Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Znojmo podle Moniky FrecerovéOsvědčené verše z pradávné MateřídouškyDětská, ale nedětinská hrubínologieSta let by se dožil Fidel CastroCo mi přineslo červencové čtení? A jedna společná otázkaBásník HalasJohnu Dicksonu Carrovi by bylo 120 letKdo byl Frank HellerProdaná nevěsta pod širým nebem na zámku Liteň120 let od narození kouzelníka RawsonaMajor Zeman a zavražděná
| Ona nad městem stála a to v jejím stínu plakalo. Plakalo pohledem jímž hleděla na to, co nás všechny potkalo. Já jedním z nich určitě jsem byl, vždyť slepě žil do sebe zahleděn. Svět kolem sebe neviděl, jako bych snil, než nastal ten nadobro nechtěný den. Ten okamžik, kdy ve chvíli všechno se změní, pocity, které tu nebyly a náhle jsou. Co bylo jisté a dané, najednou už není, zmatek, obavy a bolest spolu ruku v ruce jdou. V první chvíli dojem, že musí to být jen sen, však záhy jisté je, že vjem mylný to byl. Na kolena padnul a dalšími myšlenkami kosen, plný hněvu a zmaru, že vše dobré zahubil. Co dál, co s tím a jak z toho ven, pokud však naděje ještě šanci má. Snad pokorou k životu a začít nový den, věřit a doufat, že tu správnou cestu pro nás má. To jediné teď smysl má… |
Naděje
Děkuji.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.