Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  pátek 6.3.2026, svátek má Miroslav 

Hledej

Spolupracujeme

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Kdo byl Vladimír Thiele?

25.02.2026   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Kdo byl Vladimír Thiele?V únoru by oslavil kulatiny (95) pozapomenutý spisovatel Vladimír Thiele (1921-1997), jednou z jehož manželek byla nezapomenutelná filmová hvězda Valentina Thielová (1933-2022), jejíž rodiče emigrovali z Ruska.

Jen párkrát jsem Thiela navštívil u něj doma na Vinohradech v devadesátých letech a některé jeho knihy miluji, takže jsem mu to řekl. Jak si vzpomínám, jednoho dne jsem u nich drze a jednoduše zazvonil, aniž jsem byl dopředu jakkoli ohlášen, a setkali jsme se oba poprvé prostě na schodech činžovního domu, kam kvůli mně vylezl a odkud ke mně shlížel.
Cosi nepřipraveného jsem spontánně řekl a reagoval nezapomenutelnou narážkou na vlastní smrt: „No, málem jste mě už nezastih. Pojďte dál!“
Takhle doma a na volné noze byl již od roku 1963, kdy mu bylo dvaačtyřicet, a byt charakterizovala obří, perfektními knížkami nabitá knihovna. Dělal ji, tuším, sám.
„To jste všechno přečetl?“ Ne, tak jsem se nezeptal, neboť nejsem úplný idiot, ale on tu větu odkudsi s pousmáním vytáhl a prozradil, že občas bytem od návštěv zazní. „Je to přece blbost, podobná otázka,“ dodal. „Jsou to i slovníky a...“
Seznámil mě vzápětí se svou mladou ženou, jinak zdravotní sestrou, a povídali jsme si u stolku chvíli i ve třech. Ano, měl radost, že vlastním některé jeho knihy ze čtyřicátých let a nesu je k podpisu. Básnické sbírky mezi nimi tenkrát nebyly, a když jsem na básničky přece zavedl řeč, vyzdvihl Hocha v modrém (1942) - a připomínám, že film Dívka v modrém, který tu sbírku titulem pouze nepatrně inspiroval, je již z roku 1939, kdy námět Vávrovi poskytl Felix de la Cámara.
O čem jsme si s Thielem povídali? Nejvíc o spisovatelích, nějak to samo do toho sklouzlo, a utkvělo mi, že sám nějak výrazněji ctil Saroyana a Poláčka; hovořil o nich s obrovskou úctou až zbožností.
Byl moc rád, že vůbec přežil válku, a je otázka, nakolik se jeho radost z toho vlastně odrazila na kvalitách jeho následujících literárních děl… Když třeba listuji barevnou básnickou sbírečkou Třesu, třesu z rukávu (1945), jistěže chápu, „je pro děti,“ ale ocitám se v určitých rozpacích ohledně říkanek. Ale bezvadně výtvor ilustroval František Bidlo (*1895), který… 9. května 1945 bohužel zemřel na tyfus, jímž se nakazil v táboře v Terezíně.
Roku 1956 vyšel knižně Thielův překlad Stevensonových veršů Dítě tak samo, je to však jen bibliofilie.
Napsal i hezkou publikaci Jak se dělá kniha (1957), ilustrovanou Františkem Škodou, a nutně musela zastarat, ano, ale neřekl bych, že je politicky jakkoli poplatná době. Není. Na jedné další knize Thiele dokonce spolupracoval s Antonínen Jedličkou (1923-1993) a spolu s malířem Václavem Junkem vytvořili pro Státní nakladatelství dětské knihy publikaci Lokomotova Fu-fu (1950). Thiele je i překvapivým autorem hned dvou komiksů (de facto komiksů), na kterých spolupracoval i s Františkem Rolečkem (1913-2000) Robinson Véna Kuk a Lešek a Pešek na cestách; obě ty dětské knihy vyšly „ještě včas“, a totiž roku 1948.
Cením si i Thielových daleko pozdějších souborů anekdot o různých osobnostech (Úsměvy Jana Masaryka, Jan Werich zblízka, 50 x Vlasta Burian), ale zvlášť mě vždy bavily jeho Anekdoty o spisovatelích (1970). „Příteli Ivo Fenclovi kamarádsky Vladimír Thiele,“ napsal mi na titulní stranu a před kapitoly, které tu mají taky Alexandre Dumas nebo Ernest Hemingway, jemuž se (zarostlý) Thiele fyzicky… snad i trošku podobal.
Aniž bych tuto metodu tvorby měl právo kritizovat, dostala se mi ovšem pak do ruky jiná knížečka humoru, vydaná už před rokem 1948, a došlo mi, kde měl odraznou plochu.
Za války byl Thiele totálně nasazen poblíž Hannoveru, ale utekl odsud a do května 45 se jako truhlář skrýval v nemocnici na Bulovce; taky o tom mi vyprávěl, ale velmi opatrně. Po válce stal se - mimo jiné - redaktorem Nového hlasu (1947-1948), což byl „Ústřední orgán“ Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a mezi roky 1950 a 1958 byl truhlářem v ČKD. Pak nastoupil do Svobodného slova a v letech 1960-1963 byl propagačním textařem. Pracoval i pro rozhlas a například roku 1962 adaptoval Hughesovu pohádku Velrybí domov.
Ale klíč k Thielovi nejsou jeho hry a veršíka a často drobné publikace, nýbrž o generaci starší spisovatel a přítel Edvard Valenta (1901-1978). O jejich vztahu sám Valenta napsal krátký román Trám (1963), na jehož stránkách se autorovo alter ego setká s truhlářem (Thiele), aby každý chytili na jednom konci onen trám, by jej spolu s námahou nesli - a přemýšleli - a my ty myšlenky poznáme.
V té knize na začátku jsou zachyceny i momenty, kdy přišel Thiele - v psychicky kritických devíti letech - o maminku. Ocitl se v evangelickém sirotčinci, vyučil se posléze truhlářem a od roku 1937 přispíval do Lidových novin. V učení byl „na“ Dobříši (1935-1939) a osobně věřím, že opravdu došlo k setkání a rozhovoru s Čapkem, o kterém sám nevyprávěl pouze mně a které vrcholí „slavnou“ velikánovou větou: „A víte, že já si zrovna takhle představuji básníka?“
Že byl citlivý Thiele vedle básnění a psaní i manuálně zručný, je nepochybné, a trám končí těmito slovy. Honza se posadil vedle něho a položil obě dlaně na Bendovo stehno, ale opatrně, měkce. „Víš,“ řekl. „ono to nebude do kamen. To dřevo, víš, ono nebude do sporáčku, ale já ti z toho trámu udělám, víš ty co? Já ti z něho udělám parádní stůl, a taky židli, pěkný stůl a pěknou židli.
A ty napíšeš na tom stole takovou knížku, že lidi zůstanou koukat. „A řekneme si, že jsme se s tím nesli jenom kvůli tomu.“ zasmál se.
Přátelství Vladimíra Thiela a Edvarda Valenty zachycuje trilogie Báchorka admirála Machorka, Krásné léto v Orlím srubu a Jak to všechno dobře dopadlo (1966-1969). Thiele mi o tom řekl, že původně zamýšlel vyprávění jako jedinou knihu, ale bylo v nakladatelství rozhodnuto jinak. Co ilustrátora využili Marcela Steckera (1924-2011) a jeho obrázky mám s tím kouzelným textem neodmyslitelně spjaté.
Doporučuji to dílo! Záměrně působí, jako by vše v dětském věku napsal jeden z Valentových synů, přičemž manželé Thielovi se objevují rovněž vnímáni jeho očima, Thiele co strýc Radim, a to například v kapitole Jak jsme u nás doma věšeli Josefa Čapka. Dodám, že Thiele vskutku podchytil - a zpracoval - část Čapkových (na zeď jistěže rozvěšovaných) grafik, a to do monografie Josef Čapek a kniha (1959). V ještě jiné kapitole líčí syn-Valenta (v knize Machorka) typický průběh návštěvy manželů Thielových na chatě manželů Valentových u Sázavy a vyniká zde zvlášť jistá „rozmarnost“ Valentiny Thielové. Ta chata, dodejme, patřila předtím Otakaru Batličkovi (1895-1942).
Valenta-Machorka působí v trilogii jako naprosto fascinující, zcestovalá, kouzelná a vypravěčsky nadaná figura, přičemž se pointou stává synovo odhalení, že zdánlivě líný a přes den pospávající tatínek tvrdě pracuje v noci. Píše, a to tiše a obyčejnými tužkami. Když jsem psal svou knížku Domek pana Stilburyho, jejíž druhé vydání zrovna chystám, vědomě jsem dikci dětského vypravěče a pojetí otce-spisovatele převzal odsud; i když jinak je má próza zcela autobiografická.
V dětství jsem, jak vzpomínám, vlastně znal jen dvě třetiny trilogie a svazek Krásné léto v Orlím srubu mi unikl. I můj intelektuálně založený otec byl těmi knihami zaujat a s naší rodinou, kde se hodně psalo a četlo, souzněly.
Vladimír Thiele mi chtěl při první návštěvě půjčit nějakou knihu - a vybral Valentův tlustospis Světem pro nic za nic. Byl to svého času Baťa, kdo Valentovi umožnil a zaplatil, nu, takřka cestu kolem světa, a on ji pak i literárně zpracoval a zachytil, a to nezapomenutelným, řekl bych až halliburtonským způsobem. Ale prvořadě tu je vylíčena Amerika, takže mezi roky 1948 a 1989 jako by ta kniha už neexistovala.
Na přátelství pánů Thiela a Valenty byl bohužel nějaký škraloup, ale nemá smysl ho tady připomínat, řekl bych, a životní Thielův styl mě jako kluka každopádně fascinoval. Skutečně jsem v mládí uvěřil, že není nic hezčího než ani nevycházet z bytu, nemuset do práce a psát. Podobně Thiele zobrazuje Valentu, ale žil tak sám. Máte-li náhodou co říct, je dobré kuklit se a minimálně občas tvořit, zvlášť je-li to kuklení do nějaké míry ošetřováno vaší milující rodinou.
Při poslední návštěvě u Thielů byl už na lůžku a setkal jsem se prvně s jeho nejmladším synem, kterému toužil předat… aspoň nějaké zkušenosti, s čímž se, jak mi došlo, potýkáme každý. Letos v únoru by mu bylo, jak řečeno, pětadevadesát.

Báchorky Admirála Machorky - anotace, info o knize, novinky | Databáze knih
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0355 s