ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 11.12.2025, svátek má
Dana
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“V zajetí AmygdalyZeď neviditelnaUpíchni tam plavovlásku!!!VZÁCNÉ ŠUPINKY - 12.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 11.část
Nejčtenější za 14 dní
Hlásím: Pokřtěno!6 způsobů, jak lidé v Čechách nejčastěji (ne)tráví VánoceDotek medúzy aneb Století herce Richarda Burtona Jedno temné oknoCo mě v listopadu zaujalo na NetflixuSpielberg, židovství a jedničkářstvíDvě pokroucené korunyOba na konci zemřouČas vystřihovánek zkouší Albatros vrátitLidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psyHistorický průřez fascinací člověka umělým životemFilm Král králů přináší příběh, který spojuje generace
Život skladatele Ericha Adlera
28.10.2025 Ivo Fencl Hudba
Hudební skladatel Erich Adler (1911-1982) z Kynšperku nad Ohří se dočkal překvapivého osudu. Snad už je zapomenutý, ale aktuálně hrdinou na různých místech republiky křtěné knihy Adama Grygara, sepsané po jeho zevrubném archivním výzkumu. Jde o vůbec první a jedinou kompletní monografii Eichu Adlerovi věnovanou.
Narodil se ještě v Rakousku-Uhersku, přičemž Kynšperk leží v Sudetech a mísila se tu německá populace s židovskou. Adlerovým patřila zdejší textilka a Erichova maminka se za svobodna jmenovala Schindlerová…
Roku 1919 rodina přesídlila do Chebu, ve kterém vychodil školu a učil se na housle – v Městské hudební škole, přičemž dojížděl i studovat kompozici k Robertu Manzerovi do Karlových Varů. V raném věku už veřejně vystupoval a prezentoval vlastní skladby, a tak je o něm zmínka v tisku už roku 1928.
Maturoval rok nato a musel se rozhodnout mezi dalším studiem kompozice u Huga Kauna v Berlíně a přáním rodičů, aby převzal rodinný podnik. Zvolil kompromis. Jel do Berlína studovat Vysokou školu obchodní a souběžně se učil u Kauna i housle u Roberta Zellera a klavír u Fritze Dettmanna.
Roku 1932 mu zemřela matka. Studium ukončil v červnu 1933, krátce po nástupu Hitlera; ve stejném roce vyhrál soutěž veselých šlágrů s waltzem Geh´nicht fort von mir.
Během studií se doučoval česky a jeho vztah s učitelkou českého jazyka Annou ústí v zásnuby (1933). V srpnu 1934 se vzali a za finanční podpory tchána založil v Chebu továrnu na pánské prádlo ADA, která měla i pobočku v Klatovech, kam se přesunuli po Mnichovu (1938). Tchánovi musel slíbit, že zanechá komponování, a za války následovalo období stupňující se perzekuce: firma byla arizována, Adler degradován na jejího dělníka a musel vykonávat nucené práce na pile. Nosil žlutou hvězdu a jeho majetek byl zkonfiskován. Roku 1939 ho poprvé zatklo gestapo, že neodevzdal rádio, a sotva se vrátil z vězení, pochoval tatínka. Ale v červenci 1941 se mu narodil syn Petr.
Několik let všemu unikal a v říjnu 1944 ho přece deportovali do tábora Hagibor (Praha), určeného pro Židy ze smíšených manželství. Budoval zde kanalizaci a v únoru 1945 jej deportovali do ghetta Terezín, kde prošel vstupní procedurou a byl přidělen na těžké práce; ale měl jisté známosti, a tak ho přeřadili na oddělení volnočasových aktivit. Stal se houslistou orchestru tamní kavárny a podílel se na kulturních programech vč. inscenací pro inspekce Mezinárodního Červeného kříže. Zkomponoval dvouvětou Terezínskou sonatinu a po osvobození uvalili na ghetto kvůli tyfu karanténu, během níž Adler a jeho kamarád Klauber prchli přes Prahu do Klatov. Roku 1946 se mu narodil druhý syn.
Aby se distancoval od Němců, změnil (1947) příjmení na Orlický a působil co violista Klatovského kvartetu. Některá jeho díla byla provedena v rozhlase, ale snaha znovu otevřít továrnu skončila znárodněním (1948). Přestěhovali se do Ústí, kde se stal úředníkem Hudební a artistické ústředny a taky vedoucím marxisticko-leninských kroužků.
Psal recenze, komponoval pro Ústeckou filharmonii a vedl pěvecký soubor Vlčáci. Vstoupil do Svazu československých skladatelů. Jako člen židovské organizace B´nai Brith byl nicméně zatčen, vězněn na Pankráci a roku 1953 ze Svazu opět vyloučen. Dostal zákaz veřejně hudebně působit a nuceně byl přesídlen do Českých Budějovic, kde se stal barovým pianistou kavárny Vltava, ladičem a posléze učitelem hry na klavír.
Po ruské invazi (1968) a emigraci syna Petra do Rakouska a syna Jaroslava do Anglie vycestovali manželé Orličtí v srpnu 1969 za sestřenicí do Rakouska a odsud odjeli do Západního Německa: roku 1972 byli v nepřítomnosti odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody. Na Západě se vrátili ke jménu Adler a postupně žili v Dortmundu, Kaarstu a Mönchengladbachu. Erich zemřel 7. května 1982 v Düsseldorfu, leží na tamním židovském hřbitově a manželka ho přežila o jedenadvacet let. Mimo jiné se dochovaly jeho deníky z let 1931-1945 a část hudebních kompozic v rukopisné verzi - v archivu Akademie der Künste v Berlíně; Adler vytvořil na 150 skladeb, avšak tiskem mu za život vyšla jediná (1928): Ein Alltag (Každodenní život). O jeho odkaz se však dnes postaral ostravský soubor International Ensemble, který v premiérách natočil na dva nosiče část jeho kompozic a snaží se je uvádět na koncertních pódiích. Z let 1945-1947 je i jeho Terezínská melodie (pro housle a klavír) a Vzpomnínka na jednu jarní noc v Terezíně (pro klavír). Z let 1948-1951 pochází kantáta na text Josefa Kainara Hyleaš i několik častušek a budovatelských písní, nebo „populární skladba“ Večer v Nízkých Tatrách a estrádní song Kominická. Kainar je taky spoluautor Adlerova Blues o třech stech vlacích a roku 1954 Adler stvořil na texty Fráni Šrámka písničky Neděle, Vzpomínka na sněhuláka, Vítr, Jarní poutník a Listopad. Z téhož roku je deset jeho písní Zoologická zahrada: Lvíčata, Pštrosi, Velbloud, Opice, Klokan, Medvěd mýval, Tuleni a hroch, Slon Bimbo, Posilou hadů, Papoušci… a v letech 1959-1960 složil cyklus instrumentálek Léto ve městě, například Ulice v dešti, V trolejbusu, V automatu, Reklama, Kino Čas, V obchodním domě, Na nádraží, V parku, Stadion, Veselice, V televisoru…
Nu, a dalších čtrnáct skladeb se inspirovalo dětským domovem: Stolní tenis, Přátelství, Sladký odpočinek, U vody, Nemoc, Děti se učí, Stesk, Mladý malíř, Děti a pes… Z let 1963-1966 je pak suita pro flétnu a klavír Marně vyhlíží děti své (Transport, Opuštěné houpačky, Setkání u brány, Sedmikráska na šancích, Prázdná rampa…) a rovněž písně „pro ženský hlas“ na slova Vítězslava Nezvala „Ta Avený“: Ty nejsi chlapeček nevinný, Až bude z tácků kostel a Vodrhovačka. Další písničky složil Adler na texty Olgy Scheinpflugové (Šlépěje, Mánie, Smíření) a pan Adam Grygar knihu doplnil přesným soupisem všech těchto skladeb, avšak těžiště tkví v líčení skladatelových osudů (cituji, str. 135): „10. května 1945 večer dorazili Erich s Klauberem do Prahy… Město obklopovala tma. Šli nejkratší cestou na Letnou, kde měl Erich příbuzné.
Míjelo je pouze pár automobilů se zhasnutými světly… Po několika dalších krocích zakopli o dlažební kostky a Klauber začal něco vytahovat. Pod dlažbou byl ukryt pytel s bankovkami.
Podle Ericha se jednalo o zcela bezcenné říšské marky a odsoudil je k smrti utopením.
První svazky letěly přes zábradlí do Vltavy. Pak i pytel.
Nemohli vědět, že bude bankovky ještě dlouho možné směnit, a tak jim Erichovo zbrklé řešení zřejmě zabránilo stát se milionáři.“
Adam Grygar: I v Terezíně rostou sedmikrásky. Erich Adler: Život mezi hudbou, továrnou a perzekucí. Ostrava 2025. 224 stran.
I V TEREZÍNĚ ROSTOU SEDMIKRÁSKY (Kultura) - Komorní klub
Maturoval rok nato a musel se rozhodnout mezi dalším studiem kompozice u Huga Kauna v Berlíně a přáním rodičů, aby převzal rodinný podnik. Zvolil kompromis. Jel do Berlína studovat Vysokou školu obchodní a souběžně se učil u Kauna i housle u Roberta Zellera a klavír u Fritze Dettmanna.
Roku 1932 mu zemřela matka. Studium ukončil v červnu 1933, krátce po nástupu Hitlera; ve stejném roce vyhrál soutěž veselých šlágrů s waltzem Geh´nicht fort von mir.
Během studií se doučoval česky a jeho vztah s učitelkou českého jazyka Annou ústí v zásnuby (1933). V srpnu 1934 se vzali a za finanční podpory tchána založil v Chebu továrnu na pánské prádlo ADA, která měla i pobočku v Klatovech, kam se přesunuli po Mnichovu (1938). Tchánovi musel slíbit, že zanechá komponování, a za války následovalo období stupňující se perzekuce: firma byla arizována, Adler degradován na jejího dělníka a musel vykonávat nucené práce na pile. Nosil žlutou hvězdu a jeho majetek byl zkonfiskován. Roku 1939 ho poprvé zatklo gestapo, že neodevzdal rádio, a sotva se vrátil z vězení, pochoval tatínka. Ale v červenci 1941 se mu narodil syn Petr.
Několik let všemu unikal a v říjnu 1944 ho přece deportovali do tábora Hagibor (Praha), určeného pro Židy ze smíšených manželství. Budoval zde kanalizaci a v únoru 1945 jej deportovali do ghetta Terezín, kde prošel vstupní procedurou a byl přidělen na těžké práce; ale měl jisté známosti, a tak ho přeřadili na oddělení volnočasových aktivit. Stal se houslistou orchestru tamní kavárny a podílel se na kulturních programech vč. inscenací pro inspekce Mezinárodního Červeného kříže. Zkomponoval dvouvětou Terezínskou sonatinu a po osvobození uvalili na ghetto kvůli tyfu karanténu, během níž Adler a jeho kamarád Klauber prchli přes Prahu do Klatov. Roku 1946 se mu narodil druhý syn.
Aby se distancoval od Němců, změnil (1947) příjmení na Orlický a působil co violista Klatovského kvartetu. Některá jeho díla byla provedena v rozhlase, ale snaha znovu otevřít továrnu skončila znárodněním (1948). Přestěhovali se do Ústí, kde se stal úředníkem Hudební a artistické ústředny a taky vedoucím marxisticko-leninských kroužků.
Psal recenze, komponoval pro Ústeckou filharmonii a vedl pěvecký soubor Vlčáci. Vstoupil do Svazu československých skladatelů. Jako člen židovské organizace B´nai Brith byl nicméně zatčen, vězněn na Pankráci a roku 1953 ze Svazu opět vyloučen. Dostal zákaz veřejně hudebně působit a nuceně byl přesídlen do Českých Budějovic, kde se stal barovým pianistou kavárny Vltava, ladičem a posléze učitelem hry na klavír.
Po ruské invazi (1968) a emigraci syna Petra do Rakouska a syna Jaroslava do Anglie vycestovali manželé Orličtí v srpnu 1969 za sestřenicí do Rakouska a odsud odjeli do Západního Německa: roku 1972 byli v nepřítomnosti odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody. Na Západě se vrátili ke jménu Adler a postupně žili v Dortmundu, Kaarstu a Mönchengladbachu. Erich zemřel 7. května 1982 v Düsseldorfu, leží na tamním židovském hřbitově a manželka ho přežila o jedenadvacet let. Mimo jiné se dochovaly jeho deníky z let 1931-1945 a část hudebních kompozic v rukopisné verzi - v archivu Akademie der Künste v Berlíně; Adler vytvořil na 150 skladeb, avšak tiskem mu za život vyšla jediná (1928): Ein Alltag (Každodenní život). O jeho odkaz se však dnes postaral ostravský soubor International Ensemble, který v premiérách natočil na dva nosiče část jeho kompozic a snaží se je uvádět na koncertních pódiích. Z let 1945-1947 je i jeho Terezínská melodie (pro housle a klavír) a Vzpomnínka na jednu jarní noc v Terezíně (pro klavír). Z let 1948-1951 pochází kantáta na text Josefa Kainara Hyleaš i několik častušek a budovatelských písní, nebo „populární skladba“ Večer v Nízkých Tatrách a estrádní song Kominická. Kainar je taky spoluautor Adlerova Blues o třech stech vlacích a roku 1954 Adler stvořil na texty Fráni Šrámka písničky Neděle, Vzpomínka na sněhuláka, Vítr, Jarní poutník a Listopad. Z téhož roku je deset jeho písní Zoologická zahrada: Lvíčata, Pštrosi, Velbloud, Opice, Klokan, Medvěd mýval, Tuleni a hroch, Slon Bimbo, Posilou hadů, Papoušci… a v letech 1959-1960 složil cyklus instrumentálek Léto ve městě, například Ulice v dešti, V trolejbusu, V automatu, Reklama, Kino Čas, V obchodním domě, Na nádraží, V parku, Stadion, Veselice, V televisoru…
Nu, a dalších čtrnáct skladeb se inspirovalo dětským domovem: Stolní tenis, Přátelství, Sladký odpočinek, U vody, Nemoc, Děti se učí, Stesk, Mladý malíř, Děti a pes… Z let 1963-1966 je pak suita pro flétnu a klavír Marně vyhlíží děti své (Transport, Opuštěné houpačky, Setkání u brány, Sedmikráska na šancích, Prázdná rampa…) a rovněž písně „pro ženský hlas“ na slova Vítězslava Nezvala „Ta Avený“: Ty nejsi chlapeček nevinný, Až bude z tácků kostel a Vodrhovačka. Další písničky složil Adler na texty Olgy Scheinpflugové (Šlépěje, Mánie, Smíření) a pan Adam Grygar knihu doplnil přesným soupisem všech těchto skladeb, avšak těžiště tkví v líčení skladatelových osudů (cituji, str. 135): „10. května 1945 večer dorazili Erich s Klauberem do Prahy… Město obklopovala tma. Šli nejkratší cestou na Letnou, kde měl Erich příbuzné.
Míjelo je pouze pár automobilů se zhasnutými světly… Po několika dalších krocích zakopli o dlažební kostky a Klauber začal něco vytahovat. Pod dlažbou byl ukryt pytel s bankovkami.
Podle Ericha se jednalo o zcela bezcenné říšské marky a odsoudil je k smrti utopením.
První svazky letěly přes zábradlí do Vltavy. Pak i pytel.
Nemohli vědět, že bude bankovky ještě dlouho možné směnit, a tak jim Erichovo zbrklé řešení zřejmě zabránilo stát se milionáři.“
Adam Grygar: I v Terezíně rostou sedmikrásky. Erich Adler: Život mezi hudbou, továrnou a perzekucí. Ostrava 2025. 224 stran.
I V TEREZÍNĚ ROSTOU SEDMIKRÁSKY (Kultura) - Komorní klub
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Hudba
Slavíme s dalajlámou jeho 90 let
Španělská duchovní hudba na začátek adventu
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?
Felix Slováček podpořil Pražský komorní orchestr
O chytání paliček bubeníka Deep Purple
Pavel Haas Quartet – světově proslulý soubor vydává nové album
Charisma Alexandera Plesky
Hudba z Mission Impossible
Festival Prague Sounds
Pavel Šporcl a Hvězdy nad Vltavou
Pop Messe 2025 odhaluje kompletní program
Prague Philharmonia: Návrat ke kořenům i posunování hranic
Nová deska interpreta Keb’ Mo’ bude představena v Praze
Kapela Cirku La Putyka – nové album na vinylu i online
Milujete rock? Pak se těšíte na Imodium ve Spirále
Golden Kids od zítřka opět spolu
Hrady CZ po 20.
Jana Kirschner, Lenny a Krásný ztráty Live
Struny dětem promění Prahu v kreativní hudební svět
Další články v rubrice Hudba
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.