře odkrývá skrytou tvář duševního onemocnění
Není Klíma jako Klíma aneb Karolínin rozhovor s Josefem K.
14.10.2025 Ivo Fencl Literatura
Předtím, než jsme se poznali, byl pro mě Yoda a Sean Connery. Karolína Lišková.
Nedlouho před smrtí významného českého prozaika Ivana Klímy (4. 10. 2025) bilancoval život rozsáhlým knižním rozhovorem i jeho jmenovec, spisovatel Josef Klíma. Otázky kladna Karolína Lišková, která ho zná patnáct let, před kteroužto érou spolupráce jí byl, jak nyní tvrdí, „Yodou a Seanem Connerym s lidskostí Matky Terezy“. Ba představovala si ho jako českého prezidenta. Jistě by u Petra Pavla na snídani zřela radši jeho než Dana Browna a sporu nebude, že by Josef Klíma Lucernu asi vyprodal taky.
A paf, pak se stal novinářce Liškové šéfem: šest let sdíleli stejnou kancelář a jezdili točit reportáže tím samým minibusem. Neřídila a „bavilo mě, jak si do střižny umí přinést scénář k patnáctiminutové reportáži na papírku nikoli prostornějším než jízdenka vlaku.“
Knižní interview s „drsným“ podtitulem Tváří v tvář zločinu (někoho to odradí) začali dělat v restauraci MAT, což ne Karlově náměstí v Praze, kde to má Klíma rád. A kde se potkávají novináři s filmaři; je to jedno z jejich míst a patrně jsem tam nikdy nebyl, ale s legendou investigativní žurnalistiky jménem Klíma (*1951), která psala tucet roků Poslední slova do Lidovek, jsem se potkal už za socialismu, kdy se na jedné besedě heště proponoval „jen“ jako začínající autor detektivek. Ivan Klíma byl, mimochodem, zakázaný a Klíma Ladislav, další jmenovec, takřka nevydávaný.
O to ale nejde a zaujal mě. „Některou tu detektivku jsem vlastně skoro celou napsal ve vlaku,“ říkal sebevědomě už před časem laptopů a nepůsobil sice ošoupaně jako Kerouac, ale zatímco přítomní ostatní literáti na pódiu (už nevím kteří, ale asi taky pan Švejda) přinesli těla v sakách, on si sako drze nevzal a po převratu 1989 se věru nemusel nijak kardinálně rozhodovat a díky svým snům, energii a osobnostnímu nastavení veplul úplně plynule do toho, co praktikuje do nějaké míry doteď: stal se reportérem a „tváří v tvář vrahům“, ale hlavně nám, divákům televize, rozkrýval krimi-causy. Stal se díky tomu svinstvu mediální hvězdou a nebylo cesty zpět, řekl bych. Už roku 1996 mohl úspěšně vydat první vzpomínky Život reportéra, a jak si vybavuji, poprosil jsem tenkrát vysoce úslužně skvělého kolegu v práci P., aby mi ty paměti třeba půjčil; ale ouha, dělal, že je zapomněl doma, a znamenalo to patrně: „Hochu, tuto poutavou knihu si sám kup.“
Na podzim 2025, což znamená teď, sice nevyšly další Klímovy vzpomínky, ale takřka se jim rovná 360 stran jeho rozhovoru s Karolínou Liškovou a spočítali při té příležitosti, že je zuřivým reportérem 56 let. Nemálo! A dojde taky na dotaz, kdo byl v podsvětí jeho nejlepší informátor a co mu přesně pověděl Karel Kopáč alias „brain“ orlického gangu. „Šel bys na pivo s Kajínkem?“ ptala se taky. „Jak vypadá podsvětí dnes? Proč je vůbec obestřeno tajemstvím i samo datum tvého narození?“ A Liškovou zajímalo taktéž to, co mu poskytl pobyt v buddhistickém klášteře, a jen připomenu, že stál Josef Klíma u zrodu časopisu Reflex a byl jeho šéfreportérem. Takřka dvacet let pak dělal seriál Na vlastní oči a na dalších stanicích pořady Soukromá dramata, Očima Josefa Klímy (Vlastníma očima se jmenovaly druhé Klímovy knižně vydané vzpomínky, 2009) a Záhady Josefa Klímy. Natočil přes čtyři sta televizních reportáží a dle jeho knížek vznikly známé snímky Requiem pro panenku či Radikální řez. Psal taky populární Olmerův film Nahota na prodej a zbeletrizoval neméně známý snímek Šarlatán. Podle Klímových scénářů byly natočeny seriály Expozitura (16 dílů o tzv. Berdychově gangu) i Atentát (dokonce 18 dílů), ty oba dělal s Janem Kroupou, a také napsal série Sedm schodů k moci, Jseš mrtvej, tak nebreč, Vlna (o záměně identit během tsunami), Vetřelci a lovci a Reportérka. V prachsprosté televizi se nicméně nerozmělnil, a jestliže přece, rozmělněn nikdy nepoklesl až na dno, protože s přehledem sepsal i půl sta knih včetně non fiction Zbláznil se svět, anebo já? a Zločin, jak ho pamatuju. Nadále Klíma nekončí ani jako autor kriminálních knih a plným právem má doma Cenu Ferdinanda Peroutky (2006). Pětkrát bodoval v TýTý, jednou z toho totálně, a je muzikant a koncertuje s kapelou Na vlastní uši, která má vlastní písně, a už před lety (1999) vydal stejnojmenné CD, k němuž sám složil hudbu, napsal texty. „Po čtrnáct let jsme s Jankem objevovali nové okolnosti, které čím dál více zpochybňovaly Kajínkovu vinu,“ prohodí jen tak mimochodem a jmenovitě zmíní podezřelého policistu „Kronďáka“. Kajínek prý čekal (už na svobodě) sedm let, než mu vyprší podmínka, a pak dotyčného navštívil - ve vsi u Plzně. Nebo chtěl navštívit, ale dotyčný Kronďák krátce předtím zemřel.
Dávné událost v borských serpentinách jsou dnes promlčeny a zesnulému K. by asi už nehrozilo, kdyby přiznal, jak všechno tenkrát proběhlo, a Kajínek dodává: „Třeba by mi řekl pravdu.“ Ale celá kniha Karolíny Liškové je poutavá a Klímovy osudy probírá od dětství, ba od jeho prarodičů, jeho strýce-neurochirurga a od hospody, kterou jeho rodině komunisti vzali tři roky před Klímovým narozením.
První dětský román napsal v páté třídě a odehrál se v kosmické lodi se smíšenou rusko-americkou posádkou. Zlý byl Američan. Další próza byl o pirátech a inspirován Stevensonem. Ty „knihy“ ilustroval, ale taky měl tzv. myopii a vzdálenější předměty viděl pouze rozmazaně. Pro brýle, které musel nosit, byl ve škole chvíli i šikanován… a zrak se mu ještě horšil. Musel přestat i s fotbalem. A jak píše?
Psaním prý pouze rekonstruuje záblesky, které mu vysvitnou někde za očima v mozku. Ony sice nezasvítí ve vteřině, ale do deseti minut, načež Klíma sedne a vše vylíčí. Postavy si tudíž nevymýšlí, ale vidí je ve vnitřním kině.
Život není, pravda, jen psaní a i v tom ohledu byl Klímův pestrý. Má tedy o čem vyprávět a přiblížím to na jeho referenci o (ne)spolupráci s Jiřím Menzelem.
Menzela obdivoval český miliardář S., a když S. a Menzel jednou zase dumali nad námětem, přišli na Klímu. Ne Ladislava, ne Ivana, ale kupodivu Josefa. Ten se tudíž začal s Jiřím scházet, aby zapracovali, a začali si tykat. Klíma prý pilně předkládal náměty, nicméně Menzel byl svůj: vždy se ušklíbl: „Není to, víš, tak úplně moje téma. Já si ten film představuju tak, že na začátku bude hrát Libuška Šafránková na saxofon.“
„Ale co dál?“
„To musíme vymyslet,“ Dělal operu v Krumlově a byl tamní atmosférou unesen. Navrhl, že se bude film odehrávat v tamním barokním divadle a „bylo nám spolu fajn,“ píše Klíma, „ale postupně jsme pochopili, že se míjíme. A to vším. Viděním světa, ztvárňováním reality, tvůrčími postupy.“
Přesto se pan Klíma nevzdal a přišel s variacemi „divadelního Krumlova“. Ale stále nic. Prázdná sláma. Do ničeho jiného nebušil. Až mu zatelefonoval Radek Bajgar: „Sedím tu v hotelu Hoffmeister: můžeš přijít?“ Klíma bydlí v Dobřichovicích, ale skočil do vozu a miliardáž S. u Hoffmeistera řekl: „Pepí? Ty Jirkovi vůbec nedáváš žádné náměty.“
„Ale jo. Dávám.“ Začal to dokládat, nicméně mnozí bohatci výmluvy neposlouchají a S. povídá: „Tak… v čem je problém? Chceš víc peněz? Milion? Dva? Pět milionů? Něco sežeň. Jo, a mimochodem, rozhodl jsem se, že obnovím Na vlastní oči.“
Ale Klíma Menzelovi žádný námět nikdy nedodal, zatímco S. mu pomohl dotáhnout Donšajny. A Menzel žil, jak Klíma vzpomíná, Na Valech, v obřím podkrovním bytě, a ze všech oken toho bytu se otvíraly fenomenální výhledy, které působily jako pečlivě režijně komponované: Letná z jedné strany, Hradčany z druhé a mezi tím od podlahy po strop obložení knihami. Ten byt nepřipomínal jen knihovnu, připomínal univerzitní knihovnu, a Menzel prý Klímovi pošeptal: „Za zdí to samý, tam to ale patří Dalíkovi.“
Na film tedy nedošlo, ale Klíma začal točit s Menzelem televizní glosy do svého pořadu Očima. Proč? „Protože jsem pochopil, že jde o mimořádně citlivého, jemného, moudrého a vtipného člověka s neotřelým pohledem na svět, a díky tomu, že byl Menzel intelektuál, se dokázal na věci koukat z jiných úhlů. Rád jsem byl u natáčení těch glos i s Danielem Kroupou, otcem Janka, ale také právě s Jirkou Menzelem. Vnitřně mě obohacoval a bavily mě rozhovory, které jsme vedli i mimo kameru a před natáčením.“
A jak Klímovi řekl v Americe sám Miloš Forman: „Je to jednoduchý: musí to bejt pravdivý a zároveň zábavný. Když chybí to první, lidi tomu neuvěří, když druhé, nevydrží u toho.“
85%
Karolína Lišková: Josef Klíma. Tváří v tvář zločinu. Titulní fotografie David Neff. V edici Talk vydalo nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2025. 368 stran.
Josef Klíma: Tváří v tvář zločinu - Karolína Lišková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
A paf, pak se stal novinářce Liškové šéfem: šest let sdíleli stejnou kancelář a jezdili točit reportáže tím samým minibusem. Neřídila a „bavilo mě, jak si do střižny umí přinést scénář k patnáctiminutové reportáži na papírku nikoli prostornějším než jízdenka vlaku.“
Knižní interview s „drsným“ podtitulem Tváří v tvář zločinu (někoho to odradí) začali dělat v restauraci MAT, což ne Karlově náměstí v Praze, kde to má Klíma rád. A kde se potkávají novináři s filmaři; je to jedno z jejich míst a patrně jsem tam nikdy nebyl, ale s legendou investigativní žurnalistiky jménem Klíma (*1951), která psala tucet roků Poslední slova do Lidovek, jsem se potkal už za socialismu, kdy se na jedné besedě heště proponoval „jen“ jako začínající autor detektivek. Ivan Klíma byl, mimochodem, zakázaný a Klíma Ladislav, další jmenovec, takřka nevydávaný.
O to ale nejde a zaujal mě. „Některou tu detektivku jsem vlastně skoro celou napsal ve vlaku,“ říkal sebevědomě už před časem laptopů a nepůsobil sice ošoupaně jako Kerouac, ale zatímco přítomní ostatní literáti na pódiu (už nevím kteří, ale asi taky pan Švejda) přinesli těla v sakách, on si sako drze nevzal a po převratu 1989 se věru nemusel nijak kardinálně rozhodovat a díky svým snům, energii a osobnostnímu nastavení veplul úplně plynule do toho, co praktikuje do nějaké míry doteď: stal se reportérem a „tváří v tvář vrahům“, ale hlavně nám, divákům televize, rozkrýval krimi-causy. Stal se díky tomu svinstvu mediální hvězdou a nebylo cesty zpět, řekl bych. Už roku 1996 mohl úspěšně vydat první vzpomínky Život reportéra, a jak si vybavuji, poprosil jsem tenkrát vysoce úslužně skvělého kolegu v práci P., aby mi ty paměti třeba půjčil; ale ouha, dělal, že je zapomněl doma, a znamenalo to patrně: „Hochu, tuto poutavou knihu si sám kup.“
Na podzim 2025, což znamená teď, sice nevyšly další Klímovy vzpomínky, ale takřka se jim rovná 360 stran jeho rozhovoru s Karolínou Liškovou a spočítali při té příležitosti, že je zuřivým reportérem 56 let. Nemálo! A dojde taky na dotaz, kdo byl v podsvětí jeho nejlepší informátor a co mu přesně pověděl Karel Kopáč alias „brain“ orlického gangu. „Šel bys na pivo s Kajínkem?“ ptala se taky. „Jak vypadá podsvětí dnes? Proč je vůbec obestřeno tajemstvím i samo datum tvého narození?“ A Liškovou zajímalo taktéž to, co mu poskytl pobyt v buddhistickém klášteře, a jen připomenu, že stál Josef Klíma u zrodu časopisu Reflex a byl jeho šéfreportérem. Takřka dvacet let pak dělal seriál Na vlastní oči a na dalších stanicích pořady Soukromá dramata, Očima Josefa Klímy (Vlastníma očima se jmenovaly druhé Klímovy knižně vydané vzpomínky, 2009) a Záhady Josefa Klímy. Natočil přes čtyři sta televizních reportáží a dle jeho knížek vznikly známé snímky Requiem pro panenku či Radikální řez. Psal taky populární Olmerův film Nahota na prodej a zbeletrizoval neméně známý snímek Šarlatán. Podle Klímových scénářů byly natočeny seriály Expozitura (16 dílů o tzv. Berdychově gangu) i Atentát (dokonce 18 dílů), ty oba dělal s Janem Kroupou, a také napsal série Sedm schodů k moci, Jseš mrtvej, tak nebreč, Vlna (o záměně identit během tsunami), Vetřelci a lovci a Reportérka. V prachsprosté televizi se nicméně nerozmělnil, a jestliže přece, rozmělněn nikdy nepoklesl až na dno, protože s přehledem sepsal i půl sta knih včetně non fiction Zbláznil se svět, anebo já? a Zločin, jak ho pamatuju. Nadále Klíma nekončí ani jako autor kriminálních knih a plným právem má doma Cenu Ferdinanda Peroutky (2006). Pětkrát bodoval v TýTý, jednou z toho totálně, a je muzikant a koncertuje s kapelou Na vlastní uši, která má vlastní písně, a už před lety (1999) vydal stejnojmenné CD, k němuž sám složil hudbu, napsal texty. „Po čtrnáct let jsme s Jankem objevovali nové okolnosti, které čím dál více zpochybňovaly Kajínkovu vinu,“ prohodí jen tak mimochodem a jmenovitě zmíní podezřelého policistu „Kronďáka“. Kajínek prý čekal (už na svobodě) sedm let, než mu vyprší podmínka, a pak dotyčného navštívil - ve vsi u Plzně. Nebo chtěl navštívit, ale dotyčný Kronďák krátce předtím zemřel.
Dávné událost v borských serpentinách jsou dnes promlčeny a zesnulému K. by asi už nehrozilo, kdyby přiznal, jak všechno tenkrát proběhlo, a Kajínek dodává: „Třeba by mi řekl pravdu.“ Ale celá kniha Karolíny Liškové je poutavá a Klímovy osudy probírá od dětství, ba od jeho prarodičů, jeho strýce-neurochirurga a od hospody, kterou jeho rodině komunisti vzali tři roky před Klímovým narozením.
První dětský román napsal v páté třídě a odehrál se v kosmické lodi se smíšenou rusko-americkou posádkou. Zlý byl Američan. Další próza byl o pirátech a inspirován Stevensonem. Ty „knihy“ ilustroval, ale taky měl tzv. myopii a vzdálenější předměty viděl pouze rozmazaně. Pro brýle, které musel nosit, byl ve škole chvíli i šikanován… a zrak se mu ještě horšil. Musel přestat i s fotbalem. A jak píše?
Psaním prý pouze rekonstruuje záblesky, které mu vysvitnou někde za očima v mozku. Ony sice nezasvítí ve vteřině, ale do deseti minut, načež Klíma sedne a vše vylíčí. Postavy si tudíž nevymýšlí, ale vidí je ve vnitřním kině.
Život není, pravda, jen psaní a i v tom ohledu byl Klímův pestrý. Má tedy o čem vyprávět a přiblížím to na jeho referenci o (ne)spolupráci s Jiřím Menzelem.
Menzela obdivoval český miliardář S., a když S. a Menzel jednou zase dumali nad námětem, přišli na Klímu. Ne Ladislava, ne Ivana, ale kupodivu Josefa. Ten se tudíž začal s Jiřím scházet, aby zapracovali, a začali si tykat. Klíma prý pilně předkládal náměty, nicméně Menzel byl svůj: vždy se ušklíbl: „Není to, víš, tak úplně moje téma. Já si ten film představuju tak, že na začátku bude hrát Libuška Šafránková na saxofon.“
„Ale co dál?“
„To musíme vymyslet,“ Dělal operu v Krumlově a byl tamní atmosférou unesen. Navrhl, že se bude film odehrávat v tamním barokním divadle a „bylo nám spolu fajn,“ píše Klíma, „ale postupně jsme pochopili, že se míjíme. A to vším. Viděním světa, ztvárňováním reality, tvůrčími postupy.“
Přesto se pan Klíma nevzdal a přišel s variacemi „divadelního Krumlova“. Ale stále nic. Prázdná sláma. Do ničeho jiného nebušil. Až mu zatelefonoval Radek Bajgar: „Sedím tu v hotelu Hoffmeister: můžeš přijít?“ Klíma bydlí v Dobřichovicích, ale skočil do vozu a miliardáž S. u Hoffmeistera řekl: „Pepí? Ty Jirkovi vůbec nedáváš žádné náměty.“
„Ale jo. Dávám.“ Začal to dokládat, nicméně mnozí bohatci výmluvy neposlouchají a S. povídá: „Tak… v čem je problém? Chceš víc peněz? Milion? Dva? Pět milionů? Něco sežeň. Jo, a mimochodem, rozhodl jsem se, že obnovím Na vlastní oči.“
Ale Klíma Menzelovi žádný námět nikdy nedodal, zatímco S. mu pomohl dotáhnout Donšajny. A Menzel žil, jak Klíma vzpomíná, Na Valech, v obřím podkrovním bytě, a ze všech oken toho bytu se otvíraly fenomenální výhledy, které působily jako pečlivě režijně komponované: Letná z jedné strany, Hradčany z druhé a mezi tím od podlahy po strop obložení knihami. Ten byt nepřipomínal jen knihovnu, připomínal univerzitní knihovnu, a Menzel prý Klímovi pošeptal: „Za zdí to samý, tam to ale patří Dalíkovi.“
Na film tedy nedošlo, ale Klíma začal točit s Menzelem televizní glosy do svého pořadu Očima. Proč? „Protože jsem pochopil, že jde o mimořádně citlivého, jemného, moudrého a vtipného člověka s neotřelým pohledem na svět, a díky tomu, že byl Menzel intelektuál, se dokázal na věci koukat z jiných úhlů. Rád jsem byl u natáčení těch glos i s Danielem Kroupou, otcem Janka, ale také právě s Jirkou Menzelem. Vnitřně mě obohacoval a bavily mě rozhovory, které jsme vedli i mimo kameru a před natáčením.“
A jak Klímovi řekl v Americe sám Miloš Forman: „Je to jednoduchý: musí to bejt pravdivý a zároveň zábavný. Když chybí to první, lidi tomu neuvěří, když druhé, nevydrží u toho.“
85%
Karolína Lišková: Josef Klíma. Tváří v tvář zločinu. Titulní fotografie David Neff. V edici Talk vydalo nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2025. 368 stran.
Josef Klíma: Tváří v tvář zločinu - Karolína Lišková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
80 let Malého prince: Nestárnoucí příběh ožívá díky ilustracím od MinaLima
Další dobrodružství gangu odvážných zavede čtenáře do Afriky
Novela pro mladé čtenáře odkrývá skrytou tvář duševního onemocnění
Jeremiášiny kejkle, Foglar a Pavel Horna
O úplně nejstarší Tolkienově povídce
Vampyrologie podle H. H. Ewerse
Jak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromují
Co ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránky
Když se konečně potkají dvě knížky
Charmsova poezie prvně kompletní
Tři nové pohádky pro malé i velké čtenáře
Eva Veberová nezemře. Narozena před 100 roky
Když ještě děcka četla
Ludvík Vaculík v Čítance
Třicet nekompromisních literárních úderů na solar
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.