ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 6.3.2026, svátek má
Miroslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouKniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku Omar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Každá krize je příležitost, ukážou hrdinové zlodějské černé komedieVrcholné španělské baroko před VelikonocemiUmělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
O některých nedostatcích foglarovek aneb Tučapského přísnost
07.02.2026 Ivo Fencl Literatura
Stimulován vlastním zájmem okomentoval výtvarník Vladimír Tučapský (*1958, Hlavní stránka | vladimirtucapsky) dvaadvacet foglarovek a přidělil každé kapitolu ve stostránkové knize Poznámky k foglarovkám (2026). Na rozdíl od podobných publikací - například od Václava Noska, Miloše Zapletala atd. - se nad Foglarem nevznáší a ani se nerozplývá a sází výhrady. Ne výhradu za výhradou, jen občasné a rozumné
Asi nejvýrazněji u Tajemství Velkého Vonta, knihy dopsaného roku 1977 a posléze prvně vydané v exilu. Tučapský pro mě překvapivě kritizuje postoj Rychlých šípů k „dobývání“ Stínadel. Ale ano, tu strašidelnou čtvrť tzv. Vontů, obávaných to chlapců, si nepodmaňují fyzicky, ale dělají to jako samozvaní investigativní novináři.
Idea jakési „zpravodajské hry“, která fakticky funguje jen kvůli oběžníku TAM-TAM (Rychlé šípy jsou jeho detektivy, asi jako Nobody, a taky oběžník samy založily), škobrtla, a o tom se nikdo hádat nechce, už ve skvělých jinak bestsellerech Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kdy ti samí vzorňáci „plebejským“ čtenářům Druhé strany (do Stínadel se odvažujícím leda v doprovodu tatínka a maminky) nikdy neprozrazovali ni o píď víc, než jim „sedlo“ do vlastního krámu a byznysu. Dobrá, proč ne: tajemství ježka je tajemství. Ale ve Vontovi je to umocněno až ke sférám trapnosti.
Mirek Dušín si podle všeho odmítá uvědomit, že reportáže ze Stínadel nelze s čistým štítem dělat bez neblahých důsledků pro některé tamní otloukánky. A Rychlé šípy píší jako Zuřivý reportér, ale nic naplat, vše diplomaticky přizpůsobují a v konečném důsledku se jedná o politické manévrování. Skoro vždy se šklebí až za hranicemi novinářské etiky. Ale ano, profíci to nejsou, tak co? A Tam-Tam má omezený dosah, třeba taky jen 250 „výtisků“ (nebo i trochu víc). Ale Tučapský hovoří i o mediálním masírování a sporu není, že se dění třetího dílu trilogie výrazně „filtruje“ TAM-TAMEM, pro který jsou upravovány i sebelepší nápady. Jako by o nic jiného nešlo a je to, jako by Foglar převzal, patrně bezděky, část normalizačního narativu ohledně skutečného tisku.
Hrdinům Rychlým šípům, této pětce, která nepustí nikoho do svých řad, se prvořadě jedná o rekordní počet výtisků oběžníku, zatímco o pomoc Vontům nebo obecnou „nápravu“ Stínadel až na druhém či X-tém místě! I zaklapněme knihu o Vontovi - a zbude přání, aby Rychlé šípy „už nikdy nebyly protivnými investigativními reportéry“. Tolik Tučapský.
A když už tedy TAM-TAM, proč ne poctivě a - jako kdysi - ručně přepisovaný? Bez kolaborace se školou vytvářený!
Nic ty výhrady nemění na tom, že foglarovky většinou obstojí, i když výjimky potvrzují pravidlo. Od roku 1950 například vznikala kniha Nováček Bubáček píše deník a Foglar sám řekl, nedlouho po jejím vydání (1990), že by rukopis „už podruhé z ruky nedal“. Myslel to vážně? Kdo ví. Ale vyprávěnky tady sesumírované působily u táboráku či v Posázavského Expresu, kterým se skautíci šinuli k táboru, zatímco taky-foglarovka je kupí krajně nesystematicky. Jistý kluk Hubáček, jenž reálně existoval a teoreticky může ještě žít, byl přetvořen ve Vodomila Bubáčka a… Nu, zdržme se radši komentářů a je tu humor, ale na Žáka Jaroslava (dejme tomu) nemá.
Další foglarovka Poklad Černého delfína, dopsaná roku 1959, ukazuje až příliš autorův pocit, že mnohé jeho starší knihy (Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje) „už nikdy nevyjdou“. Je s tím smířen a je tudíž přípustné opakovat spoustu pouček v knize zbrusu nové. Sice se nepodbízel režimu, což je pro někoho až neuvěřitelné, a nedělal výraznější ústupky, ale ve výsledku jde o knihu „do počtu“, kterou ostatně brzy překonala Tajemná Řásnovka.
Ani Historii Svorné sedmy (s velkým S) autor nechválí. Byl při jejím prvním čtení, jak se svěřuje, rozladěn zacílením na robata a líčením jejich infantilních reakcí. Ale to je legitimní Foglarovo rozhodnutí a koneckonců i Tučapský to omlouvá, ač kuriózně: „I Burroughs výjimečně napsal pro malé dvě knížky o dobrodružstvích Tarzana a dvou chlapců, nad kterými tarzanologové krčí nos.“
Ukvapený konec knihy o Sedmě (původně psané roku 1938 do Slovíčka) je ryzí agitkou. Sedma zasáhne u požáru ve sklepě, dostane se do novin, v novinách se o ní dočtou skauti a ještě toho dne se vynoří „hezká skautka a švarný junák“ a táhnou Sedmu na první schůzku, i když je jasné a tvrdé, že bude dělena. Tři děvčata, nejmladší osmileté, budou muset do samostatného oddílu. Jak jinak.
Takřka výsměchu se dočkali od Tučapského Příběhy Rychlých šípů, což není známý seriál, ale jeho prozaický přepis; na pokračování byl prvně zveřejňován v letech 1970-1973. „Někdy Foglar zřejmě taktak stíhal termín a z textu je cítit pouhý přepis obrázků s minimem invence. Podle téhož mustru by tuhle práci zvládl i Foglarův učedník.“
To je fakt. Na druhé straně je pravda i to, že se ledacos nového dozvíme. Vzpomínáte třeba, že byl Červenáček zachráněn z vysoké skály? Nahoře zůstalo uvázané lano. Teprve v Příbězích odhalíme, jak Metelka provaz dostal dolů. Neprozradím!
Podobné detaily vyvstaly i po nedávném knižním zveřejnění scénářů pro komiks: náčelník tzv. Černých jezdců si nechal, jak zvíme, říkat Černá Můra (v komiksu to není) a vrátný v redakci Mladého hlasatele se jmenuje Válek. A dalšího vrátného - z chlapeckého domova - chce Foglar po malíři Fischerovi vyvedeného „s čepicí jako má Válek“. Stalo se.
Nedochovaly se bohužel scénáře všech dílů, a to včetně zásadních prvních, a nejspíš je někdo ukradl a snad i idiotsky zničil. Už by se totiž asi objevily, kdyby existovaly. Ale jak ve studii Tajemství obrázku (1994) vyspekuloval i bez nich Aleš Durčák, Mirek Dušín se původně asi jmenoval Mirek Nosálek. Už sami se, prosím, a to je úkol, zamyslete, kde v seriálu zazní oslovení „paní Nosálková“. Poradím, že je to hodně na začátku. Byla to Dušínova matka či babička?
Vladimír Tučapský jde i dál a zhlédl kvůli témuž komiksu prastarý němý film Zorro mstitel (1920) s Douglasem Fairbanksem (1920). „Série hojerovských skoků je tu k vidění ke konci, a to kolem sedmnácté minuty druhé hodiny,“ navádí nás, ale mám dojem, že Zorro byl do vydání Rychlých šípů zfilmován ještě nejméně jednou, a to už ve zvukové éře. Ne?
Navíc je Jindrova skokanská eskapáda inspirována trochu i Pérákem. A proč Hojer posílá dopis poštou, když Rychlé šípy došly ještě pár týdnů předtím do redakce po svých? Vytvořily se snad mezitím v Melantrichu návaly - po vydání dílu o „překonávání“ už zmíněného Válka? Takže i vznikla (redakční) poptávka po „reklamě“ na samozřejmost, s kterou se do redakce primárně telefonuje a píše? Kdo ví.
Tučapský opakuje i starý postřeh některých, že signální zařízení Bratrstva Kočičí pracky je očividně inspirováno českým překladem knihy Timur a jeho parta (1945, originál 1940), anebo další omyl: Foglar udělal z Crusoeova Pátka klidně černocha. Ale to už je detail a předlouze naopak Tučapský řeší sekvenci, ve které se Rychlé šípy zaprodají Jaroslavu Murkačovi - a přijdou o klubovnu. Jak snadno kdysi vyhodili „Pátka“ Jana Velnera, šestého člena, a teď naberou celou grupu… a dovolí dokonce volby, které Dušín projede.
Pokřivena je i sympatická image pana domácího, který je s to jejich klubovnu z fleku pronajmout Bratrstvu Kočičí pracky! Byl přece přítel, pomáhal klubu! Tučapský nicméně dokládá, z čeho plyne ona dočasná ztráta identity. Z toho, že Foglar adaptoval pro nové Rychlé šípy příběhy, které psal v letech 1963-1966 díky Vlastislavu Tomanovi do ABC. Příběhy o Kulišácích.
Zaujme také zamyšlení nad jednostránkovým pokračováním Rychlé šípy hrají divadlo. Hra je předčasně ukončena katastrofou na jevišti, takže nevíme, jaká byla pointa. Tučapský neřeší ten problém, ale má hypotézu, proč Dušín na finálním obrázku zničehonic pozbyl provazů-pout na lýtcích. Fischer se spletl? Nesmysl!!! Zrovna tuto epizodu totiž kreslil minimálně dvakrát - a vždy s tímto kouzlem. Mirek provazy těsně před popravou patrně přetrhl! Bylo to ve scénáři dramatu! Přece ta hra nemohla skončit tak, že lidojedi Šípy uvařili a snědli k večeři, jak „kvílimany umbaj kví“ slibují. To není pravděpodobné, hrálo se pro děcka a navíc by bylo podobné představení zakázáno. Ale pryč od komiksu, kde je chybiček spousta.
Román Modrá rokle vznikl přepisem bravurního komiksu Káji Saudka, který začal vznikat už někdy roku 1983 a kompletně vyšel teprve roku 1991. Prózu dle seriálu vypiplával Foglar v letech 1990-1994 a vlastní námět, mimochodem, držel v hlavě od začátku padesátých let. Ale komunisti všechno zbrzdili a nelze si ani představit, co by asi spisovatel vytvořil nebýt Gottwaldova převratu. Stěžoval si na to, mimochodem, někdy třeba kolegovi-spisovateli Zápotockému? Není to známo, ale byla by to legrace, najít takový dopis.
Hlavním hrdinou Modré rokle je krásný hoch Danny-krasobruslař, jen mírně samolibý. Koncem páté kapitoly se bohužel styl románku nedobře láme. Foglar náhle neviděl. Diktoval tedy do počítače přítele Jiřího Raby a neměl sil, takže převažují dialogy převzaté automaticky z komiksu a převažují na úkor charakteristik nových postav. Schází důležitá líčení celých krajin a především vnitřní Dannyho monology. Ale pak Foglar prohlédl, lékaři totiž byli funkční, a jedna z dalších kapitol má i v té souvislosti titul Nečekaný obrat.
A mimochodem, hra z této knihy Zaváté stopy je působivě motivována ztracenou a záhadně devastovanou výpravou plukovníka Fawcetta, sto let už dnes starou tragédií. Otec a syn tam zaplatili cestu do nitra jihoamerické džungle, když hledali město nazývané nejčastěji Z.
Podobně Foglar ve svých trhácích a pod jinými jmény zohledňuje třeba i legendárního herce Toma Mixe či obdobně legendárního malíře Zdeňka Buriana. Toho pod jménem Florian. Nebudu opět vyzrazovat, kde to Foglar „zmákl“, ale foglarovci to samozřejmě vědí.
V Modré rokli je, mimochodem, jediná scéna z foglarovek, ve které se zcela nahý hrdina ocitá mezi ženami. Jde o sekvenci z nemocnice. A Foglar se jí nebál. A Kája Saudek? Když to kreslil? Pro toho to byl jistě stres stresů a šel se pak vyzpovídat. Ale to, pochopili jste, žertuji.
Pan Tučapský možná udělal i plané výpady. Ve své knize. Dokonce uvažuje, čím by „pomohlo“, kdyby v románech o Stínadlech nebyli hrdiny Rychlé šípy, jejichž charakteristiky už Foglar nemohl moc měnit. Vzal je z komiksu a vrazil do beletrie. Hodily se tam vůbec?
Žertuje Tučapský? Nu, i takové spekulace jsou legitimní.
Strach na Bobří řekou (1984-1986) je druhý díl Hochů od Bobří řeky, slátaný po padesáti letech. Zmiňován je i atentát na Reinharda Heidricha, ale bez konkrétního jména. Jde tu i o zavření vysokých škol a zákaz táboření. Nacisti skauting zatrhli. Ale historické reálie jsou u Foglara záměrně podané vágně. Rikitan pracuje na poště… a hrozí mu nucené práce… a je celkem jasné, že Foglar něco z toho prožil s oddílem. I historicky je to doloženo. Nebo částečně. Ale kniha mate, stylizuje a retušuje, mlží. A chybí snad i část konce. O vyznění války se tu ani nepípne. Proč? „Ani ryzí foglarovka, ani autentický příběh z války,“ smetl Tučapský román takřka do stoupy.
Bylo by ubohé, kdyby šil a boxoval i do Chaty v Jezerní kotlině (1938). To ani nechce, ale postřehů najdete… Něúrekom. Překvapivě jmenuje jako „jedinou srovnatelnou“ knihu Léto v Altamiře Jiřího Frieda. Zatím ji neznám. Vy ano?
Jak asi víte, chlapce v tomhle románu (je tak dobrý, že redakce nutila Foglara opakovaně přepisovat) špehuje šílenec. A straší je. Tučapský ho vnímá jako variaci na Viktorku. Většinou si ho představujeme jako starce, ale mohlo mu klidně být teprve 38 let! To, co sám v Kotlině prožil (a pak ji nemohl najít, když mu tam zahynul přítel), prodělal ve třinácti a bylo to „před 25 lety“. U Foglara tedy „dávno“, ale jeho dávno vždycky znamená jedinou generaci, třeba i jen dvacet let. Jak vnímá klukovsky, jako by vždy psal o pravěku. A viz prehistorie Stínadel!
Oproti Bubáčkovi Tučapský chválí předchozí Foglarův pokus o humor, Tábor smůly (1927-1937). Není to geniální věc, ale ani katastrofa. Dokonce autor bez problému svedl parodovat sám sebe a libě shazuje „posvátná“ témata. Opojení jarem! Cha cha cha! Pocity skauta v novém kroji. Cha cha cha. A třeba sekvence této knihy My jsme správní námořníci je jednoduše úžasná. Závěr byl později přepracován do komiksu Rychlé šípy, ale je výborný už tady. Jde o momenty strašení v činžáku.
Těžko říct, proč některé foglarovky Tučapský nezohlednil. Chybí Foglarova autobiografie, ač je součástí Sebraných spisů, a absentuje jeho sbírka povídek, taky je ve Spisech. Je ovšem mnoho komiksů BEZ Rychlých šípů, které jsou rovněž shromážděny do objemného svazku, a s těmito konglomeráty se Tučapský nedřel. Třeba se k tomu ještě někdy dokope.
Každopádně jsou také další Foglarovy komiksy (psal je dokonce pro dospělé!), které ve „velké“ knize jeho seriálů doposud zahrnuty nejsou, a zrovna tak existují „nesebrané“ povídky. Zde ale představuje ošemetný problém otázka definice. Některé Foglarovy články jsou totiž na povídkovém rozhraní - a naopak.
Tučapský taky ignoruje dlouhou řadu publikací vzniklých z Foglarem vedených kronik a nezná ani jeho scenária pro rozhlas, ignoruje, že psal dokonce pro film. Ale překvapivě zařadil do své knihy krátkou reflexi hry Tábor ve Sluneční zátoce (1939) a zbytečně drama, které ani neviděl, strhává.
Hned úvodem vtipně parafrázuje vstupní výzvu z Hochů od Bobří řeky (1930): „Pusť se do knihy vesele a odvážně. Skoč do toho rovnýma nohama! Nechceš přece být zbabělcem, který umí jen číst a kritické reflexe není schopen. Nedej si ujít příležitost.“
Vladimír Tučapský: Poznámky k foglarovkám. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2026. 104 stran.
Kupte si – Poznámky k foglarovkám - Vladimír Tučapský
Idea jakési „zpravodajské hry“, která fakticky funguje jen kvůli oběžníku TAM-TAM (Rychlé šípy jsou jeho detektivy, asi jako Nobody, a taky oběžník samy založily), škobrtla, a o tom se nikdo hádat nechce, už ve skvělých jinak bestsellerech Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kdy ti samí vzorňáci „plebejským“ čtenářům Druhé strany (do Stínadel se odvažujícím leda v doprovodu tatínka a maminky) nikdy neprozrazovali ni o píď víc, než jim „sedlo“ do vlastního krámu a byznysu. Dobrá, proč ne: tajemství ježka je tajemství. Ale ve Vontovi je to umocněno až ke sférám trapnosti.
Mirek Dušín si podle všeho odmítá uvědomit, že reportáže ze Stínadel nelze s čistým štítem dělat bez neblahých důsledků pro některé tamní otloukánky. A Rychlé šípy píší jako Zuřivý reportér, ale nic naplat, vše diplomaticky přizpůsobují a v konečném důsledku se jedná o politické manévrování. Skoro vždy se šklebí až za hranicemi novinářské etiky. Ale ano, profíci to nejsou, tak co? A Tam-Tam má omezený dosah, třeba taky jen 250 „výtisků“ (nebo i trochu víc). Ale Tučapský hovoří i o mediálním masírování a sporu není, že se dění třetího dílu trilogie výrazně „filtruje“ TAM-TAMEM, pro který jsou upravovány i sebelepší nápady. Jako by o nic jiného nešlo a je to, jako by Foglar převzal, patrně bezděky, část normalizačního narativu ohledně skutečného tisku.
Hrdinům Rychlým šípům, této pětce, která nepustí nikoho do svých řad, se prvořadě jedná o rekordní počet výtisků oběžníku, zatímco o pomoc Vontům nebo obecnou „nápravu“ Stínadel až na druhém či X-tém místě! I zaklapněme knihu o Vontovi - a zbude přání, aby Rychlé šípy „už nikdy nebyly protivnými investigativními reportéry“. Tolik Tučapský.
A když už tedy TAM-TAM, proč ne poctivě a - jako kdysi - ručně přepisovaný? Bez kolaborace se školou vytvářený!
Nic ty výhrady nemění na tom, že foglarovky většinou obstojí, i když výjimky potvrzují pravidlo. Od roku 1950 například vznikala kniha Nováček Bubáček píše deník a Foglar sám řekl, nedlouho po jejím vydání (1990), že by rukopis „už podruhé z ruky nedal“. Myslel to vážně? Kdo ví. Ale vyprávěnky tady sesumírované působily u táboráku či v Posázavského Expresu, kterým se skautíci šinuli k táboru, zatímco taky-foglarovka je kupí krajně nesystematicky. Jistý kluk Hubáček, jenž reálně existoval a teoreticky může ještě žít, byl přetvořen ve Vodomila Bubáčka a… Nu, zdržme se radši komentářů a je tu humor, ale na Žáka Jaroslava (dejme tomu) nemá.
Další foglarovka Poklad Černého delfína, dopsaná roku 1959, ukazuje až příliš autorův pocit, že mnohé jeho starší knihy (Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje) „už nikdy nevyjdou“. Je s tím smířen a je tudíž přípustné opakovat spoustu pouček v knize zbrusu nové. Sice se nepodbízel režimu, což je pro někoho až neuvěřitelné, a nedělal výraznější ústupky, ale ve výsledku jde o knihu „do počtu“, kterou ostatně brzy překonala Tajemná Řásnovka.
Ani Historii Svorné sedmy (s velkým S) autor nechválí. Byl při jejím prvním čtení, jak se svěřuje, rozladěn zacílením na robata a líčením jejich infantilních reakcí. Ale to je legitimní Foglarovo rozhodnutí a koneckonců i Tučapský to omlouvá, ač kuriózně: „I Burroughs výjimečně napsal pro malé dvě knížky o dobrodružstvích Tarzana a dvou chlapců, nad kterými tarzanologové krčí nos.“
Ukvapený konec knihy o Sedmě (původně psané roku 1938 do Slovíčka) je ryzí agitkou. Sedma zasáhne u požáru ve sklepě, dostane se do novin, v novinách se o ní dočtou skauti a ještě toho dne se vynoří „hezká skautka a švarný junák“ a táhnou Sedmu na první schůzku, i když je jasné a tvrdé, že bude dělena. Tři děvčata, nejmladší osmileté, budou muset do samostatného oddílu. Jak jinak.
Takřka výsměchu se dočkali od Tučapského Příběhy Rychlých šípů, což není známý seriál, ale jeho prozaický přepis; na pokračování byl prvně zveřejňován v letech 1970-1973. „Někdy Foglar zřejmě taktak stíhal termín a z textu je cítit pouhý přepis obrázků s minimem invence. Podle téhož mustru by tuhle práci zvládl i Foglarův učedník.“
To je fakt. Na druhé straně je pravda i to, že se ledacos nového dozvíme. Vzpomínáte třeba, že byl Červenáček zachráněn z vysoké skály? Nahoře zůstalo uvázané lano. Teprve v Příbězích odhalíme, jak Metelka provaz dostal dolů. Neprozradím!
Podobné detaily vyvstaly i po nedávném knižním zveřejnění scénářů pro komiks: náčelník tzv. Černých jezdců si nechal, jak zvíme, říkat Černá Můra (v komiksu to není) a vrátný v redakci Mladého hlasatele se jmenuje Válek. A dalšího vrátného - z chlapeckého domova - chce Foglar po malíři Fischerovi vyvedeného „s čepicí jako má Válek“. Stalo se.
Nedochovaly se bohužel scénáře všech dílů, a to včetně zásadních prvních, a nejspíš je někdo ukradl a snad i idiotsky zničil. Už by se totiž asi objevily, kdyby existovaly. Ale jak ve studii Tajemství obrázku (1994) vyspekuloval i bez nich Aleš Durčák, Mirek Dušín se původně asi jmenoval Mirek Nosálek. Už sami se, prosím, a to je úkol, zamyslete, kde v seriálu zazní oslovení „paní Nosálková“. Poradím, že je to hodně na začátku. Byla to Dušínova matka či babička?
Vladimír Tučapský jde i dál a zhlédl kvůli témuž komiksu prastarý němý film Zorro mstitel (1920) s Douglasem Fairbanksem (1920). „Série hojerovských skoků je tu k vidění ke konci, a to kolem sedmnácté minuty druhé hodiny,“ navádí nás, ale mám dojem, že Zorro byl do vydání Rychlých šípů zfilmován ještě nejméně jednou, a to už ve zvukové éře. Ne?
Navíc je Jindrova skokanská eskapáda inspirována trochu i Pérákem. A proč Hojer posílá dopis poštou, když Rychlé šípy došly ještě pár týdnů předtím do redakce po svých? Vytvořily se snad mezitím v Melantrichu návaly - po vydání dílu o „překonávání“ už zmíněného Válka? Takže i vznikla (redakční) poptávka po „reklamě“ na samozřejmost, s kterou se do redakce primárně telefonuje a píše? Kdo ví.
Tučapský opakuje i starý postřeh některých, že signální zařízení Bratrstva Kočičí pracky je očividně inspirováno českým překladem knihy Timur a jeho parta (1945, originál 1940), anebo další omyl: Foglar udělal z Crusoeova Pátka klidně černocha. Ale to už je detail a předlouze naopak Tučapský řeší sekvenci, ve které se Rychlé šípy zaprodají Jaroslavu Murkačovi - a přijdou o klubovnu. Jak snadno kdysi vyhodili „Pátka“ Jana Velnera, šestého člena, a teď naberou celou grupu… a dovolí dokonce volby, které Dušín projede.
Pokřivena je i sympatická image pana domácího, který je s to jejich klubovnu z fleku pronajmout Bratrstvu Kočičí pracky! Byl přece přítel, pomáhal klubu! Tučapský nicméně dokládá, z čeho plyne ona dočasná ztráta identity. Z toho, že Foglar adaptoval pro nové Rychlé šípy příběhy, které psal v letech 1963-1966 díky Vlastislavu Tomanovi do ABC. Příběhy o Kulišácích.
Zaujme také zamyšlení nad jednostránkovým pokračováním Rychlé šípy hrají divadlo. Hra je předčasně ukončena katastrofou na jevišti, takže nevíme, jaká byla pointa. Tučapský neřeší ten problém, ale má hypotézu, proč Dušín na finálním obrázku zničehonic pozbyl provazů-pout na lýtcích. Fischer se spletl? Nesmysl!!! Zrovna tuto epizodu totiž kreslil minimálně dvakrát - a vždy s tímto kouzlem. Mirek provazy těsně před popravou patrně přetrhl! Bylo to ve scénáři dramatu! Přece ta hra nemohla skončit tak, že lidojedi Šípy uvařili a snědli k večeři, jak „kvílimany umbaj kví“ slibují. To není pravděpodobné, hrálo se pro děcka a navíc by bylo podobné představení zakázáno. Ale pryč od komiksu, kde je chybiček spousta.
Román Modrá rokle vznikl přepisem bravurního komiksu Káji Saudka, který začal vznikat už někdy roku 1983 a kompletně vyšel teprve roku 1991. Prózu dle seriálu vypiplával Foglar v letech 1990-1994 a vlastní námět, mimochodem, držel v hlavě od začátku padesátých let. Ale komunisti všechno zbrzdili a nelze si ani představit, co by asi spisovatel vytvořil nebýt Gottwaldova převratu. Stěžoval si na to, mimochodem, někdy třeba kolegovi-spisovateli Zápotockému? Není to známo, ale byla by to legrace, najít takový dopis.
Hlavním hrdinou Modré rokle je krásný hoch Danny-krasobruslař, jen mírně samolibý. Koncem páté kapitoly se bohužel styl románku nedobře láme. Foglar náhle neviděl. Diktoval tedy do počítače přítele Jiřího Raby a neměl sil, takže převažují dialogy převzaté automaticky z komiksu a převažují na úkor charakteristik nových postav. Schází důležitá líčení celých krajin a především vnitřní Dannyho monology. Ale pak Foglar prohlédl, lékaři totiž byli funkční, a jedna z dalších kapitol má i v té souvislosti titul Nečekaný obrat.
A mimochodem, hra z této knihy Zaváté stopy je působivě motivována ztracenou a záhadně devastovanou výpravou plukovníka Fawcetta, sto let už dnes starou tragédií. Otec a syn tam zaplatili cestu do nitra jihoamerické džungle, když hledali město nazývané nejčastěji Z.
Podobně Foglar ve svých trhácích a pod jinými jmény zohledňuje třeba i legendárního herce Toma Mixe či obdobně legendárního malíře Zdeňka Buriana. Toho pod jménem Florian. Nebudu opět vyzrazovat, kde to Foglar „zmákl“, ale foglarovci to samozřejmě vědí.
V Modré rokli je, mimochodem, jediná scéna z foglarovek, ve které se zcela nahý hrdina ocitá mezi ženami. Jde o sekvenci z nemocnice. A Foglar se jí nebál. A Kája Saudek? Když to kreslil? Pro toho to byl jistě stres stresů a šel se pak vyzpovídat. Ale to, pochopili jste, žertuji.
Pan Tučapský možná udělal i plané výpady. Ve své knize. Dokonce uvažuje, čím by „pomohlo“, kdyby v románech o Stínadlech nebyli hrdiny Rychlé šípy, jejichž charakteristiky už Foglar nemohl moc měnit. Vzal je z komiksu a vrazil do beletrie. Hodily se tam vůbec?
Žertuje Tučapský? Nu, i takové spekulace jsou legitimní.
Strach na Bobří řekou (1984-1986) je druhý díl Hochů od Bobří řeky, slátaný po padesáti letech. Zmiňován je i atentát na Reinharda Heidricha, ale bez konkrétního jména. Jde tu i o zavření vysokých škol a zákaz táboření. Nacisti skauting zatrhli. Ale historické reálie jsou u Foglara záměrně podané vágně. Rikitan pracuje na poště… a hrozí mu nucené práce… a je celkem jasné, že Foglar něco z toho prožil s oddílem. I historicky je to doloženo. Nebo částečně. Ale kniha mate, stylizuje a retušuje, mlží. A chybí snad i část konce. O vyznění války se tu ani nepípne. Proč? „Ani ryzí foglarovka, ani autentický příběh z války,“ smetl Tučapský román takřka do stoupy.
Bylo by ubohé, kdyby šil a boxoval i do Chaty v Jezerní kotlině (1938). To ani nechce, ale postřehů najdete… Něúrekom. Překvapivě jmenuje jako „jedinou srovnatelnou“ knihu Léto v Altamiře Jiřího Frieda. Zatím ji neznám. Vy ano?
Jak asi víte, chlapce v tomhle románu (je tak dobrý, že redakce nutila Foglara opakovaně přepisovat) špehuje šílenec. A straší je. Tučapský ho vnímá jako variaci na Viktorku. Většinou si ho představujeme jako starce, ale mohlo mu klidně být teprve 38 let! To, co sám v Kotlině prožil (a pak ji nemohl najít, když mu tam zahynul přítel), prodělal ve třinácti a bylo to „před 25 lety“. U Foglara tedy „dávno“, ale jeho dávno vždycky znamená jedinou generaci, třeba i jen dvacet let. Jak vnímá klukovsky, jako by vždy psal o pravěku. A viz prehistorie Stínadel!
Oproti Bubáčkovi Tučapský chválí předchozí Foglarův pokus o humor, Tábor smůly (1927-1937). Není to geniální věc, ale ani katastrofa. Dokonce autor bez problému svedl parodovat sám sebe a libě shazuje „posvátná“ témata. Opojení jarem! Cha cha cha! Pocity skauta v novém kroji. Cha cha cha. A třeba sekvence této knihy My jsme správní námořníci je jednoduše úžasná. Závěr byl později přepracován do komiksu Rychlé šípy, ale je výborný už tady. Jde o momenty strašení v činžáku.
Těžko říct, proč některé foglarovky Tučapský nezohlednil. Chybí Foglarova autobiografie, ač je součástí Sebraných spisů, a absentuje jeho sbírka povídek, taky je ve Spisech. Je ovšem mnoho komiksů BEZ Rychlých šípů, které jsou rovněž shromážděny do objemného svazku, a s těmito konglomeráty se Tučapský nedřel. Třeba se k tomu ještě někdy dokope.
Každopádně jsou také další Foglarovy komiksy (psal je dokonce pro dospělé!), které ve „velké“ knize jeho seriálů doposud zahrnuty nejsou, a zrovna tak existují „nesebrané“ povídky. Zde ale představuje ošemetný problém otázka definice. Některé Foglarovy články jsou totiž na povídkovém rozhraní - a naopak.
Tučapský taky ignoruje dlouhou řadu publikací vzniklých z Foglarem vedených kronik a nezná ani jeho scenária pro rozhlas, ignoruje, že psal dokonce pro film. Ale překvapivě zařadil do své knihy krátkou reflexi hry Tábor ve Sluneční zátoce (1939) a zbytečně drama, které ani neviděl, strhává.
Hned úvodem vtipně parafrázuje vstupní výzvu z Hochů od Bobří řeky (1930): „Pusť se do knihy vesele a odvážně. Skoč do toho rovnýma nohama! Nechceš přece být zbabělcem, který umí jen číst a kritické reflexe není schopen. Nedej si ujít příležitost.“
Vladimír Tučapský: Poznámky k foglarovkám. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2026. 104 stran.
Kupte si – Poznámky k foglarovkám - Vladimír Tučapský
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Zeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál
Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?
Kdo byl Vladimír Thiele?
Emanuel z Lešehradu věru nebyl literární velikán, ale...
Hercule Poirot přehledně
První letošní novinky edice Hlas
5 valentýnských citátů z knih
Tajnosti Londýna podle Alama Moora
Ozvěny nedovřených stránek: Lednové ticho
Hemingwayovi: Zpráva o jedné toxické rodině
Jiří Dědeček nejen o sobě
Jason Mason: Můj otec byl MIB
Sherlock a rozdmýchávání první světové války
Koralina aneb Vstup do jiného světa
Kniha hřbitova
Kdo je Jane Marplová?
Kdo byl Charles Williams
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.