(klikni) Osvětim, Březinka Treblinka, Sobibor, Mauthausen, Terezín, Buchenwald, Dachau a mnoho dalších. Jména, která zná téměř každý a málokdo by nevěděl, co mají společného. Koncentrační, internační a vyhlazovací tábory.
Mnozí z nás se znechucením odloží noviny nebo přepnou televizní kanál, když se v nich objeví informace o táborech smrti.
"Zase ty koncentráky, kdo se má na to pořád dívat. To přece už známe."
Ano známe. Ale když odložíme noviny a přepneme TV, budou je znát naše děti?
O existenci koncentračních táborů jsem se poprvé dozvěděla ve škole. Tehdy to však byla pouze informace, kterou je třeba znát v hodině dějepisu a zajímala mě asi tolik jako bitva na Bílé hoře či objevení Ameriky.
Tedy až do chvíle, kdy jsem viděla na paži starého muže vytetované číslo. Měl laskavé oči a ve skříni pruhovanou vězeňskou uniformu. Přežil 38 měsíců v koncentračním táboře Dachau.
Ten muž byl otec mojí matky. Milující laskavý člověk se srdcem na dlani. Přežil 38 měsíců nelidského strádání a přesto zůstal člověkem. Nenávist, která se občas dere z mého srdce v souvislosti s nacismem, byla jemu samému cizí. Oběti, kterou zrůdný režim připravil o zdraví, mnoho let života i o iluze.
Často se ptám se, kde jsou ti, kteří přiložili ruku k dílu. Kde jsou ti, kteří trýznili, mučili a vraždili ve jménu obludné ideologie? Měli děti? Předali jim své geny, na které byli tak hrdí? Vychovali je k obdivu nordické rasy a byli jim vzorem? A kde jsou ty děti, žijí mezi námi?
Dodnes mnozí lidé existenci koncentračních táborů popírají. Jsou to právě oni? Jsou to nositelé genů bývalých dozorců a velitelů SS? Mají stejně pokřivený žebříček hodnot jako jejich předci?
Ti, kteří existenci koncentračních táborů či holocaustu popírají zřejmě věří, že mnohokrát opakovaná lež se stane pravdou. Mají tu drzost tvrdit, že ti zubožení lidé, kteří měli to štěstí v neštěstí a přežili, si vymýšlejí. Dokud žijí jejich oběti a dokud nedopustíme, aby se o kruté pravdě přestalo psát a mluvit, tak víme. Ale za deset, dvacet, třicet let? Co budou vědět naše děti? Čemu budou věřit? A co potom děti našich dětí?
A jsme zase na začátku.
Mnozí se znechucením odloží noviny ...

Trocha historie:
Prvním funkčním koncentračním táborem v nacistickém Německu byl koncentrační tábor Dachau. Byl založen v březnu 1933 a zpočátku sloužil jako vězení pro kriminální živly a politické odpůrce tehdejšího režimu. Nejprve žilo v táboře jen několik tisíc vězňů.
Po vypuknutí druhé světové války se však situace radikálně změnila. V táboře zavládl krutý režim, tělesné tresty, vězňové strádali a byli beztrestně ubíjeni a vražděni. Později systematicky a masově.
Vzápětí začaly vznikat další koncentrační, internační i vyhlazovací tábory, jimž byl Dachau v mnohém vzorem. Především kruté tresty, které mnohdy mučené vězně zmrzačily či usmrtily, byly běžnou metodou, jak vězněné muže a ženy přinutit k práci a poslušnosti. Tábory vznikaly na mnoha různých místech a neustále byly dokončovány další.
8. srpna 1938 Mauthausen, 27. dubna 1940 Osvětim, 22.července 1942 Treblinka .... to jsou jen některé z mnoha.
Od ledna 1945 do května 1945 byly tábory postupně osvobozovány americkou a Rudou armádou. Strašlivé skutečnosti, které se Němcům nepodařilo utajit, tak vypluly na povrch.
Většině pachatelů těchto zločinů se podařilo úspěšně uprchnout a velké procento z nich se dožilo ve zdraví vysokého věku. Jejich kroky měly vést údajně do Argentiny, kde dle některých pramenů žila celá komunita bývalých důstojníků SS.
Rok 2005 je šedesátým rokem od konce světové války a mnoho z těch, kteří koncentrační tábory přežili, již nejsou mezi námi. Někteří z těch, kteří přežili útrapy některého z německých táborů, podali o svých zážitcích očitá svědectví. Existují tisíce svědeckých výpovědí a fotografií, které realitu koncentračních táborů potvrzují, přesto jsou tyto skutečnosti dodnes některými fanatiky zpochybňovány.

Filmy s touto tématikou : Schindlerův seznam, Sofiina volba, Musíme si pomáhat
Knihy: To bylo Dachau (Stanislav Zámečník), Spis Oděssa (Frederik Forsyth) a další