ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 6.3.2026, svátek má
Miroslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouKniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku Omar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Každá krize je příležitost, ukážou hrdinové zlodějské černé komedieVrcholné španělské baroko před VelikonocemiUmělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
Hercule Poirot přehledně
17.02.2026 Ivo Fencl Literatura
Papírovým bratrem knížky o slečně Marplové je - ve stejné úpravě vydaný - bedekr ze života Hercula Poirota, přičemž obě publikace o hrdinech Agathy Christie napsal Mark Aldridge.
Hercule Poirot se poprvé objevil v románu Záhada na zámku Styles v lednu 1921, což je letos už 105 let. Ten příběh se odehrává za první světové války, kdy byl i psán (po roce 1916), a nebudeme se asi hádat, zda autorka do výchozí situace obtiskla kousek světa Sherlocka Holmese, od (tenkrát žijícího) Conana Doyla. Udělala to! A fakta jsou i taková, že Poirot původně sdílel byt s „Watsonem“ kapitánem Hastingsem, s nímž se poznal už někdy před oním mezinárodním konfliktem na území - své rodné - Belgii.
Je, připomeňme, Vlám (a katolík) a v Londýně žijí oba gentlemani na adrese Farraway Street 14. Bytnou jim nedělala paní Hudsonová, ale paní Pearsonová, později paní Murchisonová a ještě později bydlel pátrač už sám ve třetím patře činžáku Whitehaven. Ten luxusní byt Agatha Christie líčí jako prostor bez jediné křivky. Poirot by - totiž - i slípky rád naučil snášet hranatá vajíčka, jak si z něj občas pop právu utahují.
Součástí tohoto bytu ovšem byla i kancelář cvikrem doplněné slečny Felicity Lemonové, která pro pátrače vyřizovala korespondenci, a dokonce měl bystrého komorníka George (příjmení neznámé), který mu dělal minimálně snídaně.
Hercule Poirot byl bezesporu génius, ale trochu výstřední. Ne zrovna nejvyšší (162 centimetrů) a - podobně jako pozdější Mozek, představovaný ve stejnojmenném filmu Davidem Nivenem - skláněl občas hlavu stranou.
Byl pořádkumilovný až nepříjemně a chorobně čistotný. Dbal nesmírných detailů, a přece byl do jisté míry dandy, což samozřejmě nedokládá jenom ta občasná květina v knoflíkové dírce.
Poirot byl bývalý policista, raněný ve válce, následkem čehož nějaký čas kulhal. S válkou se stal v Anglii de facto uprchlíkem a jako měl Sherlock Homes protihráče v Lestradovi, Hopkinsovi a dalších tupých mužích Scotland Yardu, Poirot pomáhá trošku škudlivému vrchními inspektorovi s tváří fretky, který si říká Japp.
Podle Hastingse byl Poirot asi tak padesátkrát chytřejší než průměrný člověk a „rozluštění pomohou malé šedé buňky mozku,“ říkává pátrač. Jak ty částečky zjistily (ale spíš to byla prostá zkušenost), vraždy odpovídají v devíti případech z deseti charakteru zabitého!
Asi ve čtyřiceti případech měl Poirot co do činění s jedy, a to včetně arzeniku a strychninu. „Získal snad znalosti o jedech od chemika, s kterým pracoval za války?“ spekuluje autor detektivek Julian Simmons v česky taky vydané knize Slavní detektivové. Je to možné a obecně se soudí, že byl nejenom na to domýšlivý, ale to je na diskusi.
Ano, byl marnivý ohledně vzhledu a vlasů, které si barvil, byl marnivý ohledně kníru a svou významnost hlásal až pateticky, ale nelze taky nepostřehnout, že vlastně jde o pózu a že domýšlivost předstírá. Nejen to. Předstírá i neschopnost správně mluvit anglicky a nepochybně tu slabinu pěstuje ve stylu pozdějšího Columba, který také mátl tělem a někdy dělal schválně blba. A doslova nám Poirot říká: „Je pravda, že mohu hovořit exaktní idiomatickou angličtinou, kdybych chtěl, ale hovořit angličtinou lámanou mi přináší větší plus. Lidi to přivádí k tomu, že vámi opovrhují. Říkají: cizák, a místo abych děsil, vítám u lidí, inu, jakýsi mírný posměch.“
Metoda fungovala. A když podezřelí uvěřili, že se u Columba či Poirota nemají čeho bát, často udělali jedinou, a přece fatální chybičku.
Je zajímavé, že Agatha Christie uvádí dva své „kolegy“, jejichž díla Poirot přiznaně čítal, a to Wilke Collinse a Johna Dicksona Carra.
Co víc? Poirot byl, zdá se, zamilovaný do zlodějské hraběnky Rossakoffové, která z Ruska unikla před Leninem a revolucí, a každopádně jí pomohl ze Svazu, nebo jak se ten stát po revoluci jmenoval, propašovat syna. Hraběnka „Vera“ pro něj byla „jedinou z tisíce“. I Sherlock má, jak asi víte, obdobnou femme fatale.
Poirotova smrt se líčí v románu Opona (1975), který se opět odehrává na zámku Styles a jenž autorka napsala „do zásoby“ už za války, aby vyšel teprve po její smrti, anebo krátce před ní, jak se posléze stalo (zemřela roku 1976); a podobně jako v případě své knihy o Jane Marplové zkoumá Aldridge poirotovky po desetiletích, tj. od let dvacátých, ale nekončí dekádou sedmou a Oponou, ale teprve současností. Jistěže z toho důvody, že jsou vedle knih analyzovány i další a další adaptace, a to nejen filmové.
Zatímco ve dvacátých letech vystupuje Poirot především ve Vraždě Rogera Ackroyda, což je mistrně promyšlený bestseller, jenž Agathu poprvé proslavil, v letech třicátých následovaly mj. Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu a Vraždy podle abecedy. Ty dle abecedy vlastně nebyly, ale to jsem už prozradil víc než zdrávo.
Už ve třicátých letech, kdy zafungoval v neskutečném počtu tuctu románů, se Poirot prvně dostal i do rozhlasu a televize, ale tyhle verze se bohužel většinou nedochovaly. Aldridge se nicméně dostal ke scénářům! 18. 6. 1937 už provozovala BBC televizní vysílání osm měsíců a Poirot v něm nebyl. Od osmnáctého už ano. Diváky však byli jen Londýňané, a to bohatší. Hra Vosí hnízdo (psáno 1932) měla být podle původního plánu uvedena v divadle a zdrojová povídka je dokonce až z roku 1928. Poirota hrál Francis Sullivan a šlo jen o 25 minut vysílání, které herci živě zopakovali téhož dne!!!
2. 11. 1937 se Poirot prvně dostal i do rádia, a to Žlutým kosatcem. Ten byl na rozdíl od Hnízda napsán speciálně pro toto médium a čtyři měsíce před uvedením vyšla povídková verze hry v časopise The Strand. Poirota hrál Anthony Holes a Christie osobně přišla na zkoušky. Ve výsledku se bohužel jednalo jen o desetiminutový „skeč“, vycpaný kabaretními čísly na čtyřicet minut.
V USA byla v rádiu prvá adaptace Rogera Ackroyda z listopadu 1939 a zářil v ní Orson Wales. Hrál jak Poirota, tak vypravěče, tj. doktora Shepparda, a takřka nešlo poznat, že jde o téhož herce. Wellesovi tehdy bylo 24 let a záznam se dochoval. Třetí Wellesovou rolí zde byl rozhlasový spíkr celou hru uvádějící. Následně dojde k reklamě na Campbellovu polévku a ta je vtipně přerušena už Poirotem. V tomtéž seriálu adaptovali i Rebeku, Bídníky a Vánoční koledu, což vše označili za klasická literární díla. Zvláště u tehdejší novinky Rebeky (česky Mrtvá a živá) je to překvapivé.
Agatha Christie dostala od tvůrců adaptace 150 liber.
Čtyřicátá léta znamenala mj. poirotovské příběhy Zlo pod sluncem a Pět malých prasátek, padesátá léta přinesla i další z říkankových detektivek s titulem Zlatá brána otevřená, šedesátky nám daly Třetí dívku a Viděla jsem vraždu, sedmdesátky román Sloni mají pamět.
Osobně mě hodně přitáhla filmová adaptace Smrti na Nilu s Ustinovem (1978). Ten nevěděl o Poirotovi nic a mnozí se divili, kde zůstal herec Albert Finney, který roku 1974 ztvárnil Poirota ve velkofilmu o Orient Expresu. Peter Ustinov tvrdil, že vše dohonil, a přečetl prý všechny poirotovky! Kdo ví. A to, jak hrál Poirota pan Finney, prý nikdy neviděl.
Scénář napsal sám dramatik Anthony Shaffer a režii s desetimiliónovým rozpočtem měl John Guillermin (Skleněné peklo, King Kong); kameramanem byl schopný Jack Cardiff. Mimo dalších hrají Mia Farrowová, Bette Davisová, Maggie Smithová, David Niven, Angela Lansburyová a Jane Birkinová, přičemž velká hvězda Bette Davisová prý řekla producentovi: „Nejsem zvyklá, aby mě vozili do Egypta, Egypt obyčejně vozí ke mně.“
V Egyptě se točilo od září 1977 a premiéra v USA byla v září rok poté a v Londýně v říjnu 1978: v jednom sále v Londýně seděla sama královna, ve druhém její manžel, princ Philip. Komerčně film uspěl a Ustinov převzal pár cen.
Poirot řeší záhady ve 33 románech, v několika divadelních hrách a v desítkách povídek; známý televizní seriál (1989-2013) s Davidem Suchetem dosáhl neskutečných sedmdesáti epizod, přičemž příběh ze Styles byl natočen až jako část dvacátá, první je adaptace povídky Dobrodružství claphamské kuchařky. Ani jedna epizoda nebyla uvedena v letech 1997, 1998, 1999, 2007 a 2012.
Jak pan Aldridge konstatuje, jsou mnohá fakta z knih, týkající se Poirota, neslučitelná. Regulérní životopis nelze vytvořit! Jsou zde zásadní rozpory. A ona si prý už Agatha ověřovala detaily z jeho života u svého agenta, což možná nemělo kýžený efekt.
Mark Aldridge: Poirot. Největší detektiv na světě. Přeložila a rejstřík vytvořila Jana Ohnesorg. Předmluva Mark Gattis. Euromedia Group. 512 stran.
Součástí tohoto bytu ovšem byla i kancelář cvikrem doplněné slečny Felicity Lemonové, která pro pátrače vyřizovala korespondenci, a dokonce měl bystrého komorníka George (příjmení neznámé), který mu dělal minimálně snídaně.
Hercule Poirot byl bezesporu génius, ale trochu výstřední. Ne zrovna nejvyšší (162 centimetrů) a - podobně jako pozdější Mozek, představovaný ve stejnojmenném filmu Davidem Nivenem - skláněl občas hlavu stranou.
Byl pořádkumilovný až nepříjemně a chorobně čistotný. Dbal nesmírných detailů, a přece byl do jisté míry dandy, což samozřejmě nedokládá jenom ta občasná květina v knoflíkové dírce.
Poirot byl bývalý policista, raněný ve válce, následkem čehož nějaký čas kulhal. S válkou se stal v Anglii de facto uprchlíkem a jako měl Sherlock Homes protihráče v Lestradovi, Hopkinsovi a dalších tupých mužích Scotland Yardu, Poirot pomáhá trošku škudlivému vrchními inspektorovi s tváří fretky, který si říká Japp.
Podle Hastingse byl Poirot asi tak padesátkrát chytřejší než průměrný člověk a „rozluštění pomohou malé šedé buňky mozku,“ říkává pátrač. Jak ty částečky zjistily (ale spíš to byla prostá zkušenost), vraždy odpovídají v devíti případech z deseti charakteru zabitého!
Asi ve čtyřiceti případech měl Poirot co do činění s jedy, a to včetně arzeniku a strychninu. „Získal snad znalosti o jedech od chemika, s kterým pracoval za války?“ spekuluje autor detektivek Julian Simmons v česky taky vydané knize Slavní detektivové. Je to možné a obecně se soudí, že byl nejenom na to domýšlivý, ale to je na diskusi.
Ano, byl marnivý ohledně vzhledu a vlasů, které si barvil, byl marnivý ohledně kníru a svou významnost hlásal až pateticky, ale nelze taky nepostřehnout, že vlastně jde o pózu a že domýšlivost předstírá. Nejen to. Předstírá i neschopnost správně mluvit anglicky a nepochybně tu slabinu pěstuje ve stylu pozdějšího Columba, který také mátl tělem a někdy dělal schválně blba. A doslova nám Poirot říká: „Je pravda, že mohu hovořit exaktní idiomatickou angličtinou, kdybych chtěl, ale hovořit angličtinou lámanou mi přináší větší plus. Lidi to přivádí k tomu, že vámi opovrhují. Říkají: cizák, a místo abych děsil, vítám u lidí, inu, jakýsi mírný posměch.“
Metoda fungovala. A když podezřelí uvěřili, že se u Columba či Poirota nemají čeho bát, často udělali jedinou, a přece fatální chybičku.
Je zajímavé, že Agatha Christie uvádí dva své „kolegy“, jejichž díla Poirot přiznaně čítal, a to Wilke Collinse a Johna Dicksona Carra.
Co víc? Poirot byl, zdá se, zamilovaný do zlodějské hraběnky Rossakoffové, která z Ruska unikla před Leninem a revolucí, a každopádně jí pomohl ze Svazu, nebo jak se ten stát po revoluci jmenoval, propašovat syna. Hraběnka „Vera“ pro něj byla „jedinou z tisíce“. I Sherlock má, jak asi víte, obdobnou femme fatale.
Poirotova smrt se líčí v románu Opona (1975), který se opět odehrává na zámku Styles a jenž autorka napsala „do zásoby“ už za války, aby vyšel teprve po její smrti, anebo krátce před ní, jak se posléze stalo (zemřela roku 1976); a podobně jako v případě své knihy o Jane Marplové zkoumá Aldridge poirotovky po desetiletích, tj. od let dvacátých, ale nekončí dekádou sedmou a Oponou, ale teprve současností. Jistěže z toho důvody, že jsou vedle knih analyzovány i další a další adaptace, a to nejen filmové.
Zatímco ve dvacátých letech vystupuje Poirot především ve Vraždě Rogera Ackroyda, což je mistrně promyšlený bestseller, jenž Agathu poprvé proslavil, v letech třicátých následovaly mj. Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu a Vraždy podle abecedy. Ty dle abecedy vlastně nebyly, ale to jsem už prozradil víc než zdrávo.
Už ve třicátých letech, kdy zafungoval v neskutečném počtu tuctu románů, se Poirot prvně dostal i do rozhlasu a televize, ale tyhle verze se bohužel většinou nedochovaly. Aldridge se nicméně dostal ke scénářům! 18. 6. 1937 už provozovala BBC televizní vysílání osm měsíců a Poirot v něm nebyl. Od osmnáctého už ano. Diváky však byli jen Londýňané, a to bohatší. Hra Vosí hnízdo (psáno 1932) měla být podle původního plánu uvedena v divadle a zdrojová povídka je dokonce až z roku 1928. Poirota hrál Francis Sullivan a šlo jen o 25 minut vysílání, které herci živě zopakovali téhož dne!!!
2. 11. 1937 se Poirot prvně dostal i do rádia, a to Žlutým kosatcem. Ten byl na rozdíl od Hnízda napsán speciálně pro toto médium a čtyři měsíce před uvedením vyšla povídková verze hry v časopise The Strand. Poirota hrál Anthony Holes a Christie osobně přišla na zkoušky. Ve výsledku se bohužel jednalo jen o desetiminutový „skeč“, vycpaný kabaretními čísly na čtyřicet minut.
V USA byla v rádiu prvá adaptace Rogera Ackroyda z listopadu 1939 a zářil v ní Orson Wales. Hrál jak Poirota, tak vypravěče, tj. doktora Shepparda, a takřka nešlo poznat, že jde o téhož herce. Wellesovi tehdy bylo 24 let a záznam se dochoval. Třetí Wellesovou rolí zde byl rozhlasový spíkr celou hru uvádějící. Následně dojde k reklamě na Campbellovu polévku a ta je vtipně přerušena už Poirotem. V tomtéž seriálu adaptovali i Rebeku, Bídníky a Vánoční koledu, což vše označili za klasická literární díla. Zvláště u tehdejší novinky Rebeky (česky Mrtvá a živá) je to překvapivé.
Agatha Christie dostala od tvůrců adaptace 150 liber.
Čtyřicátá léta znamenala mj. poirotovské příběhy Zlo pod sluncem a Pět malých prasátek, padesátá léta přinesla i další z říkankových detektivek s titulem Zlatá brána otevřená, šedesátky nám daly Třetí dívku a Viděla jsem vraždu, sedmdesátky román Sloni mají pamět.
Osobně mě hodně přitáhla filmová adaptace Smrti na Nilu s Ustinovem (1978). Ten nevěděl o Poirotovi nic a mnozí se divili, kde zůstal herec Albert Finney, který roku 1974 ztvárnil Poirota ve velkofilmu o Orient Expresu. Peter Ustinov tvrdil, že vše dohonil, a přečetl prý všechny poirotovky! Kdo ví. A to, jak hrál Poirota pan Finney, prý nikdy neviděl.
Scénář napsal sám dramatik Anthony Shaffer a režii s desetimiliónovým rozpočtem měl John Guillermin (Skleněné peklo, King Kong); kameramanem byl schopný Jack Cardiff. Mimo dalších hrají Mia Farrowová, Bette Davisová, Maggie Smithová, David Niven, Angela Lansburyová a Jane Birkinová, přičemž velká hvězda Bette Davisová prý řekla producentovi: „Nejsem zvyklá, aby mě vozili do Egypta, Egypt obyčejně vozí ke mně.“
V Egyptě se točilo od září 1977 a premiéra v USA byla v září rok poté a v Londýně v říjnu 1978: v jednom sále v Londýně seděla sama královna, ve druhém její manžel, princ Philip. Komerčně film uspěl a Ustinov převzal pár cen.
Poirot řeší záhady ve 33 románech, v několika divadelních hrách a v desítkách povídek; známý televizní seriál (1989-2013) s Davidem Suchetem dosáhl neskutečných sedmdesáti epizod, přičemž příběh ze Styles byl natočen až jako část dvacátá, první je adaptace povídky Dobrodružství claphamské kuchařky. Ani jedna epizoda nebyla uvedena v letech 1997, 1998, 1999, 2007 a 2012.
Jak pan Aldridge konstatuje, jsou mnohá fakta z knih, týkající se Poirota, neslučitelná. Regulérní životopis nelze vytvořit! Jsou zde zásadní rozpory. A ona si prý už Agatha ověřovala detaily z jeho života u svého agenta, což možná nemělo kýžený efekt.
Mark Aldridge: Poirot. Největší detektiv na světě. Přeložila a rejstřík vytvořila Jana Ohnesorg. Předmluva Mark Gattis. Euromedia Group. 512 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Zeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál
Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?
Kdo byl Vladimír Thiele?
Emanuel z Lešehradu věru nebyl literární velikán, ale...
První letošní novinky edice Hlas
5 valentýnských citátů z knih
Tajnosti Londýna podle Alama Moora
Ozvěny nedovřených stránek: Lednové ticho
Hemingwayovi: Zpráva o jedné toxické rodině
Jiří Dědeček nejen o sobě
Jason Mason: Můj otec byl MIB
O některých nedostatcích foglarovek aneb Tučapského přísnost
Sherlock a rozdmýchávání první světové války
Koralina aneb Vstup do jiného světa
Kniha hřbitova
Kdo je Jane Marplová?
Kdo byl Charles Williams
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.