Zdaleka se ale nejedná o takový výčet otázek, jako si kladu každý den. Dovolím si zde včlenit pár osobních postřehů. Toto téma jsem se snažil již několikrát uchopit, jednak jako rodič svých dětí, a jednak jako osoba, která asi plně nechápe veškeré souvislosti.

Dnešní doba se doslova a do písmene hemží takovými články. Z každé, ale naprosto každé strany, každého tmavého kouta, slyšíme, a to i když si dáme ticho nahlas, jak se závislost na sociálních sítí stává hrozbou. Jedná se ale opravdu o hrozbu dnešní doby? Není to stejné jako jakákoliv jiná závislost, která je svým způsobem člověku vlastní? Není snad jiná, než byla dříve, protože existuje více možností a příležitostí? Nesplývají nám hodnoty na životním žebříčku v jednu? Být vidět a komentován? Není to náhodou záležitost člověku tak vlastní, jako když dělá cokoliv jiného? O čem se tedy ve skutečnosti můžeme bavit? Hledáme viníka? Možná ano, ale on není tak daleko, on je dokonce součástí našeho každodenního života. Ptáte se, kdo to je? Je to prosté, závěr se dozvíme na konci.

Nyní ale jedna životní zkušenost. Jeden výlet a jeden den strávený s mojí švagrovou. Ona je 12 let dospělá a více jak 15 let závislá. Zatímco my ostatní se bojíme stereotypu a všedního nezajímavého života, ona ho žije vlastně každý den. Lék, zázrak? Sladké mámení, na nic si totiž doposud nestěžuje. Ke svému životu má vše, co potřebuje. Mobilní telefon, sim kartu a wifi conect. Pardon a také dítě, je samoživitelkou se střídavou péčí. Ovlivněn jejím životem jsem skoro zapomněl na její dítě. Švagrová sotva vystudovala střední školu, nikdy nečetla a ani toho moc nenapsala, její život se vinul v područí otce, měla vše, jen stačilo ukázat, ano, v době, kdy ještě nebyly sociální sítě. Nikdy se také k práci neměla. Proč by to dělala, jen ukázala a měla. Nyní už žije sama bez otce a jelikož se doba změnila, nemá ani otec peníze na to, aby sypal. Jak smutné. Zeptejme se, kolik takových dětí je dnes v rodinách vychováváno. Myslím si, že dost. Kdo by nechtěl pro děti blahobyt, každý, ale... no právě, ale kolik je nás, kteří dětem sami přenášíme povinnosti postarat se o sebe a druhé? Myslím, že pod rouškou egoismu každého z nás, určitě každý, ale pod rouškou tady toho světa téměř nikdo. Bohužel tady, přátelé přestává veškerá sranda, Bojíme se natolik pravdy, že si sami někdy lžeme do vlastní kapsy? Tohle nikdo nechce připustit, i já osobně s tím mám problém, ale žiji tady v tomto světě. Mnohdy jsem se chytil do pasti. Popravdě, o chlup z ní vyvázl. Pokaždé a znovu. Nekonečný boj tady s tím světem. Kam se vytratilo to skutečné krásno? Nevím, popravdě nevím. Čím dál tím víc žijeme v iluzi a velké inkluzi a konkluzi. Kam se vše posunulo? Já vám to povím, do virtuálního světa. Pokud tam člověk není, tak jako by nebyl. Dnes se mávne rukou nad tím, že měl mobil a skoro ho přejelo auto. To je dnes vlastně už normální, nebo…?

Dnes to asi úplně nevyřešíme, pojďme se podívat na život ženy, kterou mi osud do života přivál tak, že jsem si vzal její sestru. Její den velmi zkrátím. Vlastně tam nic delšího ani není. Ráno očista a ranní rituály s mobilem v ruce, cesta na autobus s mobilem v ruce, cesta z autobusu do práce s mobilem v ruce. V práci doba výkonu zaměstnání bez mobilu, utrpení. Oběd, hurá! Mobil v ruce. Po obědě do 15:00 hodin bez mobilu. Cesta domů stejně jako ráno akorát v opačném pořadí. Autobus zastavil ve vsi. Teď už si jen počkat, kdo pojede směrem na tu "samotu", kde bydlí. Povedlo se, cesta domů zaručena. Pěšky 4 km nejsou fyzicky náročné, ale 20 až 30 minut zaberou, navíc s dítětem v ruce. A být offline není žádoucí. 

V 16:00 hodin zpět a vyzvednout dítě ze školky. Proč ne, ale nesmí chybět telefon. Lajky, komenty a little story s názvem „Jdu pěšky do školky“. Usmát se a udělat sekundové video, stačí, aby toho nebylo moc a zpětná vazba ihned potěšila. Za přispění short odpovědí: „Všem děkuji, že i splavená jsem hezká, vlastně mi to sluší pořád, ale musíte to vidět „real“. Skoro trpím. Jak božský je váš názor v podobě smajlíku nebo palce nahoru. Ještě chvíli a nebude se muset chodit do práce, oni mi budou znát a já budu mít odběry.“ 
Sice takhle chodíme stejně a podobně jako všichni do práce, ale v pohodě, každý jsme jinde. To není jako, když "škodovák" svážel stejnou sortu lidí. Asi je stejná cesta úplně nezajímala, natož sedíc v autobuse vedle sebe až na směnu. Odpoledne po takovém maratonu, když se vrátila domů, ulehla v oblečení, které měla celý den na sobě. Vzala mobil a usnula, malá usnula s ní, měla v ruce ten druhý. Švagrová vlastně odpoledne nic dělat nemusí, vše si objedná na "one click" a oni to přivezou, ještě s rohlíkem na tváři. Pohoda tady toho života. Stejného, ale přesto ve virtuálním světě každý den jiného. 

Tak se tedy ptám, kde je ta chyba, kde se rodí ona závislost? V možnostech, ve větším virtuálním prostoru a jednoduchosti? Ne, kdepak milý čtenáři. Nebudu tě napínat. Je to jen iluze tady toho světa. S reálným životem to nemá moc společného, ale ... reálně to bohužel žijeme. 

Problémem je souhlas. Souhlas udělený sám sobě a pak ten, který není vyřčen, ale je napodoben a přijat jako správná věc. Takový, který se odráží v dětském životě jako samozřejmost a jakýsi vzor pro život budoucí. Dítě, které vidí denně, jak si jeho rodič jehlou aplikuje drogu, tak z něj také nebude zdravotník. Uvědomme si, že žít dva světy není jednoduché, bohatě stačí jeden. Co myslíte, který to bude? Pokud někoho omezíme, tak nad ním přeci také musíme dodržovat dozor. Problémem dnešní doby je mimo jiné „rodičovský offline“ v čase trávený s dětmi.  Zde bychom měli začít.