ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 18.8.2026, svátek má
Helena
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Znojmo podle Moniky FrecerovéOsvědčené verše z pradávné MateřídouškyDětská, ale nedětinská hrubínologieSta let by se dožil Fidel CastroCo mi přineslo červencové čtení? A jedna společná otázkaBásník HalasJohnu Dicksonu Carrovi by bylo 120 letKdo byl Frank HellerProdaná nevěsta pod širým nebem na zámku Liteň120 let od narození kouzelníka RawsonaMajor Zeman a zavražděná
Dnes jsem jel autem do servisu a zpátky autobusem. A to vám povím — bus byl plný. Co plný? Přeplněný. Nadupaný. Narvaný k prasknutí.
A k tomu vedro. Co vedro? Dusno. Nedalo se dýchat. Vzduch se dal krájet na plátky, na kostičky, ba dokonce na nudličky.
Kdo si mohl sednout, sedl si. Já stál v tlačenici, držel se něčeho — sám nevím čeho. Na mě se nalepila babka s košíkem a ječela, abych jí neslisoval čerstvá vejce. Něčí pes se mi zakousl do nohavice, a ne a ne pustit. Kopnout jsem ho nemohl. Druhá noha stála mezi tyčí a babčinými vejci. Ta se na mě dívala vražedně, neodvažoval jsem se pohnout.
A v tom to přišlo.
V břiše se cosi pohnulo. Začalo to kručet. Kroutit se. Bublat.
A já najednou cítil… jak to putuje. Bralo to střevní serpentiny hopem. V tu chvíli mi bylo jasné: k večeři jsem měl olomoucké syrečky — a on se z nich zrodil.
Pšouk.
S hrůzou jsem vnímal jeho jízdu. Zavlnil se, poskočil a už se dral do tlustého střeva. Šmankote, pomyslel jsem si. Nesmí ven! Sevřel jsem broskvičky, co to šlo. Tlačil proti osudu. Zůstaň uvnitř, modlil jsem se.
Jenže řidič náhle zabrzdil… já povolil… …a pšouk se svezl jak po skluzavce a ven se vydal pomalu, vláčně, téměř namyšleně.
Byl to ten zrádný tichý pšouk. Takový, co se line a line a nemá konce. Hned se začal rozprostírat po busu jako páv svá péra a drze lezl každému pod nos. To vám byl puch. Úúú.
Šmarjá! Co teď? Zalekl jsem se a cítil, jak mi zrudl obličej. Pot mi polil celé tělo, měl jsem pocit, že mi v něm chodidla čvachtají.
Cestující začali nadávat, zakrývali si nosy, některým se dělalo zle. Všichni se točili mým směrem. Dostal jsem strach. Honem jsem si zmáčkl nos a nenápadně ukázal prstem na babču s vejci.
Babka to zmerčila a nenechala si to líbit. Její pohled sjel na tlustého dědka před ní a hned spustila: „Vy čuňáku, co jste to udělal? Že vás hanba nefackuje!“
„Za co? Copak jsem udělal, milostivá? Prd jsem udělal!“ rozčílil se dědek.
„No právě! Prd, vy čuně!“ hudrovala babka.
Tlustý dědek vykřikl: „Já to nebyl!“ a pohrozil holí.
„Jó, kdo to má vydržet, to je smrad jak z tchoře,“ mínila mladá žena.
Vzadu se ozval rozčílený hlas muže: „Někdo tu veze kyselý zelí, fuj!“ a na jeho čele se rýsovaly hluboké vrásky hněvu.
„Prdlajs, někdo si uprdl,“ volala babka s vejci a obhajovala se: „Já to nebyla, to tenhle nebo támhleten,“ ukázala prstem na tlustého dědka a na mě.
„No dovolte, já bych si nikdy nic takového nedovolil,“ lhal jsem a kroutil hlavou, abych byl věrohodný.
To už se pšouk rozlehl po celém autobuse a provlnil se jako úhoř až k řidiči.
Ten zařval: „Kterej dobytek se tady posral?!“
„Zastavte, zastavte prosím!“ volali cestující jeden přes druhého. „To se nedá vydržet.“
Řidič zastavil a otevřel dveře. Lidé se hrnuli ven, lamentovali, rozhazovali rukama a obviňovali se mezi sebou.
Mladá arogantní žena s nafouklými rty prohlásila: „Lidé jsou čím dál tím víc asociální!“ a odkráčela.
Babka se na mě kysele podívala a pravila: „Raději pojedu vlakem než v tomhle smraďáku,“ a kolébavým krokem se vydala k vlakovému nádraží.
Ke mně žádný vlak nejede, a tak jsem nakonec zůstal v autobuse s řidičem sám. Ten větral. Marně. Po chvíli se naštval a jel s otevřenými dveřmi.
Během jízdy se mi začaly honit hlavou myšlenky o pšouku.
Jeden pšouk přiměl k úprku padesát lidí z autobusu. Takových čtyři sta pšouků by vyhnalo dvacet tisíc pěšáků. To by se už dalo považovat za taktickou zbraň.
Dokonce mě napadlo, jestli by se to nedalo nahlásit jako patent. Vždyť takový pšouk by se dal dobře zpeněžit. Ještě o tom popřemýšlím. Ale až doma. Ne dnes. Možná zítra. Nebo prostě někdy jindy. Až se mi bude chtít.
Když jsem vystoupil, měl jsem pocit, že pšouk jde za mnou jako pes na provázku. Odháněl jsem ho rukou, ale držel se. Když jsem vešel do aleje, kličkoval jsem mezi stromy, obíhal je a doufal, že se na některém stromu uchytí nebo oběsí. Nedal se — pořád jsem ho cítil za sebou.
Doma jsem hned zamířil do sprchy. Sundával jsem oblečení a když jsem svlékl trenýrky, vidím — pšouk se na nich podepsal táhlým hnědým podpisem. Mrzáku, pomyslel jsem si.
V ložnici jsem otevřel okno, vklouzl do postýlky a zazíval. Nadechnu se a… To snad není pravda. Nadzdvihl jsem peřinu a ucítil ho. Byl tam!
Všiváku, však já ti ukážu, pomyslel jsem si a nenápadně jsem peřinu omotal kolem těla. Natáhl jsem ruku pro masku proti apnoe, nasadil si ji, zapnul přístroj a počítal ovečky…
A k tomu vedro. Co vedro? Dusno. Nedalo se dýchat. Vzduch se dal krájet na plátky, na kostičky, ba dokonce na nudličky.
Kdo si mohl sednout, sedl si. Já stál v tlačenici, držel se něčeho — sám nevím čeho. Na mě se nalepila babka s košíkem a ječela, abych jí neslisoval čerstvá vejce. Něčí pes se mi zakousl do nohavice, a ne a ne pustit. Kopnout jsem ho nemohl. Druhá noha stála mezi tyčí a babčinými vejci. Ta se na mě dívala vražedně, neodvažoval jsem se pohnout.
A v tom to přišlo.
V břiše se cosi pohnulo. Začalo to kručet. Kroutit se. Bublat.
A já najednou cítil… jak to putuje. Bralo to střevní serpentiny hopem. V tu chvíli mi bylo jasné: k večeři jsem měl olomoucké syrečky — a on se z nich zrodil.
Pšouk.
S hrůzou jsem vnímal jeho jízdu. Zavlnil se, poskočil a už se dral do tlustého střeva. Šmankote, pomyslel jsem si. Nesmí ven! Sevřel jsem broskvičky, co to šlo. Tlačil proti osudu. Zůstaň uvnitř, modlil jsem se.
Jenže řidič náhle zabrzdil… já povolil… …a pšouk se svezl jak po skluzavce a ven se vydal pomalu, vláčně, téměř namyšleně.
Byl to ten zrádný tichý pšouk. Takový, co se line a line a nemá konce. Hned se začal rozprostírat po busu jako páv svá péra a drze lezl každému pod nos. To vám byl puch. Úúú.
Šmarjá! Co teď? Zalekl jsem se a cítil, jak mi zrudl obličej. Pot mi polil celé tělo, měl jsem pocit, že mi v něm chodidla čvachtají.
Cestující začali nadávat, zakrývali si nosy, některým se dělalo zle. Všichni se točili mým směrem. Dostal jsem strach. Honem jsem si zmáčkl nos a nenápadně ukázal prstem na babču s vejci.
Babka to zmerčila a nenechala si to líbit. Její pohled sjel na tlustého dědka před ní a hned spustila: „Vy čuňáku, co jste to udělal? Že vás hanba nefackuje!“
„Za co? Copak jsem udělal, milostivá? Prd jsem udělal!“ rozčílil se dědek.
„No právě! Prd, vy čuně!“ hudrovala babka.
Tlustý dědek vykřikl: „Já to nebyl!“ a pohrozil holí.
„Jó, kdo to má vydržet, to je smrad jak z tchoře,“ mínila mladá žena.
Vzadu se ozval rozčílený hlas muže: „Někdo tu veze kyselý zelí, fuj!“ a na jeho čele se rýsovaly hluboké vrásky hněvu.
„Prdlajs, někdo si uprdl,“ volala babka s vejci a obhajovala se: „Já to nebyla, to tenhle nebo támhleten,“ ukázala prstem na tlustého dědka a na mě.
„No dovolte, já bych si nikdy nic takového nedovolil,“ lhal jsem a kroutil hlavou, abych byl věrohodný.
To už se pšouk rozlehl po celém autobuse a provlnil se jako úhoř až k řidiči.
Ten zařval: „Kterej dobytek se tady posral?!“
„Zastavte, zastavte prosím!“ volali cestující jeden přes druhého. „To se nedá vydržet.“
Řidič zastavil a otevřel dveře. Lidé se hrnuli ven, lamentovali, rozhazovali rukama a obviňovali se mezi sebou.
Mladá arogantní žena s nafouklými rty prohlásila: „Lidé jsou čím dál tím víc asociální!“ a odkráčela.
Babka se na mě kysele podívala a pravila: „Raději pojedu vlakem než v tomhle smraďáku,“ a kolébavým krokem se vydala k vlakovému nádraží.
Ke mně žádný vlak nejede, a tak jsem nakonec zůstal v autobuse s řidičem sám. Ten větral. Marně. Po chvíli se naštval a jel s otevřenými dveřmi.
Během jízdy se mi začaly honit hlavou myšlenky o pšouku.
Jeden pšouk přiměl k úprku padesát lidí z autobusu. Takových čtyři sta pšouků by vyhnalo dvacet tisíc pěšáků. To by se už dalo považovat za taktickou zbraň.
Dokonce mě napadlo, jestli by se to nedalo nahlásit jako patent. Vždyť takový pšouk by se dal dobře zpeněžit. Ještě o tom popřemýšlím. Ale až doma. Ne dnes. Možná zítra. Nebo prostě někdy jindy. Až se mi bude chtít.
Když jsem vystoupil, měl jsem pocit, že pšouk jde za mnou jako pes na provázku. Odháněl jsem ho rukou, ale držel se. Když jsem vešel do aleje, kličkoval jsem mezi stromy, obíhal je a doufal, že se na některém stromu uchytí nebo oběsí. Nedal se — pořád jsem ho cítil za sebou.
Doma jsem hned zamířil do sprchy. Sundával jsem oblečení a když jsem svlékl trenýrky, vidím — pšouk se na nich podepsal táhlým hnědým podpisem. Mrzáku, pomyslel jsem si.
V ložnici jsem otevřel okno, vklouzl do postýlky a zazíval. Nadechnu se a… To snad není pravda. Nadzdvihl jsem peřinu a ucítil ho. Byl tam!
Všiváku, však já ti ukážu, pomyslel jsem si a nenápadně jsem peřinu omotal kolem těla. Natáhl jsem ruku pro masku proti apnoe, nasadil si ji, zapnul přístroj a počítal ovečky…
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Rudolfův (po)hřeb
U nosu
Rada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Tisíckrát pozdravujeme tebe
Pánská volenka
Pomsta
Otylka
Úkryt
Manifestoval jsem
Jak jsem se měl před půlstoletím
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.