ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 12.4.2026, svátek má
Julius
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyÓdy na Ostrov pokladů a Roberta Prague Film Festival 2026: V kině Pilotů se bude nahlížet „za obraz“Milionový Jan Zrzavý objektem lupuCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Marná lásky snahaAngličtinářkou na Západočeské univerzitěCo mě v březnu zaujalo na NetflixuKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisDvousetletý Gustave Moreau
Bohumil Konečný + Foglar = Přístav volá
08.12.2025 Ivo Fencl Literatura
Není to zvláštní? Sám Zdeněk Burian, nedostižný výtvarník, kterého zachytil i v jedné své knize, nepředstavoval pro sebejistého Foglara prioritu.
A to nehovořím o nějakých dávných třicátých letech, nýbrž o roce 1992, kdy spisovatel v rozhovoru řekl, že mu nejvíc vyhovoval Bohumil „Bimba“ Konečný (1918-1990). - I podle toho se aktuálně řídí firma Albatros a koncem listopadu 2025 na trh přivedli společný román těch dvou. Přístav volá.
Vyšel prvně v listopadu 1934, ale s Bimbovými obrázky teprve za války (1941), kdy Foglar rozšířil text. Jedná se o první vydanou foglarovku ze všech. Autor jí říkal Modrý život Jiřího Dražana, a sice předtím napsal Boj o první místo (na pokračování zveřejňovaný roku 1933) a Hochy od Bobří řeky (na pokračování 1934), ale knižně tyhle práce přišly později.
Modrý život Jiřího Dražana psal chvatně. Za tři měsíce dokončil hrubou verzi (12. února 1934), následoval čistopis a pod heslem Vnitroměsto ho úspěšně dostal mezi 68 nebo 69 knih každoroční soutěže Melantrichu. Jen se mi zdá těžké říct, kolik pravdy je na bláznivé historce, podle které posílal rukopis do redakce jen 15 minut před vypršením termínu, přičemž bohorovně zneužil kurýra na bicyklu, pracujícího u papírenské firmy Stein, v níž i Foglar úředničil. Kurýr uháněl, co šlapky mohly, ale podle legendy dokázal během čtvrthodinky píchnout. Přesto prý dorazil na melantrišskou podatelnu včas, ale realita bude banálnější. Foglar si takřka všechno schovával a existuje tím do dneška orazítkované melantrišské potvrzení, na kterém se uvádí, že knihu přijali, ale už „dopoledne“. Navíc čteme, že přijímání rukopisů končí sice téhož dne, ale o „pravém poledni“ není zmínky. A není, řekl bych, moc pravděpodobné, že se podatelna „zatvárala“ v poledne.
V porotě soutěže seděli Bedřich Fučík, Václav Tille a Božena Benešová, pozdější autorka známé knížky Říkali mi Leni (která opravdu nemá nic společného s Leninem, jak jsem si ve škole vždy otráveně myslel).
Porotci rozhodli udělit cenu hned třem rukopisům naráz - a vydat je. Vedle Hejdukova Hocha a džbánu a Plevových Hochů s dynamitem to byl i výtvor tehdy sedmadvacetiletého Foglara, a jelikož k ceně příslušela finanční odměna deset tisíc korun, Melantrich sumu dělil na třetiny, takže si Foglar mohl žertem postesknout, že ho účetní „obral“ o tři desetníky a tři haléře. Což se stalo. A sice to byla bžunda bžund, ale s efektem. Po sametovém převratu spisovateli Melantrich obřadně doplatil, co chybělo, a neškudlili, takže celou korunu.
O vítězství se mladík dověděl 14. září 1935. 7. listopadu kniha vyšla. Protože redakce název Modrý život Jiřího Dražana zamítla, navrhl sám Foglar nový titul Volání z Přístavní čtvrti a chvíli ve hře vlál i návrh Banda z přístavu. Jak to dopadlo, dnes víme, a ve své báječné knize Jestřábí perutě (1999) připomíná Václav Nosek kritiku Dominika Filipa (1879-1946), který se až později měl stát autorem Filmařových dobrodružství v pravěku (1948), vydaných, pravda, už po jeho smrti. O Přístavu Filip (1936) napsal, že působí „velmi nejistě. První polovice je tísnivý obraz duševní i tělesné bídy chudých chlapců dnešního Německa. Autor schematizuje a jeví málo citu pro právo. Ale následuje třicet krásných a hluboce prokreslených stran Jiřího rozvoje a obratu. A konec? Opět schematický: kus psychózy dnešního Německa. Rodiče jako výchovný činitel nejsou nic, ale je to výchova k síle a charakteru. K síle především.“ Dominik Filip nepostřehl, že se příběh odehrává v Čechách a vlastně u Vltavy - a že v knize není absolutně řeči o jakémkoli překladu z němčiny. Patrně ani neměl tuchy o melantrišské soutěži a je otázkou, zda soutěž přijímala i německy psané rukopisy. Zase tak na tom nezáleží; ale „Foglar“, to Filipovi německy zaznělo.
Už první vydání bylo ilustrováno Otakarem Fuchsem, a nedá se říct, že je krásné, ale podstatnější bude, že se nedá sehnat. Kdybyste ho náhodou doma nebo na půdě měli v nějakém šteláříku, patrně byste si prodejem přišli na slušnou částku.
Jak se první foglarovka prodávala, je tajemství, a koneckonců se nedá vyloučit, že ve skladě ležela ještě po pěti letech. Nosek má pravděpodobnější hypotézu. Koncem roku 1937 došlo k nenápadnému dotisku beze změny data v tiráži. Domněnce nahrává výskyt dvou originálních typů vazby.
Podruhé se román objevil koncem roku 1941 jako takřka brakové sešity s čísly 20-26 - v edici Knihy táborového ohně, se kterou se téhož jara vytasil plzeňský nakladatel Kobes, jehož syn byl člen Foglarova oddílu. Pro každou Kobesem vygenerovanou prózu řady Knih existovaly poloplátěné desky s namalovanou hlavou indiána a v případě Přístavu dostaly příznačně modrou barvu, i když ne modrou příliš nebesky. Až případným svázáním sedmi získaných sešitů mohla vzniknout foglarovka, ale takovou nemůžete označit za druhé vydání, to přišlo až roku 1942. A právě ono - a už sešity - mají hlubotiskové, perem dělané Bimbovy obrázky. Kniha roku 42 navíc disponuje i novým barevným přebalem a Dominik Filip tentokrát podotkl: „Je to svazek dobrých návodů a úmyslů a obsahuje z chlapeckého života a her na ulici mnoho toho, co je zájmům mládeže blízké.“
Bohumil Bimba Konečný zůstal autorem ilustrací i pro vydání třetí (1947), které se stalo poslední u Kobese stvořenou foglarovkou vůbec, ale ještě z roku 1948 pochází brožovaný dotisk. Ono vydání roku 1947 sice je označeno jako páté, ale to by platilo pouze v tom případě, že by se počítal nedoložený melantrišský dotisk (1937) a sedm Kobesových sešitů (1941), což počítat nesmíme. A vydání z roku 1947 není špatné mít, ale má dnes o něco menší hodnotu, jelikož neobsahuje vnitřní kvašové ilustrace. I setkal jsem se svého času se sběratelem, který se naivně domníval, že mu kvaše z knihy schválně vytrhal anebo spíš vysoce sofistikovaně vyřízl právě ten muž, co mu knihu prodal. Omyl. A další vydání Přístavu? Čtenáři si museli počkat dvaadvacet let do roku 1970, přičemž v tiráži je chybně datum 1969. A už postrádáme skvělé Konečného obrázky.
Byl výtvarníkem v některých směrech skutečně lepším než Burian. Narodil se v Plzni a přezdívku Bimba získal od táty, přičemž je překvapující proč. Jako mladý byl natolik „baculatý“, až otci připomínal děvče, a „bimba“ je „dívka“ italsky.
Konečného kvaše pro Mladého hlasatele Foglara zaujaly a 5. října 1939 mu prvně nabídl spolupráci. Nejprve ho ale interesovaly malířovy požadavky a Bimba chtěl za pérovku padesát korun. Jak vyplývá z Foglarova deníku, který existuje už dnes i jako kniha (zatím o dvou svazcích), spisovatel nabídl malíři 15. prosince 1939 k ilustrování Historii Svorné sedmy, ale z té spolupráce sešlo, takže se první Bimbovou foglarovkou stal teprve Boj o první místo. Ten už sice ilustroval pan Salač, jenže se jeho obrázky nelíbily a začátkem roku 1940 už Foglar s Bimbou korespondenčně řešili ošemetný problém skautských klobouků. Foglar se totiž rozhodl, že půjdou pryč.
„Text předělám na čapky, abychom nikde nenarazili,“ píše v dopise. „Hoši budou mít vždycky místo skautských klobouků čapky. Ale namalovat čapku tak, aby opravdu slušivě seděla (zvoral to zejména mistr Burian), z toho máme s panem Kobesem opravdu strach. A tak malujte hochy, nebo aspoň ty v popředí, s čapkou v ruce, nebo jak ji právě nandávají na hlavu, či tak nějak, a teprve zadní hochy, spíše ty v silhouetách, už snad malujte s čapkami na hlavě.“
Bimba dodal Foglarovi pět obrázků a užity byly čtyři. Vlepili je do hotových knih „vedle“ ilustrací Salačových a to hlavní, obálku… udělal onen pomlouvaný Zdeněk Burian.
Konečný dostal šest stovek a není ani uveden v tiráži, což je frapantní taky z toho důvodu, že se na jednom ze svých obrázků zachytil jako vůdce oddílu Sali. Je to ilustrace, na které Petr Salimu omylem nepodá levačku, nýbrž pravici.
První férovější spoluprací se jim tak stala až ta nad Přístavem - a je pravda, že Zdeněk Burian měl i dál přednost, protože to byl už tenkrát Bůh, nicméně Foglarovi Bůh oznámil, že nemá čas, a rukopis Přístavu vrátil. Snad pobaví, že Foglar v dopise Konečnému úplně klidně přiznává, že psal román poněkud „narychlo“, takže není objemný, a tak chce aspoň obrázků maximum. „Knížka má propagovat tělocvikářství a ušlechtilé kamarádství a ty dvě věci zastupuje Láďa Vilemín, tělesně i duševně skvělý a vzorný kluk. Namalujte ho, Bimbo, jak nejkrásněji dovedete, musí být mustrem všem. Je to klasicky rostlý kluk, hezký a elegantní, výraz jeho tváře je ušlechtilý a spíš mírný než klukovsky výbojný. Jeho tělo není nijak atleticky hřmotné, tedy žádný zápasnický svalouš.“
A Foglar malíři detailně líčí, co chce mít na obrázcích, což dnes může leckteré cyničtější vnímatele ponoukat k úsměvu, a cituji z dopisu ze 7. 5. 1941 (a tím zároveň z doslovu Jana Hosnedla): „Kluci z bandy jsou oblečeni v pumpky nebo neelegantní podlouhlé kalhoty, aby tím více vynikla elegance Ládi Vilemína. Jiří Dražan je oblečen v krátké kalhoty, ale ne tak krátké jako Láďa Vilemín.“ Anebo: „Dražan stojí u nábřežního zábradlí vedle mostu a dívá se přes širokou řeku na druhou stranu, kde se kupí změť domů a domků a la Malá Strana, pohled od Karlova mostu přes řeku na Hradčany. Domy musí působit tajuplně, je to bludiště spletitých uliček. Je soumrak, vše je modrofialové, rozsvěcují se světélka plynových lamp. Také na mostě už svítí lampy. Po něm spěchá plno lidí, nad protějším bludištěm domů může se zdvihat z oparů tvář Vilemína a snad i jeho ruka, nabízející se Dražanovi k podání.“
Bez zajímavosti není ani to, že Foglar začíná ten samý dopis slovy „v ničím nenahraditelné Praze.“ A proč se tehdy nesešli osobně? Bimba přece žil nějaký čas v Korunní ulici, tak jako Foglar, a později měl suterénní ateliér někde u Riegrových sadů, kam za ním spisovatel nejednou zašel. To si už tykali. Avšak Bimba také svého času vyhrál konkurz u firmy Baťa a přestěhoval se následkem toho až do Zlína, kde žil do roku 1943; a v červnu 1941 právě odsud Foglarovi píše o „horkých“ týdnech, které prožil. „Už jsem se skoro viděl, jak dělám ve fabrice u pásu, nebo u sedláka někde venku.“ Přesto Přístav dokončil během červencové dovolené u plzeňských rodičů a srpen klidně trávil na svém oblíbeném Piplově mlýně na Střele. Foglarovi dodal sedm celostránkových obrázků, deset pérovek a titulní ilustraci.
„Udělal jsem, co jsem mohl, a byl bych šťasten, kdybych se byl alespoň poněkud přiblížil Vašim představám,“ píše submisivně a Foglarovi mj. vadilo, že obrázek s bicykly Bimba umístil spíše na venkov než do města; asi jako by sekvenci ani řádně nečetl. A zlobilo jej i to, že některé postavy stojí na obrázcích ke čtenáři zády; ve skutečnosti to však do ilustrací vkládá prostor! A Foglara kdosi rýpavě upozornil, že se přece pouzdro na housle vždycky nosí slabším koncem napřed. „Mně to ovšem nevadí,“ konstatoval spisovatel, „a taky asi každému jinému to bude fuk.“
Ve druhém z doslovů tohoto sběratelského vydání je pak líčena i další Bimbova spolupráce s autorem Rychlých šípů. Jak je známo, Bimba ilustroval mj. čtyři foglarovky v letech šedesátých a dostal jako první po Fischerově smrti pokračovat v kreslení seriálu se slavnou pěticí, ale… ucukl s ohledem na Foglarovy neférové finanční podmínky. Stalo se, stalo, nicméně… Jejich unikátní kooperaci asi nejtrefněji shrnují tato Hosnedlova slova: „Obálka legendárního 18. čísla Vpředu s Rychlými šípy hledícími do Stínadel, Mirek Trojan u totemu na obálce knihy Pod junáckou vlajkou, Rychlé šípy v podzemní stoce Stínadel, Rodrigo chytající klíč anebo březová kánoe s trapperem z povídky Nevzdávej se na obálkách Vpředu, to jsou jen některé ze slavných ilustrací.“
Závěrem už jenom pár kuriozit. Roman Šantora připomíná ve svém doslovu i zajímavou hypotézu foglarovce Jiřího „Pedra“ Zachariáše, podle které mohl Foglar znát knihu italského spisovatele Paola Mantegazzy Hlava (1887), ve které se popisuje sebevýchovná metoda podobná Modrému životu. Je rovněž zajímavé, že se román o Přístavu stal 9. února 1935 námětem „velkých“ olomouckých sokolských šibřinek, pro které mu Foglar připsal píseň. A již roku 1936 vysílal rozhlas dramatizaci knihy pod názvem Hra ze života hochů, přičemž žádná jiná foglarovka do toho momentu zdramatizována nebyla!
Byl to prý osobně nakladatel Kobes, kdo Foglara před realizací sešitového vydání poprosil o dopsání dvou nových kapitol (Jiří píše dopis a Zklamání), které dnes mají čísla 22 a 23; ale nakladatel věc naprosto nezdůvodňoval jinak než tím, že je kniha moc tenká a jeden sešit by skomíral.
Roku 2014 vyšel knižně dokonce i monumentální komiks Modrý život Jiřího Dražana aneb Přístav volá, kde je autorem scénáře i kreseb Milan Teslevič. A jeho výkon je obdivuhodný, o to nic a musíme kout železo, dokud je…, ale Bimba je zkrátka Bimba!
Jaroslav Foglar: Přístav volá. Ilustroval Bohumil Konečný. Doslovy Jana Hosnedla, Václava Noska a Romana Šantory. Albatros 2025. 164 stran.
Přístav volá (sběratelské vydání) - Jaroslav Foglar, Jan Hosnedl, Roman Šantora | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Modrý život Jiřího Dražana psal chvatně. Za tři měsíce dokončil hrubou verzi (12. února 1934), následoval čistopis a pod heslem Vnitroměsto ho úspěšně dostal mezi 68 nebo 69 knih každoroční soutěže Melantrichu. Jen se mi zdá těžké říct, kolik pravdy je na bláznivé historce, podle které posílal rukopis do redakce jen 15 minut před vypršením termínu, přičemž bohorovně zneužil kurýra na bicyklu, pracujícího u papírenské firmy Stein, v níž i Foglar úředničil. Kurýr uháněl, co šlapky mohly, ale podle legendy dokázal během čtvrthodinky píchnout. Přesto prý dorazil na melantrišskou podatelnu včas, ale realita bude banálnější. Foglar si takřka všechno schovával a existuje tím do dneška orazítkované melantrišské potvrzení, na kterém se uvádí, že knihu přijali, ale už „dopoledne“. Navíc čteme, že přijímání rukopisů končí sice téhož dne, ale o „pravém poledni“ není zmínky. A není, řekl bych, moc pravděpodobné, že se podatelna „zatvárala“ v poledne.
V porotě soutěže seděli Bedřich Fučík, Václav Tille a Božena Benešová, pozdější autorka známé knížky Říkali mi Leni (která opravdu nemá nic společného s Leninem, jak jsem si ve škole vždy otráveně myslel).
Porotci rozhodli udělit cenu hned třem rukopisům naráz - a vydat je. Vedle Hejdukova Hocha a džbánu a Plevových Hochů s dynamitem to byl i výtvor tehdy sedmadvacetiletého Foglara, a jelikož k ceně příslušela finanční odměna deset tisíc korun, Melantrich sumu dělil na třetiny, takže si Foglar mohl žertem postesknout, že ho účetní „obral“ o tři desetníky a tři haléře. Což se stalo. A sice to byla bžunda bžund, ale s efektem. Po sametovém převratu spisovateli Melantrich obřadně doplatil, co chybělo, a neškudlili, takže celou korunu.
O vítězství se mladík dověděl 14. září 1935. 7. listopadu kniha vyšla. Protože redakce název Modrý život Jiřího Dražana zamítla, navrhl sám Foglar nový titul Volání z Přístavní čtvrti a chvíli ve hře vlál i návrh Banda z přístavu. Jak to dopadlo, dnes víme, a ve své báječné knize Jestřábí perutě (1999) připomíná Václav Nosek kritiku Dominika Filipa (1879-1946), který se až později měl stát autorem Filmařových dobrodružství v pravěku (1948), vydaných, pravda, už po jeho smrti. O Přístavu Filip (1936) napsal, že působí „velmi nejistě. První polovice je tísnivý obraz duševní i tělesné bídy chudých chlapců dnešního Německa. Autor schematizuje a jeví málo citu pro právo. Ale následuje třicet krásných a hluboce prokreslených stran Jiřího rozvoje a obratu. A konec? Opět schematický: kus psychózy dnešního Německa. Rodiče jako výchovný činitel nejsou nic, ale je to výchova k síle a charakteru. K síle především.“ Dominik Filip nepostřehl, že se příběh odehrává v Čechách a vlastně u Vltavy - a že v knize není absolutně řeči o jakémkoli překladu z němčiny. Patrně ani neměl tuchy o melantrišské soutěži a je otázkou, zda soutěž přijímala i německy psané rukopisy. Zase tak na tom nezáleží; ale „Foglar“, to Filipovi německy zaznělo.
Už první vydání bylo ilustrováno Otakarem Fuchsem, a nedá se říct, že je krásné, ale podstatnější bude, že se nedá sehnat. Kdybyste ho náhodou doma nebo na půdě měli v nějakém šteláříku, patrně byste si prodejem přišli na slušnou částku.
Jak se první foglarovka prodávala, je tajemství, a koneckonců se nedá vyloučit, že ve skladě ležela ještě po pěti letech. Nosek má pravděpodobnější hypotézu. Koncem roku 1937 došlo k nenápadnému dotisku beze změny data v tiráži. Domněnce nahrává výskyt dvou originálních typů vazby.
Podruhé se román objevil koncem roku 1941 jako takřka brakové sešity s čísly 20-26 - v edici Knihy táborového ohně, se kterou se téhož jara vytasil plzeňský nakladatel Kobes, jehož syn byl člen Foglarova oddílu. Pro každou Kobesem vygenerovanou prózu řady Knih existovaly poloplátěné desky s namalovanou hlavou indiána a v případě Přístavu dostaly příznačně modrou barvu, i když ne modrou příliš nebesky. Až případným svázáním sedmi získaných sešitů mohla vzniknout foglarovka, ale takovou nemůžete označit za druhé vydání, to přišlo až roku 1942. A právě ono - a už sešity - mají hlubotiskové, perem dělané Bimbovy obrázky. Kniha roku 42 navíc disponuje i novým barevným přebalem a Dominik Filip tentokrát podotkl: „Je to svazek dobrých návodů a úmyslů a obsahuje z chlapeckého života a her na ulici mnoho toho, co je zájmům mládeže blízké.“
Bohumil Bimba Konečný zůstal autorem ilustrací i pro vydání třetí (1947), které se stalo poslední u Kobese stvořenou foglarovkou vůbec, ale ještě z roku 1948 pochází brožovaný dotisk. Ono vydání roku 1947 sice je označeno jako páté, ale to by platilo pouze v tom případě, že by se počítal nedoložený melantrišský dotisk (1937) a sedm Kobesových sešitů (1941), což počítat nesmíme. A vydání z roku 1947 není špatné mít, ale má dnes o něco menší hodnotu, jelikož neobsahuje vnitřní kvašové ilustrace. I setkal jsem se svého času se sběratelem, který se naivně domníval, že mu kvaše z knihy schválně vytrhal anebo spíš vysoce sofistikovaně vyřízl právě ten muž, co mu knihu prodal. Omyl. A další vydání Přístavu? Čtenáři si museli počkat dvaadvacet let do roku 1970, přičemž v tiráži je chybně datum 1969. A už postrádáme skvělé Konečného obrázky.
Byl výtvarníkem v některých směrech skutečně lepším než Burian. Narodil se v Plzni a přezdívku Bimba získal od táty, přičemž je překvapující proč. Jako mladý byl natolik „baculatý“, až otci připomínal děvče, a „bimba“ je „dívka“ italsky.
Konečného kvaše pro Mladého hlasatele Foglara zaujaly a 5. října 1939 mu prvně nabídl spolupráci. Nejprve ho ale interesovaly malířovy požadavky a Bimba chtěl za pérovku padesát korun. Jak vyplývá z Foglarova deníku, který existuje už dnes i jako kniha (zatím o dvou svazcích), spisovatel nabídl malíři 15. prosince 1939 k ilustrování Historii Svorné sedmy, ale z té spolupráce sešlo, takže se první Bimbovou foglarovkou stal teprve Boj o první místo. Ten už sice ilustroval pan Salač, jenže se jeho obrázky nelíbily a začátkem roku 1940 už Foglar s Bimbou korespondenčně řešili ošemetný problém skautských klobouků. Foglar se totiž rozhodl, že půjdou pryč.
„Text předělám na čapky, abychom nikde nenarazili,“ píše v dopise. „Hoši budou mít vždycky místo skautských klobouků čapky. Ale namalovat čapku tak, aby opravdu slušivě seděla (zvoral to zejména mistr Burian), z toho máme s panem Kobesem opravdu strach. A tak malujte hochy, nebo aspoň ty v popředí, s čapkou v ruce, nebo jak ji právě nandávají na hlavu, či tak nějak, a teprve zadní hochy, spíše ty v silhouetách, už snad malujte s čapkami na hlavě.“
Bimba dodal Foglarovi pět obrázků a užity byly čtyři. Vlepili je do hotových knih „vedle“ ilustrací Salačových a to hlavní, obálku… udělal onen pomlouvaný Zdeněk Burian.
Konečný dostal šest stovek a není ani uveden v tiráži, což je frapantní taky z toho důvodu, že se na jednom ze svých obrázků zachytil jako vůdce oddílu Sali. Je to ilustrace, na které Petr Salimu omylem nepodá levačku, nýbrž pravici.
První férovější spoluprací se jim tak stala až ta nad Přístavem - a je pravda, že Zdeněk Burian měl i dál přednost, protože to byl už tenkrát Bůh, nicméně Foglarovi Bůh oznámil, že nemá čas, a rukopis Přístavu vrátil. Snad pobaví, že Foglar v dopise Konečnému úplně klidně přiznává, že psal román poněkud „narychlo“, takže není objemný, a tak chce aspoň obrázků maximum. „Knížka má propagovat tělocvikářství a ušlechtilé kamarádství a ty dvě věci zastupuje Láďa Vilemín, tělesně i duševně skvělý a vzorný kluk. Namalujte ho, Bimbo, jak nejkrásněji dovedete, musí být mustrem všem. Je to klasicky rostlý kluk, hezký a elegantní, výraz jeho tváře je ušlechtilý a spíš mírný než klukovsky výbojný. Jeho tělo není nijak atleticky hřmotné, tedy žádný zápasnický svalouš.“
A Foglar malíři detailně líčí, co chce mít na obrázcích, což dnes může leckteré cyničtější vnímatele ponoukat k úsměvu, a cituji z dopisu ze 7. 5. 1941 (a tím zároveň z doslovu Jana Hosnedla): „Kluci z bandy jsou oblečeni v pumpky nebo neelegantní podlouhlé kalhoty, aby tím více vynikla elegance Ládi Vilemína. Jiří Dražan je oblečen v krátké kalhoty, ale ne tak krátké jako Láďa Vilemín.“ Anebo: „Dražan stojí u nábřežního zábradlí vedle mostu a dívá se přes širokou řeku na druhou stranu, kde se kupí změť domů a domků a la Malá Strana, pohled od Karlova mostu přes řeku na Hradčany. Domy musí působit tajuplně, je to bludiště spletitých uliček. Je soumrak, vše je modrofialové, rozsvěcují se světélka plynových lamp. Také na mostě už svítí lampy. Po něm spěchá plno lidí, nad protějším bludištěm domů může se zdvihat z oparů tvář Vilemína a snad i jeho ruka, nabízející se Dražanovi k podání.“
Bez zajímavosti není ani to, že Foglar začíná ten samý dopis slovy „v ničím nenahraditelné Praze.“ A proč se tehdy nesešli osobně? Bimba přece žil nějaký čas v Korunní ulici, tak jako Foglar, a později měl suterénní ateliér někde u Riegrových sadů, kam za ním spisovatel nejednou zašel. To si už tykali. Avšak Bimba také svého času vyhrál konkurz u firmy Baťa a přestěhoval se následkem toho až do Zlína, kde žil do roku 1943; a v červnu 1941 právě odsud Foglarovi píše o „horkých“ týdnech, které prožil. „Už jsem se skoro viděl, jak dělám ve fabrice u pásu, nebo u sedláka někde venku.“ Přesto Přístav dokončil během červencové dovolené u plzeňských rodičů a srpen klidně trávil na svém oblíbeném Piplově mlýně na Střele. Foglarovi dodal sedm celostránkových obrázků, deset pérovek a titulní ilustraci.
„Udělal jsem, co jsem mohl, a byl bych šťasten, kdybych se byl alespoň poněkud přiblížil Vašim představám,“ píše submisivně a Foglarovi mj. vadilo, že obrázek s bicykly Bimba umístil spíše na venkov než do města; asi jako by sekvenci ani řádně nečetl. A zlobilo jej i to, že některé postavy stojí na obrázcích ke čtenáři zády; ve skutečnosti to však do ilustrací vkládá prostor! A Foglara kdosi rýpavě upozornil, že se přece pouzdro na housle vždycky nosí slabším koncem napřed. „Mně to ovšem nevadí,“ konstatoval spisovatel, „a taky asi každému jinému to bude fuk.“
Ve druhém z doslovů tohoto sběratelského vydání je pak líčena i další Bimbova spolupráce s autorem Rychlých šípů. Jak je známo, Bimba ilustroval mj. čtyři foglarovky v letech šedesátých a dostal jako první po Fischerově smrti pokračovat v kreslení seriálu se slavnou pěticí, ale… ucukl s ohledem na Foglarovy neférové finanční podmínky. Stalo se, stalo, nicméně… Jejich unikátní kooperaci asi nejtrefněji shrnují tato Hosnedlova slova: „Obálka legendárního 18. čísla Vpředu s Rychlými šípy hledícími do Stínadel, Mirek Trojan u totemu na obálce knihy Pod junáckou vlajkou, Rychlé šípy v podzemní stoce Stínadel, Rodrigo chytající klíč anebo březová kánoe s trapperem z povídky Nevzdávej se na obálkách Vpředu, to jsou jen některé ze slavných ilustrací.“
Závěrem už jenom pár kuriozit. Roman Šantora připomíná ve svém doslovu i zajímavou hypotézu foglarovce Jiřího „Pedra“ Zachariáše, podle které mohl Foglar znát knihu italského spisovatele Paola Mantegazzy Hlava (1887), ve které se popisuje sebevýchovná metoda podobná Modrému životu. Je rovněž zajímavé, že se román o Přístavu stal 9. února 1935 námětem „velkých“ olomouckých sokolských šibřinek, pro které mu Foglar připsal píseň. A již roku 1936 vysílal rozhlas dramatizaci knihy pod názvem Hra ze života hochů, přičemž žádná jiná foglarovka do toho momentu zdramatizována nebyla!
Byl to prý osobně nakladatel Kobes, kdo Foglara před realizací sešitového vydání poprosil o dopsání dvou nových kapitol (Jiří píše dopis a Zklamání), které dnes mají čísla 22 a 23; ale nakladatel věc naprosto nezdůvodňoval jinak než tím, že je kniha moc tenká a jeden sešit by skomíral.
Roku 2014 vyšel knižně dokonce i monumentální komiks Modrý život Jiřího Dražana aneb Přístav volá, kde je autorem scénáře i kreseb Milan Teslevič. A jeho výkon je obdivuhodný, o to nic a musíme kout železo, dokud je…, ale Bimba je zkrátka Bimba!
Jaroslav Foglar: Přístav volá. Ilustroval Bohumil Konečný. Doslovy Jana Hosnedla, Václava Noska a Romana Šantory. Albatros 2025. 164 stran.
Přístav volá (sběratelské vydání) - Jaroslav Foglar, Jan Hosnedl, Roman Šantora | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Griša - světlo a stíny
Jsi moje
Marná lásky snaha
Perla
Kingovské příběhy Ronalda Malfiho
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.