ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 14.4.2026, svátek má
Vincenc
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Angličtinářkou na Západočeské univerzitěKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisDvousetletý Gustave MoreauTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyMilovník knih v roli kataIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Mezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z Evropy
Co kdo napsal během století o grafiku Váchalovi
11.03.2026 Ivo Fencl Výtvarné umění
Hana Klínková - alias editorka nové české antologie Čtení o Josefu Váchalovi - deklaruje hned jejím úvodem, že sem vybrala texty vrhající se především na Váchala-literáta. Ne grafika. Jako spisovatel vlastně není doceněn, zvíme, a ostatně i edice Čtení, ve které kniha vychází, mluví o literátech… a tak už analyzovala například i Danta Alighieriho a Boženu Němcovou.
Ale problém se tady vyvrbí! Ryze literárněvědné recenze na Váchalovy knihy totiž v podstatě (a možná i právem) neexistují a my se na stránkách antologie opakovaně setkáváme - navzdory editorčině deklaraci - spíš s pohledy kritiky výtvarné, a to jak vstřícnými, tak občas i negujícími.
Svazek obsáhl všechny podstatné reflexe Váchalových knih za sto jeden rok (1910-2011) a prvním, kdo si na tomhle poli hrál a kdo si Váchala všiml, byl pohádkář Miloš Marten (1883-1917).
Poznal grafika roku 1909, když jím byl osobně navštíven, a do časopisu Moderní revue z 8. ledna 1910 díky tomu mohl zapsat: „Archaický je ráz Vidění sedmera dnů a planet, těchto stran vrytých do dřeva tvrdou, těžkou, a přece rytmickou gotikou a proložených ilustracemi, které jsou příbuzny symbolizacím Williama Blakea. Působí tímže exotickým kouzlem jako některé Váchalovy věty, překvapující intenzitou svého obrazu.“
Rok poté zaplatil Marten Josefu Váchalovi (1884-1969) za dva metr vysoké sloupky, které grafik vyřezal jako součást jeho knihovny, a zdálo by se, že mohli zůstat výbornými přáteli, ale malíř měl tendenci se ostřeji vymezovat, ba hádat a roku 1913 se také proti Martenovi (vlastním jménem Šebestovi) z jakýchsi „cvičných“ důvodů postavil…
Proti Moderní revue nikoli, ale to mu bylo houby platné a už tam mnoho dalších zastánců nenalezl. Avšak od začátku let devadesátých se prokazatelně znal s jejím spoluzakladatelem Arnoštem Procházkou (1869-1925) a jen bylo zřejmé, že jsou specifické světy jich dvou od sebe nesmírně vzdáleny. V únoru 1913 Arnošt Procházka Váchala přesto ve svém časopise aspoň stručně pochválil.
Už předposledního prosince 1911 si vzal grafika zevrubněji do pera i S. K. Neumann (1875-1947) na stránkách Lidových novin, přičemž obratně vyšel z dlouhého dopisu, který mu Mistr o sobě napsal na Neumannovu výzvu. Následně si Neumann dokonce objednal u Váchala pár exlibris. Ta vznikla, nicméně… Výtvarník z nějakého důvodu popletl Neumannovy iniciály, takže na prvním návrhu nebylo vyryto S. K. N, ale K. S. N.
Mínil tím Váchal snad zkratku slov „komunista Kostka Neumann“? Kdo ví: Sám Neumann se ale ohradil v tom smyslu, že jde o fatální „chybu v erbu“.
Druhé exlibris měla být podle jeho přání japonerie, když však výsledek uviděl, přímočaře Váchalovi navrhl, aby ho zničil. Soudil, že se Mistr tak moc „nutil“ do japonskosti, až to vedlo ke katastrofě. A pak a konečně… S. K. Neumanna uspokojilo až třetí exlibris s motivem Buddhy. Stýkali se jen do roku 1913 a z roku 1912 pochází Neumannem uchystané vydání Flaubertovy cestopisné knihy, ve které má Váchal umístěnu čtveřici obrázků. „Na milost vzatých,“ řeklo by se.
Byly to časy, kdy Váchala ani vzdáleně neobestíral pozdější kult, a nutno si uvědomit, že byl neznámým a navíc samorostlým autodidaktem. Roku 1912 o něm ale hezky psal i pozdější brigádní generál Rudolf Medek (1890-1940), budoucí příslušník Legií v Rusku. To ještě byl učitelem a s Váchalem se seznámil díky malířově vinohradské múze Kláře Přibilové.
Asi udělal dobře a Váchal téhož roku ilustroval Medkovi jeho první básnickou sbírku Půlnoc bohů. Spřátelili se a nikdy nedošlo k roztržce, dál se potkávali v Praze a zdravívali se, jak si Váchal opakovaně poznamenává v deníku. Rudolf Medek však už od rytce, zdá se, nikdy nic nepotřeboval.
Opakem vlídného přístupu těch mužů je chování profesionála, jímž byl talentovaný výtvarník František Kobliha (1877-1962), božím přičiněním či dopuštěním Váchalův bezprostřední soused v Kladské ulici na Vinohradech. Byl to až Váchal, kdo se tam přistěhoval druhý v květnu 1910, a zprvu se zdálo, že budou výtvarníci na stejné lodi a spolu vycházet. Ostatně vycházeli: jako lidé. Ne však jako umělci… a roku 1922 napsal Kobliha do už zmíněné Moderní revue grafika Váchala nikterak nešetřící text. „Kreslí jen lidské larvy s pitomým, tupým, vyjeveným výrazem,“ čteme tu. „Chybí mu i základní znalost anatomie a vůbec tvůrčí schopnost tvárně zmoci myšlenku.“
Koblihovi Váchal nesedl. Jeho tvorbu vnímal jako „chaos nesmyslných linií“ a různé tehdejší grafikovy cykly mu trapně splývaly. A co ještě mu došlo? Že ty cykly rozlišuje jen díky jejich názvům.
Kobliha je skutečně nelítostný a přísný asi až přehnaně. Získal pocit, že Váchal především miluje „velká slova, tak tajuplně znějící“ a je okouzlen víc těmi slovy než tím, co má chápat za nimi. „Buddhismus plete se spiritismem, satanismus se sadismem,“ přehání Kobliha ve svém takřka dehonestujícím článku a panu Váchalovi ke cti slouží, že se vypořádal s podobným hodnocením lopotné práce ryze s humorem.
Ostatně… Jiní pak už psali pozitivněji a Koblihův výlev zčásti zastřely texty Jana Konůpka, Bedřicha Beneše Buchlovana či Jiřího Karáska ze Lvovic.
Ten se, pravda, snížil k Váchalovi pouze jedinou glosou na samém sklonku života (1948); v naší antologii ta glosa zabírá stránky 102-104. „Konečné slovo o umění Josefa Váchala ještě nepadlo,“ míní prozřetelně Karásek. „Příští doba se ještě ráda vrátí k jeho sugestivním knihám. Ještě budou prohlíženy s obdivem.“
Tady nelze než podotknout, že měl „lvovický“ Karásek ve sbírce hodně „Váchalů“ a že tam zůstávají dodnes, kdy je tenhle konvolut v Památníku národního písemnictví. Mimo jiné se jedná o velkoformátové dřevoryty z třicátých let.
Karásek tedy viděl do budoucnosti, ale sotva tušil, jak bude zlá; a jak naše kniha dokládá a vlastně spíš nedokládá, mezi roky 1949 až 1966… jako by Josefa Váchala vůbec nebylo. Zcela zmizel a jistý revival si nepatrně užil teprve v posledních třech letech života.
Knížka Hany Klínkové zpřehledňuje materiál jeho děl tříděním do více částí, přičemž první končí už rokem 1913. Druhá zabírá léta 1919-1948 a závěrečné tři díly shrnuly početné reflexe zveřejňované až po sametovém převratu a do roku 2012. Psali zde Vladislav Zadrobílek, Vladimír Sůva, Pavel Kosatík, Josef Kroutvor, Milan Nakonečný, Jan Lukeš, Viktor Šlajchrt, Martin Putna, Jiří Olič, Vladimír Just, Marie Rakušanová… a mnozí další.
Zajímavý je už i oddíl třetí, mapující onen malý pokus o revival, ohraničený daty 1967 a 1987 a netýkající se pouze zdejší kotliny, protože roku 1987 referoval o Váchalovi i emigrant Ivan Diviš (1984-1999), a to v časopise Fragment.
Už z roku 1981 je pak text Ondřeje Neffa ze stran 213-215 v jeho komentářích k české literární fantastice Něco je jinak (v naší publikaci na stranách 144 a 145). „Nechal se opájet klasickou fantastikou z první poloviny devatenáctého století a nasycen jejím duchem v přítmí své tiskařské dílny podnikal proti soudobé civilizaci prudké výpady…“
Značnou zásluhu na objevování Váchala má i právnička Marie Bajerová (1902-1993), autorka prvního Váchalova životopisu, kam zapracovala cenné informace získané z rozhovorů. Často ho navštěvovala v druhé polovině šedesátých let ve Studeňanech u Jičína a vytvořila první podstatný soupis jeho děl. Ve Zprávě spolku českých bibliofilů z roku 1984, jejíž zkrácenou verzi naše kniha přejímá, vzpomíná doktorka Bajerová, že viděla Váchalovo dílo prvně roku 1959 v Kašperských Horách, když navštívila Šumavské muzeum, a fascinovala ji Šumava umírající a romantická, z jejíhož textu zvěděla, že Váchal „utíkal k laskavějším strašidlům od bezcitných lidí“.
Pod vlivem mnohobarevných dřevorytů mu napsala. On jí dlouze odpověděl, ale zprvu zmatečně. Ale psali si dál a… srozumitelněji. Napsala jí také jeho družka Anna Macková a konečně přišlo pozvání k návštěvě. Marie Bajerová to ještě upřesňuje:
„Jezdívala jsem dávno do jedné podkrkonošské chalupy své přítelkyně-Jičíňanky, do Újezdce pod Bradlecem… a do Studeňan je to odtamtud asi dvě hodiny cesty.“
Snad je na místě říct, že byl Váchal knihomol, a přivezl do Studeňan z Prahy asi jeden tisíc tři sta knih, a to už po důkladné redukci pražské knihovny. Jak měl zaznamenáno, dalších sedm tisíc knih pak ve studeňanském azylu přečetl… Měl je většinou v podkroví a perfektně se mezi nimi vyznal.
Zjara 1965 stanula před Váchalem Marie Bajerová poprvé. Zbývaly mu čtyři roky života a paradoxně jí pomohlo, že nebyla ani sběratelkou, ani historičkou umění. Macková i Váchal se totiž podobných báli.
Poprvé spolu seděli na lavičce pod oknem, povídali si několik hodin a ona dodává: „Bývala jsem tam pak častou a upřímně vítanou návštěvnicí až do konce jejich života.“
Kniha O Josefu Váchalovi jí bohužel vyšla teprve roku 1991, čehož se naštěstí ještě dožila, a přítomný v ní soupis jeho literárních prací se od té doby ještě rozšířil, takže Hana Klínková dochází v závěrečné bibliografii až k číslu zhruba tak vysokému, jako je počet dní v roce.
Čtení o Josefu Váchalovi. Antologii uspořádala a úvod napsala Hana Klínková. Překlady dvou německých textů Veronika Dudková. Jako 24. svazek edice Antologie vydal Institut pro studium literatury. Praha 2025. 384 stran.
Svazek obsáhl všechny podstatné reflexe Váchalových knih za sto jeden rok (1910-2011) a prvním, kdo si na tomhle poli hrál a kdo si Váchala všiml, byl pohádkář Miloš Marten (1883-1917).
Poznal grafika roku 1909, když jím byl osobně navštíven, a do časopisu Moderní revue z 8. ledna 1910 díky tomu mohl zapsat: „Archaický je ráz Vidění sedmera dnů a planet, těchto stran vrytých do dřeva tvrdou, těžkou, a přece rytmickou gotikou a proložených ilustracemi, které jsou příbuzny symbolizacím Williama Blakea. Působí tímže exotickým kouzlem jako některé Váchalovy věty, překvapující intenzitou svého obrazu.“
Rok poté zaplatil Marten Josefu Váchalovi (1884-1969) za dva metr vysoké sloupky, které grafik vyřezal jako součást jeho knihovny, a zdálo by se, že mohli zůstat výbornými přáteli, ale malíř měl tendenci se ostřeji vymezovat, ba hádat a roku 1913 se také proti Martenovi (vlastním jménem Šebestovi) z jakýchsi „cvičných“ důvodů postavil…
Proti Moderní revue nikoli, ale to mu bylo houby platné a už tam mnoho dalších zastánců nenalezl. Avšak od začátku let devadesátých se prokazatelně znal s jejím spoluzakladatelem Arnoštem Procházkou (1869-1925) a jen bylo zřejmé, že jsou specifické světy jich dvou od sebe nesmírně vzdáleny. V únoru 1913 Arnošt Procházka Váchala přesto ve svém časopise aspoň stručně pochválil.
Už předposledního prosince 1911 si vzal grafika zevrubněji do pera i S. K. Neumann (1875-1947) na stránkách Lidových novin, přičemž obratně vyšel z dlouhého dopisu, který mu Mistr o sobě napsal na Neumannovu výzvu. Následně si Neumann dokonce objednal u Váchala pár exlibris. Ta vznikla, nicméně… Výtvarník z nějakého důvodu popletl Neumannovy iniciály, takže na prvním návrhu nebylo vyryto S. K. N, ale K. S. N.
Mínil tím Váchal snad zkratku slov „komunista Kostka Neumann“? Kdo ví: Sám Neumann se ale ohradil v tom smyslu, že jde o fatální „chybu v erbu“.
Druhé exlibris měla být podle jeho přání japonerie, když však výsledek uviděl, přímočaře Váchalovi navrhl, aby ho zničil. Soudil, že se Mistr tak moc „nutil“ do japonskosti, až to vedlo ke katastrofě. A pak a konečně… S. K. Neumanna uspokojilo až třetí exlibris s motivem Buddhy. Stýkali se jen do roku 1913 a z roku 1912 pochází Neumannem uchystané vydání Flaubertovy cestopisné knihy, ve které má Váchal umístěnu čtveřici obrázků. „Na milost vzatých,“ řeklo by se.
Byly to časy, kdy Váchala ani vzdáleně neobestíral pozdější kult, a nutno si uvědomit, že byl neznámým a navíc samorostlým autodidaktem. Roku 1912 o něm ale hezky psal i pozdější brigádní generál Rudolf Medek (1890-1940), budoucí příslušník Legií v Rusku. To ještě byl učitelem a s Váchalem se seznámil díky malířově vinohradské múze Kláře Přibilové.
Asi udělal dobře a Váchal téhož roku ilustroval Medkovi jeho první básnickou sbírku Půlnoc bohů. Spřátelili se a nikdy nedošlo k roztržce, dál se potkávali v Praze a zdravívali se, jak si Váchal opakovaně poznamenává v deníku. Rudolf Medek však už od rytce, zdá se, nikdy nic nepotřeboval.
Opakem vlídného přístupu těch mužů je chování profesionála, jímž byl talentovaný výtvarník František Kobliha (1877-1962), božím přičiněním či dopuštěním Váchalův bezprostřední soused v Kladské ulici na Vinohradech. Byl to až Váchal, kdo se tam přistěhoval druhý v květnu 1910, a zprvu se zdálo, že budou výtvarníci na stejné lodi a spolu vycházet. Ostatně vycházeli: jako lidé. Ne však jako umělci… a roku 1922 napsal Kobliha do už zmíněné Moderní revue grafika Váchala nikterak nešetřící text. „Kreslí jen lidské larvy s pitomým, tupým, vyjeveným výrazem,“ čteme tu. „Chybí mu i základní znalost anatomie a vůbec tvůrčí schopnost tvárně zmoci myšlenku.“
Koblihovi Váchal nesedl. Jeho tvorbu vnímal jako „chaos nesmyslných linií“ a různé tehdejší grafikovy cykly mu trapně splývaly. A co ještě mu došlo? Že ty cykly rozlišuje jen díky jejich názvům.
Kobliha je skutečně nelítostný a přísný asi až přehnaně. Získal pocit, že Váchal především miluje „velká slova, tak tajuplně znějící“ a je okouzlen víc těmi slovy než tím, co má chápat za nimi. „Buddhismus plete se spiritismem, satanismus se sadismem,“ přehání Kobliha ve svém takřka dehonestujícím článku a panu Váchalovi ke cti slouží, že se vypořádal s podobným hodnocením lopotné práce ryze s humorem.
Ostatně… Jiní pak už psali pozitivněji a Koblihův výlev zčásti zastřely texty Jana Konůpka, Bedřicha Beneše Buchlovana či Jiřího Karáska ze Lvovic.
Ten se, pravda, snížil k Váchalovi pouze jedinou glosou na samém sklonku života (1948); v naší antologii ta glosa zabírá stránky 102-104. „Konečné slovo o umění Josefa Váchala ještě nepadlo,“ míní prozřetelně Karásek. „Příští doba se ještě ráda vrátí k jeho sugestivním knihám. Ještě budou prohlíženy s obdivem.“
Tady nelze než podotknout, že měl „lvovický“ Karásek ve sbírce hodně „Váchalů“ a že tam zůstávají dodnes, kdy je tenhle konvolut v Památníku národního písemnictví. Mimo jiné se jedná o velkoformátové dřevoryty z třicátých let.
Karásek tedy viděl do budoucnosti, ale sotva tušil, jak bude zlá; a jak naše kniha dokládá a vlastně spíš nedokládá, mezi roky 1949 až 1966… jako by Josefa Váchala vůbec nebylo. Zcela zmizel a jistý revival si nepatrně užil teprve v posledních třech letech života.
Knížka Hany Klínkové zpřehledňuje materiál jeho děl tříděním do více částí, přičemž první končí už rokem 1913. Druhá zabírá léta 1919-1948 a závěrečné tři díly shrnuly početné reflexe zveřejňované až po sametovém převratu a do roku 2012. Psali zde Vladislav Zadrobílek, Vladimír Sůva, Pavel Kosatík, Josef Kroutvor, Milan Nakonečný, Jan Lukeš, Viktor Šlajchrt, Martin Putna, Jiří Olič, Vladimír Just, Marie Rakušanová… a mnozí další.
Zajímavý je už i oddíl třetí, mapující onen malý pokus o revival, ohraničený daty 1967 a 1987 a netýkající se pouze zdejší kotliny, protože roku 1987 referoval o Váchalovi i emigrant Ivan Diviš (1984-1999), a to v časopise Fragment.
Už z roku 1981 je pak text Ondřeje Neffa ze stran 213-215 v jeho komentářích k české literární fantastice Něco je jinak (v naší publikaci na stranách 144 a 145). „Nechal se opájet klasickou fantastikou z první poloviny devatenáctého století a nasycen jejím duchem v přítmí své tiskařské dílny podnikal proti soudobé civilizaci prudké výpady…“
Značnou zásluhu na objevování Váchala má i právnička Marie Bajerová (1902-1993), autorka prvního Váchalova životopisu, kam zapracovala cenné informace získané z rozhovorů. Často ho navštěvovala v druhé polovině šedesátých let ve Studeňanech u Jičína a vytvořila první podstatný soupis jeho děl. Ve Zprávě spolku českých bibliofilů z roku 1984, jejíž zkrácenou verzi naše kniha přejímá, vzpomíná doktorka Bajerová, že viděla Váchalovo dílo prvně roku 1959 v Kašperských Horách, když navštívila Šumavské muzeum, a fascinovala ji Šumava umírající a romantická, z jejíhož textu zvěděla, že Váchal „utíkal k laskavějším strašidlům od bezcitných lidí“.
Pod vlivem mnohobarevných dřevorytů mu napsala. On jí dlouze odpověděl, ale zprvu zmatečně. Ale psali si dál a… srozumitelněji. Napsala jí také jeho družka Anna Macková a konečně přišlo pozvání k návštěvě. Marie Bajerová to ještě upřesňuje:
„Jezdívala jsem dávno do jedné podkrkonošské chalupy své přítelkyně-Jičíňanky, do Újezdce pod Bradlecem… a do Studeňan je to odtamtud asi dvě hodiny cesty.“
Snad je na místě říct, že byl Váchal knihomol, a přivezl do Studeňan z Prahy asi jeden tisíc tři sta knih, a to už po důkladné redukci pražské knihovny. Jak měl zaznamenáno, dalších sedm tisíc knih pak ve studeňanském azylu přečetl… Měl je většinou v podkroví a perfektně se mezi nimi vyznal.
Zjara 1965 stanula před Váchalem Marie Bajerová poprvé. Zbývaly mu čtyři roky života a paradoxně jí pomohlo, že nebyla ani sběratelkou, ani historičkou umění. Macková i Váchal se totiž podobných báli.
Poprvé spolu seděli na lavičce pod oknem, povídali si několik hodin a ona dodává: „Bývala jsem tam pak častou a upřímně vítanou návštěvnicí až do konce jejich života.“
Kniha O Josefu Váchalovi jí bohužel vyšla teprve roku 1991, čehož se naštěstí ještě dožila, a přítomný v ní soupis jeho literárních prací se od té doby ještě rozšířil, takže Hana Klínková dochází v závěrečné bibliografii až k číslu zhruba tak vysokému, jako je počet dní v roce.
Čtení o Josefu Váchalovi. Antologii uspořádala a úvod napsala Hana Klínková. Překlady dvou německých textů Veronika Dudková. Jako 24. svazek edice Antologie vydal Institut pro studium literatury. Praha 2025. 384 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Výtvarné umění
Dvousetletý Gustave Moreau
Fialovou kachnu se šesti si nedáte
Adršpašské skály mají novou tvář, mapu od Elišky Soffer Podzimek
Disney podle Dona Rosy
Poutník mezi příběhy = Věnceslav Černý
Jak si doma vytvořit Kokořín, Křivoklát a Kašperk
Čas vystřihovánek zkouší Albatros vrátit
Karty Lemurie vás přenesou do pohádky a zasní vás
První řádná monografie o Václavu Junkovi 50 let po jeho smrti
Karty Léčivé srdce jsou elegantní souhrou obrázků a textu
Miluj svůj život 2026: Nástěnný kalendář Lucie Ernestové
Pralidé Zdeňka Buriana v jediné knize
Ariana dává starému nábytku novou tvář i život: Každý z nich má svůj příběh
Když se láska k umění setká s řemeslem. Pokochejte se úžasným redesignem nábytku
Odvaha a empatie, tři stateční muži
Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa Borna
Karty Královny Slunce jsou čisté a zářivé
V hlavní roli citron: Cyberlemon válcuje cybertruck. Kde ho spatříte?
Robert Vano v Tančícím domě pobavil historkou o hrobce, zve i na výstavu
Další články v rubrice Výtvarné umění
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.