Když ráno nejíte, hladina inzulinu zůstává nízká. Pro tělo je to signál, aby začalo využívat uložené zásoby energie. Krátkodobě tělo pálí gkylkogen, což je fajn, protože je to cukr uložený v játrech. Jestliže budete snídani vynechávat pravidelně, tělo se dokonce  naučí lépe sahat do tukových zásob.

Vaše tělo ovšem nebude reagovat jen na absenci jídla, ale i na přirozený biorytmus, tělo bude chtít jíst. Dá vám to vědět tak, že se ráno vyplaví do krve vyplaví tzv. ghrelin, „hormon hladu“. Jakmile první pocity hladu překonáte, jeho hladina paradoxně po čase klesne a pocit hladu zmizí. Zároveň však také dojde k tomu, že se ráno navýší hladina kortizolu, jeho snahou je tělo nabudit k aktivitě. Z toho důvodu může vynechání snídaně vyvolat u citlivějších jedinců pocit nervozity nebo vnitřního třesu, tělo může vnímat absenci kalorií jako stres.

Nejvíce se ovšem reakce našeho těla liší v oblasti mozku. Zatímco jedni budou tvrdit, že pokud se nenasnídají, pocítí něco jako „mentální jasnost“. Jde o to, že bez procesu trávení může krev proudit více do mozku a tělo produkuje protein BDNF, který podporuje kognitivní funkce. Druzí budou naopak říkat, že cítí únavu, podrážděnost nebo „mozkovou mlhu“, jelikož jejich mozek si žádá přístun glukózy. Jedinou možností, jak zjistit, co se mnou ranní hladovění dělá, že to prostě vyzkouším. Hlavní roli přitom hraje nastavení mozku aneb naše vnitřní přesvědčení. Velmi pravděpodobně si sami v sobě už předem připravujeme scénář, jak bude hladovění probíhat... zda nám bude příjemné či naopak.

Dobrá zpráva je, že vynecháním snídaně můžete se spustit proces autofagie. Je to v podstatě „vnitřní úklid“ těla, kdy buňky recyklují poškozené proteiny a čistí se. To se stane, pokud prodloužíte noční lačnění na cca 14–16 hodin, děje se tak ale i při daleko tradičnějším vynechání večerního jídla, které je pro tělo mnohem přirozenější a přiznejme si, že i efektivnější. Jenom prostě části populace z různých důvodů nevyhovuje.