ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 12.4.2026, svátek má
Julius
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyÓdy na Ostrov pokladů a Roberta Prague Film Festival 2026: V kině Pilotů se bude nahlížet „za obraz“Milionový Jan Zrzavý objektem lupuCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Marná lásky snahaAngličtinářkou na Západočeské univerzitěCo mě v březnu zaujalo na NetflixuKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisDvousetletý Gustave Moreau
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
04.01.2026 Ivo Fencl Literatura
Skautský oddíl „Pražská dvojka“, šedesát let vedený Jaroslavem Foglarem (1907-1999), zvaným Jestřáb, tábořil roku 1938 až na Ukrajině, ale typické to není. Typickým jejich táborem, dá-li se typičnost v rozmanitosti vůbec najít, byl - dejme tomu - tzv. Tábor třinácti orlích per, proběhnuvší jednoho krásného léta před jedenadevadesáti roky. Foglar ho nostalgicky líčí v malé publikaci Čigoligo 14, vydané neoficiálně již „18. listopadu 1934“, oficiálněji teprve roku 2025, kdy se objevil reprint.
Pro Foglara to byl tábor desátý a úvodem knížky shrnul devítku předchozích. Pamětihodné byly všechny, ale prvořadě pro něj, i když samozřejmě utkvěly i většině jejich dětských účastníků. Desátým Orlím perům předcházelo těchhle devět setkání. Právě před sto lety Tábor v Zátoce Neznáma (1925), pak tzv. Mohykánský tábor (1926), následně Tábor Svazu třinácti (1927), Tábor Zelené příšery (1928), Tábor na Bobří řece (1929), Tábor smůly (1930), Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) a Tábor na dvacáté míli (1933). A jak Jestřáb připomíná, „vysloužil“ si je co dovolené z kanceláře papírenské firmy, jinak to možné nebylo; ale jinak je optimista. Píše: „Nepříjemné a špatné, co jsem na nich zažil, zejména v začátcích, vybledlo a vyprchalo z mé mysli po té dlouhé době a zůstalo jen to krásné.“
Čteme-li dnes, jak na tábor tiše vzpomíná po jeho odeznění, už sám, zaujme silné zakořenění v minulosti až bájné. „Což za to mohu?“ ptá se v naší publikaci. „Copak mohu za to, že čím déle v oddíle pracuji, tím víc žiji pro vše staré, co se nemůže nikdy vrátit? Kolik táborů ještě prožiji? Zdá se mně, že bych bez tábora ani snad nemohl být, že bych se unudil dlouhou chvílí, kdybych neměl všechny ty starosti a trápení s táborem spojené, kdybych nebyl ustavičně napínán na skřipec, jak to či ono dopadne, zda se zdaří ten či onen můj úmysl a plán. A tak si myslím, že na příští tábor pojedu zas, pak na ten další také a opět a opět, až něco silnějšího než já připraví mně tábor poslední.“
Tábor v Zátoce neznáma, dnes označovaný emblémem s otazníkem, proběhl roku 1925 proti Ostrovskému mlýnu - na Sázavě -, půl kilometru pod tenkrát ještě jimi nepojmenovanou a pro tábory nevytipovanou Sluneční zátokou. A zúčastnilo se ho patrně jen šest chlapců.
Následující tábor Mohykánský (1926), označovaný dodatečně hlavou indiána s pery, vedl vlastně Jaroslav Ryšavý, jehož Foglar zastupoval. Usadili se tehdy mezi Turnovem a Českým Dubem, u Libíče.
Tábor Svazu třinácti (1927) však proběhl opět v Zátoce neznáma a zavedli poprvé Táborový řád a Denní rozkaz. Umluvili si, že každý, kdo vykoná jistých třináct úkolů, stane se členem pomyslného Svazu třinácti, a podobně saprlotskou zkouškou bylo třináctkrát přeplavat Sázavu. Nebo dojít v noci ke hřbitovu a na vrata na důkaz udělat znamení křídou. Či strávit den a noc v samotě. Ony úkoly nesložil nikdo, i když snahy byly, ale Foglar to tenkrát přehnal. Ale Jaroslav Ryšavý přinesl do tábora píseň od neznámého autora My pluli dál a dál, která se stala synonymem oddílu. Ve znaku má tento tábor dnes lebku a zkřížené hnáty a na tomtéž místě se konal i Tábor Zelené příšery (1928), i když… Přesněji řečeno ležel tentokrát úplně u Sázavy, kryt na břehu vysokým, hustým lesem.
Byl to tábor o pouhých pěti stanech, zdá se, a vznikla během něj vedle Zelené příšery i figura „Zálesáka Frédyho“. Nebo se udála děsivá příhoda se zřejmě šílenou ženou.
Tábor na Bobří řece (1929) - s bobrem ve znaku - rozložili na novém místě, které předtím zjara o Velikonocích objevili u potoka Mastník za Heřmaničkami na Sedlčansku. Místo znal z dřívějška Jaroslav Ryšavý a tehdy už fungovala v oddílu esa jako Láďa Velebil nebo Skukům (jeho nejlepší kamarád). Dotyčný tábor byl utopen uprostřed luk a lesů, kudy se táhla jen vozová cesta, a členem oddílu byl již tehdy budoucí rebel Ota Naňka.
Další Tábor smůly (1930) dal jméno jedné z foglarovek, konal se opět na Bobří řece. Foglar tu měl poprvé na táboře fotoaparát, nicméně fotografie se dochovaly již z táborů předchozích s výjimkou prvního. Považoval kupodivu za úspěch realizaci pouhých dvaceti fotografií. Tábora a účastnil i jistý Ota Čoček, který měl víc než dvě přezdívky Plukovník Cody a Pracující lid; ale někteří kluci dospívali, zlobili a Foglar tábor vnímal jako méně zdařilý.
Ota Naňků byl rebel, věčně v opozici, a Jiří Paukert se proslavil vzteklostí. Tábor má ve znaku déšť. Roku 1931 následoval první Tábor ve Sluneční zátoce, který nese v erbu slunce a byl poslední, jehož se zúčastnil Skukům. Od jistého Jeřábka - ze vsi Veliká - pronajali louku ve Sluneční zátoce a Foglar se na ni s výjimkami vracel patnáct let. A i v pozdějších letech, kdy tam už netábořili, Sluneční zátoku navštěvovali aspoň během velikonoční výpravy.
Na tomto táboře bylo 24 lidí vč. nováčků - a proběhla památná schůzka na „Druhé pasece“, kde členové slíbili, že se napraví. Splnili to? Dočasně určitě, ale nikdy to Foglar nemohl zřetelně říct, protože odrůstali… a mizeli.
Tábor úplňku (s úplňkem ve znaku) se konal dalšího roku a radši jen v patnácti lidech. Oddíl prošel z krizí a začal novou kapitolu. Už v něm nebyl „ideál“ Láďa Velebil, ani nejvěrnější jeho kamarád Skukům, ale účastnil se i jistý Šípek a domnívám se, že jde o pozdějšího známého architekta.
Tábor se jmenoval podle krásných měsíčních nocí a název navrhl Skukům - poté, co o nich četl v dopise, jenž mu zaslali.
Tábor dvacáté míle (1933) má ve znaku římskou dvacítku a Dvacátá míle se jmenovala i trampská osada, ale tento tábor dostal jméno podle knihy. Jaké? Je to možná, ale ne určitě Trevanianova práceč Incident u Dvacáté míle; nicméně sám Jaroslav Foglar publikaci označil za pro tábor „bezvýznamnou“.
Původně jelo tábořit dvacet kluků, ale jistý Bratuška či Braťuška ubyl první týden, nic nechtěl dělat. A jinak? Zažili požár v Bilanově Lhotě.
Další Tábor Třinácti orlích per (1934) s třemi pery ve znaku (a tím jsme konečně u něj) byl desátý, ale teprve čtvrtý ve Sluneční zátoce a sedmý v jejím kraji. Novinkou byl tobogan (vodní skluzavka), proslavený později v komiksu Rychlé šípy, a na táboře jezdila i rychlošípovská strágula. Zvláštním momentem stalo se, že vlak zastavil při nakládání zrovna proti táboru.
Tzv. Zkoušku tří orlích per složilo třináct hochů a Foglar o táboření napsal výš zmíněnou publikaci, což dělal také pro ty rodiče, co nevěřili v pozitivní vliv skautingu. Zdůrazňoval v textu, že si kluci ve stanech uklízejí, ráno cvičí a dodržují i odpolední klid. Že jsou vedeni k přesnosti při nástupech atp. A zpětně býval tábory fascinován. Píše: „Tam někde daleko za kopci, za lesy je naše milovaná louka se studánkou naproti, s peřejemi i písčitým nánosem. Je tam ticho, takové smutné ticho opuštěnosti. Den za dnem, slunný a zářivý, přichází na louku nevyužitý a mění se v noc a nikdo z nás už v těch krásných dnech nepobíhá po louce, nekoupe se u nánosu, ani nevychází do tiché hvězdnaté noci. Samota se usídlila v našem koutku kraje.“
Jak tábor probíhal? Nákladním vagónem zapojeným do osobního vlaku vyrazili v sobotu 30. června 1934 v počtu 23 hochů, ale Sopka a Čeněk už tam byli několik dní napřed. Menší Vlčata toho roku nebrali, ta tábořila samostatně. Nedělní ranní vykládání ve Vilémovicích proběhlo za dvě minuty a Sopka a Čeněk přinesli Foglarovi na zastávku jahody. Následovalo stěhování na louku, přeprava dříví z mlýna, cihel ze statku, stavba kamen: vše dle dopředu podrobně vypracovaného plánu.
Skautovi přezdívanému Vodník spadla během převozu torna do Sázavy, což nebyla jeho vina.
Další den přikoupili dříví, tábor stál do dvou dní. I on vzápětí zapadl do kolejí vyježděných roky v celou řadu zvyklostí a legrací,“ jak Foglar píše v tzv. Čigoligu.
Na podobných táborech se samozřejmě „stavějí služby“ a zde jedna vyšla na skupinu až za (dlouhých) šest dní, což bylo fajn. „To už by se tedy teda jako sneslo,“ řekl by patrně Braťuška, ale jak už řečeno, musel rok předtím tábor a oddíl opustit pro lenost.
K práci skautů patřilo mytí nádobí v řece a loupání brambor, vymetání a čištění kamen. A hry? Bombardovali mj. hořící lodě vyrobené ze starých krabic nebo realizovali štafetový běh s „hrůznými“ překážkami. Plížili se a prvně vedli „hromadný“ táborový deník. Dbal i jemu milých náladových vycházek za hvězdnatých nocí a za toho tábora zničili jednu hliníkovou naběračku, která celkově sloužila čtyři tábory, a praskl plát u kamen. Cílem výpravy stala se rozhledna na Melechově a o části tábora vyšel článek v Národních listech od redaktora Urbana, jehož základem byla reference otce člena oddílu Iasona. Díky Foglarovi posedla hochy přímo vášeň „dobýt“ zkoušku Tří orlích per, plnou duševní a tělesné námahy a sebeovládání a odříkání a „vážně to brali vážně“. Někteří uspěli, jiní nikoli. Tu největší smůlu měl Venda Rybář. A jinak? Třináct hochů zkoušku složilo a tábor prý žil jen ve znamení zkoušek.
Nebo i jinak? I jinak. Trápili je třeba krtci. Ti měli obzvlášť spadeno na stan Mirka Kaizla a Járy Pospíšila - a ukořistili Mirkův salám. Čeněk, zvaný Kanonýr Jabůrek, vedl následný útok na krtinu za Mirkovým stanem a vrazili do ní barbarsky Čingovu skautskou tyč. Jabůrek ji ovšem posléze doloval ven těžce a i za pomoci ostatních.
Poprvé, co tábořili v zátoce, se to léto o nedělích nechodilo na „parádní“ pochody do Ledče. O to víc se koupali, ale přeložili místo plavání proti předchozím letům do záhybu Sázavy, kde se táhla ideální písková pláž, zasahující hluboko do vody. Jen dva ohromné, ohlazené balvany vyčnívaly z řeky. Skákali z nich „pasany“ a „hlaváky“ a samy kameny byly objekt útoků, kdy záleželo na tom, kdo déle vydrží na nich. A jinak? Už nebylo Zelené příšery, ale přišly hrůzostrašné výpady „Upíra z Nosferatu“.
Bylo možné se před ním sice chránit, ale jen skokem na „neutrální území“, kde se nesmělo válčit, a i sám udýchaný upír se tam uchyloval. Na pláži budovali tunýlky, vodní cesty, průplavy a rybníčky. Když klesla voda, tobogan přestal být zajímavý, ale při návštěvách, když se chtěli vytáhnout, na něm bývala předvedena exhibiční jízda. Končívala výkřikem z hlubin: „Sákryš, tady je šutr!“ A taky našli tři nové táborové písně. Stává se, že někdo na táboře přihodí „do placu“ dosud neznámou skladbu a brzy ji broukají a bzučí všici od rána do večera a i při snídani, u vody, ve službě u kamen. „Zní i z dáli od paní Lavecké,“ konstatoval Foglar.
Ranní cvičení postupně vedli Vítr a pak Zub a nakonec Čeněk - a nedbale cvičící předávali k raportu. Zničehonic se ovšem začaly vynořovat dopisy, ve kterých se vyhrožovalo předcvičujícím hrůznými tresty. Psal je kterýsi Robin Zbojník a jednou se podepsal Kosa prérie. Hoch zvaný Vytrvalec se tomu vysmál a překřtil výhrůžníka na Kozu prérie. Načež… Anonym se odmlčel. Ale po čase dopisy docházely opět a i za přísné prohlídky stanů. A hrozilo se vším možným. I v tomhle táboře stál dřevěný oznamovatel s Táborovým řádem a visely na něm denní rozkazy a tužky. Připíchnuté tu byly pohledy hochů, kteří na tábor nejeli, a nahoře stál „historický“ budík a dole byla přibyta schránka. Na oné tabuli pak rozepsáno bodování jednotlivců. A vynalezli na tomhle táboře i novou hry Hňápanda, ale Foglar se tomu celému s odstupem příliš nesměje. „V klubovně ještě táborová zavazadla vydychují typickou táborovou vůni, ale tábor uplynul,“ píše. „A je to tak, jako když se chvíli ještě vlní voda, když do ní byl hozen kámen.“
Čímž skončeme. Nebo ještě něco?
Samostatná skupina se během tábora vypravila na Lipnici, kam dorazili v jednu odpoledne. Nejprve dojedli zbylé tři vuřty, pak zaklepali na kastelána. Obědval. Místo koruny platili po padesátníku (skautská sleva) a pouze Jarka Č. půlkorunu neměl. Hrad se líbil, ale škoda prý, že je nepustili do „všech těch děr“ ve zdech.
Začínalo pršet. U kterési studny potkali školníka tamní měšťanky: „Je pan řídící doma?“
Prý ne. Je v Tatrách. „Nemáte volnou třídu, kam bychom se mohli schovat před lijákem? Je nás deset a přenocovali bychom.“
„Školu čistíme, ale… v novém činžáku vedle máme místnost a spát můžete na slámě.“
Školník je uvedl do prázdné „komnaty“. „Hošani,“ zaznělo vzápětí. „My musíme Jestřábovi dát vědět, že jsme zůstali. Autobus do Světlé jede v půl šesté a má spojení na vlak v Ledči.“
Takže natrhali deset papírků, na každý dělali kříž a pouze jednou nakreslili lebku.
Jarka Č. ji vytáhl a musel v půl páté na autobus. A jistý Jenda N. zmizel k místním příbuzným. Viktor a Iason šli nakoupit, další tři kluci se odebrali pro vodu k pití. „Vodníka“ bolela hlava, po aspirinu usnul, Čeněk hrál na harmoniku My pluli dál a dál a smrákalo se, zatímco venku vytrvale pršelo.
Koupili syrečky a čtvrtky chleba. Pršet přestalo. Sopka sice už nanosil do místnosti otepi, ale nově váhali. Asi polovina chtěla k Jestřábovi. Znovu losovali a lev znamenal „jdem“. Sopkovi, Vodníkovi a Čeňkovi padl, takže slámu zase odnesli, vyhledali Jendu a v půl osmé vykročili. Na silnici udržovali devítistup - za zvuků harmoniky a pískání - a dohonili domorodce a ten s nimi marně navazoval řeč a nakonec klusal tři kroky za skupinou a šermoval do pochodu hoblíkem.
Na stejném táboře slavnostně spustili na vodu plachetnici a jistý Venda tu slavně zakřičel: „Jestřábé! Já si dělám mlčení do Tří orlích per a Tonda mě při tom pořád plete!“ Nu, a Venda dostal písemnou výstrahu, že bude unesen piráty. „Jestřábé!“ volal, když na únos došlo, ale pomoženo mu nebylo. Tři pomalovaní bukanýři Vendu uchopili a táhli k přístavu. Ke škuneru. Voru. A ten se kvapným nasedáním potopil, což zachytil fotograf.
Zdroj obrázku: Kupte si – Čigoligo č. 14 (1934) - časopis pražské Dvojky
Čteme-li dnes, jak na tábor tiše vzpomíná po jeho odeznění, už sám, zaujme silné zakořenění v minulosti až bájné. „Což za to mohu?“ ptá se v naší publikaci. „Copak mohu za to, že čím déle v oddíle pracuji, tím víc žiji pro vše staré, co se nemůže nikdy vrátit? Kolik táborů ještě prožiji? Zdá se mně, že bych bez tábora ani snad nemohl být, že bych se unudil dlouhou chvílí, kdybych neměl všechny ty starosti a trápení s táborem spojené, kdybych nebyl ustavičně napínán na skřipec, jak to či ono dopadne, zda se zdaří ten či onen můj úmysl a plán. A tak si myslím, že na příští tábor pojedu zas, pak na ten další také a opět a opět, až něco silnějšího než já připraví mně tábor poslední.“
Tábor v Zátoce neznáma, dnes označovaný emblémem s otazníkem, proběhl roku 1925 proti Ostrovskému mlýnu - na Sázavě -, půl kilometru pod tenkrát ještě jimi nepojmenovanou a pro tábory nevytipovanou Sluneční zátokou. A zúčastnilo se ho patrně jen šest chlapců.
Následující tábor Mohykánský (1926), označovaný dodatečně hlavou indiána s pery, vedl vlastně Jaroslav Ryšavý, jehož Foglar zastupoval. Usadili se tehdy mezi Turnovem a Českým Dubem, u Libíče.
Tábor Svazu třinácti (1927) však proběhl opět v Zátoce neznáma a zavedli poprvé Táborový řád a Denní rozkaz. Umluvili si, že každý, kdo vykoná jistých třináct úkolů, stane se členem pomyslného Svazu třinácti, a podobně saprlotskou zkouškou bylo třináctkrát přeplavat Sázavu. Nebo dojít v noci ke hřbitovu a na vrata na důkaz udělat znamení křídou. Či strávit den a noc v samotě. Ony úkoly nesložil nikdo, i když snahy byly, ale Foglar to tenkrát přehnal. Ale Jaroslav Ryšavý přinesl do tábora píseň od neznámého autora My pluli dál a dál, která se stala synonymem oddílu. Ve znaku má tento tábor dnes lebku a zkřížené hnáty a na tomtéž místě se konal i Tábor Zelené příšery (1928), i když… Přesněji řečeno ležel tentokrát úplně u Sázavy, kryt na břehu vysokým, hustým lesem.
Byl to tábor o pouhých pěti stanech, zdá se, a vznikla během něj vedle Zelené příšery i figura „Zálesáka Frédyho“. Nebo se udála děsivá příhoda se zřejmě šílenou ženou.
Tábor na Bobří řece (1929) - s bobrem ve znaku - rozložili na novém místě, které předtím zjara o Velikonocích objevili u potoka Mastník za Heřmaničkami na Sedlčansku. Místo znal z dřívějška Jaroslav Ryšavý a tehdy už fungovala v oddílu esa jako Láďa Velebil nebo Skukům (jeho nejlepší kamarád). Dotyčný tábor byl utopen uprostřed luk a lesů, kudy se táhla jen vozová cesta, a členem oddílu byl již tehdy budoucí rebel Ota Naňka.
Další Tábor smůly (1930) dal jméno jedné z foglarovek, konal se opět na Bobří řece. Foglar tu měl poprvé na táboře fotoaparát, nicméně fotografie se dochovaly již z táborů předchozích s výjimkou prvního. Považoval kupodivu za úspěch realizaci pouhých dvaceti fotografií. Tábora a účastnil i jistý Ota Čoček, který měl víc než dvě přezdívky Plukovník Cody a Pracující lid; ale někteří kluci dospívali, zlobili a Foglar tábor vnímal jako méně zdařilý.
Ota Naňků byl rebel, věčně v opozici, a Jiří Paukert se proslavil vzteklostí. Tábor má ve znaku déšť. Roku 1931 následoval první Tábor ve Sluneční zátoce, který nese v erbu slunce a byl poslední, jehož se zúčastnil Skukům. Od jistého Jeřábka - ze vsi Veliká - pronajali louku ve Sluneční zátoce a Foglar se na ni s výjimkami vracel patnáct let. A i v pozdějších letech, kdy tam už netábořili, Sluneční zátoku navštěvovali aspoň během velikonoční výpravy.
Na tomto táboře bylo 24 lidí vč. nováčků - a proběhla památná schůzka na „Druhé pasece“, kde členové slíbili, že se napraví. Splnili to? Dočasně určitě, ale nikdy to Foglar nemohl zřetelně říct, protože odrůstali… a mizeli.
Tábor úplňku (s úplňkem ve znaku) se konal dalšího roku a radši jen v patnácti lidech. Oddíl prošel z krizí a začal novou kapitolu. Už v něm nebyl „ideál“ Láďa Velebil, ani nejvěrnější jeho kamarád Skukům, ale účastnil se i jistý Šípek a domnívám se, že jde o pozdějšího známého architekta.
Tábor se jmenoval podle krásných měsíčních nocí a název navrhl Skukům - poté, co o nich četl v dopise, jenž mu zaslali.
Tábor dvacáté míle (1933) má ve znaku římskou dvacítku a Dvacátá míle se jmenovala i trampská osada, ale tento tábor dostal jméno podle knihy. Jaké? Je to možná, ale ne určitě Trevanianova práceč Incident u Dvacáté míle; nicméně sám Jaroslav Foglar publikaci označil za pro tábor „bezvýznamnou“.
Původně jelo tábořit dvacet kluků, ale jistý Bratuška či Braťuška ubyl první týden, nic nechtěl dělat. A jinak? Zažili požár v Bilanově Lhotě.
Další Tábor Třinácti orlích per (1934) s třemi pery ve znaku (a tím jsme konečně u něj) byl desátý, ale teprve čtvrtý ve Sluneční zátoce a sedmý v jejím kraji. Novinkou byl tobogan (vodní skluzavka), proslavený později v komiksu Rychlé šípy, a na táboře jezdila i rychlošípovská strágula. Zvláštním momentem stalo se, že vlak zastavil při nakládání zrovna proti táboru.
Tzv. Zkoušku tří orlích per složilo třináct hochů a Foglar o táboření napsal výš zmíněnou publikaci, což dělal také pro ty rodiče, co nevěřili v pozitivní vliv skautingu. Zdůrazňoval v textu, že si kluci ve stanech uklízejí, ráno cvičí a dodržují i odpolední klid. Že jsou vedeni k přesnosti při nástupech atp. A zpětně býval tábory fascinován. Píše: „Tam někde daleko za kopci, za lesy je naše milovaná louka se studánkou naproti, s peřejemi i písčitým nánosem. Je tam ticho, takové smutné ticho opuštěnosti. Den za dnem, slunný a zářivý, přichází na louku nevyužitý a mění se v noc a nikdo z nás už v těch krásných dnech nepobíhá po louce, nekoupe se u nánosu, ani nevychází do tiché hvězdnaté noci. Samota se usídlila v našem koutku kraje.“
Jak tábor probíhal? Nákladním vagónem zapojeným do osobního vlaku vyrazili v sobotu 30. června 1934 v počtu 23 hochů, ale Sopka a Čeněk už tam byli několik dní napřed. Menší Vlčata toho roku nebrali, ta tábořila samostatně. Nedělní ranní vykládání ve Vilémovicích proběhlo za dvě minuty a Sopka a Čeněk přinesli Foglarovi na zastávku jahody. Následovalo stěhování na louku, přeprava dříví z mlýna, cihel ze statku, stavba kamen: vše dle dopředu podrobně vypracovaného plánu.
Skautovi přezdívanému Vodník spadla během převozu torna do Sázavy, což nebyla jeho vina.
Další den přikoupili dříví, tábor stál do dvou dní. I on vzápětí zapadl do kolejí vyježděných roky v celou řadu zvyklostí a legrací,“ jak Foglar píše v tzv. Čigoligu.
Na podobných táborech se samozřejmě „stavějí služby“ a zde jedna vyšla na skupinu až za (dlouhých) šest dní, což bylo fajn. „To už by se tedy teda jako sneslo,“ řekl by patrně Braťuška, ale jak už řečeno, musel rok předtím tábor a oddíl opustit pro lenost.
K práci skautů patřilo mytí nádobí v řece a loupání brambor, vymetání a čištění kamen. A hry? Bombardovali mj. hořící lodě vyrobené ze starých krabic nebo realizovali štafetový běh s „hrůznými“ překážkami. Plížili se a prvně vedli „hromadný“ táborový deník. Dbal i jemu milých náladových vycházek za hvězdnatých nocí a za toho tábora zničili jednu hliníkovou naběračku, která celkově sloužila čtyři tábory, a praskl plát u kamen. Cílem výpravy stala se rozhledna na Melechově a o části tábora vyšel článek v Národních listech od redaktora Urbana, jehož základem byla reference otce člena oddílu Iasona. Díky Foglarovi posedla hochy přímo vášeň „dobýt“ zkoušku Tří orlích per, plnou duševní a tělesné námahy a sebeovládání a odříkání a „vážně to brali vážně“. Někteří uspěli, jiní nikoli. Tu největší smůlu měl Venda Rybář. A jinak? Třináct hochů zkoušku složilo a tábor prý žil jen ve znamení zkoušek.
Nebo i jinak? I jinak. Trápili je třeba krtci. Ti měli obzvlášť spadeno na stan Mirka Kaizla a Járy Pospíšila - a ukořistili Mirkův salám. Čeněk, zvaný Kanonýr Jabůrek, vedl následný útok na krtinu za Mirkovým stanem a vrazili do ní barbarsky Čingovu skautskou tyč. Jabůrek ji ovšem posléze doloval ven těžce a i za pomoci ostatních.
Poprvé, co tábořili v zátoce, se to léto o nedělích nechodilo na „parádní“ pochody do Ledče. O to víc se koupali, ale přeložili místo plavání proti předchozím letům do záhybu Sázavy, kde se táhla ideální písková pláž, zasahující hluboko do vody. Jen dva ohromné, ohlazené balvany vyčnívaly z řeky. Skákali z nich „pasany“ a „hlaváky“ a samy kameny byly objekt útoků, kdy záleželo na tom, kdo déle vydrží na nich. A jinak? Už nebylo Zelené příšery, ale přišly hrůzostrašné výpady „Upíra z Nosferatu“.
Bylo možné se před ním sice chránit, ale jen skokem na „neutrální území“, kde se nesmělo válčit, a i sám udýchaný upír se tam uchyloval. Na pláži budovali tunýlky, vodní cesty, průplavy a rybníčky. Když klesla voda, tobogan přestal být zajímavý, ale při návštěvách, když se chtěli vytáhnout, na něm bývala předvedena exhibiční jízda. Končívala výkřikem z hlubin: „Sákryš, tady je šutr!“ A taky našli tři nové táborové písně. Stává se, že někdo na táboře přihodí „do placu“ dosud neznámou skladbu a brzy ji broukají a bzučí všici od rána do večera a i při snídani, u vody, ve službě u kamen. „Zní i z dáli od paní Lavecké,“ konstatoval Foglar.
Ranní cvičení postupně vedli Vítr a pak Zub a nakonec Čeněk - a nedbale cvičící předávali k raportu. Zničehonic se ovšem začaly vynořovat dopisy, ve kterých se vyhrožovalo předcvičujícím hrůznými tresty. Psal je kterýsi Robin Zbojník a jednou se podepsal Kosa prérie. Hoch zvaný Vytrvalec se tomu vysmál a překřtil výhrůžníka na Kozu prérie. Načež… Anonym se odmlčel. Ale po čase dopisy docházely opět a i za přísné prohlídky stanů. A hrozilo se vším možným. I v tomhle táboře stál dřevěný oznamovatel s Táborovým řádem a visely na něm denní rozkazy a tužky. Připíchnuté tu byly pohledy hochů, kteří na tábor nejeli, a nahoře stál „historický“ budík a dole byla přibyta schránka. Na oné tabuli pak rozepsáno bodování jednotlivců. A vynalezli na tomhle táboře i novou hry Hňápanda, ale Foglar se tomu celému s odstupem příliš nesměje. „V klubovně ještě táborová zavazadla vydychují typickou táborovou vůni, ale tábor uplynul,“ píše. „A je to tak, jako když se chvíli ještě vlní voda, když do ní byl hozen kámen.“
Čímž skončeme. Nebo ještě něco?
Samostatná skupina se během tábora vypravila na Lipnici, kam dorazili v jednu odpoledne. Nejprve dojedli zbylé tři vuřty, pak zaklepali na kastelána. Obědval. Místo koruny platili po padesátníku (skautská sleva) a pouze Jarka Č. půlkorunu neměl. Hrad se líbil, ale škoda prý, že je nepustili do „všech těch děr“ ve zdech.
Začínalo pršet. U kterési studny potkali školníka tamní měšťanky: „Je pan řídící doma?“
Prý ne. Je v Tatrách. „Nemáte volnou třídu, kam bychom se mohli schovat před lijákem? Je nás deset a přenocovali bychom.“
„Školu čistíme, ale… v novém činžáku vedle máme místnost a spát můžete na slámě.“
Školník je uvedl do prázdné „komnaty“. „Hošani,“ zaznělo vzápětí. „My musíme Jestřábovi dát vědět, že jsme zůstali. Autobus do Světlé jede v půl šesté a má spojení na vlak v Ledči.“
Takže natrhali deset papírků, na každý dělali kříž a pouze jednou nakreslili lebku.
Jarka Č. ji vytáhl a musel v půl páté na autobus. A jistý Jenda N. zmizel k místním příbuzným. Viktor a Iason šli nakoupit, další tři kluci se odebrali pro vodu k pití. „Vodníka“ bolela hlava, po aspirinu usnul, Čeněk hrál na harmoniku My pluli dál a dál a smrákalo se, zatímco venku vytrvale pršelo.
Koupili syrečky a čtvrtky chleba. Pršet přestalo. Sopka sice už nanosil do místnosti otepi, ale nově váhali. Asi polovina chtěla k Jestřábovi. Znovu losovali a lev znamenal „jdem“. Sopkovi, Vodníkovi a Čeňkovi padl, takže slámu zase odnesli, vyhledali Jendu a v půl osmé vykročili. Na silnici udržovali devítistup - za zvuků harmoniky a pískání - a dohonili domorodce a ten s nimi marně navazoval řeč a nakonec klusal tři kroky za skupinou a šermoval do pochodu hoblíkem.
Na stejném táboře slavnostně spustili na vodu plachetnici a jistý Venda tu slavně zakřičel: „Jestřábé! Já si dělám mlčení do Tří orlích per a Tonda mě při tom pořád plete!“ Nu, a Venda dostal písemnou výstrahu, že bude unesen piráty. „Jestřábé!“ volal, když na únos došlo, ale pomoženo mu nebylo. Tři pomalovaní bukanýři Vendu uchopili a táhli k přístavu. Ke škuneru. Voru. A ten se kvapným nasedáním potopil, což zachytil fotograf.
Zdroj obrázku: Kupte si – Čigoligo č. 14 (1934) - časopis pražské Dvojky
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Griša - světlo a stíny
Jsi moje
Marná lásky snaha
Perla
Kingovské příběhy Ronalda Malfiho
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.