ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 6.3.2026, svátek má
Miroslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouKniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku Omar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Každá krize je příležitost, ukážou hrdinové zlodějské černé komedieVrcholné španělské baroko před VelikonocemiUmělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
O Riedlových Českých rockových albech
15.02.2026 Ivo Fencl Hudba
Dokonalou dvojsvazkovou studii o českém rocku a speciálně o zdejších rockových deskách dal dohromady publicista Jaroslav Riedl (*1963) na takřka tisícovce stran dvousvazkové knihy Česká rocková alba.
První díl má podtitul Zákazům navzdory (1969-1989) a probereme tu mrazivou stopu kapel undergroundových a protistátních, jakými byli Plastici. Jim jsou věnovány celé dvě části tohoto svazku, oddělené rokem 1978 a Pašijovými hrami velikonočními, a značný prostor má i produkce Jaroslava Jeronýma Neduhy a Mikoláše Chadimy. Publikaci uzavírá oddíl Nová vlna (1979-1985), mimo jiné zahrnující vzorný rozbor prvních nosičů kapel Jasná páka a Visací zámek.
Jako příklad „precizně kompilační“ kapitoly lze dát stránky 84-90 o 2. května 1978 nahraném albu Sváti Karáska Řekni ďáblovi ne, obsahujícím - v definitivní verzi - 16 skladeb včetně Ženský jsou fajn a Já jsem ňákej stounavej.
Elpíčko tehdy nahrál Robin Hájek ve svém bytě na dnešním náměstí Jiřího z Lobkovic (Vinohrady) a Riedlovi se podařilo celkem u pěti těchto tradicionálů identifikovat autory hudby, a to včetně nejznámějšího reverenda Gary Davise (1896-1972), původce titulní skladby.
Karáskovi bylo tehdy pětatřicet let a s výjimkou jednoho songu si album i textoval, za což posléze obdržel (fakticky vzato hlavně za to) osm měsíců nepodmíněně.
Riedl sám tu desku roku 1998 připravil k vydání na CD a rovněž sestavil hned dvě knihy Karáskových textů V nebi je trůn a Vrata dokořán. Nespokojí se ovšem ani s tím a hle, ve finále skutečně objevil originály, nu, takřka všech songů, aby nám předložil taky překlady původních textů. A to aniž jinak vzývaného Karáska šetří - a cituji: „Jeho angličtina je někdy tak zkomolená, že mate, a v citacích Climbing On Top of The Hill nebo Joe Turner Blues zpíval úplné bláboly! I z toho důvodu často cituji správné znění anglických veršů.“
Smysl titulního songu o satanovi vysvětlil Karásek komunistickým soudcům tak, že se zlem nemáme „laškovat, kšeftovat a smlouvat“, nýbrž máme generovat „kategorické“ hřmění: „Vade satanas.“
A ďábel? Přeje si, abychom každý prodali vlastní neopakovatelnost a setřeli individualitu a chodili v masce, abychom se ukryli v davu „nerozlišitelností“. Soudružka soudkyně, již Riedl nejmenuje (už by knihu fakty jinak zahltil), podobné vysvětlení, ano, vyslechla, ale mezi polehčující okolnosti je nepřiřadila.
Jen první svazek Riedlovy práce mapuje neuvěřitelných 83 alb vzniknuvších mimo oficiální zónu a autor knihy uznává, že byla některá „jen kult“ vyhraněnému okruhu vnímatelů. Využil rozhovory asi se stovkou hudebníků, podíval se i do archivu StB a kupříkladu samizdatové kazetě Františka Horáčka (*1956) Jim Čert (12. 6. 1980) věnuje neuvěřitelných šest stran analýz, jimž dominují detailně zachycené příčiny tvůrcova „sestupu do pekla“ alias k udavačství. Spolupráci Horáček-Čert podepsal 21. 6. 1979 pod jménem Akord a prokazatelně inkasoval do převratu „neuvěřitelných“ 8300 korun… Stigma nese a je dodnes natolik silné, že se mu pořadatelé a vydavatelé vyhýbají.
„Ta spolupráce pak nabrala až formu špionážního thrilleru,“ píše Riedl, „včetně nápadu na instalaci odposlechu v akordeonu.“ A další čtyři stránky v jiné části svazku mapují i Horáčkovu-Čertovu nahrávku Světla a stíny (22. 6. 1989). Vznikla i díky tomu, že v polovině osmdesátek četl Horáček Pána prstenů, tehdy u nás pouze samizdatového, a vytvořil jím inspirovaný cyklus balad, a to včetně Pocty Gandalfovi. Nu, a prostou adaptací básně Eduarda Štorcha (a tedy nikoli Edgara Poea) jest jeho Havran.
Část repertoáru ovšem Čert nikdy nenatočil ve studiu, a to např. - morbidní - Duševní hrob a - velmi odvázané - Lovce lidí, věnované emigrantům.
Druhý svazek Riedlovy encyklopedie detailně komentuje víc nežli šedesátku rockových nosičů už oficiálních a z let 1968-1986. Text vychází i z další stovky rozhovorů, které sám autor inicioval, ale základem jsou obří rešerše dobového tisku časů, kdy bývali muzikanti pod tlakem a museli mít velké vnitřní odhodlání, aby alba nahráli.
Vedle Michala Prokopa, Vladimíra Mišíka, Luboše Andršta a Emila Viklického či kapel The Rebels, Modrý efekt a Progres zabírá značnou část knížky (ono toho jinak moc nebylo) mapa nahrávek souborů Katapult a Skupina Františka Ringo Čecha. Co se týká Katapultu, je kariéra těchto tří rockerů rozdělena do tří částí s tituly Půlnoční závodní dráha / Lesní manekýn, Katapult a Katapult 2006, nu, a když vyšel skupině první singl (1976), tak se Petr Dorůžka celkem oprávněně divil, inu, jeho nezajímavosti. „Pár převzatých kytarových riffů, klišé a černobílé, násilné texty,“ napsal, nicméně trošku jinak vnímal Oldu Říhu (*1948), když ho lanařil, obchodně zdatný František Ringo Čech. „V takový stodole či co, snad to byla tělocvična v Klatovech, bylo děsně mániček - a bigboš, jak má bejt! A tam jsem ho spatřil! A byla to láska na první pohled! Říha v saku s kravatou, v botách na vysoký pěnovce a dupal a řval anglickou muziku. Strašně jsem chtěl takovýho kytaristu.“
Dodejme, že ho dočasně získal a že se Půlnoční závodní dráhy prodalo za dva roky 120 000 kusů. Nu, taky jsem to zpíval, i když jen ve školní třídě, a strašně jsme se tomu smáli.
Navzdory úspěchu zůstali dlouho amatéry, anžto přehrávky u Pražského kulturního střediska prostě nezvládli. Avšak na podzim 1977 natočili - na čtyřech koncertech - prvé elpí, mj. se songy Hlupák váhá a Stovky hotelů, a stali se - navzdory primitivismu Vostárkových textů (jako šestnáctiletý kluk jsem kupodivu jejich prvoplánovost vnímal velice) společenským fenoménem.
I já jsem se - po dlouhém čase - přes banalitu textů a podbízivost plebejskost, hola, přenesl a kouzlo kapely… vlastně pochopil. Ne textové. Zvukové a vizuální. A Riedl si nebere servítků a nesere se s nimi a líčí sekvenci jejich koncertu následovně:
„Toporně napodobují desku Made in Japan od Deep Purple, a to kytarovými motivy opakovanými poté zpěvákem Jiřím Šindelářem. Následuje přímá citace Smoke On The Water, pak jsme v písni Vlaky v hlavě s hudbou Říhovou, znovu Smoke On The Water - a publikum jančí a skanduje „ještě, ještě“, takže potřetí Smoke On The Water… a potřetí Vlaky v hlavě, nu, celkem skoro devět minut.“
Olda Říha chtěl na tenhle první delší nosič i jejich „oblíbené koncertní číslo“ Chodníkový blues… a chtěl podle něj desku dokonce nazvat, ale textová komise to neschválila. Asi prvořadě vadila strofa „a já si ustlal na chodník“, ač ji šéf kapely připsal Gellnerovi.
Asi celou jednu stranu Riedl sleduje jen tuhle fikci a údajné spojení Katapultu s anarchismem, a sice je pravda, že kapela hrála báseň ze sbírky Po nás ať přijde potopa (1901), avšak autor Chodníkového blues zůstává dodnes malou záhadou, protože nic podobného Gellner nikdy nesepsal. Ale diváci šíleli, a to ač Katapult vyfiltroval částečky svých hitů z kapel Black Sabbath, Cream a Status Quo.
A v květnu 1979 natočil - v Dejvicích - deset později opravdu kultovních skladeb včetně Až, Svobodárny, Jen jednou dostat šanci a Vojín XY hlásí příchod, přičemž vizuálně na pódiu nadále dominoval knír Jiřího Šindeláře (1949-2009).
Na desce hraje i - pozdější emigrant - Anatoli Kohout (1946-2007), a mám-li citoval z neurvalých kritik, tak… „Říha deklamuje jako kamelot v pražském podchodu a zdá se, že se s někým vsadil, že jediný přízvuk nezazpívá tam, kde má být.“
Roku 1980 pak soudruh Müller z ministerstva Supraphonu zakázal skupinu dál vydávat, což se stalo po předávání Zlatých slavíků, kde „strašila“ hned šokujících tucet minut. Levými řidiči státu to vydýcháno nevylo a… Že si prý diváci stěžovali na vysoké Šindelářovy kozačky. Oldřich Říha se i následkem toho všeho s textařem Vostárkem roku 1981 rozešel.
„Seď raději doma a piš,“ řekl mu prý ve Strakonicích a dva následující roky se hádali. Až na výjimky nesměl tou dobou Katapult vůbec vystupovat v Praze. Tato skupina představuje zvláštnost, a aniž bych se jí chtěl příliš dotknout, i ona patří mezi artefakty natolik přímočaře jednoduché a vlastně nablblé, až jsou roztomilé.
Nejzajímavější je ale část svazku obtočená okolo Jiřího Schelingera, jehož kariéra se tu sleduje s obrovskou akribií od Svěrákova/Uhlířova Holubího domu (1973) přes desky Báječní muži, Nemám hlas jako zvon, Ovoce naší zahrádky, Hrr na ně a Nám se líbí… až po Zemětřesení. A Riedl ví i to, že byl Holubí dům natočen již 8. a 9. března 1973 a nikoli 24. 7., jak stojí na singlu.
A ještě jeden příklad akribie. Na albu Báječní muži byla závěrečná skladba Jingo omylem přejmenovaná na (rovněž existující) Soul Sacrifice. Jde o dílo nigerijského bubeníka Olatunji už z roku 1959, jež později napíval Carlos Santana; a právě z jeho desky Ringovi muzikanti opsali aranžmá, načež výsledek hrají „bezvýrazně“.
Ano, Čech se podepsal co textař, ale šlo prostě o překlad výkřiků typu „lo ba ba“ a Riedl konstatuje, že box sebraných nahrávek dosud Schelingerovi nevyšel a dostupné záznamy by sám prý uspořádal na osm CD, přičemž by byly na prvním písně od prosince 72 do června 74, někdy dělané i s TOČRem a Šípovým Faraonem a na pátém nahrávky od září 76 do Jiřího skonu. Na sedmém by měla být rekonstrukce projektu Zemětřesení včetně dvou verzí songu Galéra, jednu z nichž by zpíval Aleš Brichta (zachoval se jinak pouze demosnímek), a na osmé by se měly uskupit rarity, kuriozity, obskurnosti, zbylé demosnímky a často televizní a rozhlasové nahrávky.
Zevrubné povídání o historii této Čechovy kapely se nevyhýbá ani po Schelingerově smrti vydanému elpí František Ringo Čech 1983, natočeném k jeho čtyřicátinám už v září 1982. Je tam - skvělá - Pavlíčkova Diskotéka, ale třeba i kus Beatles Norwegian Wood. A prodalo se - této nesourodé desky - neuvěřitelných 53 tisíc, což byl úspěch.
Je ovšem faktem, že F. R. Čech nikdy nepřestal s humornými texty, a to ani když hrála kapela nejtvrději, a to ne každému s muzikou ladilo. Ano, někdy to zkusil i jinak… a vznikl v podstatě kýč, byť procítěností zpěvákovou povýšený (Už mě nelíbej), ale konkrétně Norské dřevo = Norwegian Wood, kde se zpívá o zamilování se do dívky z mateřské školy (Láska ve třech a půl), je po textové stránce ovlivněno i Čechovou touhou opakovat aspoň kus úspěchu songu Holky z naší školky, kde je autorem textu pan Žák.
Sám jsem si tohle uvědomil teprve nedávno a zvlášť v mládí vám často připadá, že jsou mezi hudebními novinkami, jak se o vás zarážejí, přímo ohromné časové rozestupy. Na nejpravděpodobnější inspirace většinou nepřijdete.
Unikátní muž Jaroslav Riedl studoval kdysi ČVUT (1982-1986) a následně i češtinu a angličtinu na Filosofické fakultě (1988-1992), ale školy neukončil a nikdy neměl stálé zaměstnání, nepočítám-li krátkodobý post vrátného na vysokoškolských kolejích (1986-1988).
Od roku 1984 dodnes uveřejnil však 6500 článků, většinou o hudbě a výjimečně i literatuře a filmu, a napsal (u dalších je spoluautorem) knihy Kritik bez konzervatoře (2006) a Plastic People a český underground (2016). Mezi roky 1988 a 2021 odvysílal 940 autorských rozhlasových pořadů a k vydání připravil asi sto kompaktních disků. A sestavil a obsáhlými komentáři vybavil mnoho knih textů a naposled i titul Charlie Soukup - Kulturní kamikadze (2021).
Jaroslav Riedel: Česká rocková alba 1, 2. Galén. Praha 2024-2025. 920 stran
Česká rocková alba 2 - Jaroslav Riedel | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Jako příklad „precizně kompilační“ kapitoly lze dát stránky 84-90 o 2. května 1978 nahraném albu Sváti Karáska Řekni ďáblovi ne, obsahujícím - v definitivní verzi - 16 skladeb včetně Ženský jsou fajn a Já jsem ňákej stounavej.
Elpíčko tehdy nahrál Robin Hájek ve svém bytě na dnešním náměstí Jiřího z Lobkovic (Vinohrady) a Riedlovi se podařilo celkem u pěti těchto tradicionálů identifikovat autory hudby, a to včetně nejznámějšího reverenda Gary Davise (1896-1972), původce titulní skladby.
Karáskovi bylo tehdy pětatřicet let a s výjimkou jednoho songu si album i textoval, za což posléze obdržel (fakticky vzato hlavně za to) osm měsíců nepodmíněně.
Riedl sám tu desku roku 1998 připravil k vydání na CD a rovněž sestavil hned dvě knihy Karáskových textů V nebi je trůn a Vrata dokořán. Nespokojí se ovšem ani s tím a hle, ve finále skutečně objevil originály, nu, takřka všech songů, aby nám předložil taky překlady původních textů. A to aniž jinak vzývaného Karáska šetří - a cituji: „Jeho angličtina je někdy tak zkomolená, že mate, a v citacích Climbing On Top of The Hill nebo Joe Turner Blues zpíval úplné bláboly! I z toho důvodu často cituji správné znění anglických veršů.“
Smysl titulního songu o satanovi vysvětlil Karásek komunistickým soudcům tak, že se zlem nemáme „laškovat, kšeftovat a smlouvat“, nýbrž máme generovat „kategorické“ hřmění: „Vade satanas.“
A ďábel? Přeje si, abychom každý prodali vlastní neopakovatelnost a setřeli individualitu a chodili v masce, abychom se ukryli v davu „nerozlišitelností“. Soudružka soudkyně, již Riedl nejmenuje (už by knihu fakty jinak zahltil), podobné vysvětlení, ano, vyslechla, ale mezi polehčující okolnosti je nepřiřadila.
Jen první svazek Riedlovy práce mapuje neuvěřitelných 83 alb vzniknuvších mimo oficiální zónu a autor knihy uznává, že byla některá „jen kult“ vyhraněnému okruhu vnímatelů. Využil rozhovory asi se stovkou hudebníků, podíval se i do archivu StB a kupříkladu samizdatové kazetě Františka Horáčka (*1956) Jim Čert (12. 6. 1980) věnuje neuvěřitelných šest stran analýz, jimž dominují detailně zachycené příčiny tvůrcova „sestupu do pekla“ alias k udavačství. Spolupráci Horáček-Čert podepsal 21. 6. 1979 pod jménem Akord a prokazatelně inkasoval do převratu „neuvěřitelných“ 8300 korun… Stigma nese a je dodnes natolik silné, že se mu pořadatelé a vydavatelé vyhýbají.
„Ta spolupráce pak nabrala až formu špionážního thrilleru,“ píše Riedl, „včetně nápadu na instalaci odposlechu v akordeonu.“ A další čtyři stránky v jiné části svazku mapují i Horáčkovu-Čertovu nahrávku Světla a stíny (22. 6. 1989). Vznikla i díky tomu, že v polovině osmdesátek četl Horáček Pána prstenů, tehdy u nás pouze samizdatového, a vytvořil jím inspirovaný cyklus balad, a to včetně Pocty Gandalfovi. Nu, a prostou adaptací básně Eduarda Štorcha (a tedy nikoli Edgara Poea) jest jeho Havran.
Část repertoáru ovšem Čert nikdy nenatočil ve studiu, a to např. - morbidní - Duševní hrob a - velmi odvázané - Lovce lidí, věnované emigrantům.
Druhý svazek Riedlovy encyklopedie detailně komentuje víc nežli šedesátku rockových nosičů už oficiálních a z let 1968-1986. Text vychází i z další stovky rozhovorů, které sám autor inicioval, ale základem jsou obří rešerše dobového tisku časů, kdy bývali muzikanti pod tlakem a museli mít velké vnitřní odhodlání, aby alba nahráli.
Vedle Michala Prokopa, Vladimíra Mišíka, Luboše Andršta a Emila Viklického či kapel The Rebels, Modrý efekt a Progres zabírá značnou část knížky (ono toho jinak moc nebylo) mapa nahrávek souborů Katapult a Skupina Františka Ringo Čecha. Co se týká Katapultu, je kariéra těchto tří rockerů rozdělena do tří částí s tituly Půlnoční závodní dráha / Lesní manekýn, Katapult a Katapult 2006, nu, a když vyšel skupině první singl (1976), tak se Petr Dorůžka celkem oprávněně divil, inu, jeho nezajímavosti. „Pár převzatých kytarových riffů, klišé a černobílé, násilné texty,“ napsal, nicméně trošku jinak vnímal Oldu Říhu (*1948), když ho lanařil, obchodně zdatný František Ringo Čech. „V takový stodole či co, snad to byla tělocvična v Klatovech, bylo děsně mániček - a bigboš, jak má bejt! A tam jsem ho spatřil! A byla to láska na první pohled! Říha v saku s kravatou, v botách na vysoký pěnovce a dupal a řval anglickou muziku. Strašně jsem chtěl takovýho kytaristu.“
Dodejme, že ho dočasně získal a že se Půlnoční závodní dráhy prodalo za dva roky 120 000 kusů. Nu, taky jsem to zpíval, i když jen ve školní třídě, a strašně jsme se tomu smáli.
Navzdory úspěchu zůstali dlouho amatéry, anžto přehrávky u Pražského kulturního střediska prostě nezvládli. Avšak na podzim 1977 natočili - na čtyřech koncertech - prvé elpí, mj. se songy Hlupák váhá a Stovky hotelů, a stali se - navzdory primitivismu Vostárkových textů (jako šestnáctiletý kluk jsem kupodivu jejich prvoplánovost vnímal velice) společenským fenoménem.
I já jsem se - po dlouhém čase - přes banalitu textů a podbízivost plebejskost, hola, přenesl a kouzlo kapely… vlastně pochopil. Ne textové. Zvukové a vizuální. A Riedl si nebere servítků a nesere se s nimi a líčí sekvenci jejich koncertu následovně:
„Toporně napodobují desku Made in Japan od Deep Purple, a to kytarovými motivy opakovanými poté zpěvákem Jiřím Šindelářem. Následuje přímá citace Smoke On The Water, pak jsme v písni Vlaky v hlavě s hudbou Říhovou, znovu Smoke On The Water - a publikum jančí a skanduje „ještě, ještě“, takže potřetí Smoke On The Water… a potřetí Vlaky v hlavě, nu, celkem skoro devět minut.“
Olda Říha chtěl na tenhle první delší nosič i jejich „oblíbené koncertní číslo“ Chodníkový blues… a chtěl podle něj desku dokonce nazvat, ale textová komise to neschválila. Asi prvořadě vadila strofa „a já si ustlal na chodník“, ač ji šéf kapely připsal Gellnerovi.
Asi celou jednu stranu Riedl sleduje jen tuhle fikci a údajné spojení Katapultu s anarchismem, a sice je pravda, že kapela hrála báseň ze sbírky Po nás ať přijde potopa (1901), avšak autor Chodníkového blues zůstává dodnes malou záhadou, protože nic podobného Gellner nikdy nesepsal. Ale diváci šíleli, a to ač Katapult vyfiltroval částečky svých hitů z kapel Black Sabbath, Cream a Status Quo.
A v květnu 1979 natočil - v Dejvicích - deset později opravdu kultovních skladeb včetně Až, Svobodárny, Jen jednou dostat šanci a Vojín XY hlásí příchod, přičemž vizuálně na pódiu nadále dominoval knír Jiřího Šindeláře (1949-2009).
Na desce hraje i - pozdější emigrant - Anatoli Kohout (1946-2007), a mám-li citoval z neurvalých kritik, tak… „Říha deklamuje jako kamelot v pražském podchodu a zdá se, že se s někým vsadil, že jediný přízvuk nezazpívá tam, kde má být.“
Roku 1980 pak soudruh Müller z ministerstva Supraphonu zakázal skupinu dál vydávat, což se stalo po předávání Zlatých slavíků, kde „strašila“ hned šokujících tucet minut. Levými řidiči státu to vydýcháno nevylo a… Že si prý diváci stěžovali na vysoké Šindelářovy kozačky. Oldřich Říha se i následkem toho všeho s textařem Vostárkem roku 1981 rozešel.
„Seď raději doma a piš,“ řekl mu prý ve Strakonicích a dva následující roky se hádali. Až na výjimky nesměl tou dobou Katapult vůbec vystupovat v Praze. Tato skupina představuje zvláštnost, a aniž bych se jí chtěl příliš dotknout, i ona patří mezi artefakty natolik přímočaře jednoduché a vlastně nablblé, až jsou roztomilé.
Nejzajímavější je ale část svazku obtočená okolo Jiřího Schelingera, jehož kariéra se tu sleduje s obrovskou akribií od Svěrákova/Uhlířova Holubího domu (1973) přes desky Báječní muži, Nemám hlas jako zvon, Ovoce naší zahrádky, Hrr na ně a Nám se líbí… až po Zemětřesení. A Riedl ví i to, že byl Holubí dům natočen již 8. a 9. března 1973 a nikoli 24. 7., jak stojí na singlu.
A ještě jeden příklad akribie. Na albu Báječní muži byla závěrečná skladba Jingo omylem přejmenovaná na (rovněž existující) Soul Sacrifice. Jde o dílo nigerijského bubeníka Olatunji už z roku 1959, jež později napíval Carlos Santana; a právě z jeho desky Ringovi muzikanti opsali aranžmá, načež výsledek hrají „bezvýrazně“.
Ano, Čech se podepsal co textař, ale šlo prostě o překlad výkřiků typu „lo ba ba“ a Riedl konstatuje, že box sebraných nahrávek dosud Schelingerovi nevyšel a dostupné záznamy by sám prý uspořádal na osm CD, přičemž by byly na prvním písně od prosince 72 do června 74, někdy dělané i s TOČRem a Šípovým Faraonem a na pátém nahrávky od září 76 do Jiřího skonu. Na sedmém by měla být rekonstrukce projektu Zemětřesení včetně dvou verzí songu Galéra, jednu z nichž by zpíval Aleš Brichta (zachoval se jinak pouze demosnímek), a na osmé by se měly uskupit rarity, kuriozity, obskurnosti, zbylé demosnímky a často televizní a rozhlasové nahrávky.
Zevrubné povídání o historii této Čechovy kapely se nevyhýbá ani po Schelingerově smrti vydanému elpí František Ringo Čech 1983, natočeném k jeho čtyřicátinám už v září 1982. Je tam - skvělá - Pavlíčkova Diskotéka, ale třeba i kus Beatles Norwegian Wood. A prodalo se - této nesourodé desky - neuvěřitelných 53 tisíc, což byl úspěch.
Je ovšem faktem, že F. R. Čech nikdy nepřestal s humornými texty, a to ani když hrála kapela nejtvrději, a to ne každému s muzikou ladilo. Ano, někdy to zkusil i jinak… a vznikl v podstatě kýč, byť procítěností zpěvákovou povýšený (Už mě nelíbej), ale konkrétně Norské dřevo = Norwegian Wood, kde se zpívá o zamilování se do dívky z mateřské školy (Láska ve třech a půl), je po textové stránce ovlivněno i Čechovou touhou opakovat aspoň kus úspěchu songu Holky z naší školky, kde je autorem textu pan Žák.
Sám jsem si tohle uvědomil teprve nedávno a zvlášť v mládí vám často připadá, že jsou mezi hudebními novinkami, jak se o vás zarážejí, přímo ohromné časové rozestupy. Na nejpravděpodobnější inspirace většinou nepřijdete.
Unikátní muž Jaroslav Riedl studoval kdysi ČVUT (1982-1986) a následně i češtinu a angličtinu na Filosofické fakultě (1988-1992), ale školy neukončil a nikdy neměl stálé zaměstnání, nepočítám-li krátkodobý post vrátného na vysokoškolských kolejích (1986-1988).
Od roku 1984 dodnes uveřejnil však 6500 článků, většinou o hudbě a výjimečně i literatuře a filmu, a napsal (u dalších je spoluautorem) knihy Kritik bez konzervatoře (2006) a Plastic People a český underground (2016). Mezi roky 1988 a 2021 odvysílal 940 autorských rozhlasových pořadů a k vydání připravil asi sto kompaktních disků. A sestavil a obsáhlými komentáři vybavil mnoho knih textů a naposled i titul Charlie Soukup - Kulturní kamikadze (2021).
Jaroslav Riedel: Česká rocková alba 1, 2. Galén. Praha 2024-2025. 920 stran
Česká rocková alba 2 - Jaroslav Riedel | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Hudba
Vrcholné španělské baroko před Velikonocemi
Medvěd 009 má naději
Vzduch byl modrý nikotinem aneb Sedláčkovina za sto
Helena Vondráčková zpívá duet s nejmladším interpretem své kariéry
Vypadli Tata Bojs z ich formy? Napoví nový singl Třetí osoba!
Slavíme s dalajlámou jeho 90 let
Španělská duchovní hudba na začátek adventu
Martin Maxa a Mára ze Šlágru - co je spojilo?
Felix Slováček podpořil Pražský komorní orchestr
Život skladatele Ericha Adlera
O chytání paliček bubeníka Deep Purple
Pavel Haas Quartet – světově proslulý soubor vydává nové album
Charisma Alexandera Plesky
Hudba z Mission Impossible
Festival Prague Sounds
Pavel Šporcl a Hvězdy nad Vltavou
Pop Messe 2025 odhaluje kompletní program
Prague Philharmonia: Návrat ke kořenům i posunování hranic
Nová deska interpreta Keb’ Mo’ bude představena v Praze
Další články v rubrice Hudba
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.