ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 17.4.2026, svátek má
Rudolf
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisMilovník knih v roli kataDvousetletý Gustave MoreauOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Marně vzpomínám na ZoruNámořník z domu s cimbuřímMezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z Evropy
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
16.03.2026 Ivo Fencl Literatura
Byl to Škvorecký, kdo uvedl do češtiny překlad výrazu harrasment, harašení. Je to všeobjímající pojem a spadají sem činy od stalkingu ve filmu Osudová přitažlivost na straně jedné po vzdechy dnešních mladých, že došli újmy, když se na ně v metru díval pes déle než vteřinu. Hrdina Iva Fencla se motá po celé škále. Zatímco z perspektivy A je nevinen a jen ignoruje měšťácké konvence, z perspektivy B jest hoden odstřelu co stalker.
Román vznikl podle skutečnosti, autor však jí implantoval pár provokativních nepravd, a to včetně té, že se na poště smělo při třídění dopisů „hulit“… Užasnete-li taky nad ostatní zobrazenou svobodou, připomeňte si, že se děj odehrává v divokých 90. letech, kdy kina promítala i dopoledne a možné bylo cokoli. „Milujete-li a není odezvy a vy chcete zůstat navzdory tomu autentičtí, vždy máte problém hodný Werthera,“ řekl Noam Chomsky, jehož Fencl oddaně cituje. A co říká Fencl sám?
První verzi románu Haraš jsem napsal v polovině 90. let a nabídl ji Miloši Urbanovi v Argu, když jsem tam neohlášen vpadl a vystoupal takřka do podkroví. Takřka pak vydali knihu u Hynků v Celetné, a to díky spisovateli Jiřímu Navrátilovi; ale nakladatelství zaniklo. Jirka mi, jak vzpomínám, udělil jen dvě rady; jinak mu text seděl. Abych změnil konec (Ivana původně zemřela) a abych vyškrtl pošetilou erotickou sekvenci. Obojí jsem splnil. A femme fatale jménem Ivana? Už ji asi čtvrt století nemiluji, pokud tedy vím, ale tehdy jsem psal v extázi a dodnes platí, že já a text jedno jsme. A zde jsou dva úryvky: hrdina musí postupně na kobereček k šéfovi a ještě vyššímu šéfovi, což připomíná „přebíjení se“ moudrých školních radů ve hře Vyšetřování ztráty třídní knihy.
„Vážně?“
„Nevím, jak jste to dokázal, ale obhajovala vás. Že prý už dáte Ivaně pokoj."
Díval jsem se na něj s respektem a on jako k jiné věci prohodil: „Všechno se dá domluvit.“ Vybavila se mi oslnivá jeho autorita v létě, kdy jsme vespolek žvanili u vytrčeného pásu. A já si řekl: „Krutibrko.“ Tenkrát se mě poprvé dotkla láska k Ivaně, to TEHDY se to semlelo. Tenkrát, když Larus ještě bájil… a Haraš byl zalezlý. Slunce pálilo na temena a pošta strnula v tichu a lenošila. Díval jsem se na šéfa při vzpomínce dojatě a S IVANEM JE JEDNA RUKA, vzpomněl jsem. TI DVA SPOLU, KRUCI, DRŽÍ. Kujóni. Nebo se mýlím i v tom?
„Posaďte se konečně, Lorenci, a poslouchejte mě, než poběžíte,“ řekl a ťukal červenou tužkou do desky stolu. „Přece víte, kde je vaše pracoviště. Ne?“
Přitakal jsem.
„Je to snad v kartaci? Nebo je to někde na pytlovkovým oddělení? V Balíkárně? U jezírka Loch Ness? S výjimkou služebního STYKU tam nemáte co pohledávat. Jasan?“
Přikývl jsem.
„Tady jsme na poště, Lorenci. Rozumíte? Nejsme ve Skotsku. Zatím. Na poště jsme a ne někde v redakci Rodokapsu, kam, jak vím, píšete. Chápu, že jste kolektiv, ale vocaď pocaď . Vlakovka a kartace, v tom je rozdíl. Ivančino OBTĚŽOVÁNÍ je kvalifikovatelné jako porušení pracovní kázně.“
S úlevou jsem postřehl, že se ke mně snaží být co nejvlídnější. Nemělo by smysl ho zabíjet. A nakonec, ano, se pousmál a udělal Paula Newmana: „Vždyť jsme chlapi, ne? Copak si na Ivanu nemůžete počkat někde mimo poštu?“ Blbec.
Ale byla teprve polovina devadesátek, nejinak to berte. „Až půjde z práce? A má, myslím, dvě děti. Čím myslíte? Tady tím?“ Odmlčel se. „Ivan mi o tom říkal. Znáte lidi, ne? Zvlášť na poště. Jsou všude stejní, i v tom Íránu, ale tady se zvláště a specielně všecko roznese a vyslepičí. Ženský udělají z komára velblouda a vy jste jí říkal, že JE S KŘÍŽOVKOU V PRÁCI SMĚŠNÁ. I jiné málo košer věci. Hrubě jste ji urážel. Vymyslela si to? Můžete mi k tomu něco říct?"
Nadechl jsem se. „Chtěl jsem jí na začátku jenom půjčit knížku. Izrael v kostce. Anebo jsem ji potkal na překládce, a když mi neodpovídala, tak jsem s ní setrvačně došel do kartace. Rozumíte mi? Já jsem neuvažoval, CO JE OKOLO MĚ ZROVNA ZA MÍSTNOST, a víte, proč já o tom neuvažoval? OKOLO BYLA ONA."
Řekl: „Do kartace už nepáchnete.“
„Leda služebně.“
„Tak to rád slyším.“ Zaváhal. „Vždyť jsme chlapi. Ne?“ To už byla trochu mantra. Díval se na mě až otcovsky. „Jste mlád. Jinak mám o vás nejlepší reference.“
Ale tyhle reference… Nejsou irelevantní? napadlo mě - a vybavilo se mi, že do konce socialismu pracovalo u vlakové pošty i pár schopných estébáků. Jistěže s převratem neodešli. Ne. Fast nebyl jedním z nich. Ale na některé ty informátory jsem byl během let upozorněn.
Ale selanka nepřišla. Podezíravě si mě měřil. „Tak vy jí prý lepíte na skříňku zebry."
„Ale vždycky je sloupne."
Představil jsem si notně vyjeveného Ivana po návratu z inkriminované šatny, jak oslovuje v kartaci choť, oděnou jako obvykle do módně pruhovaného trika: „Proč máš na skříňce zase už pruhovanýho pakoně? Snad aby ti Lorence připomínal?"
Stalo se někdy něco podobného? Pochybuji, ale každopádně jsem snil naplno. Jako vždycky. Jako Edgar Rice Burroughs. Třeba mě Ivana tajně miluje a brání se tomu přílivu v sobě a nechce, aby jí onu lásku zebra na plechu připomínala, i pokaždé zebru sedře „až na kost“. Tedy plech.
„Vnímáte vůbec?“ pokračoval mezitím imponující ředitel.
Zahajloval jsem. „Ano.“
„A píšete jí prý vzkazy na úřední seznamy! Ú-ŘED-NÍ!" Strčil mi k nosu slova skutečně mnou načmáraná kdysi v noci v poštovním vlaku. „Vidíte?“ řekl a já se na oba řádky díval nevěřícně a jako na cosi prastarého, co už je passé, a nechápal, jak Ivana mohla něco podobného tomu Dark Vaderovi odevzdat. Nu, stalo se. Je zlobilka. To má asi od synů. Chytila to jako nemoc z povolání maminky. Díval jsem se na papírek a viděl text víc než zřetelně a znovu ho po sobě četl a „jasně, jest to nejinak“.
Stylizoval jsem před časem jakousi výzvu ve stylu Foglarova Bohouše z Bratrstva Kočičí pracky a byla to očividná parodie a perzifláž. Na první pohled. I na druhý. I na třetí. Řekl jsem: „Ale to není ode mě. To napsal Daniil Charms.“ A díval jsem se na ten lakmusový papírek extrémně nostalgicky. Nepsal to Charms, nepsal to Chlebniklov a nepsal to ani Rasputin. Stálo tam: „Heleďte se, vy dva. Nestěžujte si na mě, jo? Já s tím mám pak problémy."
„Psal jste to Ivaně a Ivanovi?“
„Jo. Psal. A s tím Charmsem, to byl žert. Charms je argentinský spisovatel. Autor Bábelské knihovny. Ne. Babylónské."
„Aha. Četl jsem - náhodou - vaši povídku o Ivaně v časopise Mladý svět a prý taky píšete do novin. Předpokládám, že byste se s náma soudil, ne? S Českou poštou.“
Spravedlivé nebe. Tak to mě dorazilo. Otevíral už jsem překvapeně ústa, abych souzení popřel, ale říďa mě čím dál méně prahl pouštět k lizu a slovu. Řekl: „Už vidím ty palcové titulky: Sexuální harašení na hlavní poště. A podobně. Máte zapotřebí takovou publicitu a propagandu? Navíc… V Americe by vás za tohle dávno zkrouhli a víte přece, jak se to teď má s jejich prezidentem Billem Clintonem, když si to nechal dělat od té Moniky Levinské."
Přikývl jsem a řekl: „Ivana mě jako žena, musím to tady i před vaší partnerkou vyklopit, nezajímá. Jsem gay. A někdo už musel v České republice zaharašit, aby taky v naší zemi přijali kloudné zákony, a tak jsem vzal úkol na svá bedra.“
„Ale už toho necháte."
Co nejpokorněji jsem přikývl. „Po týhle lekci. Máte tu teplo. Nechám toho. A když teď ještě čeká dítě."
„Co? Ona čeká dítě?" Vstal. „Dobrá. Věřím vám. Působíte seriózně. To sako… Vy jste se na naši schůzku připravil dobře, co?“ Usmál se. „A i jinak mám na vás jen ty nejlepší reference a na manžele Čubrovy zrovna tak. Do píči, to jste si to spolu nemohli vyříkat někde v klidu klubu Bonaventura v Domě hrůzy? Kurva, Lorenci, něco vám poradím.“ Odmlčel se.
„Jsem jedno ucho, jak se říká v amerických filmech,“ přerušil jsem ticho. „Dáte nabídku, která se neodmítá?“
,,Ne, ale radu. Radu do kostela. Najděte si už ve třiceti konečně ženušku. Neradši Rusku. Nejradši letušku. Jste mladej… a tak dál. Co bych kupříkladu já dal za to, kdyby mi bylo tolik, co vám. Tak si to přeberte. Tak si to propánakrále uvědomte." Podal mi ruku a uštědřil herdu. Hromherdu do zad. Hnula mi žlučí tak, až jsem se před jeho mlčenlivou sekretářkou-svědkyní našeho dialogu zastyděl. A co jsem řekl v nebi pošty naposled? „Děkuju. Dodal jste mi sebevědomí, soudruhu, a věřím, že mi dodáte i nějaké ulité prachy.“
Co k dílu dodat? Snad jen, že má mottem následující tři výroky: Muž dlouhé obléhání vnímá jako pokořující, ženě se přičte ke slávě (Stendhal). Pro čas, který jsi jí věnoval, je tvá růže důležitá (Exupéry). Nejvíc je hluchý, kdo nechce slyšet (Anglické přísloví).
- Na koberečku
„Vážně?“
„Nevím, jak jste to dokázal, ale obhajovala vás. Že prý už dáte Ivaně pokoj."
Díval jsem se na něj s respektem a on jako k jiné věci prohodil: „Všechno se dá domluvit.“ Vybavila se mi oslnivá jeho autorita v létě, kdy jsme vespolek žvanili u vytrčeného pásu. A já si řekl: „Krutibrko.“ Tenkrát se mě poprvé dotkla láska k Ivaně, to TEHDY se to semlelo. Tenkrát, když Larus ještě bájil… a Haraš byl zalezlý. Slunce pálilo na temena a pošta strnula v tichu a lenošila. Díval jsem se na šéfa při vzpomínce dojatě a S IVANEM JE JEDNA RUKA, vzpomněl jsem. TI DVA SPOLU, KRUCI, DRŽÍ. Kujóni. Nebo se mýlím i v tom?
„Posaďte se konečně, Lorenci, a poslouchejte mě, než poběžíte,“ řekl a ťukal červenou tužkou do desky stolu. „Přece víte, kde je vaše pracoviště. Ne?“
Přitakal jsem.
„Je to snad v kartaci? Nebo je to někde na pytlovkovým oddělení? V Balíkárně? U jezírka Loch Ness? S výjimkou služebního STYKU tam nemáte co pohledávat. Jasan?“
Přikývl jsem.
„Tady jsme na poště, Lorenci. Rozumíte? Nejsme ve Skotsku. Zatím. Na poště jsme a ne někde v redakci Rodokapsu, kam, jak vím, píšete. Chápu, že jste kolektiv, ale vocaď pocaď . Vlakovka a kartace, v tom je rozdíl. Ivančino OBTĚŽOVÁNÍ je kvalifikovatelné jako porušení pracovní kázně.“
S úlevou jsem postřehl, že se ke mně snaží být co nejvlídnější. Nemělo by smysl ho zabíjet. A nakonec, ano, se pousmál a udělal Paula Newmana: „Vždyť jsme chlapi, ne? Copak si na Ivanu nemůžete počkat někde mimo poštu?“ Blbec.
Ale byla teprve polovina devadesátek, nejinak to berte. „Až půjde z práce? A má, myslím, dvě děti. Čím myslíte? Tady tím?“ Odmlčel se. „Ivan mi o tom říkal. Znáte lidi, ne? Zvlášť na poště. Jsou všude stejní, i v tom Íránu, ale tady se zvláště a specielně všecko roznese a vyslepičí. Ženský udělají z komára velblouda a vy jste jí říkal, že JE S KŘÍŽOVKOU V PRÁCI SMĚŠNÁ. I jiné málo košer věci. Hrubě jste ji urážel. Vymyslela si to? Můžete mi k tomu něco říct?"
Nadechl jsem se. „Chtěl jsem jí na začátku jenom půjčit knížku. Izrael v kostce. Anebo jsem ji potkal na překládce, a když mi neodpovídala, tak jsem s ní setrvačně došel do kartace. Rozumíte mi? Já jsem neuvažoval, CO JE OKOLO MĚ ZROVNA ZA MÍSTNOST, a víte, proč já o tom neuvažoval? OKOLO BYLA ONA."
Řekl: „Do kartace už nepáchnete.“
„Leda služebně.“
„Tak to rád slyším.“ Zaváhal. „Vždyť jsme chlapi. Ne?“ To už byla trochu mantra. Díval se na mě až otcovsky. „Jste mlád. Jinak mám o vás nejlepší reference.“
Ale tyhle reference… Nejsou irelevantní? napadlo mě - a vybavilo se mi, že do konce socialismu pracovalo u vlakové pošty i pár schopných estébáků. Jistěže s převratem neodešli. Ne. Fast nebyl jedním z nich. Ale na některé ty informátory jsem byl během let upozorněn.
- Sexuální harašení v Čechách
Ale selanka nepřišla. Podezíravě si mě měřil. „Tak vy jí prý lepíte na skříňku zebry."
„Ale vždycky je sloupne."
Představil jsem si notně vyjeveného Ivana po návratu z inkriminované šatny, jak oslovuje v kartaci choť, oděnou jako obvykle do módně pruhovaného trika: „Proč máš na skříňce zase už pruhovanýho pakoně? Snad aby ti Lorence připomínal?"
Stalo se někdy něco podobného? Pochybuji, ale každopádně jsem snil naplno. Jako vždycky. Jako Edgar Rice Burroughs. Třeba mě Ivana tajně miluje a brání se tomu přílivu v sobě a nechce, aby jí onu lásku zebra na plechu připomínala, i pokaždé zebru sedře „až na kost“. Tedy plech.
„Vnímáte vůbec?“ pokračoval mezitím imponující ředitel.
Zahajloval jsem. „Ano.“
„A píšete jí prý vzkazy na úřední seznamy! Ú-ŘED-NÍ!" Strčil mi k nosu slova skutečně mnou načmáraná kdysi v noci v poštovním vlaku. „Vidíte?“ řekl a já se na oba řádky díval nevěřícně a jako na cosi prastarého, co už je passé, a nechápal, jak Ivana mohla něco podobného tomu Dark Vaderovi odevzdat. Nu, stalo se. Je zlobilka. To má asi od synů. Chytila to jako nemoc z povolání maminky. Díval jsem se na papírek a viděl text víc než zřetelně a znovu ho po sobě četl a „jasně, jest to nejinak“.
Stylizoval jsem před časem jakousi výzvu ve stylu Foglarova Bohouše z Bratrstva Kočičí pracky a byla to očividná parodie a perzifláž. Na první pohled. I na druhý. I na třetí. Řekl jsem: „Ale to není ode mě. To napsal Daniil Charms.“ A díval jsem se na ten lakmusový papírek extrémně nostalgicky. Nepsal to Charms, nepsal to Chlebniklov a nepsal to ani Rasputin. Stálo tam: „Heleďte se, vy dva. Nestěžujte si na mě, jo? Já s tím mám pak problémy."
„Psal jste to Ivaně a Ivanovi?“
„Jo. Psal. A s tím Charmsem, to byl žert. Charms je argentinský spisovatel. Autor Bábelské knihovny. Ne. Babylónské."
„Aha. Četl jsem - náhodou - vaši povídku o Ivaně v časopise Mladý svět a prý taky píšete do novin. Předpokládám, že byste se s náma soudil, ne? S Českou poštou.“
Spravedlivé nebe. Tak to mě dorazilo. Otevíral už jsem překvapeně ústa, abych souzení popřel, ale říďa mě čím dál méně prahl pouštět k lizu a slovu. Řekl: „Už vidím ty palcové titulky: Sexuální harašení na hlavní poště. A podobně. Máte zapotřebí takovou publicitu a propagandu? Navíc… V Americe by vás za tohle dávno zkrouhli a víte přece, jak se to teď má s jejich prezidentem Billem Clintonem, když si to nechal dělat od té Moniky Levinské."
Přikývl jsem a řekl: „Ivana mě jako žena, musím to tady i před vaší partnerkou vyklopit, nezajímá. Jsem gay. A někdo už musel v České republice zaharašit, aby taky v naší zemi přijali kloudné zákony, a tak jsem vzal úkol na svá bedra.“
„Ale už toho necháte."
Co nejpokorněji jsem přikývl. „Po týhle lekci. Máte tu teplo. Nechám toho. A když teď ještě čeká dítě."
„Co? Ona čeká dítě?" Vstal. „Dobrá. Věřím vám. Působíte seriózně. To sako… Vy jste se na naši schůzku připravil dobře, co?“ Usmál se. „A i jinak mám na vás jen ty nejlepší reference a na manžele Čubrovy zrovna tak. Do píči, to jste si to spolu nemohli vyříkat někde v klidu klubu Bonaventura v Domě hrůzy? Kurva, Lorenci, něco vám poradím.“ Odmlčel se.
„Jsem jedno ucho, jak se říká v amerických filmech,“ přerušil jsem ticho. „Dáte nabídku, která se neodmítá?“
,,Ne, ale radu. Radu do kostela. Najděte si už ve třiceti konečně ženušku. Neradši Rusku. Nejradši letušku. Jste mladej… a tak dál. Co bych kupříkladu já dal za to, kdyby mi bylo tolik, co vám. Tak si to přeberte. Tak si to propánakrále uvědomte." Podal mi ruku a uštědřil herdu. Hromherdu do zad. Hnula mi žlučí tak, až jsem se před jeho mlčenlivou sekretářkou-svědkyní našeho dialogu zastyděl. A co jsem řekl v nebi pošty naposled? „Děkuju. Dodal jste mi sebevědomí, soudruhu, a věřím, že mi dodáte i nějaké ulité prachy.“
Co k dílu dodat? Snad jen, že má mottem následující tři výroky: Muž dlouhé obléhání vnímá jako pokořující, ženě se přičte ke slávě (Stendhal). Pro čas, který jsi jí věnoval, je tvá růže důležitá (Exupéry). Nejvíc je hluchý, kdo nechce slyšet (Anglické přísloví).
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Griša - světlo a stíny
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.