Jdu jednoho večera domů kolem Tylova divadla v Plzni. Je první pátek v měsíci. Míjím davy lidí. Davy lidí, které vidím stát před divadlem v Plzni a na něco čekají, jsou oblečeni normálně. Jdu k nim blíž, abych zjistil, co se tam dává zadarmo a mohl se opět zblízka podívat a zažít krásnou českou povahu našeho lidu. Zamyslím se, podívám se směrem ke vchodu do divadla a vidím, jak tam u vchodu všichni čekají. Kouří, mají ruce v kapsách a ležérně s cigaretou v ruce stepují před vchodem v džínách, mikině a bundě. Otočím se, abych našel, jaký dokument se zde bude natáčet. Hledám kameru, trojnožku, pána s půlkou obličeje, co obvykle s kamerou na rameni vypadá jako robot. Nic nevidím. Marné, nic se zatím neděje. To není možné, jako vážně? Vchod do proslulého divadla se najednou otevře a dav se téměř tlačí dovnitř. Už, už jsem chtěl odcházet, ale nedá mi to, přidám se nakonec k davu, mám přeci v pátek čas. Jsem překvapen. Ne to nemůže být skutečné. Dav lidí se z chaotického shluku mění směrem ke vchodu do úzké řady. Každý jde za sebou, postupně, tak jak pomyslně stáli venku. No…fakt oni mají na sobě džíny, mikiny, bundy, dokonce vidím pracovní dělnickou tašku z hrubé kůže přes rameno. Netrvá to chvíli a jsem na řadě i já. Plný naděje a očekávání, co bude uvnitř. Přijdu k pokladně a vlastně jako ostatní si objednám lístek na představení do tohoto divadla. Zaplatím a jdu dál. Jsem nakonec celý uvnitř divadla a nestačím se divit. Mám na sobě takový oděv každodennosti, tak jako všichni ostatní. Není vidět jediných šatů. Proč zrovna dnes a tady? Co tím básník chtěl říct? Jak je možné, že se to smí, to je jako dovolené? Co je to zase za sociální experiment? Všechny tyhle myšlenky mi zcela naprázdno a nekoordinovaně lítaly v hlavě. Nedá mi to a musím se zeptat, než se něco stane a já zase jako obvykle nalítnu na nějaký sociální experiment. „Kam, že to vlastně jdeme?“ Ptám se v klidu jednoho pána, který očividně chápe oč tu běží, měl to napsané v obličeji. 
„Teď jdeme všichni na představení!“ Prudce odpověděl. 
Jasně řekl jsem si v duchu a kývnul jsem hlavou místo odpovědi. 
„Taky dobře pitomej, jako já. Ach jo.“, řekl jsem si v duchu. Vmísím se do davu a hraju s nimi. Sedám si do pohodlných křesel. Super za chvíli to přijde, promlouvám si v duchu. Na jevišti se objeví x potrhlých lidí s mikrofonem v ruce a začne interakce s publikem. Vypínám si telefon. Jeviště se rozsvítí a já po tmě v publiku s ostatními. Žasnu! Tady přestává veškerá sranda. Ono se začíná skutečně hrát. Jsem tam, až do konce, hra byla božská. Název už si ani nepamatuju. To nevadí. Na konci je velký potlesk, děkovačka, euforie a zase potlesk. Dokonalé. Dokonalé v tom, že jsem si jen tak přišel z ulice na divadelní představení. Když jsme všichni odešli ven, tak jsem se dal do řeči s ostatními. Přeci jen společný zážitek, tak co jako. Během pár minut hovoru se dozvídám, že za vším stojí samotný šéf opery Jiří Petrdlík, a to že jsme se dnes všichni společně sešli také není jen náhoda. Je první pátek v měsíci a to znamená, že se jde do divadla rovnou z ulice v ležérních šatech. Začíná mi docházet, že mně, stejně jako ostatním, chtěl vyjít vstříc a něčím nás všechny oslovit. V tu chvíli mi burácelo v hlavě několik myšlenek. Zkusil to a já toho hned využil. Zavedl to a hned se to rychle, velmi rychle ujalo. 
Dospěl jsem k závěru, že to žádná tragédie ani experiment nebyl, jak jsem si původně myslel, naopak. Šéf opery měl tento nápad dobře laděný. Jediný tón neměl chybu. Možná to od něj byla dokonce vyšší forma úcty. 
Přijít v džínách znamená nehrát roli diváka, ale být sám sebou. Dává to smysl? Jasně, že ano. Nemusíme se převlékat do masky společenské konvence, ale můžeme si díky tomu přiznat, že divadlo je tak osobní a součástí našeho života, našeho každodenního chleba. 
Osobně si myslím, že umění není sváteční dort, ale chléb, který nás živí. Vidím v tom, že jít do divadla v džínách a mikině není projevem neúcty, ale naopak důkazem. Důkazem toho, že umění dokáže být skutečně demokratické. Jeho síla spočívá v tom, že dokáže oslovit člověka i v jeho obyčejnosti. V prosté obyčejnosti se rodí největší pravdy, ničím nezakalené. Naštěstí to ale není každý den, ale jen den v měsíci. Džíny v hledišti totiž připomínají, že je divadlo pro všechny, že pravda, krása a tragédie se týká všech stejně. Bankéře v obleku jako studenta v teniskách. Přinést džíny do divadla je opravdu mistrovské dílo, hodné člověka, jakým je sám šéf opery Jiří Petrdlík. Znamená to spojení dvou rovin, tu posvátnou a tu profánní.