ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 9.3.2026, svátek má
Františka
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéOmar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdyž se pravda stane zradouKdo byl Vladimír Thiele?Svět, kam příliš často nenahlížímeCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Vrcholné španělské baroko před VelikonocemiZeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně saméMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo KamenyKingovské příběhy Ronalda Malfiho
Disney podle Dona Rosy
02.01.2026 Ivo Fencl Výtvarné umění
Co jest nejskvělejší na Donu Rosovi (*1951) neboli komiksovému tvůrci z USA, kterému vyšla před Vánoci 2025 česky kniha Syn slunce? Je tzv. nerd, tj. neškolený, nadšený amatér. A... vyšvihl se mezi profi-kreslíře a scénáristy - z pozice "pouhého" sběratele-kompletovatele kreslených seriálů. Má dnes jednu z největších jejich sbírek ve Spojených státech a vedle ní vlastní dílo a vedle titulního Syna slunce svazek shromáždil i třináct dalších Rosových komiksů z let 1987 a 1988 a pobaví, když autor v předmluvě nezakrývá, že při práci na prvních z těchto děl „prostě“ kopíroval vystřižené postavy vytvořené kdysi legendárním Carlem Barksem (1901-2000). Co je fakt? Že právě kopírováním jeho kreseb se dostatečně vypracoval.
Don Rosa pochází z Louisville v Kentucky a italský jeho švarný dědeček přišel do Států roku 1900 z Maniaga, když mu bylo dvaadvacet. Proč se upíchl právě v Louisville? Nevíme, ale rodinná legenda říká, že jel vlakem a ten zastavil na nádraží a on zahlédl hezkou dívku a vystoupil, ač měl jízdenku dál. Roku 1905 založil stavební společnost Keno Roso Tile And Terrazo Co., nicméně jeho potomek Don se zaháčkoval jinde: u Disneyho. A vypracoval sám sebe, dá se říct, ve vlastní scenáristicky-kreslířskou společnost; dělá, co ho baví.
Onen dědeček nakonec nepojal za choť (imaginární?) děvče z nádraží, ale pravou Benátčanku, a to s rodokmenenem sahajícím až k Tizianovi. Vysvětluje to něco? Kdo ví. Ale náš malíř Don Rosa měl o jedenáct let starší sestru, která velice milovala, takže i hromadila komiksy. Schovávala si prý do skříně každý, co kdy schrastila, a staly se automaticky Donovými hračkami, když dorazil z porodnice.
A brzy začal komiksy vytvářet i sám a nejčastěji užíval jako podklad otcovy účetní knihy. Tatínek posléze koupil pozemek v lesnatých kopcích za městem Louisville a nechal tam postavit obrovský dům, hotovou výkladní skříň firmy. Rosa vyrůstal za jejím sklem od svých osmi let (1959) a měl i vlastní koupelnu se dvěma umyvadly anebo oddělenou toaletu. Na hraní i pět akrů dvora a tucet akrů soukromého lesa. A rodiče si ho nevšímali, i rostl izolovaně a bez kamarádů a čas trávil sledování televize, četbou komiksů a vytvářením komiksů vlastních, přičemž jej především bavilo vyprávět. Jak Rosa vzpomíná, byl pro něj podstatný příběh a ne kresba a je víc spisovatel než malíř a víc sběratel než spisovatel.
Když se sestra vdala, komiksy zdědil, a bát se nemusel: zdědit měl i úspěšnou firmu. Jenže jeho zájmy byly jiné a roku 1962 začal sbírat časopisy o vědecko-fantastických filmech a o hororech. Taky si stavěl plastikové modely a v určité chvíli ho lapil „supermanovský“ svět. Řadil čísla se Supermanem a vytvářel seznamy těch čísel starších, co ještě chyběla, a s tatínkem procházeli antikvariáty. Doplňovali sbírku. Tisíce sestřiných komiksů postupně vyměnil právě za Supermana a jen dva prý příliš miloval, než aby se jich zbavil, a byly to komiksy Jen chudý stařík a Zlatá přilba. Druhý z nich, vynikající práce mistra Carla Barkse, je plný historických intrik při hledání bájného pokladu, zatímco první odhaluje raný život jisté bohaté figury, kterou u nás známe jako strýčka Skrblíka. Jde o první příběh, kde se tahle postava objevuje ve vlastním dobrodružství.
A pak… Jeden z nejdůležitějších momentů Rosova života přišel roku 1964, kdy zahlédl v zaprášeném obchůdku se starými komiksy čerstvě a „na žádost fanoušků“ vydaný sešit The Best of Donald Duck and Uncle Scrooge. Vedle Zlaté přilby obsahuje ten svazeček i Barksův komiks Tajemství starého hradu, a kdyby u nás kluk našel teď nečíslovaný Čtyřlístek číslo 4, byl by to obdobný pocit.
„Šlo o klasický okamžik prozření! Uvědomil jsem si, že jsem kačeří příběhy neměl rád jen proto, že jsem tenkrát byl dítě, ale má je za skvělé i mnoho dospělých.“
Oba ty komiksy okamžitě začal překreslovat do obchodních knih, jak vzpomíná, a stovky těchto i dalších vytvořil v dětství výhradně pro vlastní potěšení a nikdy je nikdo neviděl.
Roku 1965 přešel Rosa z malé soukromé školy do větší střední školy, a to rovněž soukromé a pouze chlapecké, a začal pracovat pro tamní noviny. Učitelé jej brzy prosili, aby kreslil obálky k programům koncertů, k ročenkám, časopisům… a roku 1966 se tam seznámil s Ray Fousheem. Ten mladík měl na chlup stejné zájmy a náhodou se narodili ve stejný den ve stejné porodnici; a tak utvořili tým a Ray měl navíc kontakty s celoamerickou sítí sběratelů, což tenkrát představovalo několik tisíc nadšenců. A seznámil Rosu s fanzimy, ve kterých vedle inzerátů zářily taky články o dějinách komiksového žánru. „A byli lidé, co prodávali první komiks se Supermanem z roku 1938 za sto dolarů,“ vzpomíná Rosa. „Roku 2011 se už prodal za dva miliony.“
Na rozdíl od současnosti pokrývaly americké komiksy čtyřicátých a padesátých let snad všechny existující žánry, postavy a styly kresby i styly příběhů - a Rosovi šla z onoho vesmíru hlava kolem; ale orientaci neztratil. Držel se a během roku začal prý sbírat snad veškeré komiksy, co vycházely. Jak tvrdí, i dnes zaplňuje mezery ve své olbřímí sbírce, jedné z největších v USA. A tenkrát dosti naplněn a uspokojen nadále nebyl a objevoval mj. The Spirit Willa Eisnera, Pogo Walta Kellyho, Prince Valianta Hala Fostera, Flashe Gordona Alexe Raymonda a konečně také „ty nejlepší komiksy, co kdy byly vydány“, EC z počátku padesátých let. A ve škole?
S Rayem vytvářeli parodie na události i aktuální televizní pořady a filmy vč. Ztraceni ve vesmíru a Vesmírné odysey. A psal i kreslil stripy, ve kterých Ray a ostatní jeho kamarádi vystupovali buď jako oni sami nebo jako superhrdinové - a jedna taková série má i před pět set stran. Přímo při vyučování kreslil Rosa i krátké komiksy o událostech toho kterého dne, a přece šťastně odmaturoval (1969) a do roku 1974, kdy promoval, studoval stavební inženýrství na University of Kentucky. Rád? Nerad?
„Dodnes pamatuji, jak úžasný pocit byl žít v intelektuální komunitě.“ Což mu neberme, nicméně hned první den mířil do budovy žurnalistiky a stal se karikaturistou tamních novin. Pět let ilustroval a produkoval reklamy a zapojil se i do práce pro fanziny. S kamarádem vytvořili komiks Khulan (žánru meč a magie) a se starým přítelem Rayem vygenerovali dílo ve styly komiksů z EC, kterému dali náztev Off Limits. A taky zjistili, že existuje i undergroundový komiks, a pochopili, kdo že jsou Gilbert Shelton a Robert Grump. S druhým z nich se Rosa rád srovnává a aniž by tehdy dbal na to, že se trh komiksů hroutí, vytvořili Return to Duckburg Place (Návrat do Kačerova) a jeli na con do New Yorku. Avšak vydavatelé fanzinů nejevili i Návrat zájem a Rosa dal ten komiks komusi, kdo slíbil, že nakladatele přece najde. Od té doby originály neviděl, ale je pečlivý a nutno říct, že je Návrat do Kačerova jediný jeho příběh, od kterého nemá originál.
Roku 1972 se Rosa a jeho profesor starověkých dějin John Scarborough rozhodli vytvořit komiks ve stylu Asterixe, odehrávajícím se ve staré Řecku, které bylo Johnovou specializací. Dílo nazvali Phalanx, avšak editor místních novin je odmítl. Ještě roku 1972 však Rosu poprosil šéfredaktor novin univerzitních o strip z vysokoškolského prostředí s partou potrhlých postav. Ve spolupráci s jistým Ronem Weinbergem psal tedy Rosa celý semestr tzv. Pertwillabyho listy, a když Ron mezi semestry odešel pracovat do jaderných laboratoří, pokračoval sám a stvořil barksovsky dobrodružnou ságu o hledání inckého pokladu Ztraceni v (úplně jiných) Andách.
Rosa nastoupil do rodinné firmy, ale stal se i hlavním zdrojem informací pro knihu Price Guide, která se stala revolucí ve sběratelství komiksů (jde o cenového průvodce), a převzal i psaní známé rubriky The Information Center, která ve fanzinech fungovala od roku 1961. Odpovídal zde na dotazy a rozšířil tematiku ještě na film a televizi. „Pokud někdo chtěl vědět, kdo hrál vedlejší roli v nějakém filmu z roku 1936 nebo kolik epizod určitého seriálu se vysílalo roku 1958, byl jsem tehdy jediný veřejně dostupný zdroj,“ vzpomíná na čas předinternetový.
Rosa psal pro fanziny i různé vlastní příběhy, ve kterých se hrdinové setkávají s králem Artušem, hledají umělecké poklady uloupené nacisty, anebo zachraňují zeměkouli před „univerzálním rozpouštědlem“, které se prohryzalo k jádru. Díky novinovým článkům a televizním rozhovorům se stal Rosa v Louisville celebritou a roku 1979 jej poprosil vedoucí kulturní rubriky hlavních novin, aby pro sobotní magazín každý týden vytvořil strip za 25 dolarů. A tak vznikl Kapitán Kentucky. Současně Rosa psal dál sloupky do fanzinů a pracoval v rodinné firmě, jak aspoň tvrdí, a… A nedočkal se reakcí čtenářů. Žádných. Dokonce ani těch negativních. Tři roky přesto Kentuckyho dělal a skončil u 150 epizod.
V osmdesátých letech se Rosa oženil a koupil si dům. Měl vést dědovu firmu, i dal se trochu do toho a podával nabídky do soutěží. Až přišel rok 1986 a vydali - po řadě let - nové číslo Disneyho komiksů. Na obálce je kresba, již Rosa ke svému překvapení nikdy předtím neviděl, a jejím autorem je Daan Jippes: dokonale napodobil Barksův styl a Rosa zjistil, že vydavatelem toho časopisu je jeho známý z conů Bruce Hamilton. A že Hamilton založil celé nakladatelství Gladstone a získal licenci na vydávání Disneyho komiksů v Americe. Jiný vydavatel snad ani neměl tenkrát zájem - a Bruce oživil hlavní Disneyho tituly vč. Skrblíka.
Pár měsíců potom objevil Rosa v jednom takovém čísle i příběh Big Feet, jehož autora taky znal co komiksového fanouška. Byl to jistý Marty Greim a jeho práce, nic naplat, vypadala amatérsky. Teprve to Rosu trklo, i zavolal Greimovu redaktorovi Byronu Ericksonovi, jehož taky znal, a prohlásil, že se ne snad, ale určitě narodil, aby psal příběhy se Skrblíkem, a že je ten pravý. A byl a začal pracovat pro časopis Uncle Scrooge a napsal Syna slunce.
Své příběhy usazuje do reálné historie. Proč? Odmala vnímal Disneyho postavy jako lidi a i kreslíř Carl Barks, jeho vzor, generoval prostředí a osobnosti velmi realisticky. Nebo aspoň do té míry realisticky, jako je realistický třeba Indiana Jones. A Rosa vysvětluje věc prostě: Bugs Bunny, ten je nahý a očividně zvíře, ale Barksův Donald žil v domě, chodil do práce a platil daně. „Kdybych napsal zápletku, kde by Donald potřeboval k záchraně života pírko, tak by si,“ říká Don Rosa, „musel sehnat polštář.“ Proč? „Představa, že si pírko vytrhne z ocasu, mi připadá bizarní.“
Ale jistě, ve svých raných příbězích vymýšlel i vtipy odkazující na zobáky a na velká chodidla, ale nechal toho. Bylo mu to proti srsti. A druhou zvláštností zůstává, že Rosa své příběhy zasazuje až do hluboké minulosti. Jak to? Je to samozřejmé: vyrůstal přece na komiksech, ve kterých se zřetelně říká, že to bylo roku 1897, kdy žil Skrblík na Klondiku, a že byl roku 1882 kovboj a roku 1880 lodník na parníku. Rosa ty reálie miloval a nezradil a neměnil a nechtěl tvrdit, že už je hrdinům dnes okolo sto padesáti. Někteří jiní fanoušci tento paradox vysvětlují tím, že se přece jedná o „nesmrtelné“ pohádkové bytosti, ale tady cosi nehraje. „Všechny mé příběhy se odehrávají v mlhavém víru poloviny padesátých let,“ utíná ty spory rozhodně Don Rosa a jeho kniha začíná tím, že Skrblík v muzeu komentuje expozici svých trofejí. Proč tam ona scéna zdržuje? Rosa chce dát nepokrytě najevo, odkud čerpá, a Barksovo dílo bere jako inspiraci a vlastní dluh přiznává veřejně. Nepřítelem strýcovým je tu Hamoun Hrabaloun, jeho protipól, už vymyšlený Barksem a stejně ctižádostivý, ale nehrající fair play. Barks prý Hrabalouna užil jen třikrát a Rosa byl šťasten, že to udělá počtvrté a po víc než čtvrtstoletí, i když… V Evropě se Disneyho komiksy kreslily taky a tam se Hrabaloun v mezičase objevil.
Rosa musel vyhodit ze Syna slunce scénu u táboráku, kde právě Hrabaloun vypráví, proč Skrblíka nenávidí a že jej Strýček roku 1887 ponížil v Transvaaalu při zlaté horečce. Takže si tehdy Skrblík sám stvořil úhlavního nepřítele.
Don Rosa nijak nepopírá, že obkresloval pózy od Barkse, a vybral si konkrétně rok 1952, který považuje za úplný vrchol jeho tvorby. Potom si okopíroval stovky Barksem kreslených stran, vyřezal komiksové panely a roztřídil je do třiceti štůsků. A to jak?
Podle póz a výrazů, samozřejmě. Příklady: Hrdina stojí a je veselý. Jde - a je naštvaný. Utíká a kouká vyděšeně. Je očividně starostlivý. Vedle toho měl deset složek s pozadími, kde byly oceány či pouště, a vzpomínám, že jsem jako kluk dělal něco podobného a jenom pozadí si (blbě) kreslil sám. Zato doktora QQ Věry Faltové jsem probíral pózu od pózy a ve vlastním seriálu Doktor XY pózy napodoboval. Ale Rosa to dělal lépe. On měl plán a teprve plán kořenil vystříhanými výrazy obličejů. Já vkládal výrazy namátkou - a teprve podle výrazu jsem pokaždé přihnul původní plán.
Rosa prý kreslil Syna slunce půl roku: jako naprostý amatér. „Dnes se na tu kresbu sotva zvládnu podívat, ale tehdy byla vrchol toho, co jsem dovedl bez školení a s minimem zkušeností.“ Avšak přehání. Výsledek je působivý a plný detailů a lze říct, že ohromující. Je to takřka Barks a dnes nám to nějak připomíná i scény z Království křišťálové lebky od Spielberga. Poprvé Syn slunce vyšel v červenci 1987 - a byl nominován na nejlepší komiksový příběh roku, což v rámci tzv. Harvey Awards představovalo obdobu Oscarů.
V úvodním muzeu vidíme v příběhu i hranatá vejce z - Barksem vymyšleného - komiksu Ztraceni v Andách a je tu i „žíhaný rubín“ a zlaté pruty jeho Bludného Holanďana. Čingischánova koruna, vzácný čtvrťák z roku 1916, Zlaté rouno ze stejnojmenného příběhu i Aladinův poklad z dobrodružství Rud Riders in the Sky. A Minosův poklad z komiksu Báječný kámen mudrců a je tu samotný kámen mudrců a zlaté vejce z komiksu Back to the Klondike a perly z Podmořských kejklů a písek dolů krále Šalamouna a Rosa ukazuje čtenáři i relikvie inckých dolů (z příběhu Pizzarovo zlato) nebo mayskou korunu. A za sebe i pokladnici Kréseova paláce.
Pátrání po Kréseově pokladu měl totiž Rosa vždycky za „nejlepší Barksův skrblíkovský příběh, který Barks nestačil napsat“. I přidal muzeu důkaz, že se Skrblík pídil i po Kréseově zlatu. Krésus bývá označován za nejbohatší postavu historie a Skrblík mu v tom jistě šlape na paty a je hamižný, musíte ho ale i třeba proti své vůli obdivovat jako statečného boháče, který pořádá miliony výprav a překonává jimi Indiana Josese.
Co se pak filmů týče, „vykradl“ Rosa při vymýšlení Syna slunce především Secret of the Incas (Tajemství Inků) s Charltonem Hestonem. Našel v tom zapomenutém filmu inspiraci pro scénu, kde najde Hrabaloun poklad pomocí zlatého disku, odrážejícího na stěnu sluneční paprsky.
A další komiksy naší knížky? I ty jsou od Dona Rosy a i v příběhu Obchodní duch okopíroval veškeré kačeří pózy od Barkse. Mytický zvěřinec se stal prvním jeho příběhem s Donaldem. Ve Vzkříšeném vraku se jedná o vrak auta a Don Rosa připomíná, že v Barksově dobrodružství Sopečné údolí má kačer Donald auto s motorem Maxwell z roku 1920, s karosérií Dodge z roku 1922 a s nápravami z Packardu i Cadillacu (1923).
Sám Don Rosa pak prohlašuje, že ho „nudí“ vše moderní a že si už roku 1977 koupil poslední auto, jež už si touží nechat do smrti, Dodge Custom 6 z roku 1948. Je modré a má poznávací značku COMICS.
V dalším dobrodružství Tok peněz jde o záchranu Skrblíkova trezoru a zaujme zmínka o jeho aljašské lásce Zářivé Zlatce z příběhu Zpátky na Klondike. Dýňovou válku by Rosa, jak říká, nejradši překreslil a už je takový, že ho fascinuje složitost. Specializuje se tudíž na dlouhá dobrodružství a jednostránkové stripy ho nezajímají, i když také podlehl a dělal je. Ale odmítl jim psát scénáře, takže je kupříkladu kratičký Hon za novinami sepsán Gary Leachem.
Poslední saně do Dawsonu navazují na zmiňované už Barksovo Zpátky na Klondike (1953) a cenzura let padesátých vyškrtla hned čtyři stránky zde přítomného flashbacku s mladou a krásnou verzí Skrblíkovy ztracené lásky. Až počátkem sedmdesátých let poznal Don Rosa tu sekvenci díky jiným sběratelům. „Najít ji bylo jako objevit původní verze Caprova Ztraceného obzoru nebo Wellesových Skvělých Ambersonů. Jako najít scénu z pavoučího hnízda z King Konga.“ A Don Rosa prý Skrblíka zničehonic uviděl jako elánu plného mladíka z filmů Johna Forda, i založil děj svého komiksu na událostech z oněch čtyř cenzurovaných stran. A užil i momentu, kdy Skrblík ztratil saně v ledové puklině, což je scéna z Tajemství ledovce (1957), které napsal Carl Fallberg a nakreslil Tony Strobl se Stevem Steerem.
Až po mnoha desetiletích od zlaté horečky dostal Skrblík saně zpět. Část ledovce se totiž posunula a odlomila do oceánu. Děj příběhu Dona Rosy odehrává se roku 1954, a tedy jen rok po příběhu Barksovu. Na konci postavy vyjadřují názory na to, co pro Skrblíka saně znamenají, a je tu vícero tematických podobností s filmem Občan Kane.
A co víc? Gary Leach napsal Raketovou fantazii a Rosa k ní přidal komiksový panel, kde se ukáže, že byl neuvěřitelný vesmírný kousek jen sen kačera Donalda, když usnul při četbě sci-fi komiksu. Jak by - ostatně - jinak mohly stát na planetách, odsouzených k zániku, cedule? Anebo co skupina planet připomínajících myš?-?-?
Je zajímavé, že Don Rosa zpracoval - s typickou pečlivostí a do detailu - i některé obálky pro staré Barksovy komiksy. Proč? Barks kreslil obálky málokdy, třeba klasika Země pod zemí (1956) ji neměla a Don Rosa ji udělal teprve roku 1988. Ta obálka i osm dalších jsou na konci knížky přetištěny a ještě jsou to třeba Havajská skrýš (s erupcí sopky, 1953), Čtyřiadvacetikarátový Měsíc (1958) a Kouzelné přesýpací hodiny (1950). Zde se (bohužel) uvádí, že Skrblíkovo jmění vzešlo právě z těchto hodin, jež koupil v Maroku, když byl ještě sluhou na dobytčí lodi. Dotyčnou verzi zbohatnutí musí Don Rosa jinak ignorovat.
Nu, a ještě je zde Barksovo Zlaté rouno (1955). Jeho obálka. Barks žádnou nenakreslil, ani to po něm v padesátých letech nechtěli, a tak zapracoval Don Rosa. A žádali Rosu o víc, ale nedokázal vytvořit k Rounu pokračování. Proč? Těžce prý dělá příběhy s absurdními tvory a zde létají harpyje. Ale udělal pro Barkse i obálky k dobrodružstvím Ztraceni pod mořem (1963) a Není to jen pohádka (1960). Titulní kresba pro (kanadského) Policistu bez koně je tu taky, ale jedná se o příběh nakreslený jistým Danielem Brancou.
A co bych dodal? Ne, nikdy by mě v dětství nenapadlo, že mě bude jednou strýček Skrblík a jeho tři prasynovci, o kterých jsem tady v „socíku“ ani páru neměl, až tak zajímat.
Don Rosa: Syn slunce (a jiné příběhy). Překlad z angličtiny Jindřiška Mendozová. Vydalo Nakladatelství Crew. Praha 2025. 208 stran.
Strýček Skrblík a Kačer Donald: Syn slunce - Don Rosa | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Onen dědeček nakonec nepojal za choť (imaginární?) děvče z nádraží, ale pravou Benátčanku, a to s rodokmenenem sahajícím až k Tizianovi. Vysvětluje to něco? Kdo ví. Ale náš malíř Don Rosa měl o jedenáct let starší sestru, která velice milovala, takže i hromadila komiksy. Schovávala si prý do skříně každý, co kdy schrastila, a staly se automaticky Donovými hračkami, když dorazil z porodnice.
A brzy začal komiksy vytvářet i sám a nejčastěji užíval jako podklad otcovy účetní knihy. Tatínek posléze koupil pozemek v lesnatých kopcích za městem Louisville a nechal tam postavit obrovský dům, hotovou výkladní skříň firmy. Rosa vyrůstal za jejím sklem od svých osmi let (1959) a měl i vlastní koupelnu se dvěma umyvadly anebo oddělenou toaletu. Na hraní i pět akrů dvora a tucet akrů soukromého lesa. A rodiče si ho nevšímali, i rostl izolovaně a bez kamarádů a čas trávil sledování televize, četbou komiksů a vytvářením komiksů vlastních, přičemž jej především bavilo vyprávět. Jak Rosa vzpomíná, byl pro něj podstatný příběh a ne kresba a je víc spisovatel než malíř a víc sběratel než spisovatel.
Když se sestra vdala, komiksy zdědil, a bát se nemusel: zdědit měl i úspěšnou firmu. Jenže jeho zájmy byly jiné a roku 1962 začal sbírat časopisy o vědecko-fantastických filmech a o hororech. Taky si stavěl plastikové modely a v určité chvíli ho lapil „supermanovský“ svět. Řadil čísla se Supermanem a vytvářel seznamy těch čísel starších, co ještě chyběla, a s tatínkem procházeli antikvariáty. Doplňovali sbírku. Tisíce sestřiných komiksů postupně vyměnil právě za Supermana a jen dva prý příliš miloval, než aby se jich zbavil, a byly to komiksy Jen chudý stařík a Zlatá přilba. Druhý z nich, vynikající práce mistra Carla Barkse, je plný historických intrik při hledání bájného pokladu, zatímco první odhaluje raný život jisté bohaté figury, kterou u nás známe jako strýčka Skrblíka. Jde o první příběh, kde se tahle postava objevuje ve vlastním dobrodružství.
A pak… Jeden z nejdůležitějších momentů Rosova života přišel roku 1964, kdy zahlédl v zaprášeném obchůdku se starými komiksy čerstvě a „na žádost fanoušků“ vydaný sešit The Best of Donald Duck and Uncle Scrooge. Vedle Zlaté přilby obsahuje ten svazeček i Barksův komiks Tajemství starého hradu, a kdyby u nás kluk našel teď nečíslovaný Čtyřlístek číslo 4, byl by to obdobný pocit.
„Šlo o klasický okamžik prozření! Uvědomil jsem si, že jsem kačeří příběhy neměl rád jen proto, že jsem tenkrát byl dítě, ale má je za skvělé i mnoho dospělých.“
Oba ty komiksy okamžitě začal překreslovat do obchodních knih, jak vzpomíná, a stovky těchto i dalších vytvořil v dětství výhradně pro vlastní potěšení a nikdy je nikdo neviděl.
Roku 1965 přešel Rosa z malé soukromé školy do větší střední školy, a to rovněž soukromé a pouze chlapecké, a začal pracovat pro tamní noviny. Učitelé jej brzy prosili, aby kreslil obálky k programům koncertů, k ročenkám, časopisům… a roku 1966 se tam seznámil s Ray Fousheem. Ten mladík měl na chlup stejné zájmy a náhodou se narodili ve stejný den ve stejné porodnici; a tak utvořili tým a Ray měl navíc kontakty s celoamerickou sítí sběratelů, což tenkrát představovalo několik tisíc nadšenců. A seznámil Rosu s fanzimy, ve kterých vedle inzerátů zářily taky články o dějinách komiksového žánru. „A byli lidé, co prodávali první komiks se Supermanem z roku 1938 za sto dolarů,“ vzpomíná Rosa. „Roku 2011 se už prodal za dva miliony.“
Na rozdíl od současnosti pokrývaly americké komiksy čtyřicátých a padesátých let snad všechny existující žánry, postavy a styly kresby i styly příběhů - a Rosovi šla z onoho vesmíru hlava kolem; ale orientaci neztratil. Držel se a během roku začal prý sbírat snad veškeré komiksy, co vycházely. Jak tvrdí, i dnes zaplňuje mezery ve své olbřímí sbírce, jedné z největších v USA. A tenkrát dosti naplněn a uspokojen nadále nebyl a objevoval mj. The Spirit Willa Eisnera, Pogo Walta Kellyho, Prince Valianta Hala Fostera, Flashe Gordona Alexe Raymonda a konečně také „ty nejlepší komiksy, co kdy byly vydány“, EC z počátku padesátých let. A ve škole?
S Rayem vytvářeli parodie na události i aktuální televizní pořady a filmy vč. Ztraceni ve vesmíru a Vesmírné odysey. A psal i kreslil stripy, ve kterých Ray a ostatní jeho kamarádi vystupovali buď jako oni sami nebo jako superhrdinové - a jedna taková série má i před pět set stran. Přímo při vyučování kreslil Rosa i krátké komiksy o událostech toho kterého dne, a přece šťastně odmaturoval (1969) a do roku 1974, kdy promoval, studoval stavební inženýrství na University of Kentucky. Rád? Nerad?
„Dodnes pamatuji, jak úžasný pocit byl žít v intelektuální komunitě.“ Což mu neberme, nicméně hned první den mířil do budovy žurnalistiky a stal se karikaturistou tamních novin. Pět let ilustroval a produkoval reklamy a zapojil se i do práce pro fanziny. S kamarádem vytvořili komiks Khulan (žánru meč a magie) a se starým přítelem Rayem vygenerovali dílo ve styly komiksů z EC, kterému dali náztev Off Limits. A taky zjistili, že existuje i undergroundový komiks, a pochopili, kdo že jsou Gilbert Shelton a Robert Grump. S druhým z nich se Rosa rád srovnává a aniž by tehdy dbal na to, že se trh komiksů hroutí, vytvořili Return to Duckburg Place (Návrat do Kačerova) a jeli na con do New Yorku. Avšak vydavatelé fanzinů nejevili i Návrat zájem a Rosa dal ten komiks komusi, kdo slíbil, že nakladatele přece najde. Od té doby originály neviděl, ale je pečlivý a nutno říct, že je Návrat do Kačerova jediný jeho příběh, od kterého nemá originál.
Roku 1972 se Rosa a jeho profesor starověkých dějin John Scarborough rozhodli vytvořit komiks ve stylu Asterixe, odehrávajícím se ve staré Řecku, které bylo Johnovou specializací. Dílo nazvali Phalanx, avšak editor místních novin je odmítl. Ještě roku 1972 však Rosu poprosil šéfredaktor novin univerzitních o strip z vysokoškolského prostředí s partou potrhlých postav. Ve spolupráci s jistým Ronem Weinbergem psal tedy Rosa celý semestr tzv. Pertwillabyho listy, a když Ron mezi semestry odešel pracovat do jaderných laboratoří, pokračoval sám a stvořil barksovsky dobrodružnou ságu o hledání inckého pokladu Ztraceni v (úplně jiných) Andách.
Rosa nastoupil do rodinné firmy, ale stal se i hlavním zdrojem informací pro knihu Price Guide, která se stala revolucí ve sběratelství komiksů (jde o cenového průvodce), a převzal i psaní známé rubriky The Information Center, která ve fanzinech fungovala od roku 1961. Odpovídal zde na dotazy a rozšířil tematiku ještě na film a televizi. „Pokud někdo chtěl vědět, kdo hrál vedlejší roli v nějakém filmu z roku 1936 nebo kolik epizod určitého seriálu se vysílalo roku 1958, byl jsem tehdy jediný veřejně dostupný zdroj,“ vzpomíná na čas předinternetový.
Rosa psal pro fanziny i různé vlastní příběhy, ve kterých se hrdinové setkávají s králem Artušem, hledají umělecké poklady uloupené nacisty, anebo zachraňují zeměkouli před „univerzálním rozpouštědlem“, které se prohryzalo k jádru. Díky novinovým článkům a televizním rozhovorům se stal Rosa v Louisville celebritou a roku 1979 jej poprosil vedoucí kulturní rubriky hlavních novin, aby pro sobotní magazín každý týden vytvořil strip za 25 dolarů. A tak vznikl Kapitán Kentucky. Současně Rosa psal dál sloupky do fanzinů a pracoval v rodinné firmě, jak aspoň tvrdí, a… A nedočkal se reakcí čtenářů. Žádných. Dokonce ani těch negativních. Tři roky přesto Kentuckyho dělal a skončil u 150 epizod.
V osmdesátých letech se Rosa oženil a koupil si dům. Měl vést dědovu firmu, i dal se trochu do toho a podával nabídky do soutěží. Až přišel rok 1986 a vydali - po řadě let - nové číslo Disneyho komiksů. Na obálce je kresba, již Rosa ke svému překvapení nikdy předtím neviděl, a jejím autorem je Daan Jippes: dokonale napodobil Barksův styl a Rosa zjistil, že vydavatelem toho časopisu je jeho známý z conů Bruce Hamilton. A že Hamilton založil celé nakladatelství Gladstone a získal licenci na vydávání Disneyho komiksů v Americe. Jiný vydavatel snad ani neměl tenkrát zájem - a Bruce oživil hlavní Disneyho tituly vč. Skrblíka.
Pár měsíců potom objevil Rosa v jednom takovém čísle i příběh Big Feet, jehož autora taky znal co komiksového fanouška. Byl to jistý Marty Greim a jeho práce, nic naplat, vypadala amatérsky. Teprve to Rosu trklo, i zavolal Greimovu redaktorovi Byronu Ericksonovi, jehož taky znal, a prohlásil, že se ne snad, ale určitě narodil, aby psal příběhy se Skrblíkem, a že je ten pravý. A byl a začal pracovat pro časopis Uncle Scrooge a napsal Syna slunce.
Své příběhy usazuje do reálné historie. Proč? Odmala vnímal Disneyho postavy jako lidi a i kreslíř Carl Barks, jeho vzor, generoval prostředí a osobnosti velmi realisticky. Nebo aspoň do té míry realisticky, jako je realistický třeba Indiana Jones. A Rosa vysvětluje věc prostě: Bugs Bunny, ten je nahý a očividně zvíře, ale Barksův Donald žil v domě, chodil do práce a platil daně. „Kdybych napsal zápletku, kde by Donald potřeboval k záchraně života pírko, tak by si,“ říká Don Rosa, „musel sehnat polštář.“ Proč? „Představa, že si pírko vytrhne z ocasu, mi připadá bizarní.“
Ale jistě, ve svých raných příbězích vymýšlel i vtipy odkazující na zobáky a na velká chodidla, ale nechal toho. Bylo mu to proti srsti. A druhou zvláštností zůstává, že Rosa své příběhy zasazuje až do hluboké minulosti. Jak to? Je to samozřejmé: vyrůstal přece na komiksech, ve kterých se zřetelně říká, že to bylo roku 1897, kdy žil Skrblík na Klondiku, a že byl roku 1882 kovboj a roku 1880 lodník na parníku. Rosa ty reálie miloval a nezradil a neměnil a nechtěl tvrdit, že už je hrdinům dnes okolo sto padesáti. Někteří jiní fanoušci tento paradox vysvětlují tím, že se přece jedná o „nesmrtelné“ pohádkové bytosti, ale tady cosi nehraje. „Všechny mé příběhy se odehrávají v mlhavém víru poloviny padesátých let,“ utíná ty spory rozhodně Don Rosa a jeho kniha začíná tím, že Skrblík v muzeu komentuje expozici svých trofejí. Proč tam ona scéna zdržuje? Rosa chce dát nepokrytě najevo, odkud čerpá, a Barksovo dílo bere jako inspiraci a vlastní dluh přiznává veřejně. Nepřítelem strýcovým je tu Hamoun Hrabaloun, jeho protipól, už vymyšlený Barksem a stejně ctižádostivý, ale nehrající fair play. Barks prý Hrabalouna užil jen třikrát a Rosa byl šťasten, že to udělá počtvrté a po víc než čtvrtstoletí, i když… V Evropě se Disneyho komiksy kreslily taky a tam se Hrabaloun v mezičase objevil.
Rosa musel vyhodit ze Syna slunce scénu u táboráku, kde právě Hrabaloun vypráví, proč Skrblíka nenávidí a že jej Strýček roku 1887 ponížil v Transvaaalu při zlaté horečce. Takže si tehdy Skrblík sám stvořil úhlavního nepřítele.
Don Rosa nijak nepopírá, že obkresloval pózy od Barkse, a vybral si konkrétně rok 1952, který považuje za úplný vrchol jeho tvorby. Potom si okopíroval stovky Barksem kreslených stran, vyřezal komiksové panely a roztřídil je do třiceti štůsků. A to jak?
Podle póz a výrazů, samozřejmě. Příklady: Hrdina stojí a je veselý. Jde - a je naštvaný. Utíká a kouká vyděšeně. Je očividně starostlivý. Vedle toho měl deset složek s pozadími, kde byly oceány či pouště, a vzpomínám, že jsem jako kluk dělal něco podobného a jenom pozadí si (blbě) kreslil sám. Zato doktora QQ Věry Faltové jsem probíral pózu od pózy a ve vlastním seriálu Doktor XY pózy napodoboval. Ale Rosa to dělal lépe. On měl plán a teprve plán kořenil vystříhanými výrazy obličejů. Já vkládal výrazy namátkou - a teprve podle výrazu jsem pokaždé přihnul původní plán.
Rosa prý kreslil Syna slunce půl roku: jako naprostý amatér. „Dnes se na tu kresbu sotva zvládnu podívat, ale tehdy byla vrchol toho, co jsem dovedl bez školení a s minimem zkušeností.“ Avšak přehání. Výsledek je působivý a plný detailů a lze říct, že ohromující. Je to takřka Barks a dnes nám to nějak připomíná i scény z Království křišťálové lebky od Spielberga. Poprvé Syn slunce vyšel v červenci 1987 - a byl nominován na nejlepší komiksový příběh roku, což v rámci tzv. Harvey Awards představovalo obdobu Oscarů.
V úvodním muzeu vidíme v příběhu i hranatá vejce z - Barksem vymyšleného - komiksu Ztraceni v Andách a je tu i „žíhaný rubín“ a zlaté pruty jeho Bludného Holanďana. Čingischánova koruna, vzácný čtvrťák z roku 1916, Zlaté rouno ze stejnojmenného příběhu i Aladinův poklad z dobrodružství Rud Riders in the Sky. A Minosův poklad z komiksu Báječný kámen mudrců a je tu samotný kámen mudrců a zlaté vejce z komiksu Back to the Klondike a perly z Podmořských kejklů a písek dolů krále Šalamouna a Rosa ukazuje čtenáři i relikvie inckých dolů (z příběhu Pizzarovo zlato) nebo mayskou korunu. A za sebe i pokladnici Kréseova paláce.
Pátrání po Kréseově pokladu měl totiž Rosa vždycky za „nejlepší Barksův skrblíkovský příběh, který Barks nestačil napsat“. I přidal muzeu důkaz, že se Skrblík pídil i po Kréseově zlatu. Krésus bývá označován za nejbohatší postavu historie a Skrblík mu v tom jistě šlape na paty a je hamižný, musíte ho ale i třeba proti své vůli obdivovat jako statečného boháče, který pořádá miliony výprav a překonává jimi Indiana Josese.
Co se pak filmů týče, „vykradl“ Rosa při vymýšlení Syna slunce především Secret of the Incas (Tajemství Inků) s Charltonem Hestonem. Našel v tom zapomenutém filmu inspiraci pro scénu, kde najde Hrabaloun poklad pomocí zlatého disku, odrážejícího na stěnu sluneční paprsky.
A další komiksy naší knížky? I ty jsou od Dona Rosy a i v příběhu Obchodní duch okopíroval veškeré kačeří pózy od Barkse. Mytický zvěřinec se stal prvním jeho příběhem s Donaldem. Ve Vzkříšeném vraku se jedná o vrak auta a Don Rosa připomíná, že v Barksově dobrodružství Sopečné údolí má kačer Donald auto s motorem Maxwell z roku 1920, s karosérií Dodge z roku 1922 a s nápravami z Packardu i Cadillacu (1923).
Sám Don Rosa pak prohlašuje, že ho „nudí“ vše moderní a že si už roku 1977 koupil poslední auto, jež už si touží nechat do smrti, Dodge Custom 6 z roku 1948. Je modré a má poznávací značku COMICS.
V dalším dobrodružství Tok peněz jde o záchranu Skrblíkova trezoru a zaujme zmínka o jeho aljašské lásce Zářivé Zlatce z příběhu Zpátky na Klondike. Dýňovou válku by Rosa, jak říká, nejradši překreslil a už je takový, že ho fascinuje složitost. Specializuje se tudíž na dlouhá dobrodružství a jednostránkové stripy ho nezajímají, i když také podlehl a dělal je. Ale odmítl jim psát scénáře, takže je kupříkladu kratičký Hon za novinami sepsán Gary Leachem.
Poslední saně do Dawsonu navazují na zmiňované už Barksovo Zpátky na Klondike (1953) a cenzura let padesátých vyškrtla hned čtyři stránky zde přítomného flashbacku s mladou a krásnou verzí Skrblíkovy ztracené lásky. Až počátkem sedmdesátých let poznal Don Rosa tu sekvenci díky jiným sběratelům. „Najít ji bylo jako objevit původní verze Caprova Ztraceného obzoru nebo Wellesových Skvělých Ambersonů. Jako najít scénu z pavoučího hnízda z King Konga.“ A Don Rosa prý Skrblíka zničehonic uviděl jako elánu plného mladíka z filmů Johna Forda, i založil děj svého komiksu na událostech z oněch čtyř cenzurovaných stran. A užil i momentu, kdy Skrblík ztratil saně v ledové puklině, což je scéna z Tajemství ledovce (1957), které napsal Carl Fallberg a nakreslil Tony Strobl se Stevem Steerem.
Až po mnoha desetiletích od zlaté horečky dostal Skrblík saně zpět. Část ledovce se totiž posunula a odlomila do oceánu. Děj příběhu Dona Rosy odehrává se roku 1954, a tedy jen rok po příběhu Barksovu. Na konci postavy vyjadřují názory na to, co pro Skrblíka saně znamenají, a je tu vícero tematických podobností s filmem Občan Kane.
A co víc? Gary Leach napsal Raketovou fantazii a Rosa k ní přidal komiksový panel, kde se ukáže, že byl neuvěřitelný vesmírný kousek jen sen kačera Donalda, když usnul při četbě sci-fi komiksu. Jak by - ostatně - jinak mohly stát na planetách, odsouzených k zániku, cedule? Anebo co skupina planet připomínajících myš?-?-?
Je zajímavé, že Don Rosa zpracoval - s typickou pečlivostí a do detailu - i některé obálky pro staré Barksovy komiksy. Proč? Barks kreslil obálky málokdy, třeba klasika Země pod zemí (1956) ji neměla a Don Rosa ji udělal teprve roku 1988. Ta obálka i osm dalších jsou na konci knížky přetištěny a ještě jsou to třeba Havajská skrýš (s erupcí sopky, 1953), Čtyřiadvacetikarátový Měsíc (1958) a Kouzelné přesýpací hodiny (1950). Zde se (bohužel) uvádí, že Skrblíkovo jmění vzešlo právě z těchto hodin, jež koupil v Maroku, když byl ještě sluhou na dobytčí lodi. Dotyčnou verzi zbohatnutí musí Don Rosa jinak ignorovat.
Nu, a ještě je zde Barksovo Zlaté rouno (1955). Jeho obálka. Barks žádnou nenakreslil, ani to po něm v padesátých letech nechtěli, a tak zapracoval Don Rosa. A žádali Rosu o víc, ale nedokázal vytvořit k Rounu pokračování. Proč? Těžce prý dělá příběhy s absurdními tvory a zde létají harpyje. Ale udělal pro Barkse i obálky k dobrodružstvím Ztraceni pod mořem (1963) a Není to jen pohádka (1960). Titulní kresba pro (kanadského) Policistu bez koně je tu taky, ale jedná se o příběh nakreslený jistým Danielem Brancou.
A co bych dodal? Ne, nikdy by mě v dětství nenapadlo, že mě bude jednou strýček Skrblík a jeho tři prasynovci, o kterých jsem tady v „socíku“ ani páru neměl, až tak zajímat.
Don Rosa: Syn slunce (a jiné příběhy). Překlad z angličtiny Jindřiška Mendozová. Vydalo Nakladatelství Crew. Praha 2025. 208 stran.
Strýček Skrblík a Kačer Donald: Syn slunce - Don Rosa | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Výtvarné umění
Adršpašské skály mají novou tvář, mapu od Elišky Soffer Podzimek
Poutník mezi příběhy = Věnceslav Černý
Jak si doma vytvořit Kokořín, Křivoklát a Kašperk
Čas vystřihovánek zkouší Albatros vrátit
Karty Lemurie vás přenesou do pohádky a zasní vás
První řádná monografie o Václavu Junkovi 50 let po jeho smrti
Karty Léčivé srdce jsou elegantní souhrou obrázků a textu
Miluj svůj život 2026: Nástěnný kalendář Lucie Ernestové
Pralidé Zdeňka Buriana v jediné knize
Ariana dává starému nábytku novou tvář i život: Každý z nich má svůj příběh
Když se láska k umění setká s řemeslem. Pokochejte se úžasným redesignem nábytku
Odvaha a empatie, tři stateční muži
Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa Borna
Karty Královny Slunce jsou čisté a zářivé
V hlavní roli citron: Cyberlemon válcuje cybertruck. Kde ho spatříte?
Robert Vano v Tančícím domě pobavil historkou o hrobce, zve i na výstavu
Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900
Tajný život AI
Franz Kafka očima čtyřiceti malířů
Další články v rubrice Výtvarné umění
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.