ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 6.3.2026, svátek má
Miroslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouKniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku Omar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Každá krize je příležitost, ukážou hrdinové zlodějské černé komedieVrcholné španělské baroko před VelikonocemiUmělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
Emanuel z Lešehradu věru nebyl literární velikán, ale...
19.02.2026 Ivo Fencl Literatura
Loni uplynulo sedmdesát let od smrti Emanuela Lešehrada (1877-1955) a základem letos vydaného výboru z jeho hrůzostrašných povídek Vzývání temnot (2026) byla sestaviteli Petru Bočkovi kniha Schodiště přeludů (1947), obsahující to nejlepší, co Lešehrad v žánru mysteriózní prózy napsal. Vyhozeny jsou ovšem čtyři texty s „nižším prvkem děsu“ včetně Divu perlorodky a Hvězdného dramatu (z prostředí Venuše) a naopak přifařeny jiné Lešehradovy práce. Počet kratších próz je tak ve finále roven šestnácti, nepočítám-li tři úryvky z delších novel Matilda Erhartová (samostatně 1910) a Mučedník touhy (1920).
Nedumejme radši, jak často psal Lešehrad brak, a že to uměl, si tím spíš uvědomíte nad knihou, která má shrnout to možná nejzajímavější. Každopádně psával i zdlouhavě a dejme tomu bizarní horor Zkamenělí lidé mi asociuje „nataženou“ cliftonku. Neříkám tím, že Vzývání temnot nestojí za vaše studium a je fascinující už jen texty Duhový nezmar (mykologický to horor), Démon, Moderní čarodějnice, Vrácený stín nebo Pamětmi starého zrcadla (ty byly prvně zveřejněny už roku 1909 v časopise Ženský svět).
Petr Boček vyjmenoval minimálně čtyři momenty, ve kterých měl Emanuel Lešehrad vysokou šanci nevytvořit nic. Zemřít už v dětství. Po ukončení porodu kleštěmi 15. listopadu 1877 byl prohlášen za mrtvého, ale oživili ho. V druhé třídě školy dostal záškrt a lékař označil stav za beznadějný, než ho zachránil (vypalováním krční sliznice).
Roku 1888 se pak Lešehrad takřka utopil při bruslení na Radbuze v Plzni a někdy v té době padl obličejem na hranu plotny a prořízl si nos. Jizvy se nikdy nezbavil. Až smrtící mohly koneckonců být i některé metody, jimiž ho otužoval otec, využívající rákosku, svazování, půst i domácí vězení. Ze syna toužil mít po svém vzoru důstojníka, ale Eman dost plakal, když se měl ráno mýt ve vodě s ledem, a zrovna tak se bál bubáků sídlivších podle vyprávění služebné v temné chodbičce za kuchyní.
„Ona straší v mých vzpomínkách,“ psal ještě roku 1941 a odehrálo se to ještě v rodném domě U červeného kola (číslo 623) v Týnské, strženém po roce 1887.
V Plzni, kam byl otec dočasně přeložen, bydlili v Kollárově 531 a roku 1888 Lešehrad ve stejném městě složil zkoušky na gymnázium. Jak Petr Boček uvádí v doslovu, odměnou se stal prázdninový pobyt v Klatovech, ale… Eman tam patrně nechtěně asistoval hrůzné události. Dívenka, která se mu líbila, nešťastnou náhodou spadla do hnojůvky… a utopila se.
V zápisníku ze stejné doby už jsou první jeho literární pokusy včetně strašidelných historek inspirovaných navštívenými hrady. Co se dětské četby týče, měl rád jak mayovky, tak verneovky.
10. květen 1889 udělil František Josef I. jeho otci šlechtický titul a téhož roku se vrátili do Prahy. Nejprve žili u Kinského sadů v Jeronýmově 9 (Smíchov) a Eman přestoupil na gymnázium v Husově, ale docházku dokončil na malostranském gymnáziu (1893), to už bydlili v Thunovské 196. Schválně neudělal zkoušku do kadetní školy, i mohl na obchodní akademii. Nejprve chodil na německou, pak na českou a učil ho Josef Václav Sládek. Taky díky němu si Emanuel Lešehrad oblíbil angličtinu.
Až okolo roku 1897, kdy akademii dokončil, se otec-major smířil s tím, že vojáka mít nebude, a roku 1898 Lešehrad vydává prvotinu Smutné kraje. Začal pracovat v zástavním úřadě a bydlel na Kampě, kde mu maminka sehnala byt. Později se opět stěhoval na Smíchov - do ulice Na skalce (1047) - a pak do (nedaleké) vily číslo 1249 v ulici Na Doubkové. - Roku 1900 se stal úředníkem magistrátu a pak byl archivářem i přednostou archivu Zemské banky. Kromě toho roku 1899 spoluzaložil první pražskou martinistickou lóži, kde byl veden jako „bratr Orfeus“, stal se členem řádu Stříbrný kruh, kde měl kolegou Otokara Březinu. Jako zednář dosáhl nejvyššího mistrovského stupně zasvěcení a napsal básnickou sbírku s titulem Zednářské (1933) a práce Svobodné zednářství v Československu po převratu (1935), Literatura a umění v československém zednářství (1936) či Stručné dějiny svobodného zednářství v našich zemích (1937). Roku 1922 vydal i knihu Tajné společnosti v Čechách od nejstarších časů do dnešní doby, reeditovanou ještě roku 1991, a roku 1935 publikaci Po stopách tajných společností. V roce 1923 redigoval Okultní a spiritistickou revue a roku 1927 vstoupili spolu s Jiřím Karáskem ze Lvovic do právě založené společnosti hermetiků Universalia. Roku 1905 se Lešehrad oženil a právě Karásek mu svědčil, ale roku 1913 se rozvedl. Nejpozději od roku 1912 byl sběratelem. Především shromažďoval autogramy a fotografie osobností, a to nejen literárních, těchto rukopisů měl ve finále na sedmdesát tisíc a ve vile Na Doubkové sbírku pod názvem Lešehradeum zpřístupnil již roku 1926, je to sto let.
Aniž by se přesouvala, věnoval ji roku 1952 Národnímu muzeu a zůstal doživotním správcem. Dnes už patrně není celá v depozitáři Památníku národního písemnictví, kam se dostala, část vysoudili dědicové.
Z roku 1899 je artistní Lešehradova básnická sbírka Atlantis, již rozšířil roku 1930. Další jeho verše zhudebňovali Oskar Nedbal či Rudolf Piskáček a pro hororový charakter Boček některé přidal do svého výboru. Například básně Mrtvé království, V roklinách, Studna, Přízrak, Démoni, Za soumraku a Never more.
Verše Větrný mlýn (1902) nemají nic s filmovým Frankensteinem - a cituji: „S šedivým pozadím se splývat mlýn ten zdál - a v kola ohromná šílený vítr vál. A ta se otáčela v tempu divokém… V nich zřel jsem v zmatené směsici spletená - mdlá těla blouznivců, zlomená, zničená.“
Z roku 1911 je Lešehradova sbírka povídek Démon, odkud Petr Boček převzal titulní příběh, ale ne celý, vynechává - méně podstatnou - pátou kapitolu. Svůj svazek uvádí ještě starší prózou Tanec smrti (poprvé v Moderní revue, 1895) a nechybí tu ani - roku 1906 samostatně vydaná - katastrofická novela Strážci majáku, inspirovaná Poeovým Pádem do Maelströmu.
Týká se úplně reálného Eddystonského majáku ve Velké Británii, ale dnešní už není totožný s bouří zničeným na konci povídky; ten byl rozebrán po roce 1877.
Z roku 1919 pochází Lešehradova sbírka povídek Záhadné životy, obsahující taky horory Duhový nezmar či Souboj s kamenem a první verzi Zkamenělých lidí, tj. Tajemství sochaře Štorka. A bude tomu sto let (1926), co vyšla sbírka Neviditelné ruce s povídkami Čarodějnice, Psychometr či Vrácený stín. Z roku 1933 je první vydání Schodiště přeludů (obálka Jindřich Štyrský) a uvnitř jsou i texty Nebeská barva (původní verze ve Zlaté Praze roku 1925) a Moderní čarodějnice. Roku 1947 následovalo další vydání Schodiště, odkud však autor vyřadil příběhy Psychometrie a Zázračný člověk. Ten vyšel původně roku 1926 v Národní politice a Boček tu lehce klame tělem: sice ho nezahrnul, ale podstatnou část cituje ve svém doslovu.
Jak už jsme si mohli všimnout u jeho předchozích výborů, ani málo se neklaní pravidlu poslední ruky, ale naopak se specializuje na zveřejňování původních verzí povídek. Místo Čarovného prstenu ze Schodiště přeludů tak i zde užil variantu Tajemný dům (1930) a dodává k tomu: „Příběh je skoro stejný, ale téměř každá druhá věta je naformulována jinak a závěr doplňuje epizoda z první světové války, která v nové variantě chybí. U Nebeské barvy sáhl po verzi ze Zlaté Prahy, staré letos jedno století, a text nemá nic společného s (pozdější) Lovecraftovou Barvou z vesmíru.
Lešehrad byl rovněž specifický dramatik a roku 1936 třeba zveřejnil hru Pokoj, v němž se stala vražda (1936). Navzdory tomu, že by to u přecitlivělého básníka jeho typu někdo nečekal, pro něj byl typický racionální přístup k záhadám a snad ho převzal i od romanet Jakuba Arbese. Právě Arbes radil prý svého času jeho otci, aby syna „nechal psát“, a sám Lešehrad se vyjádřil, že udělal ty nejhorší zkušenost s okultisty. „Většinou to byli podvodníci, šarlatáni a omezenci, kteří se považovali za vševědoucí, ale rozsévali zlo a neštěstí.“
Na samém konci Lešehradovy-Bočkovy knížky jsou ukázky z díla Emanuelova strýce Vojtěcha Lešetického a z díla jeho bratrance Jaroslava Lešetického, mj. autora povídky Bílá ruka. Těm příběhům předchází - Bočkem pokrácené - Lešehradovy texty Rod Lešetických (1941) a Vojtěch Lešetický, pedagoga a básník, rodák jihočeský (1923); druhý z nich je o jeho otci.
Emanuel Lešehrad: Vzývání temnot. Obálka Tyry Kleen. Sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. Roku 2026 vydalo nakladatelství Carcosa - Tatiana Žáčková. Kroměříž. 480 stran.
Vzývání temnot - Emanuel Lešehrad, Petr Boček (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Petr Boček vyjmenoval minimálně čtyři momenty, ve kterých měl Emanuel Lešehrad vysokou šanci nevytvořit nic. Zemřít už v dětství. Po ukončení porodu kleštěmi 15. listopadu 1877 byl prohlášen za mrtvého, ale oživili ho. V druhé třídě školy dostal záškrt a lékař označil stav za beznadějný, než ho zachránil (vypalováním krční sliznice).
Roku 1888 se pak Lešehrad takřka utopil při bruslení na Radbuze v Plzni a někdy v té době padl obličejem na hranu plotny a prořízl si nos. Jizvy se nikdy nezbavil. Až smrtící mohly koneckonců být i některé metody, jimiž ho otužoval otec, využívající rákosku, svazování, půst i domácí vězení. Ze syna toužil mít po svém vzoru důstojníka, ale Eman dost plakal, když se měl ráno mýt ve vodě s ledem, a zrovna tak se bál bubáků sídlivších podle vyprávění služebné v temné chodbičce za kuchyní.
„Ona straší v mých vzpomínkách,“ psal ještě roku 1941 a odehrálo se to ještě v rodném domě U červeného kola (číslo 623) v Týnské, strženém po roce 1887.
V Plzni, kam byl otec dočasně přeložen, bydlili v Kollárově 531 a roku 1888 Lešehrad ve stejném městě složil zkoušky na gymnázium. Jak Petr Boček uvádí v doslovu, odměnou se stal prázdninový pobyt v Klatovech, ale… Eman tam patrně nechtěně asistoval hrůzné události. Dívenka, která se mu líbila, nešťastnou náhodou spadla do hnojůvky… a utopila se.
V zápisníku ze stejné doby už jsou první jeho literární pokusy včetně strašidelných historek inspirovaných navštívenými hrady. Co se dětské četby týče, měl rád jak mayovky, tak verneovky.
10. květen 1889 udělil František Josef I. jeho otci šlechtický titul a téhož roku se vrátili do Prahy. Nejprve žili u Kinského sadů v Jeronýmově 9 (Smíchov) a Eman přestoupil na gymnázium v Husově, ale docházku dokončil na malostranském gymnáziu (1893), to už bydlili v Thunovské 196. Schválně neudělal zkoušku do kadetní školy, i mohl na obchodní akademii. Nejprve chodil na německou, pak na českou a učil ho Josef Václav Sládek. Taky díky němu si Emanuel Lešehrad oblíbil angličtinu.
Až okolo roku 1897, kdy akademii dokončil, se otec-major smířil s tím, že vojáka mít nebude, a roku 1898 Lešehrad vydává prvotinu Smutné kraje. Začal pracovat v zástavním úřadě a bydlel na Kampě, kde mu maminka sehnala byt. Později se opět stěhoval na Smíchov - do ulice Na skalce (1047) - a pak do (nedaleké) vily číslo 1249 v ulici Na Doubkové. - Roku 1900 se stal úředníkem magistrátu a pak byl archivářem i přednostou archivu Zemské banky. Kromě toho roku 1899 spoluzaložil první pražskou martinistickou lóži, kde byl veden jako „bratr Orfeus“, stal se členem řádu Stříbrný kruh, kde měl kolegou Otokara Březinu. Jako zednář dosáhl nejvyššího mistrovského stupně zasvěcení a napsal básnickou sbírku s titulem Zednářské (1933) a práce Svobodné zednářství v Československu po převratu (1935), Literatura a umění v československém zednářství (1936) či Stručné dějiny svobodného zednářství v našich zemích (1937). Roku 1922 vydal i knihu Tajné společnosti v Čechách od nejstarších časů do dnešní doby, reeditovanou ještě roku 1991, a roku 1935 publikaci Po stopách tajných společností. V roce 1923 redigoval Okultní a spiritistickou revue a roku 1927 vstoupili spolu s Jiřím Karáskem ze Lvovic do právě založené společnosti hermetiků Universalia. Roku 1905 se Lešehrad oženil a právě Karásek mu svědčil, ale roku 1913 se rozvedl. Nejpozději od roku 1912 byl sběratelem. Především shromažďoval autogramy a fotografie osobností, a to nejen literárních, těchto rukopisů měl ve finále na sedmdesát tisíc a ve vile Na Doubkové sbírku pod názvem Lešehradeum zpřístupnil již roku 1926, je to sto let.
Aniž by se přesouvala, věnoval ji roku 1952 Národnímu muzeu a zůstal doživotním správcem. Dnes už patrně není celá v depozitáři Památníku národního písemnictví, kam se dostala, část vysoudili dědicové.
Z roku 1899 je artistní Lešehradova básnická sbírka Atlantis, již rozšířil roku 1930. Další jeho verše zhudebňovali Oskar Nedbal či Rudolf Piskáček a pro hororový charakter Boček některé přidal do svého výboru. Například básně Mrtvé království, V roklinách, Studna, Přízrak, Démoni, Za soumraku a Never more.
Verše Větrný mlýn (1902) nemají nic s filmovým Frankensteinem - a cituji: „S šedivým pozadím se splývat mlýn ten zdál - a v kola ohromná šílený vítr vál. A ta se otáčela v tempu divokém… V nich zřel jsem v zmatené směsici spletená - mdlá těla blouznivců, zlomená, zničená.“
Z roku 1911 je Lešehradova sbírka povídek Démon, odkud Petr Boček převzal titulní příběh, ale ne celý, vynechává - méně podstatnou - pátou kapitolu. Svůj svazek uvádí ještě starší prózou Tanec smrti (poprvé v Moderní revue, 1895) a nechybí tu ani - roku 1906 samostatně vydaná - katastrofická novela Strážci majáku, inspirovaná Poeovým Pádem do Maelströmu.
Týká se úplně reálného Eddystonského majáku ve Velké Británii, ale dnešní už není totožný s bouří zničeným na konci povídky; ten byl rozebrán po roce 1877.
Z roku 1919 pochází Lešehradova sbírka povídek Záhadné životy, obsahující taky horory Duhový nezmar či Souboj s kamenem a první verzi Zkamenělých lidí, tj. Tajemství sochaře Štorka. A bude tomu sto let (1926), co vyšla sbírka Neviditelné ruce s povídkami Čarodějnice, Psychometr či Vrácený stín. Z roku 1933 je první vydání Schodiště přeludů (obálka Jindřich Štyrský) a uvnitř jsou i texty Nebeská barva (původní verze ve Zlaté Praze roku 1925) a Moderní čarodějnice. Roku 1947 následovalo další vydání Schodiště, odkud však autor vyřadil příběhy Psychometrie a Zázračný člověk. Ten vyšel původně roku 1926 v Národní politice a Boček tu lehce klame tělem: sice ho nezahrnul, ale podstatnou část cituje ve svém doslovu.
Jak už jsme si mohli všimnout u jeho předchozích výborů, ani málo se neklaní pravidlu poslední ruky, ale naopak se specializuje na zveřejňování původních verzí povídek. Místo Čarovného prstenu ze Schodiště přeludů tak i zde užil variantu Tajemný dům (1930) a dodává k tomu: „Příběh je skoro stejný, ale téměř každá druhá věta je naformulována jinak a závěr doplňuje epizoda z první světové války, která v nové variantě chybí. U Nebeské barvy sáhl po verzi ze Zlaté Prahy, staré letos jedno století, a text nemá nic společného s (pozdější) Lovecraftovou Barvou z vesmíru.
Lešehrad byl rovněž specifický dramatik a roku 1936 třeba zveřejnil hru Pokoj, v němž se stala vražda (1936). Navzdory tomu, že by to u přecitlivělého básníka jeho typu někdo nečekal, pro něj byl typický racionální přístup k záhadám a snad ho převzal i od romanet Jakuba Arbese. Právě Arbes radil prý svého času jeho otci, aby syna „nechal psát“, a sám Lešehrad se vyjádřil, že udělal ty nejhorší zkušenost s okultisty. „Většinou to byli podvodníci, šarlatáni a omezenci, kteří se považovali za vševědoucí, ale rozsévali zlo a neštěstí.“
Na samém konci Lešehradovy-Bočkovy knížky jsou ukázky z díla Emanuelova strýce Vojtěcha Lešetického a z díla jeho bratrance Jaroslava Lešetického, mj. autora povídky Bílá ruka. Těm příběhům předchází - Bočkem pokrácené - Lešehradovy texty Rod Lešetických (1941) a Vojtěch Lešetický, pedagoga a básník, rodák jihočeský (1923); druhý z nich je o jeho otci.
Emanuel Lešehrad: Vzývání temnot. Obálka Tyry Kleen. Sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. Roku 2026 vydalo nakladatelství Carcosa - Tatiana Žáčková. Kroměříž. 480 stran.
Vzývání temnot - Emanuel Lešehrad, Petr Boček (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Zeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál
Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?
Kdo byl Vladimír Thiele?
Hercule Poirot přehledně
První letošní novinky edice Hlas
5 valentýnských citátů z knih
Tajnosti Londýna podle Alama Moora
Ozvěny nedovřených stránek: Lednové ticho
Hemingwayovi: Zpráva o jedné toxické rodině
Jiří Dědeček nejen o sobě
Jason Mason: Můj otec byl MIB
O některých nedostatcích foglarovek aneb Tučapského přísnost
Sherlock a rozdmýchávání první světové války
Koralina aneb Vstup do jiného světa
Kniha hřbitova
Kdo je Jane Marplová?
Kdo byl Charles Williams
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.