GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouOmar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Umělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíVrcholné španělské baroko před VelikonocemiSvět, kam příliš často nenahlížímeZeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál Maďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo KamenyMezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
| Ona nad městem stála a to v jejím stínu plakalo. Plakalo pohledem jímž hleděla na to, co nás všechny potkalo. Já jedním z nich určitě jsem byl, vždyť slepě žil do sebe zahleděn. Svět kolem sebe neviděl, jako bych snil, než nastal ten nadobro nechtěný den. Ten okamžik, kdy ve chvíli všechno se změní, pocity, které tu nebyly a náhle jsou. Co bylo jisté a dané, najednou už není, zmatek, obavy a bolest spolu ruku v ruce jdou. V první chvíli dojem, že musí to být jen sen, však záhy jisté je, že vjem mylný to byl. Na kolena padnul a dalšími myšlenkami kosen, plný hněvu a zmaru, že vše dobré zahubil. Co dál, co s tím a jak z toho ven, pokud však naděje ještě šanci má. Snad pokorou k životu a začít nový den, věřit a doufat, že tu správnou cestu pro nás má. To jediné teď smysl má… |
Naděje
Děkuji.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.