ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 15.7.2026, svátek má
Jindřich
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
NA CESTĚU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenka
Nejčtenější za 14 dní
Pomalost podle KunderyKdyž vás vývoj zklame, byl to sen Odtažitý digitální experiment CzechoslayvakiaMuzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého územíTelevizní seriál Dexter běží 20 letMistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!Chceš knihu zdarma? Hledá se 8 čtenářských detektivů!Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidíKochat se formou anebo obsahem?KVÍZ: Jací spisovatelé působí na tomto webu?Knihy, které odcházejíVzpomínka na západočeského výtvarníka
Život skladatele Ericha Adlera
28.10.2025 Ivo Fencl Hudba
Hudební skladatel Erich Adler (1911-1982) z Kynšperku nad Ohří se dočkal překvapivého osudu. Snad už je zapomenutý, ale aktuálně hrdinou na různých místech republiky křtěné knihy Adama Grygara, sepsané po jeho zevrubném archivním výzkumu. Jde o vůbec první a jedinou kompletní monografii Eichu Adlerovi věnovanou.
Narodil se ještě v Rakousku-Uhersku, přičemž Kynšperk leží v Sudetech a mísila se tu německá populace s židovskou. Adlerovým patřila zdejší textilka a Erichova maminka se za svobodna jmenovala Schindlerová…
Roku 1919 rodina přesídlila do Chebu, ve kterém vychodil školu a učil se na housle – v Městské hudební škole, přičemž dojížděl i studovat kompozici k Robertu Manzerovi do Karlových Varů. V raném věku už veřejně vystupoval a prezentoval vlastní skladby, a tak je o něm zmínka v tisku už roku 1928.
Maturoval rok nato a musel se rozhodnout mezi dalším studiem kompozice u Huga Kauna v Berlíně a přáním rodičů, aby převzal rodinný podnik. Zvolil kompromis. Jel do Berlína studovat Vysokou školu obchodní a souběžně se učil u Kauna i housle u Roberta Zellera a klavír u Fritze Dettmanna.
Roku 1932 mu zemřela matka. Studium ukončil v červnu 1933, krátce po nástupu Hitlera; ve stejném roce vyhrál soutěž veselých šlágrů s waltzem Geh´nicht fort von mir.
Během studií se doučoval česky a jeho vztah s učitelkou českého jazyka Annou ústí v zásnuby (1933). V srpnu 1934 se vzali a za finanční podpory tchána založil v Chebu továrnu na pánské prádlo ADA, která měla i pobočku v Klatovech, kam se přesunuli po Mnichovu (1938). Tchánovi musel slíbit, že zanechá komponování, a za války následovalo období stupňující se perzekuce: firma byla arizována, Adler degradován na jejího dělníka a musel vykonávat nucené práce na pile. Nosil žlutou hvězdu a jeho majetek byl zkonfiskován. Roku 1939 ho poprvé zatklo gestapo, že neodevzdal rádio, a sotva se vrátil z vězení, pochoval tatínka. Ale v červenci 1941 se mu narodil syn Petr.
Několik let všemu unikal a v říjnu 1944 ho přece deportovali do tábora Hagibor (Praha), určeného pro Židy ze smíšených manželství. Budoval zde kanalizaci a v únoru 1945 jej deportovali do ghetta Terezín, kde prošel vstupní procedurou a byl přidělen na těžké práce; ale měl jisté známosti, a tak ho přeřadili na oddělení volnočasových aktivit. Stal se houslistou orchestru tamní kavárny a podílel se na kulturních programech vč. inscenací pro inspekce Mezinárodního Červeného kříže. Zkomponoval dvouvětou Terezínskou sonatinu a po osvobození uvalili na ghetto kvůli tyfu karanténu, během níž Adler a jeho kamarád Klauber prchli přes Prahu do Klatov. Roku 1946 se mu narodil druhý syn.
Aby se distancoval od Němců, změnil (1947) příjmení na Orlický a působil co violista Klatovského kvartetu. Některá jeho díla byla provedena v rozhlase, ale snaha znovu otevřít továrnu skončila znárodněním (1948). Přestěhovali se do Ústí, kde se stal úředníkem Hudební a artistické ústředny a taky vedoucím marxisticko-leninských kroužků.
Psal recenze, komponoval pro Ústeckou filharmonii a vedl pěvecký soubor Vlčáci. Vstoupil do Svazu československých skladatelů. Jako člen židovské organizace B´nai Brith byl nicméně zatčen, vězněn na Pankráci a roku 1953 ze Svazu opět vyloučen. Dostal zákaz veřejně hudebně působit a nuceně byl přesídlen do Českých Budějovic, kde se stal barovým pianistou kavárny Vltava, ladičem a posléze učitelem hry na klavír.
Po ruské invazi (1968) a emigraci syna Petra do Rakouska a syna Jaroslava do Anglie vycestovali manželé Orličtí v srpnu 1969 za sestřenicí do Rakouska a odsud odjeli do Západního Německa: roku 1972 byli v nepřítomnosti odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody. Na Západě se vrátili ke jménu Adler a postupně žili v Dortmundu, Kaarstu a Mönchengladbachu. Erich zemřel 7. května 1982 v Düsseldorfu, leží na tamním židovském hřbitově a manželka ho přežila o jedenadvacet let. Mimo jiné se dochovaly jeho deníky z let 1931-1945 a část hudebních kompozic v rukopisné verzi - v archivu Akademie der Künste v Berlíně; Adler vytvořil na 150 skladeb, avšak tiskem mu za život vyšla jediná (1928): Ein Alltag (Každodenní život). O jeho odkaz se však dnes postaral ostravský soubor International Ensemble, který v premiérách natočil na dva nosiče část jeho kompozic a snaží se je uvádět na koncertních pódiích. Z let 1945-1947 je i jeho Terezínská melodie (pro housle a klavír) a Vzpomnínka na jednu jarní noc v Terezíně (pro klavír). Z let 1948-1951 pochází kantáta na text Josefa Kainara Hyleaš i několik častušek a budovatelských písní, nebo „populární skladba“ Večer v Nízkých Tatrách a estrádní song Kominická. Kainar je taky spoluautor Adlerova Blues o třech stech vlacích a roku 1954 Adler stvořil na texty Fráni Šrámka písničky Neděle, Vzpomínka na sněhuláka, Vítr, Jarní poutník a Listopad. Z téhož roku je deset jeho písní Zoologická zahrada: Lvíčata, Pštrosi, Velbloud, Opice, Klokan, Medvěd mýval, Tuleni a hroch, Slon Bimbo, Posilou hadů, Papoušci… a v letech 1959-1960 složil cyklus instrumentálek Léto ve městě, například Ulice v dešti, V trolejbusu, V automatu, Reklama, Kino Čas, V obchodním domě, Na nádraží, V parku, Stadion, Veselice, V televisoru…
Nu, a dalších čtrnáct skladeb se inspirovalo dětským domovem: Stolní tenis, Přátelství, Sladký odpočinek, U vody, Nemoc, Děti se učí, Stesk, Mladý malíř, Děti a pes… Z let 1963-1966 je pak suita pro flétnu a klavír Marně vyhlíží děti své (Transport, Opuštěné houpačky, Setkání u brány, Sedmikráska na šancích, Prázdná rampa…) a rovněž písně „pro ženský hlas“ na slova Vítězslava Nezvala „Ta Avený“: Ty nejsi chlapeček nevinný, Až bude z tácků kostel a Vodrhovačka. Další písničky složil Adler na texty Olgy Scheinpflugové (Šlépěje, Mánie, Smíření) a pan Adam Grygar knihu doplnil přesným soupisem všech těchto skladeb, avšak těžiště tkví v líčení skladatelových osudů (cituji, str. 135): „10. května 1945 večer dorazili Erich s Klauberem do Prahy… Město obklopovala tma. Šli nejkratší cestou na Letnou, kde měl Erich příbuzné.
Míjelo je pouze pár automobilů se zhasnutými světly… Po několika dalších krocích zakopli o dlažební kostky a Klauber začal něco vytahovat. Pod dlažbou byl ukryt pytel s bankovkami.
Podle Ericha se jednalo o zcela bezcenné říšské marky a odsoudil je k smrti utopením.
První svazky letěly přes zábradlí do Vltavy. Pak i pytel.
Nemohli vědět, že bude bankovky ještě dlouho možné směnit, a tak jim Erichovo zbrklé řešení zřejmě zabránilo stát se milionáři.“
Adam Grygar: I v Terezíně rostou sedmikrásky. Erich Adler: Život mezi hudbou, továrnou a perzekucí. Ostrava 2025. 224 stran.
I V TEREZÍNĚ ROSTOU SEDMIKRÁSKY (Kultura) - Komorní klub
Maturoval rok nato a musel se rozhodnout mezi dalším studiem kompozice u Huga Kauna v Berlíně a přáním rodičů, aby převzal rodinný podnik. Zvolil kompromis. Jel do Berlína studovat Vysokou školu obchodní a souběžně se učil u Kauna i housle u Roberta Zellera a klavír u Fritze Dettmanna.
Roku 1932 mu zemřela matka. Studium ukončil v červnu 1933, krátce po nástupu Hitlera; ve stejném roce vyhrál soutěž veselých šlágrů s waltzem Geh´nicht fort von mir.
Během studií se doučoval česky a jeho vztah s učitelkou českého jazyka Annou ústí v zásnuby (1933). V srpnu 1934 se vzali a za finanční podpory tchána založil v Chebu továrnu na pánské prádlo ADA, která měla i pobočku v Klatovech, kam se přesunuli po Mnichovu (1938). Tchánovi musel slíbit, že zanechá komponování, a za války následovalo období stupňující se perzekuce: firma byla arizována, Adler degradován na jejího dělníka a musel vykonávat nucené práce na pile. Nosil žlutou hvězdu a jeho majetek byl zkonfiskován. Roku 1939 ho poprvé zatklo gestapo, že neodevzdal rádio, a sotva se vrátil z vězení, pochoval tatínka. Ale v červenci 1941 se mu narodil syn Petr.
Několik let všemu unikal a v říjnu 1944 ho přece deportovali do tábora Hagibor (Praha), určeného pro Židy ze smíšených manželství. Budoval zde kanalizaci a v únoru 1945 jej deportovali do ghetta Terezín, kde prošel vstupní procedurou a byl přidělen na těžké práce; ale měl jisté známosti, a tak ho přeřadili na oddělení volnočasových aktivit. Stal se houslistou orchestru tamní kavárny a podílel se na kulturních programech vč. inscenací pro inspekce Mezinárodního Červeného kříže. Zkomponoval dvouvětou Terezínskou sonatinu a po osvobození uvalili na ghetto kvůli tyfu karanténu, během níž Adler a jeho kamarád Klauber prchli přes Prahu do Klatov. Roku 1946 se mu narodil druhý syn.
Aby se distancoval od Němců, změnil (1947) příjmení na Orlický a působil co violista Klatovského kvartetu. Některá jeho díla byla provedena v rozhlase, ale snaha znovu otevřít továrnu skončila znárodněním (1948). Přestěhovali se do Ústí, kde se stal úředníkem Hudební a artistické ústředny a taky vedoucím marxisticko-leninských kroužků.
Psal recenze, komponoval pro Ústeckou filharmonii a vedl pěvecký soubor Vlčáci. Vstoupil do Svazu československých skladatelů. Jako člen židovské organizace B´nai Brith byl nicméně zatčen, vězněn na Pankráci a roku 1953 ze Svazu opět vyloučen. Dostal zákaz veřejně hudebně působit a nuceně byl přesídlen do Českých Budějovic, kde se stal barovým pianistou kavárny Vltava, ladičem a posléze učitelem hry na klavír.
Po ruské invazi (1968) a emigraci syna Petra do Rakouska a syna Jaroslava do Anglie vycestovali manželé Orličtí v srpnu 1969 za sestřenicí do Rakouska a odsud odjeli do Západního Německa: roku 1972 byli v nepřítomnosti odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody. Na Západě se vrátili ke jménu Adler a postupně žili v Dortmundu, Kaarstu a Mönchengladbachu. Erich zemřel 7. května 1982 v Düsseldorfu, leží na tamním židovském hřbitově a manželka ho přežila o jedenadvacet let. Mimo jiné se dochovaly jeho deníky z let 1931-1945 a část hudebních kompozic v rukopisné verzi - v archivu Akademie der Künste v Berlíně; Adler vytvořil na 150 skladeb, avšak tiskem mu za život vyšla jediná (1928): Ein Alltag (Každodenní život). O jeho odkaz se však dnes postaral ostravský soubor International Ensemble, který v premiérách natočil na dva nosiče část jeho kompozic a snaží se je uvádět na koncertních pódiích. Z let 1945-1947 je i jeho Terezínská melodie (pro housle a klavír) a Vzpomnínka na jednu jarní noc v Terezíně (pro klavír). Z let 1948-1951 pochází kantáta na text Josefa Kainara Hyleaš i několik častušek a budovatelských písní, nebo „populární skladba“ Večer v Nízkých Tatrách a estrádní song Kominická. Kainar je taky spoluautor Adlerova Blues o třech stech vlacích a roku 1954 Adler stvořil na texty Fráni Šrámka písničky Neděle, Vzpomínka na sněhuláka, Vítr, Jarní poutník a Listopad. Z téhož roku je deset jeho písní Zoologická zahrada: Lvíčata, Pštrosi, Velbloud, Opice, Klokan, Medvěd mýval, Tuleni a hroch, Slon Bimbo, Posilou hadů, Papoušci… a v letech 1959-1960 složil cyklus instrumentálek Léto ve městě, například Ulice v dešti, V trolejbusu, V automatu, Reklama, Kino Čas, V obchodním domě, Na nádraží, V parku, Stadion, Veselice, V televisoru…
Nu, a dalších čtrnáct skladeb se inspirovalo dětským domovem: Stolní tenis, Přátelství, Sladký odpočinek, U vody, Nemoc, Děti se učí, Stesk, Mladý malíř, Děti a pes… Z let 1963-1966 je pak suita pro flétnu a klavír Marně vyhlíží děti své (Transport, Opuštěné houpačky, Setkání u brány, Sedmikráska na šancích, Prázdná rampa…) a rovněž písně „pro ženský hlas“ na slova Vítězslava Nezvala „Ta Avený“: Ty nejsi chlapeček nevinný, Až bude z tácků kostel a Vodrhovačka. Další písničky složil Adler na texty Olgy Scheinpflugové (Šlépěje, Mánie, Smíření) a pan Adam Grygar knihu doplnil přesným soupisem všech těchto skladeb, avšak těžiště tkví v líčení skladatelových osudů (cituji, str. 135): „10. května 1945 večer dorazili Erich s Klauberem do Prahy… Město obklopovala tma. Šli nejkratší cestou na Letnou, kde měl Erich příbuzné.
Míjelo je pouze pár automobilů se zhasnutými světly… Po několika dalších krocích zakopli o dlažební kostky a Klauber začal něco vytahovat. Pod dlažbou byl ukryt pytel s bankovkami.
Podle Ericha se jednalo o zcela bezcenné říšské marky a odsoudil je k smrti utopením.
První svazky letěly přes zábradlí do Vltavy. Pak i pytel.
Nemohli vědět, že bude bankovky ještě dlouho možné směnit, a tak jim Erichovo zbrklé řešení zřejmě zabránilo stát se milionáři.“
Adam Grygar: I v Terezíně rostou sedmikrásky. Erich Adler: Život mezi hudbou, továrnou a perzekucí. Ostrava 2025. 224 stran.
I V TEREZÍNĚ ROSTOU SEDMIKRÁSKY (Kultura) - Komorní klub
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Hudba
Český varhanní festival slaví 20 let
Před deseti roky odešel Standa Procházka
Jeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému Metropolis
Proč nás sedmdesátky hladí po duši víc než moderní hity?
Vrcholné španělské baroko před Velikonocemi
O Riedlových Českých rockových albech
Medvěd 009 má naději
Vzduch byl modrý nikotinem aneb Sedláčkovina za sto
Helena Vondráčková zpívá duet s nejmladším interpretem své kariéry
Vypadli Tata Bojs z ich formy? Napoví nový singl Třetí osoba!
Slavíme s dalajlámou jeho 90 let
Španělská duchovní hudba na začátek adventu
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?
Felix Slováček podpořil Pražský komorní orchestr
O chytání paliček bubeníka Deep Purple
Pavel Haas Quartet – světově proslulý soubor vydává nové album
Charisma Alexandera Plesky
Hudba z Mission Impossible
Festival Prague Sounds
Další články v rubrice Hudba
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.