Když Katka začínala s drogami, byla devadesátá léta v plném proudu. Drogy byly symbolem revolty a svobody, o jejich devastačních účincích se vědělo mnohem méně než dnes. Katka do nich „spadla“ v citlivém věku, kdy se formuje identita. Pro Terezku byla situace jiná. Od útlého dětství pro ni slovo „matka“ neznamenalo bezpečí, ale varování. To, co u Katky byla zvědavost, byla u Terezy pravděpodobně hluboká vnitřní bariéra a strach z opakování historie.

Často se mluví o tom, že za selháním dětí stojí rodina. U Bradáčových to ale neplatí tak jednoduše. Katčina matka poskytla své dceři zázemí, které nestačilo. O dvacet let později však stejné zázemí – tentokrát pro vnučku, kde se zdá vazba slabší – zafungovalo dokonale. Babička pravděpodobně do výchovy Terezy vložila veškerou svou bolestnou zkušenost a ostražitost, kterou u Katky ještě nemohla mít.

Příběh Terezy je silným argumentem pro zastánce teorie, že prostředí a výchova mohou přebít i tu nejhorší genetickou výbavu. Přestože se Tereza narodila se závislostí a musela o svůj život bojovat od prvního nadechnutí, dokázala se od osudu své biologické matky odstřihnout. „Je to symbol naděje. Ukazuje nám, že nikdo není předem odsouzen k neúspěchu jen kvůli tomu, kdo ho přivedl na svět.“

Zatímco Katka zůstává uvězněna v nekonečném cyklu pražských ulic, Tereza v lednu 2026 oslavila osmnáctiny jako dospělá, samostatná žena. Její „vítězství“ není v ničem bombastickém – spočívá v tom, že je obyčejné. Že studuje, má své zájmy a dokázala uzavřít kapitolu, která ji mohla zničit dřív, než vůbec začala.