ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 11.12.2025, svátek má
Dana
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“V zajetí AmygdalyZeď neviditelnaUpíchni tam plavovlásku!!!VZÁCNÉ ŠUPINKY - 12.částVZÁCNÉ ŠUPINKY - 11.část
Nejčtenější za 14 dní
Hlásím: Pokřtěno!6 způsobů, jak lidé v Čechách nejčastěji (ne)tráví VánoceDotek medúzy aneb Století herce Richarda Burtona Jedno temné oknoCo mě v listopadu zaujalo na NetflixuSpielberg, židovství a jedničkářstvíDvě pokroucené korunyČas vystřihovánek zkouší Albatros vrátitOba na konci zemřouLidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psyFilm Král králů přináší příběh, který spojuje generaceHistorický průřez fascinací člověka umělým životem
Soudruhu prezidente, stěžuju si
04.11.2025 Ivo Fencl Literatura
Historik Tomáš Vilímek (*1976), autor řady knih a studií, vykonal v posledních letech díky české Akademii věd, kde je zaměstnán, gigantickou práci: do jisté míry zanalyzoval čtyři sta tisíc psaní a psaníček, které jsme co Češi, ale i Slováci psali prezidentům mezi roky 1968 a 1989. Docenta Vilímka přitom nepodezírejme, že veškerou korespondenci přečetl, ale neflákal se a nad výsledným svazkem (360 stran) určitě nevyvstává pocit, že by neuměl vybírat.
Kancelář prezidenta samozřejmě dostává všeliké stížnosti dodnes, tenkrát však existoval „Odbor právní a stížnostní“, suplující - v očích některých občanů - ochranu lidských práv a bytost, která „najde spravedlnost“ a vyslyší „volání o pomoc“. Která popřípadě i transformuje chybná rozhodnutí nižších instancí. V některých případech listy obsahují víc témat a byly osoby, které se „svým“ prezidentem takřka sdílely život - a řešily jeho prostřednictvím zaměstnání, studia potomků i výši důchodu.
Kancelář dopisy do koše neházela a komunikovala pod jejich vlivem s řadou jiných institucí, takže její dopisy dodnes leží ve veškerých archivech obou následnických zemí Československa.
Asi tak každé druhé podání úředníci vyhodnotili jako „důvodné“, ne víc, a z evidence plyne, že například mezi roky 1981 a 1988 uspokojili plně pouze 11% pisatelů.
Nejvyšší naději na úspěch jste v tom čase měli, jak aspoň Tomáš Vilímek detekoval, u stížnosti na nekvalitu zboží. Naopak zanedbatelná byla úspěšnost při získávání výjezdní doložky, devizového příslibu a povolení k vystěhování. Zatímco k Ludvíku Svobodovi (ve funkci byl do 28. 5. 1975) se pisatelé (nebudu raději užívat termínu „my“) mnohdy obraceli jako k bývalému vojenskému veliteli, Husákovi někdy připomínali jeho vězeňskou zkušenost padesátých let a státníka vnímali - zrovna jako ve známém Nohavicově songu - jako poslední instanci: často naivně mívali za to, že má dost chutě a moci, aby řešil třeba i problematiku táhnoucí se jako těsto - a roky.
Tomáš Vilímek autory dopisů pro účely své práce s výjimkami anonymizoval, nicméně jména všeobecné známých osob zveřejňuje. Jinak jsou pisatelé prezentováni iniciálami anebo křestním jménem, ale většinou nechybějí ani údaje o věku, profesi a bydlišti, což má nejen podle autora výraznější vypovídací hodnotu.
Část svazku obsahuje ne snad bizár, ale určitě dopisy podivínů. Přímo takovou, pravda, nebyla žena z Uherského Brodu, které pouze vadilo, že je západoněmecký časopis Burda „pod pultem“. Dopsala Husákovi a šéf odbytu Poštovní novinové služby jí posléze odepsal místo prezidenta - a připojil seznam „levnějších“ ruských, maďarských, rumunských, polských a východoněmeckých módních časopisů.
Až fanatickou pisatelkou stížností se stala vdova po dlouholetém řediteli Archeologického ústavu Československé akademie věd profesoru Janu Filipovi (1900-1981): vadilo, že se manželovi podobá „akademik Filip“ v seriálu Návštěvníci, kterého zosobnil Josef Bláha.
Případ, rozdmýchaný roku 1984, tj. hned po premiéře díla, skončil teprve po letech a dokonce u soudu, jehož verdikt vytvořil z Návštěvníků první polistopadový trezorový titul. Televize byla nucena akademika Filipa přejmenovat a za sto tisíc korun pak seriál předabovala!
Autoři ještě jiných dopisů trpěli mesiášským komplexem a existoval pan František (*1905 v Pardubicích), jenž během života oslovil neuvěřitelných sedm prezidentů. Tento muž zažil založení našeho státu po rozpadu Rakouska-Uherska asi ve třinácti letech… a varoval již roku 1930 T. G. Masaryka před nebezpečím nezaměstnanosti a roku 1935 před Německem. Posléze si dopisoval ještě s doktorem Husákem a není úplně vyloučeno (avšak je to neprokázáno), že zkoušel napsat i Havlovi.
Už za války měl pan František pocit, že jakákoli újma jeho osobě bude mít za následek zhoršení mezinárodní situace, a tak prokládal psaní prezidentům informacemi o svém zdravotním stavu. V prosinci 1940 poslal dokonce přípis až Říšskému sněmu do Berlína a varoval Němce, že nechtějí-li válku prohrát, neprodleně by měli vyklidit naši zem. Prošlo mu to a u nás jeho dopisy posléze pouze evidovali a vkládali do bobtnajícího spisu. Roku 1956 napsal Zápotockému: „Prosím vás, nechte si v těchto rozhodných dobách poradit. Vždyť to nic nestojí… Jestliže jsem viděl vývoj správně před 26 lety, tak tím spíš nyní.“ Následně zavalil Kancelář dopisy plnými novinových výstřižků, dokumentujících závody ve zbrojení, a koncem roku 1967 upozornil prezidenta Antonína Novotného, že je vážně nemocen, i čeká eskalaci světového dění. Roku 1976 si postěžoval Gustavu Husákovi, že je napadán za neúčast ve volbách, a ještě roku 1988 mu napsal, že stane-li se mu „cokoli v důsledku očkování proti tetanu, dojde na konflikt celosvětových rozměrů“.
Buďme však rozumnější než on a připomeňme pár normálnějších proseb. V říjnu 1987 napsal Husákovi z emigrace spisovatel Jan Beneš (1936-2007). Jeho - v ČSSR žijící mamince - předepsali lék, který se nedal sehnat, a on jej objednal ve Švýcarsku a - dvakrát – do ČSSR zaslal. Jednou lékaři, jednou matce. Lék neobdržel nikdo.
„Zdržovat dodávky léků nepatří ke světlým stránkám kteréhokoli režimu,“ konstatoval Beneš v dopise a za dva měsíce reagovalo ředitelství našich pošt , že je ochotno prověřit, jestli zásilky „překročily hranice“. Tím věc odložili.
V knize jsou zveřejněny taky úryvky z dopisu mořeplavce Richarda Konkolského (*1943) a předpokládám, že to schválil: nezní zcela lichotivé. Ještě než emigroval (1982), poslal přímo Husákovi naši státní vlajku (1975) a vedle psal o zklamání z přístupu našich orgánů k jeho plavbě okolo světa. Mrzelo jej, že není jeho úspěch „užit k propagaci našich národů“, a pozastavil se nad tím, že stranické orgány neodpověděly na jeho pětileté urgence ve věci vyloučení z komunistické strany, které „bylo provedeno na základě absolutní malichernosti“. Rozčarování dokládá i závěr dopisu, kde stojí: „Proč jsem vůbec plavbu dokončil? Neměl jsem se raději utopit?“
Husák psaní prokazatelně viděl, nicméně Severomoravský krajský výbor Strany napsal prezidentské kanceláři, že se Konkolski až do roku 1975 o své vyloučení „nezajímal“. Vlajku přesto převzalo Muzeum tělesné výchovy, roku 76 se osamělý mořeplavec stal i „zasloužilým mistrem sportu“ a taky jeho pozastavená kniha Dobrodružství křtěné mořem byla posléze propagována Rudým právem.
V červenci 1975 se na Husáka obrátil matematik Karel Čulík (1926-2002): chtěl i s rodinou vycestovat, ale už na dvě žádosti neměl odpověď. Nesměl publikovat (byl signatář Charty 77) a napsal: „Dovolávám se svých práv ve dnech, kdy budete v Helsinkách podepisovat smlouvu o evropské bezpečnosti a spolupráci.“ Nutno říci, že mu bylo rok poté dovoleno odjet do USA. Kapitoly na toto téma (str. 181-224) se jmenují Není ve státním zájmu, Bitva o vystěhovalecký pas, Úskalí devizových příslibů (Loterie štěstí), Emigrace jako výraz krajní nespokojenosti a zoufalství a Návštěva domoviny pouze za odměnu. Je bohužel realita, že problematika ostatních částí publikace (a ostatních částí stížností), tj. potíže s byty, důchody, mzdami a školstvím, nejspíš dnes není méně palčivá; i když se posunula do jiné roviny.
Mezi roky 1977-1989 Husák jinak dostal takřka čtyřicet dopisů-dokumentů Charty a podrobně je knihou probírán třeba případ dcery spisovatele Jana Procházky Ivany, která se na Husáka obrátila roku 1976, že je diskriminována. Do NSR pak stejně emigrovala (1983), aby se vrátila roku 1995.
V knize vidíme i zcela anonymní koresponďák občana Olomouce, jehož autor prostě žádá odchod Rusů a ukončení politických procesů (19. 1. 1972). Oproti tomu vstřícný byl akademický malíř Ján Okruhlica (1896-1975), který zaslal 25. 8. 1973 Svobodovi k svátku uměleckou pohlednici s jeho portrétem, vytvořeným „podle fotografií v novinách“, a obratem dostal podepsaný první díl Svobodových pamětí. Druhý díl, dodejme, mohl vyjít teprve po sametovém převratu.
Ze října 1979 je anonym žádající zrušení rozsudku nad Václavem Havlem a zmiňující Nuselský most. Čteme: „Nestane-li se tak do soboty 3. 11 do 12 hodiny, bude most Klementa Gottwalda v neděli 4. 11. v dopoledních hodinách zničen. V zájmu ušetření lidských životů žádáme, aby uvedeného dne byla na tomto mostě přerušena veškerá doprava. Nebude-li ani pak náš požadavek splněn, bude zastřelen president Husák.“ Zde, pravda, není zcela zřejmé, nejde-li o dokument vytvořený StB, ale takřka typickým stal se i lístek nadepsaný „JUDr. Hnusák, president zapomnění, kolaborant“.
U příležitosti 16. výročí srpnové okupace vytvořil lékař z Brna (44 let) i Husákovu karikaturu, psal i dopisy dalším vrcholným představitelů a… v květnu 1985 byl odsouzen na šest let.
Husák se dopisy obíral výjimečně a pro získání představy o náladách společnosti užíval víc souhrnné „svodky“ a rozbory. Většinou žil mimo Hrad a kancelář a úřadoval tam pouze den týdně, kdy přicházel na desátou… Autorita prezidentského úřadu každopádně zůstává z nějakého důvodu v povědomí napříč režimy.
Tomáš Vilímek: „Vážený soudruhu prezidente“. Dopisy československých občanů prezidentům republiky v letech 1968-1989. Vydalo Nakladatelství Academia. Praha, říjen 2025. 360 stran.
Kancelář dopisy do koše neházela a komunikovala pod jejich vlivem s řadou jiných institucí, takže její dopisy dodnes leží ve veškerých archivech obou následnických zemí Československa.
Asi tak každé druhé podání úředníci vyhodnotili jako „důvodné“, ne víc, a z evidence plyne, že například mezi roky 1981 a 1988 uspokojili plně pouze 11% pisatelů.
Nejvyšší naději na úspěch jste v tom čase měli, jak aspoň Tomáš Vilímek detekoval, u stížnosti na nekvalitu zboží. Naopak zanedbatelná byla úspěšnost při získávání výjezdní doložky, devizového příslibu a povolení k vystěhování. Zatímco k Ludvíku Svobodovi (ve funkci byl do 28. 5. 1975) se pisatelé (nebudu raději užívat termínu „my“) mnohdy obraceli jako k bývalému vojenskému veliteli, Husákovi někdy připomínali jeho vězeňskou zkušenost padesátých let a státníka vnímali - zrovna jako ve známém Nohavicově songu - jako poslední instanci: často naivně mívali za to, že má dost chutě a moci, aby řešil třeba i problematiku táhnoucí se jako těsto - a roky.
Tomáš Vilímek autory dopisů pro účely své práce s výjimkami anonymizoval, nicméně jména všeobecné známých osob zveřejňuje. Jinak jsou pisatelé prezentováni iniciálami anebo křestním jménem, ale většinou nechybějí ani údaje o věku, profesi a bydlišti, což má nejen podle autora výraznější vypovídací hodnotu.
Část svazku obsahuje ne snad bizár, ale určitě dopisy podivínů. Přímo takovou, pravda, nebyla žena z Uherského Brodu, které pouze vadilo, že je západoněmecký časopis Burda „pod pultem“. Dopsala Husákovi a šéf odbytu Poštovní novinové služby jí posléze odepsal místo prezidenta - a připojil seznam „levnějších“ ruských, maďarských, rumunských, polských a východoněmeckých módních časopisů.
Až fanatickou pisatelkou stížností se stala vdova po dlouholetém řediteli Archeologického ústavu Československé akademie věd profesoru Janu Filipovi (1900-1981): vadilo, že se manželovi podobá „akademik Filip“ v seriálu Návštěvníci, kterého zosobnil Josef Bláha.
Případ, rozdmýchaný roku 1984, tj. hned po premiéře díla, skončil teprve po letech a dokonce u soudu, jehož verdikt vytvořil z Návštěvníků první polistopadový trezorový titul. Televize byla nucena akademika Filipa přejmenovat a za sto tisíc korun pak seriál předabovala!
Autoři ještě jiných dopisů trpěli mesiášským komplexem a existoval pan František (*1905 v Pardubicích), jenž během života oslovil neuvěřitelných sedm prezidentů. Tento muž zažil založení našeho státu po rozpadu Rakouska-Uherska asi ve třinácti letech… a varoval již roku 1930 T. G. Masaryka před nebezpečím nezaměstnanosti a roku 1935 před Německem. Posléze si dopisoval ještě s doktorem Husákem a není úplně vyloučeno (avšak je to neprokázáno), že zkoušel napsat i Havlovi.
Už za války měl pan František pocit, že jakákoli újma jeho osobě bude mít za následek zhoršení mezinárodní situace, a tak prokládal psaní prezidentům informacemi o svém zdravotním stavu. V prosinci 1940 poslal dokonce přípis až Říšskému sněmu do Berlína a varoval Němce, že nechtějí-li válku prohrát, neprodleně by měli vyklidit naši zem. Prošlo mu to a u nás jeho dopisy posléze pouze evidovali a vkládali do bobtnajícího spisu. Roku 1956 napsal Zápotockému: „Prosím vás, nechte si v těchto rozhodných dobách poradit. Vždyť to nic nestojí… Jestliže jsem viděl vývoj správně před 26 lety, tak tím spíš nyní.“ Následně zavalil Kancelář dopisy plnými novinových výstřižků, dokumentujících závody ve zbrojení, a koncem roku 1967 upozornil prezidenta Antonína Novotného, že je vážně nemocen, i čeká eskalaci světového dění. Roku 1976 si postěžoval Gustavu Husákovi, že je napadán za neúčast ve volbách, a ještě roku 1988 mu napsal, že stane-li se mu „cokoli v důsledku očkování proti tetanu, dojde na konflikt celosvětových rozměrů“.
Buďme však rozumnější než on a připomeňme pár normálnějších proseb. V říjnu 1987 napsal Husákovi z emigrace spisovatel Jan Beneš (1936-2007). Jeho - v ČSSR žijící mamince - předepsali lék, který se nedal sehnat, a on jej objednal ve Švýcarsku a - dvakrát – do ČSSR zaslal. Jednou lékaři, jednou matce. Lék neobdržel nikdo.
„Zdržovat dodávky léků nepatří ke světlým stránkám kteréhokoli režimu,“ konstatoval Beneš v dopise a za dva měsíce reagovalo ředitelství našich pošt , že je ochotno prověřit, jestli zásilky „překročily hranice“. Tím věc odložili.
V knize jsou zveřejněny taky úryvky z dopisu mořeplavce Richarda Konkolského (*1943) a předpokládám, že to schválil: nezní zcela lichotivé. Ještě než emigroval (1982), poslal přímo Husákovi naši státní vlajku (1975) a vedle psal o zklamání z přístupu našich orgánů k jeho plavbě okolo světa. Mrzelo jej, že není jeho úspěch „užit k propagaci našich národů“, a pozastavil se nad tím, že stranické orgány neodpověděly na jeho pětileté urgence ve věci vyloučení z komunistické strany, které „bylo provedeno na základě absolutní malichernosti“. Rozčarování dokládá i závěr dopisu, kde stojí: „Proč jsem vůbec plavbu dokončil? Neměl jsem se raději utopit?“
Husák psaní prokazatelně viděl, nicméně Severomoravský krajský výbor Strany napsal prezidentské kanceláři, že se Konkolski až do roku 1975 o své vyloučení „nezajímal“. Vlajku přesto převzalo Muzeum tělesné výchovy, roku 76 se osamělý mořeplavec stal i „zasloužilým mistrem sportu“ a taky jeho pozastavená kniha Dobrodružství křtěné mořem byla posléze propagována Rudým právem.
V červenci 1975 se na Husáka obrátil matematik Karel Čulík (1926-2002): chtěl i s rodinou vycestovat, ale už na dvě žádosti neměl odpověď. Nesměl publikovat (byl signatář Charty 77) a napsal: „Dovolávám se svých práv ve dnech, kdy budete v Helsinkách podepisovat smlouvu o evropské bezpečnosti a spolupráci.“ Nutno říci, že mu bylo rok poté dovoleno odjet do USA. Kapitoly na toto téma (str. 181-224) se jmenují Není ve státním zájmu, Bitva o vystěhovalecký pas, Úskalí devizových příslibů (Loterie štěstí), Emigrace jako výraz krajní nespokojenosti a zoufalství a Návštěva domoviny pouze za odměnu. Je bohužel realita, že problematika ostatních částí publikace (a ostatních částí stížností), tj. potíže s byty, důchody, mzdami a školstvím, nejspíš dnes není méně palčivá; i když se posunula do jiné roviny.
Mezi roky 1977-1989 Husák jinak dostal takřka čtyřicet dopisů-dokumentů Charty a podrobně je knihou probírán třeba případ dcery spisovatele Jana Procházky Ivany, která se na Husáka obrátila roku 1976, že je diskriminována. Do NSR pak stejně emigrovala (1983), aby se vrátila roku 1995.
V knize vidíme i zcela anonymní koresponďák občana Olomouce, jehož autor prostě žádá odchod Rusů a ukončení politických procesů (19. 1. 1972). Oproti tomu vstřícný byl akademický malíř Ján Okruhlica (1896-1975), který zaslal 25. 8. 1973 Svobodovi k svátku uměleckou pohlednici s jeho portrétem, vytvořeným „podle fotografií v novinách“, a obratem dostal podepsaný první díl Svobodových pamětí. Druhý díl, dodejme, mohl vyjít teprve po sametovém převratu.
Ze října 1979 je anonym žádající zrušení rozsudku nad Václavem Havlem a zmiňující Nuselský most. Čteme: „Nestane-li se tak do soboty 3. 11 do 12 hodiny, bude most Klementa Gottwalda v neděli 4. 11. v dopoledních hodinách zničen. V zájmu ušetření lidských životů žádáme, aby uvedeného dne byla na tomto mostě přerušena veškerá doprava. Nebude-li ani pak náš požadavek splněn, bude zastřelen president Husák.“ Zde, pravda, není zcela zřejmé, nejde-li o dokument vytvořený StB, ale takřka typickým stal se i lístek nadepsaný „JUDr. Hnusák, president zapomnění, kolaborant“.
U příležitosti 16. výročí srpnové okupace vytvořil lékař z Brna (44 let) i Husákovu karikaturu, psal i dopisy dalším vrcholným představitelů a… v květnu 1985 byl odsouzen na šest let.
Husák se dopisy obíral výjimečně a pro získání představy o náladách společnosti užíval víc souhrnné „svodky“ a rozbory. Většinou žil mimo Hrad a kancelář a úřadoval tam pouze den týdně, kdy přicházel na desátou… Autorita prezidentského úřadu každopádně zůstává z nějakého důvodu v povědomí napříč režimy.
Tomáš Vilímek: „Vážený soudruhu prezidente“. Dopisy československých občanů prezidentům republiky v letech 1968-1989. Vydalo Nakladatelství Academia. Praha, říjen 2025. 360 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Vyšly Tolkienovy dopisy z let 1914-1973. Je jich přes 500
Housle na moll
Bohumil Konečný + Foglar = Přístav volá
Spielberg, židovství a jedničkářství
Dvě pokroucené koruny
Jedno temné okno
Oba na konci zemřou
Šest vran
Anthony Hopkins rekapituluje
Óóó, ty báječnej světe starejch horrorů!!!
Kouzlo Vánoc v papírových deskách aneb Průvodce vánoční literaturou
Vůně papíru a ticho listí
Lehce zbytná záhada švédského Draculy
DVA DIVOCHY známe v Čechách sto let
Pravý důvod, proč vám chybí energie
Co nás učí o životě LESNÍ ŠKOLA
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.