ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 17.4.2026, svátek má
Rudolf
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisMilovník knih v roli kataDvousetletý Gustave MoreauOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Marně vzpomínám na ZoruNámořník z domu s cimbuřímMezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z Evropy
Jak jsem se měl před půlstoletím
09.04.2026 Ivo Fencl Próza
Když mi bylo deset roků, což je zatrolených 52 let, začala zlatá éra. Obecně nikoli, ale mně soukromě. Na Husáka jsme v kuchyni u babičky extrémně nadávali a tátu normalizace válcovala, ale taky prodal barák a zahradu v Rokycanech a rodiče se chystali koupit si první auto. Vytipován žlutý wartburg, a to kombík; v dalších letech jsem uvnitř projel vlast, anebo částečně, a dál jsme se nedostali. Ne že bych někdy do osmnácti řídil, ale vozili jsme se vzadu a blbli tam s mou mladší sestrou Evou.
Byly to časy, kdy stačilo děcku jako já málo a kdy mě brali až slavnostně do Strahovské knihovny, například, anebo Národního a Náprstkova muzea, kde mi táta ukazoval bumerangy a tsantsy (vysušené a zmenšené lidské hlavy).
Rodiče se přátelili s více rodinami, včetně té psychologa Vojáčka, a rovněž s manželi Klepsovými a sestra a já jsme se skamarádili s jejich dcerkami. Klepsovi měli chalupu na vsi a on byl šikula a zručně rekonstruoval, i absovovali jsme exkurzi a mě nejvíc zaujal trezor. Tkvěl v bytelné zdi. Pan Klepsa totiž předělal chlívy či stáje na pokoje a zazdil úzké „kravní“ okénko na sousední louku, ale nezradil okno totálně, jen zvenčí, uvnitř usadil na díru pěkná dvířka a urodil se hluboký, fascinující mě sejf. Co tam měli, to ovšem netuším.
I jinak se nám na chalupě líbilo a na podlaze budoucího dětského pokoje měly holčičky, jak si živě vybavuji, volně ložené Větrníky z osmašedesátého s Troskovým, Novákovým (jedná se o výborného malíře Miloše Nováka) a Hrnčířovým (ten upravil původní verzi) Kapitánem Nemem.
Byly to pro naši rodinu tak okouzlující návštěvy u přičinlivých lidí, až jsme vymysleli tajný výlet, abychom je překvapili „přepadovou“, což je vždycky zbytečné riziko a představitelnější v éře ještě před mobilními telefony. Rodiče vše naplánovali ve spojení s lehce výchovnou pěší túrou. Ujeli jsme část vzdálenosti vlakem a dál se vydali po svých okolo Zelené Hory a po zelené značce. Byl květen 1974 a i sestře utajen cíl mise a blížící se kamarádky. Cílová vesnice se jmenuje Kotouň a jako správná čtyřčlenná rodina jsme se fotografovali pomalu u každých božích muk a kostelů či kapliček, ačkoli naši nás nikdy nenechali ani pokřtít, ale možná právě z toho důvodu, a rovněž jsme se fotografovali u cedulí typu „skládka materiálu zakázána“. Až cestou táta jen tak ležérně zašel pro vuřty do vsi, ale to bylo naivní, krám i hospoda měli zavřeno; nicméně mi tenkrát stačilo, že jsem během podobně báječného výletu narazil na dvojici běloskvoucích křemenů a pár stejně bílých, obřích píchavek. Píchavky byly poživatelné a křemeny jsem chtěl domů zrovna tak, ale rodiče mě přinutily je rozflákat a nesl jsem si jen kousek. Je pobavující, že se nám během toho dopoledne povedlo zabloudit, ačkoli jsme si trasu dopředu obkreslili z mapy, ale doptali jsme se a kterási panímáma nám vysvětlila, že do Kotouně došlapeme „pořád podle lesa“; a táta a má o dva roky mladší sestra zašli pro vodu ke studánce a maminka zatím připravila ešusy a já co největší kupu paliva. Dali jsme si jen polívku a většina topiva zbyla.
U Klepsů nebyl doma nikdo, ale soused mínil, že přijedou asi za hodinu. Bavili jsme se s Evou na houpačce a nikdo se neobjevoval, takže jsem přede dveře verandy pečlivě vyryl do prsti své a sestřino jméno, zatímco rodiče psali vzkaz na papír. Schválně jsme jim zvenčí zabarikádovali dveře a mířili k nádraží, a když mě Klepsa příště viděl, to jsme tam přijeli na houby, tak byl nakrklý, a když jsem se divil, řekl, že jsem neprovedl pěknou věc a on měl přede dveřmi zasetou trávu, kterou jsem mu „devastačně“ rozryl. Ve stejné době jsme začali budovat garáž.
Utkvělo mi, jak jsem kvůli jejím základům sbíral kameny i na skládce za městečkem, a připadalo nám úplně samozřejmé, že se hodně prací provádělo svépomocí. Soused-architekt Pospíšil stvořil plán a osobně jsem zbudoval efektní model z lega. Tvrdil, že se „hodí“. S otcem jsme v těch časech rovněž pilně odlévali betonové obrubníky a formu na ně nám kdosi taktéž půjčil. Vzpomínám, že byla tenkrát z Rokycan přivezena na náš pozemek i celá králíkárna po babičce, ačkoli bez králíků. Na kulatinách jsme ji dosunuli až do zadního rohu zahrady a koupili jsme trámy a dva druhy písku a náklaďák dodal do tetiny stodoly na sousedním pozemku padesát pytlů cementu a vápna i výklopná vrata se závažími, heraklit a bednu šroubů anebo vlnitý eternit a sud dehtu. Inženýr Pospíšil tu stavbu osobně vyměřil a vzpomínám, jak jsem začal ještě před tím aktem svévolně hloubit motykou základy. Byl jsem šťasten, makal s nadšením, ale ďouru musel zaházet a vysvětleno jelimánovi bylo, že nepůjde o jámu pod podlahou, anebo nějaký krecht, ale o celkem útlé zákopy pod budoucími zdmi z bílých tvárnic, jichž jsme objednali tři sta čtyřicet.
Nad plochou zahrady napjaty provázky a pod provázky pískem vysypány linie, abych měl jasno, kde smím dělat krtka, a kopali jsme do osmdesáti centimetrů, což bylo zbytečné, a šířka výkopů stanovena na centimetrů čtyřicet. Ten rok jsme mívali vyučování často od deseti dopoledne a ty dni zazvonil spolužák Vašek Chýlek a kousek mi vždycky pomohl odkopat. Bavilo mě to velice a krumpáč a lopata byly, jak si vzpomínám, zbrusu nové. Až do čtyřiceti centimetrů ležela černozem, ta se vozila na kompost, a v dubnu 1975 jsme auto konečně koupili, na jeho žluť nikdy nezapomenu. Jen sedadla potažena černobíle. Navíc disponovala koženkou. Auta tenkrát bývala nabita popelníky, zamlouvalo se mi, že máme bezdušové pneumatiky, a fascinovaly mě žlábky pro prsty na volantu. Tachometr končil u stopadesátky, což se mi zdálo dost, a maminka si dělala zkoušku a skutečně pak občas jezdila, než jednou vyletěla ze zatáčky a byla ráda, že se nikomu nic nestalo, a už za to nesedla. Psali, že bude ten Wartburg v záběhu do dvou tisíc kilometrů, a než jsme měli garáž „v suchu“, parkovali jsme u souseda ve stodole, kam jsme vjížděli z druhé strany bloku; a když mi bylo jedenáct a slavil jsem tyto narozeniny (16. dubna 1975), odbylo se to dárkem v podobě plastových modelů dopravních značek. A nanukovým dortem a košíkem čokolád a banánů a pomerančů, což tenkrát nebylo běžné, a červenobílou merunou, ale především jsem dostal knihu - a byl absolutně spokojen. Zvlášť kniha se mi zamlouvala. Byla to - kilo vážící - encyklopedie Od Agamy po žraloka, kterou přeložil doktor Obrtel z anglického originálu The Children´s Animal World Encyclopedia in colour (1968), a jako štěně jsem byl natolik nepraktický, že jsem ji prahl přelouskat od A do Z, což jsem nakonec nezvládl. Ale dostal jsem se docela daleko. Touha poznávat a číst u mě bohužel lehce převažovala nad schopností cele vstřebat, ale je to báječná a jistěže apolitická, dnes už legendární kniha, má jeden tisíc barevných obrázků a vyšla tenkrát rodiče na 130 korun, což bylo dost. Jak naivně jsem se domníval, že jsou uvnitř zvířata naprosto všechna, a obálku českého dělal Aleš Krejča a znovu je užita (asi bez ptaní) roku 2015 i jako obálka knihy Miroslava Fišmeistera Od agamy po Zuzanu.
Tato encyklopedie zvířat už prokazatelně zastarala, ale za prolistování stojí:
A ještě ke garáži. Vždycky někde čtu, jak Ladislav Smoljak osobně stavěl, anebo že prý museli pro doktora Františka Janečka „dřít“ na stavbě jeho baráku krásná partnerka i sám Michal David, no, ale tenkrát to bylo běžnější, základy jsme betonovali poté, co nám soused Suchý půjčil míchačku, a maminka, jinak středoškolská profesorka, do té míchačky pokaždé naházela osmnáct lopat písku a tři cementu, aby přilila vodu, a schválně mi řekněte, kolik byste té vody dali.
Otec pak najel pod míchačku s kolečkem a lil beton do základů. Šťouchal ho různě a sypal do něj štěrk a já tam spouštěl své milované šutry a povinností bylo je umýt, nesměly být od hlíny. S hlavní stavbou nám pak pomohli jiní a otec byl koneckonců spíš intelektuál a doktor filozofie, i když za normalizace vyhozený z práce, takže se vyučil i pekařem; a zlatí rodiče prahli po tom, aby měli tu garáž dlouhou a s výklenkem vzadu a snili, že si koupíme obytný přívěs, na což nikdy nedošlo, a jen když jsme chtěli meruňky z Moravy a jeli tam, a to první rok úplně naslepo, půjčili jsme si přívěs nákladní. A tatínek vymyslel, že bude za garáží a pod jejími dvoukřídlými okny (jsou z nějaké bouračky) jednoduchá lavice-trám na dvou zbylých tvárnicích, a ten trám chtěl nalakovat a ještě předtím ohoblovat, tak jsem na něj obkročmo sedl a hobloval a tátovi se to líbilo a tvrdil, že bych byl „truhlář jako fík“, což zalichotí, ale přání bylo otcem otcovy myšlenky.
I jiné mám vzpomínky na - padesát let starý - svět maloměsta, kde jsme zůstávali zašití a celkem nekonfliktní, a kdybych se tam vrátil teď, trpěl bych. Tenkrát jste ale neuvažovali o „jinak“, takže jsem uhranutě louskal Tři mušketýry a Verna a Stevensona a Běhounka a Součka a Vojtěcha Steklače a většinu věcí bral, jak přicházely; ale kdyby se otec nedohodl s mladším bráchou Jiřím na prodeji toho baráku po babičce a té zahrady, auto bychom si pořídili později, anebo vůbec ne, a byl bych pomalu dospělý a nezažil ani zdaleka tolik raných výletů, jelikož vlakem bychom jezdili sotva, a tím, že bych ta putování nezažil, bych byl někdo trochu jiný.
Rodiče se přátelili s více rodinami, včetně té psychologa Vojáčka, a rovněž s manželi Klepsovými a sestra a já jsme se skamarádili s jejich dcerkami. Klepsovi měli chalupu na vsi a on byl šikula a zručně rekonstruoval, i absovovali jsme exkurzi a mě nejvíc zaujal trezor. Tkvěl v bytelné zdi. Pan Klepsa totiž předělal chlívy či stáje na pokoje a zazdil úzké „kravní“ okénko na sousední louku, ale nezradil okno totálně, jen zvenčí, uvnitř usadil na díru pěkná dvířka a urodil se hluboký, fascinující mě sejf. Co tam měli, to ovšem netuším.
I jinak se nám na chalupě líbilo a na podlaze budoucího dětského pokoje měly holčičky, jak si živě vybavuji, volně ložené Větrníky z osmašedesátého s Troskovým, Novákovým (jedná se o výborného malíře Miloše Nováka) a Hrnčířovým (ten upravil původní verzi) Kapitánem Nemem.
Byly to pro naši rodinu tak okouzlující návštěvy u přičinlivých lidí, až jsme vymysleli tajný výlet, abychom je překvapili „přepadovou“, což je vždycky zbytečné riziko a představitelnější v éře ještě před mobilními telefony. Rodiče vše naplánovali ve spojení s lehce výchovnou pěší túrou. Ujeli jsme část vzdálenosti vlakem a dál se vydali po svých okolo Zelené Hory a po zelené značce. Byl květen 1974 a i sestře utajen cíl mise a blížící se kamarádky. Cílová vesnice se jmenuje Kotouň a jako správná čtyřčlenná rodina jsme se fotografovali pomalu u každých božích muk a kostelů či kapliček, ačkoli naši nás nikdy nenechali ani pokřtít, ale možná právě z toho důvodu, a rovněž jsme se fotografovali u cedulí typu „skládka materiálu zakázána“. Až cestou táta jen tak ležérně zašel pro vuřty do vsi, ale to bylo naivní, krám i hospoda měli zavřeno; nicméně mi tenkrát stačilo, že jsem během podobně báječného výletu narazil na dvojici běloskvoucích křemenů a pár stejně bílých, obřích píchavek. Píchavky byly poživatelné a křemeny jsem chtěl domů zrovna tak, ale rodiče mě přinutily je rozflákat a nesl jsem si jen kousek. Je pobavující, že se nám během toho dopoledne povedlo zabloudit, ačkoli jsme si trasu dopředu obkreslili z mapy, ale doptali jsme se a kterási panímáma nám vysvětlila, že do Kotouně došlapeme „pořád podle lesa“; a táta a má o dva roky mladší sestra zašli pro vodu ke studánce a maminka zatím připravila ešusy a já co největší kupu paliva. Dali jsme si jen polívku a většina topiva zbyla.
U Klepsů nebyl doma nikdo, ale soused mínil, že přijedou asi za hodinu. Bavili jsme se s Evou na houpačce a nikdo se neobjevoval, takže jsem přede dveře verandy pečlivě vyryl do prsti své a sestřino jméno, zatímco rodiče psali vzkaz na papír. Schválně jsme jim zvenčí zabarikádovali dveře a mířili k nádraží, a když mě Klepsa příště viděl, to jsme tam přijeli na houby, tak byl nakrklý, a když jsem se divil, řekl, že jsem neprovedl pěknou věc a on měl přede dveřmi zasetou trávu, kterou jsem mu „devastačně“ rozryl. Ve stejné době jsme začali budovat garáž.
Utkvělo mi, jak jsem kvůli jejím základům sbíral kameny i na skládce za městečkem, a připadalo nám úplně samozřejmé, že se hodně prací provádělo svépomocí. Soused-architekt Pospíšil stvořil plán a osobně jsem zbudoval efektní model z lega. Tvrdil, že se „hodí“. S otcem jsme v těch časech rovněž pilně odlévali betonové obrubníky a formu na ně nám kdosi taktéž půjčil. Vzpomínám, že byla tenkrát z Rokycan přivezena na náš pozemek i celá králíkárna po babičce, ačkoli bez králíků. Na kulatinách jsme ji dosunuli až do zadního rohu zahrady a koupili jsme trámy a dva druhy písku a náklaďák dodal do tetiny stodoly na sousedním pozemku padesát pytlů cementu a vápna i výklopná vrata se závažími, heraklit a bednu šroubů anebo vlnitý eternit a sud dehtu. Inženýr Pospíšil tu stavbu osobně vyměřil a vzpomínám, jak jsem začal ještě před tím aktem svévolně hloubit motykou základy. Byl jsem šťasten, makal s nadšením, ale ďouru musel zaházet a vysvětleno jelimánovi bylo, že nepůjde o jámu pod podlahou, anebo nějaký krecht, ale o celkem útlé zákopy pod budoucími zdmi z bílých tvárnic, jichž jsme objednali tři sta čtyřicet.
Nad plochou zahrady napjaty provázky a pod provázky pískem vysypány linie, abych měl jasno, kde smím dělat krtka, a kopali jsme do osmdesáti centimetrů, což bylo zbytečné, a šířka výkopů stanovena na centimetrů čtyřicet. Ten rok jsme mívali vyučování často od deseti dopoledne a ty dni zazvonil spolužák Vašek Chýlek a kousek mi vždycky pomohl odkopat. Bavilo mě to velice a krumpáč a lopata byly, jak si vzpomínám, zbrusu nové. Až do čtyřiceti centimetrů ležela černozem, ta se vozila na kompost, a v dubnu 1975 jsme auto konečně koupili, na jeho žluť nikdy nezapomenu. Jen sedadla potažena černobíle. Navíc disponovala koženkou. Auta tenkrát bývala nabita popelníky, zamlouvalo se mi, že máme bezdušové pneumatiky, a fascinovaly mě žlábky pro prsty na volantu. Tachometr končil u stopadesátky, což se mi zdálo dost, a maminka si dělala zkoušku a skutečně pak občas jezdila, než jednou vyletěla ze zatáčky a byla ráda, že se nikomu nic nestalo, a už za to nesedla. Psali, že bude ten Wartburg v záběhu do dvou tisíc kilometrů, a než jsme měli garáž „v suchu“, parkovali jsme u souseda ve stodole, kam jsme vjížděli z druhé strany bloku; a když mi bylo jedenáct a slavil jsem tyto narozeniny (16. dubna 1975), odbylo se to dárkem v podobě plastových modelů dopravních značek. A nanukovým dortem a košíkem čokolád a banánů a pomerančů, což tenkrát nebylo běžné, a červenobílou merunou, ale především jsem dostal knihu - a byl absolutně spokojen. Zvlášť kniha se mi zamlouvala. Byla to - kilo vážící - encyklopedie Od Agamy po žraloka, kterou přeložil doktor Obrtel z anglického originálu The Children´s Animal World Encyclopedia in colour (1968), a jako štěně jsem byl natolik nepraktický, že jsem ji prahl přelouskat od A do Z, což jsem nakonec nezvládl. Ale dostal jsem se docela daleko. Touha poznávat a číst u mě bohužel lehce převažovala nad schopností cele vstřebat, ale je to báječná a jistěže apolitická, dnes už legendární kniha, má jeden tisíc barevných obrázků a vyšla tenkrát rodiče na 130 korun, což bylo dost. Jak naivně jsem se domníval, že jsou uvnitř zvířata naprosto všechna, a obálku českého dělal Aleš Krejča a znovu je užita (asi bez ptaní) roku 2015 i jako obálka knihy Miroslava Fišmeistera Od agamy po Zuzanu.
Tato encyklopedie zvířat už prokazatelně zastarala, ale za prolistování stojí:
A ještě ke garáži. Vždycky někde čtu, jak Ladislav Smoljak osobně stavěl, anebo že prý museli pro doktora Františka Janečka „dřít“ na stavbě jeho baráku krásná partnerka i sám Michal David, no, ale tenkrát to bylo běžnější, základy jsme betonovali poté, co nám soused Suchý půjčil míchačku, a maminka, jinak středoškolská profesorka, do té míchačky pokaždé naházela osmnáct lopat písku a tři cementu, aby přilila vodu, a schválně mi řekněte, kolik byste té vody dali.
Otec pak najel pod míchačku s kolečkem a lil beton do základů. Šťouchal ho různě a sypal do něj štěrk a já tam spouštěl své milované šutry a povinností bylo je umýt, nesměly být od hlíny. S hlavní stavbou nám pak pomohli jiní a otec byl koneckonců spíš intelektuál a doktor filozofie, i když za normalizace vyhozený z práce, takže se vyučil i pekařem; a zlatí rodiče prahli po tom, aby měli tu garáž dlouhou a s výklenkem vzadu a snili, že si koupíme obytný přívěs, na což nikdy nedošlo, a jen když jsme chtěli meruňky z Moravy a jeli tam, a to první rok úplně naslepo, půjčili jsme si přívěs nákladní. A tatínek vymyslel, že bude za garáží a pod jejími dvoukřídlými okny (jsou z nějaké bouračky) jednoduchá lavice-trám na dvou zbylých tvárnicích, a ten trám chtěl nalakovat a ještě předtím ohoblovat, tak jsem na něj obkročmo sedl a hobloval a tátovi se to líbilo a tvrdil, že bych byl „truhlář jako fík“, což zalichotí, ale přání bylo otcem otcovy myšlenky.
I jiné mám vzpomínky na - padesát let starý - svět maloměsta, kde jsme zůstávali zašití a celkem nekonfliktní, a kdybych se tam vrátil teď, trpěl bych. Tenkrát jste ale neuvažovali o „jinak“, takže jsem uhranutě louskal Tři mušketýry a Verna a Stevensona a Běhounka a Součka a Vojtěcha Steklače a většinu věcí bral, jak přicházely; ale kdyby se otec nedohodl s mladším bráchou Jiřím na prodeji toho baráku po babičce a té zahrady, auto bychom si pořídili později, anebo vůbec ne, a byl bych pomalu dospělý a nezažil ani zdaleka tolik raných výletů, jelikož vlakem bychom jezdili sotva, a tím, že bych ta putování nezažil, bych byl někdo trochu jiný.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
V zajetí Amygdaly
Upíchni tam plavovlásku!!!
Hypochondr
V dětství jsme řádili
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Dedukce z Poea v normálním životě
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.