1. Jaká neviditelná past je podle tebe nejhorší?

• Šárka: Asi ta past, ze které není cesty ven.

• Renata: Vždycky ta, z níž neumíme vylézt. Všechny neviditelné pasti jsou ale zrádné tím, že si na ně nejdřív musíme přijít.

• Tessa: Podle mě je nejhorší past ta, kterou si ani neuvědomujeme. Když začneme věřit, že nejsme dost dobří, že nemáme na změnu nebo že už je pozdě něco udělat. Takové myšlenky nás dokážou držet na místě mnohem víc než jakékoli skutečné překážky.

• Veronika: Myslím, že největší past je žít podle očekávání ostatních a ani si to neuvědomovat. Člověk se pak snadno ztratí v tom, co chce on sám.

• Bára: Tady mám dva horké kandidáty a nedokážu se mezi nimi rozhodnout. První je, když svůj život tak moc přizpůsobíme a podřídíme jiným a jejich očekáváním, až přestaneme žít a začneme jen přežívat. A druhá, která s tím může úzce souviset, je pozice oběti.

• Eva: Nejhorší past je pro mě právě ta neviditelná. Třeba falešné mezilidské vztahy, pomluvy za zády, závist, nenávist a schopnost podrazit, kterým většinou předchází „hra na kamaráda“.

• Radka: Každopádně zcela jistě každá závislost. Ať už jde o psychotropní látky, alkohol, city nebo dluhy. Když si člověk myslí, že to zvládne, a přitom padá pořád níž a níž, až je téměř nemožné vyplavat zase nad hladinu...

• Romana: Asi když se budeme urputně snažit do nějaké nespadnout. Když přestaneme žít a všechno dopředu zvažujeme a rozmýšlíme. Je potřeba najít v sobě občas kus blázna a udělat krok do neznáma.

2. Když už se do nějaké osobní pasti zamotáme, jak bychom se z ní měli dostat?

• Renata: Myslím, že prvotní předpoklad je být stále vědomý, tedy nejprve si všimnout včas nebo co nejdřív, že už v pasti jsem. Přestože pravda bývá často léčivá, ne vždy to ale stačí. Je to dobrý začátek.

• Veronika: Prvním krokem je přiznat si, že v ní jsme. Pak je dobré zastavit se, podívat se na situaci s odstupem a udělat jeden malý krok směrem ven.

• Tessa: Nejtěžší není udělat první krok, ale přestat si nalhávat, že žádný udělat nemusíme. Člověk si dokáže zvyknout i na věci, které ho ničí, a časem je začne považovat za normální součást života. Neměli bychom se bát říct si o pomoc, mluvit otevřeně o tom, co prožíváme, a nepodceňovat ani malé změny. Velké životní obraty často začínají jedním nenápadným krokem, který zvenčí možná nikdo ani nevidí.

• Bára: Jako (možná nevyžádanou) radu bych doporučila přijmout zodpovědnost za sebe a za to, jak se cítím, a začít hledat cestu z toho, co mi nevyhovuje. Ne vždy to jde snadno, ale minimálně můžeme změnit náš přístup k dané věci.

• Eva: To záleží… Pokud to jde, vítězí podle mne otevřenost, emoční klid a rozum. Pokud by mi kdokoliv řekl po pravdě, otevřeně a rozumným způsobem svůj názor a dokázal v klidu komunikovat, je to fajn a vždycky by to vedlo k domluvě (pokud tedy nenarazíš na idiota).

• Radka: Můžeme požádat o pomoc, pokud to nezvládáme sami. Ale můj názor je, že pokud člověk doopravdy nechce, tak se i přes veškerou nabízenou pomoc z takových pastí nikdy nedostane. A vždycky je to těžký boj, kde to jde jednou nahoru a mnohokrát dolů. V každém takovém boji zůstává člověk tím hlavním pilířem, ačkoli ho samozřejmě mohou podpírat mnozí další – i to pomáhá.

• Šárka: Aby člověk nikdy nepřestal hledat cestu z pasti ven, nepřestal hledat pomoc a neztrácel naději ve zlepšení.

• Romana: Babo raď! A to doslovně. Moje babička byla velmi moudrá žena a ta mi vždycky radila: „Hlavně se z toho neposr...“ Takže dokud člověk uhlídá stolici, je to v suchu. Zbytek není důležitý.

3. Co ti přinesla zkušenost s prací na této knize?

• Bára: Práce na této knížce pro mě byla zajímavá zkušenost, neuvěřitelně mě to bavilo a zjistila jsem, že v tom frmolu, který je kolem mě, dokážu napsat i povídku, která se dá číst. A vlastně mi to splnilo sen, který jsem se ani nikdy neodvážila snít.

• Radka: Že ještě dokážu psát. :) Snad… A že těch neviditelných pastí kolem nás je opravdu hodně. Jsou plíživé, nenápadné, drtivé a pevné. Jsou bolavé. Jsou výzvou pro každého, kdo podlehne. Výzvou pro to: nevzdat se, bojovat a docela obyčejně žít...

• Veronika: Práce na knize mi přinesla obrovský respekt ke všem autorům. Až při psaní jsem pochopila, kolik práce se skrývá za knihou, kterou člověk přečte za pár hodin.

• Romana: Velikou radost, že tvořím. Vlastně to ani neumím pojmenovat. Jenom vím, že tam uvnitř je mi z toho blaze.

• Šárka: Nové zkušenosti, znalosti, radosti i strasti psaní, spoustu emocí, ale i nová přátelství a poselství.

• Renata: Nejraději jsem na tomhle projektu měla společné schůzky, moc se těším na hromadný křest. Kromě toho jsem ale pocítila větší odpovědnost, než když tvořím jen svoji knihu, a také bylo zapotřebí vydat dost energie na zorganizování všeho a všech.

• Eva: Nové zkušenosti a možnost podívat se na lidské příběhy a lidskou psychiku z úplně jiné perspektivy.

• Tessa: Ukázala mi, že každý člověk bojuje s nějakou svou neviditelnou pastí, i když to na něm nemusí být vůbec vidět. Bylo pro mě inspirující poznat příběhy ostatních autorek a zároveň si uvědomit, že sdílením vlastních zkušeností můžeme dodat odvahu někomu dalšímu. Právě to podle mě dává této knize skutečný smysl.

Nutno podotknout, že v tomto skupinovém rozhovoru odpovídala každá z autorek samostatně, bez znalosti reakce ostatních. Některé odpovědi na sebe proto náhodně navazují a jiné si mohou i odporovat. Různorodost je vždy tak inspirativní! Viďte?

Související soutěž o knihu zdarma