Udělám tedy krok o kousek dál, posunu se více k mlze. Je tak hustá, si říkám. Právě stojím nad kruhovým kovovým kanalém a čekám. Nohy mám jak přimrzlé. Mlha se ve své tajemnosti přibližuje více a více ke mně. Už jen kousek a bude kontakt. Citím, jak se začínám prolínat v jiný svět a moje existenční "já" začíná měnit svou podstatu. Ptám se sám sebe, co nastane dál? Mám vkročit, anebo už bylo vkročeno? V tuto dobu jsem jako dítě. Ptám se, jak je to jen možné? Stal jsem se obětí sebe sama, zahalen pod rouškou mých myšlenek? Jasně že ano, ale je to mnohem složitější, než si kdy člověk může vůbec myslet a být pln planých nadějí. Krutá realita mi neomaleně leze do těla, cítím její syrovost, chladnost a krutost, tak jako je pud zvířete, který ho nakonec chrání. Cítím jak mé myšlenky fungují jako deštník, dokud se jich držím, tak na mě strach neprší. Pokud pustím, pocítím vše na vlastní kůži.

Popravdě nevím, jak mám tento pocit uchopit, nerozumím co se kolem mě děje. Cítím jen beznadějnou bezbrannost. Tam kde totiž tiše stojím, není světla na konci ulice. Kdo pomůže, když mám strach, když jsem sužován syrovostí strachu? 

Jak si dnes takový obyčejný člověk stojí na ulici s bezpečností? Může se tak cítit, nebo je to vskutku beznaděj, strach z toho, že vlastně bezpečí a bezpečnost jsou dvě odlišná témata? Každý den si kladu otázky strachu, otázky (ne)bezpečnosti. Bude někdy den, kdy nejen já, ale i ostatního lidé z mého kmene dokážeme přestat přemýšlet nad strachem, když se budeme večer domů vracet nebo si naopak raději v onu danou chvíli, pokaždé jinou, nevzpomeneme na události, které se odehrály v této ulici před časem. Můžeme dnes spoléhat na pomoc druhých v onu danou chvíli? Bude nám stačit, že se ten někdo možná někdy dopadne a my v nemocnici v nejlepším případě následně zvedneme ruce, stejně tak jako když protneme cílovou pásku při maratonu, že ho už konečně dopadli? Kolik viny pod rouškou zaslepené spravedlnosti se mu prokáže, kolik let bude, jak sami padouchové říkají, na montáži v Německu? 

Možná, určitě míň, než jsem se já musel po zbytek života naučit žít s mými syrově čerstvě naservýrovanými stigmaty. Mé tělo mi vždy bude tichým svědkem této události. Signatury stigmat budou tetáží mého těla, již ve zcela a bohužel jiném přirozeném světle tohoto světa. Raději si říkám verš plný poslední naděje, tedy pokud se mi zdá být všechno kolem zborceno, nikdy neříkám ztraceno. Přičina není chudoba tady toho světa, není to ani touha někoho jiného uživit, je to touha po světě jedinečně kruté závislosti, která se odehrává na jedné, mlhou zahalené ulici.