ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 12.10.2026, svátek má
Marcel
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíKřtíme, čteme, podporujemeStříbrná svatba České republiky a Cinema CityDěsy MUDr. Emila TrévalaAntarktida, Arktida, kačeři a strýc SkrblíkKonec zrcadlového bludištěDnes máme výročí: 9. 10. se narodil Vladimír Menšík
Klepy a báchorky admirála Machorky
23.05.2026 Ivo Fencl Literatura
Truman Capote (1924-1984) se koncem života vyjádřil, že „veškerá literatura jsou klepy“. To je přehnané, ale je na tom dost pravdy. Závisí to na definice klepu. Smí být široká a takřečená báchorka sice může být klep, ale obvykle je to pohádka a zapomínaný, a přece výtečný spisovatel Bohuslav Březovský (1912-1976) nazval jednu z posledních svých knih Nepovídej pohádky, což je sousloví užívané i ve smyslu „nevěš mi bulíky na frňák“. Knížku podobných bulíků a báchorek jsem vždy chtěl sestavit a začátkem letošního roku 2026 se mi to až záhadně povedlo, když mi sbírku povídek vydalo nakladatelství Artkrist pod titulem Domek pana Stilburyho a jiné báchorky.
Chtěl jsem to původně nazvat Báchorky admirála Machorky, ale už se tak jmenuje kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) z šedesátých let, oblíbené literární dílo mého tatínka. Co jen jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem byl kluk, a dokonce jsem jako dítě zničehonic zjistil, že jsem se nic neučil a umím i tak celou kapitolu „Jak musela maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně postupně překračovat čtyřicet spících loupežníků“.
Uplynulo dvacet let a má vlastní knížka Domek pana Stilburyho převzala dikci Thielových vyprávění a kopíroval jsem podvědomě i vědomě. Machorkova ducha jsem ukradl, aniž bych užil umělou inteligenci, ještě neexistovala, a párkrát jsem spisovatele a novináře Thieleho na Vinohradech navštívil, aniž jsem to přiznal. Naštěstí je rozdíl značný a nemám se za co stydět, jak dotvrdí každý, kdo by obě literární díla srovnal. Vzdal jsem Thielově práci hold, a zatímco se u něj jedná o vzpomínky na cestovatele a spisovatele Edvarda Valentu (1901-1978), jeho kamaráda, já píši o rodinném štěstí a metaforicky naznačuji, že na světě není ani trochu samozřejmé.
Domek knížku Domek pana Stilburyho a jiné báchorky jenom uvádí, další povídky následují v počtu šesti a nenásledují náhodou, ale jsou zmiňovány už teenagerským vypravěčem Domku.
Znal je… a tady se s nimi potkají čtenáři jeho příhod.
První báchorka se (infantilně) jmenuje První kluci na Marsu, a když jsem ji tvořil, trochu jsem vzpomínal na - dnes už zapomenutou - knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947), opět to byla literární láska mého otce Iva, odkud mi v dětství šťastně předčítal. Ale Nezbedníci nejsou sci-fi, utkali se jenom s vlastní vírou v hejkala a ohnivého psa a jiné pohádkové nestvůry českých hájů, zatímco mí hrdinové našli potvory až na Marsu.
Inspirovat se je fér a já se vlastně nenechal ani tak ovlivnit panem Jahodou jako komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Mořští vlci, který jsem v dětství vzýval. Jelikož byl zveřejňován na pokračování a já ještě mrňous, nikdy se mi bohužel nepovedlo jej zkompletovat; ale taky to bylo k něčemu. O mezery v ději jsem nad stránkami maximálněji snil a vymýšlel, co se asi, pro pána Boha, dělo v mezičasech, pro které mi chyběla patřičná čísla čtrnáctideníku Ohníček.
S Vojtěch Steklačem, od jehož smrti letos uplynulo pět let, jsem jednou zrealizoval interview pro literární časopis Tvar a byl to ten nejstručnější rozhovor, jaký jsem s kým kdy zveřejnil. Velký pábitel a tvůrce Boříkových lapálií se mě taky na něco zeptal. Zda nechci jeho Mořské vlky redigovat do knihy v pevných deskách. Abych nechtěl! Ale tenkrát jsem z toho dostal strach. Proč? I jako dospělák jsem doma pořád neměl všechna pokračování a bylo mi známo, že jsou rozkradena dokonce i z vědeckých knihoven. Podle všeho dokonce kdosi čmajznul i originály, jak je nakreslila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let báječná Věra Faltová (1932-2009), přičemž já ten parchant-vykradač nebyl. Buď jsou originály nenávratně zničeny, nebo je dodnes má někdo někde založené a nejspíš o nich ani neví, protože jinak by je přece prodal, ne? Ale to je fuk… a má dobrodružství Prvních kluků na Marsu (vlastně je to space opera) se odklánějí od Jahody i tohoto druhého inspiračního zdroje, který je krajně burleskní, zatímco já napsal vyústění pochmurně. A to jak? Neměl bych to prozrazovat, ale kluci se za fanfár vracejí na Zem, když si na Marsu „fanfárově“ užili válku s ďábelským doktorem QQ, a lidstvo si během uvítání svých samozvaných vyslanců ani nevšimne, že v rámci elánu a poskakování marťanskou civilizaci jen tak mimochodně převálcovali a zlikvidovali. Spálili ji a utopili a pohřbili.
Další fantaskní povídka Nudlička a Knížtička je snad ještě infantilnější, ale ne impotentní. Tentokrát se jedná o parafrázi příběhu Aleny Munkové (24. září 1926 - 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka a nejspíš jste oba tyhle „indiány“ měli jako děti taky rádi. Já strašně. Zamlouval se mi především jejich postup při stavbě domku, který si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu. Ale není to jen o fortelu. Ke konci si Munková vysnila i jedno obzvlášť surreálné pokračování, kdy se oba frajeři i s domkem (a to nikoli pana Stilburyho) proletují nad světem. Uvnitř mého příběhu je ale opět všecko jinak a štrajchpudlíci nebojují s banální vránou, nýbrž s podsvětním krokodýlím satanem Drakisá.
Svazek uzavírá povídka Bagdád na Temži.
Ona se celá tato kniha původně měla jmenovat po ní, to je pravda, ale má obálku, která je olejomalbou mého přítele a plodného spisovatele Ivana Vičara (*27. května 1943) a která zachycuje titulní domek, takže… Působilo by to neústrojně až debilně, kdyby lidé četli nad zasněženým domkem na obálce slova Bagdád na Temži. O čem to je?
O malíři. A opět jsem se (já, padouch) nechal inspirovat, tentokrát samotným Robertem Louisem Stevensonem (1850-1894). Je snad můj nejoblíbenější autor a kariéru kdysi zahájil cyklem povídek Klub sebevrahů, kde jsou protagonisty český princ Florizel a oddaný mu podkoní plukovník Geraldine. Oba ty hrdiny jsem nikoli bohorovně, ale uctivě převzal a povídka se navíc dotýká ctihodného Jacka Rozparovače, jehož identita zůstává po sto padesáti letech nadále neznámá. Existuje, to je fakt, hafo spekulací, kdo to byl (oblíbené jsou teorie s příslušníkem královské rodiny anebo královniným lékařem), ale já vybírám jinou. Autor Alenky za zrcadlem si totiž psal deník a ten se dochoval, což není fikce, a má jednu zvláštnost. Jedině v časech Rozparovačových vražd je veden červeným inkoustem.
Americký humorista O. Henry (1862-1910) užil v řadě próz pro své město synonymum Bagdád nad podzemní drahou a rovněž milovaný Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, uznávám to, ba dokonce má to nejstarší metro na Zemi, které už fungovalo v čase profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, ale Londýn je, a to by mi i pan Benjamin Kuras odsouhlasil, současně Bagdád na Temži. Nebo snad není?
Uplynulo dvacet let a má vlastní knížka Domek pana Stilburyho převzala dikci Thielových vyprávění a kopíroval jsem podvědomě i vědomě. Machorkova ducha jsem ukradl, aniž bych užil umělou inteligenci, ještě neexistovala, a párkrát jsem spisovatele a novináře Thieleho na Vinohradech navštívil, aniž jsem to přiznal. Naštěstí je rozdíl značný a nemám se za co stydět, jak dotvrdí každý, kdo by obě literární díla srovnal. Vzdal jsem Thielově práci hold, a zatímco se u něj jedná o vzpomínky na cestovatele a spisovatele Edvarda Valentu (1901-1978), jeho kamaráda, já píši o rodinném štěstí a metaforicky naznačuji, že na světě není ani trochu samozřejmé.
Domek knížku Domek pana Stilburyho a jiné báchorky jenom uvádí, další povídky následují v počtu šesti a nenásledují náhodou, ale jsou zmiňovány už teenagerským vypravěčem Domku.
Znal je… a tady se s nimi potkají čtenáři jeho příhod.
První báchorka se (infantilně) jmenuje První kluci na Marsu, a když jsem ji tvořil, trochu jsem vzpomínal na - dnes už zapomenutou - knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947), opět to byla literární láska mého otce Iva, odkud mi v dětství šťastně předčítal. Ale Nezbedníci nejsou sci-fi, utkali se jenom s vlastní vírou v hejkala a ohnivého psa a jiné pohádkové nestvůry českých hájů, zatímco mí hrdinové našli potvory až na Marsu.
Inspirovat se je fér a já se vlastně nenechal ani tak ovlivnit panem Jahodou jako komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Mořští vlci, který jsem v dětství vzýval. Jelikož byl zveřejňován na pokračování a já ještě mrňous, nikdy se mi bohužel nepovedlo jej zkompletovat; ale taky to bylo k něčemu. O mezery v ději jsem nad stránkami maximálněji snil a vymýšlel, co se asi, pro pána Boha, dělo v mezičasech, pro které mi chyběla patřičná čísla čtrnáctideníku Ohníček.
S Vojtěch Steklačem, od jehož smrti letos uplynulo pět let, jsem jednou zrealizoval interview pro literární časopis Tvar a byl to ten nejstručnější rozhovor, jaký jsem s kým kdy zveřejnil. Velký pábitel a tvůrce Boříkových lapálií se mě taky na něco zeptal. Zda nechci jeho Mořské vlky redigovat do knihy v pevných deskách. Abych nechtěl! Ale tenkrát jsem z toho dostal strach. Proč? I jako dospělák jsem doma pořád neměl všechna pokračování a bylo mi známo, že jsou rozkradena dokonce i z vědeckých knihoven. Podle všeho dokonce kdosi čmajznul i originály, jak je nakreslila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let báječná Věra Faltová (1932-2009), přičemž já ten parchant-vykradač nebyl. Buď jsou originály nenávratně zničeny, nebo je dodnes má někdo někde založené a nejspíš o nich ani neví, protože jinak by je přece prodal, ne? Ale to je fuk… a má dobrodružství Prvních kluků na Marsu (vlastně je to space opera) se odklánějí od Jahody i tohoto druhého inspiračního zdroje, který je krajně burleskní, zatímco já napsal vyústění pochmurně. A to jak? Neměl bych to prozrazovat, ale kluci se za fanfár vracejí na Zem, když si na Marsu „fanfárově“ užili válku s ďábelským doktorem QQ, a lidstvo si během uvítání svých samozvaných vyslanců ani nevšimne, že v rámci elánu a poskakování marťanskou civilizaci jen tak mimochodně převálcovali a zlikvidovali. Spálili ji a utopili a pohřbili.
Další fantaskní povídka Nudlička a Knížtička je snad ještě infantilnější, ale ne impotentní. Tentokrát se jedná o parafrázi příběhu Aleny Munkové (24. září 1926 - 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka a nejspíš jste oba tyhle „indiány“ měli jako děti taky rádi. Já strašně. Zamlouval se mi především jejich postup při stavbě domku, který si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu. Ale není to jen o fortelu. Ke konci si Munková vysnila i jedno obzvlášť surreálné pokračování, kdy se oba frajeři i s domkem (a to nikoli pana Stilburyho) proletují nad světem. Uvnitř mého příběhu je ale opět všecko jinak a štrajchpudlíci nebojují s banální vránou, nýbrž s podsvětním krokodýlím satanem Drakisá.
Svazek uzavírá povídka Bagdád na Temži.
Ona se celá tato kniha původně měla jmenovat po ní, to je pravda, ale má obálku, která je olejomalbou mého přítele a plodného spisovatele Ivana Vičara (*27. května 1943) a která zachycuje titulní domek, takže… Působilo by to neústrojně až debilně, kdyby lidé četli nad zasněženým domkem na obálce slova Bagdád na Temži. O čem to je?
O malíři. A opět jsem se (já, padouch) nechal inspirovat, tentokrát samotným Robertem Louisem Stevensonem (1850-1894). Je snad můj nejoblíbenější autor a kariéru kdysi zahájil cyklem povídek Klub sebevrahů, kde jsou protagonisty český princ Florizel a oddaný mu podkoní plukovník Geraldine. Oba ty hrdiny jsem nikoli bohorovně, ale uctivě převzal a povídka se navíc dotýká ctihodného Jacka Rozparovače, jehož identita zůstává po sto padesáti letech nadále neznámá. Existuje, to je fakt, hafo spekulací, kdo to byl (oblíbené jsou teorie s příslušníkem královské rodiny anebo královniným lékařem), ale já vybírám jinou. Autor Alenky za zrcadlem si totiž psal deník a ten se dochoval, což není fikce, a má jednu zvláštnost. Jedině v časech Rozparovačových vražd je veden červeným inkoustem.
Americký humorista O. Henry (1862-1910) užil v řadě próz pro své město synonymum Bagdád nad podzemní drahou a rovněž milovaný Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, uznávám to, ba dokonce má to nejstarší metro na Zemi, které už fungovalo v čase profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, ale Londýn je, a to by mi i pan Benjamin Kuras odsouhlasil, současně Bagdád na Temži. Nebo snad není?
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetí
Konec zrcadlového bludiště
Cimrmanovy šedesáté narozeniny a něco o Boženě Němcové
Děsy MUDr. Emila Trévala
Svobodná vůle jako elegantní iluze biologických procesů
Vyšel televizní scénář seriálu Bouře století
Rytíři z Byšic – nový historický román odhaluje zapomenutý šlechtický rod
Rilla z Ingleside přichází v novém ilustrovaném vydání
Osud budoucího filozofa Klímy
Kdo byl Old Surehand?
Kriminálka podle Jana Mašaty
Dopadnout jako Ludvík Jagellonský u Moháče
Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poezii
Skutečný život římských císařů: Jak se vládne světu?
Naturalismus v kotlině, kde chyběl Émil Zola
Pozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!
Folklor podle Otčenáška
Sherlock Holmes a mistři lží
Devět hororů od vikáře Maldena
Božena Němcová a magie
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.