Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

ISSN 1802-2863 . Tiráž ... Dnes je pátek 6.3.2026, svátek má Miroslav

Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy

Autorský web
Nejnovější příspěvky
Próza
Poezie
Miniškola tvůrčího psaní

Ostatní
Redakce

Poslední autobus ujel...

21.02.2026 Drahomíra Kellerová Próza

Poslední autobus ujel... Také tento minipříběh vznikl díky úkolu na kurzu tvůrčího psaní, který vede spisovatelka Renata Šindelářová na literarnistrom.cz.

Petr se podíval na hodinky a pozdvihl obočí.
„Jel o pět minut dřív!“ zamumlal a pak dodal: „No co, půjdeme pěšky. Vezmeme to přes les, je to mnohem kratší.“
Milena si povzdechla.
U lesa stála závora a na ní visela cedule:
VSTUP DO LESA PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN!
Milena se zarazila. „Co teď?“
„To platí asi jen ve dne. Patrně lesní správa. Co by tu taky večer nebo v noci dělali? Pojď, jdeme,“ mávl Petr rukou.
Vydali se po lesní cestě. Povídali si a cesta se před nimi brzy začala ztrácet ve tmě.

Za sebou uslyšeli vzdálené hlasy. Rozhlíželi se, ale nikoho neviděli.
Milenu polil strach. „Petře… někdo tu je.“
Petr naslouchal, ale hlasy utichly.

Šli dál. Nemluvili. Uši měli nastražené. Ticho je obklopovalo — slyšeli jen vlastní dech.
Po chvíli zapraskaly větvičky. Rozhlédli se — nikdo nikde. Nejistě se na sebe podívali. Petr přivřel oči, něco se mu nezdálo.
Ve stejném okamžiku se v dálce mezi stromy mihlo něco červeného — krátký záblesk. Vzduch se náhle zdál chladnější.
Milena se zalekla. „Petře, co to bylo?“
„Pšt,“ šeptl Petr, vzal ji za ruku a zrychlil krok.

Hustá mlha se začala plížit lesem jako had a během chvíle pohltila stromy i cestu.
Uslyšeli tupé kroky. Další. A další.
Milena se třásla, úzkost ji svírala jako železná obruč. Rozběhla se. Petr ji sotva stačil. Pocit, že tu nejsou sami — že je někdo sleduje, neútočí, jen jim dává najevo, že o nich ví — přiváděl Milenu k panice.

Mlha hladila jejich těla, lnula se kolem nich, jako by je chtěla pohltit.
Petr vytáhl čelovku, ale i s ní viděl sotva na dva kroky. Prodírali se dál, přesvědčení, že jdou správným směrem.
Mezi stromy projelo červené světlo. A hned nato další z opačné strany.
Milena je sledovala s vytřeštěnýma očima. Její tělo se strachy chvělo.
„To vypadá na laser,“ mínil Petr.

Červené paprsky se křížily mezi stromy a míjely jejich hlavy.
Napětí mezi nimi houstlo. Každý krok byl těžší, každý nádech kratší. Adrenalin v obou prudce stoupal.
Po dalším nekonečném úseku cesty, kdy se strach zakusoval hlouběji a hlouběji, se mlha nad nimi slitovala a pomalu ustoupila.
Před nimi se objevily matné pouliční lampy vesnice. Konečně.

V tom se na kraji lesa vynořily vysoké postavy. Jejich stíny se natahovaly přes cestu jako dlouhé prsty tmy.
Milena s Petrem strnuli na místě; strach v jejich očích se ptal, co bude dál?
Milena zalapala po dechu. Srdce jí bušilo jako kovadlina.
Petr ji pevně přitiskl k sobě.
Světlo čelovky prořízlo tmu — a odhalilo uniformy.

Vojáci.
Stáli v liniích, nehnutí.
Z první řady se ozval přísný, hrubý hlas: „Tak to jste vy, co neumí číst cedule? Buďte rádi, že se vám nic nestalo!“
Instruktor výcviku si odkašlal. „Pro příště — zákaz se respektuje. Jasný?!“

Komentáře čtenářů

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0381 s

Jméno:		Email:
Nadpis:
Komentář:
Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům: Jaký je součin tří a čtyř?

Autorský web

Nejčtenější za 14 dní

Spolupracujeme

Poslední autobus ujel...

Komentáře čtenářů

Několik posledních článků v rubrice Próza