---

Perníková věž

Tenhle film není pokračování příběhu o Jeníčkovi, Mařence a babě Jaze, která přistavila pár pater na chaloupce...
Podtitulek přebalu DVD disku hlásá: "Lehce nezávislý film o těžkých závislostech". Po přečtení a obrácení přebalu na stranu s reklamními logy se mě zmocnily pochybnosti o nezávislosti. Ještě větší pochybnosti mě jaly při čtení oficiálních stránek www.pernikovavez.cz. Ale odstupme od pří nad definicí pojmu "nezávislý film", na kterém se dnes už nemohou shodnout ani odborníci a řekněme si něco o filmu.
Začnu citací synopse autorů: "Jakub, kterému zahynula celoživotní láska Věra, je přesvědčen, že za její smrt je zodpovědný boss regionálního podsvětí - Pexeso. Mladík neustále zápasící s drogovou závislostí si opatří pistoli a chce smrt dívky pomstít. Shodou okolností Jakub obdrží od Pexesa pozvání na zahajovací party klubu "ZOO" a rozhodne se, že svou pomstu uskuteční právě tam. Jeho vtipný a stále lehce zfetovaný kamarád Radek sežene pro tu příležitost kradené auto. Přestřelka v klubu končí jinak než si Jakub představuje a také pátrání po viníkovi Věřiny smrti skončí překvapivě. Jakub odjíždí k jezeru, u kterého zažíval šťastné chvíle dětství po boku Věry a příběh spěje k osudovému rozuzlení."

Scénárista Martin Němec se chytil pera za ten lepší konec. S lehce komerčním (svým zaměřením), ale v současné době stále tíživějším tématem se popasoval formou černější detektivky, kdy hlavní hrdina postupně s dějem odhaluje další a další stopy. Zatímco obsahovou myšlenku míním vynášet do nebes, chladnějším mě nechaly některé dialogy, zvláště v úvodu. Myslím, že scénáristovi i režisérovi (Milan Šteindler) by neškodilo před nátáčením tak specifického tématu nastudovat svět narkomanů. Některé dialogy totiž vyzněly přepjatě, zřejmě ve snaze dostat do dialogů co nejvíce feťácké terminologie a v konečném důsledku velmi ubíraly filmu na opravdovosti. Divák místy přestává věřit prožitku filmu. To když si uvědomí rozdíl mezi výpovědí filmu a svou subjektivní představou reálného světa tvořenou vlastní zkušeností.
Napětí ve filmu je přiměřeně dávkováno tak, aby nevznikala hluchá místa a divák se při sledování nezačal nudit, snad jen úvod filmu se zdál místy "o ničem". Pokud bych měl obodovat jednotlivé části filmového díla, téma, zápletka a především pointa scénáře trčí nepoměrně vysoko, možná až příliš nad vším ostatním.

Jak už jsem naznačil, dobrý scénář nedoprovází už tak dobrý zbytek. Nad výběrem herců jsem opravdu místy kroutil hlavou. Vlastně ani ne nad jejich hereckými výkony, byť rozdíly byly patrné (vyzdvihl bych Jana Dolanského, Vladimíra Marka a Jiřího Schmitzera), jako spíše nad jejich hlasovým projevem některých. Režisér Šteindler totiž při obsazování stěžejních rolí vsadil na herce se zkušenostmi, přesto ne příliš okoukané a udělal dobře. Veškeré hlavní role a především Jakub byly bez ztráty kytičky.
Pomyslnou pětku ode mě ovšem dostávají Lenka Vychodilová za roli sousedky a Michal Dočolomanský v roli otce Jakuba. Sousedka, zřejmě typická pavlačová klepna, ač zahrála roli poměrně dobře, mě hlasovým projevem nepřesvědčila vůbec. Mám pocit, že postsynchronní ozvučování a namlouvání dialogů postrádalo vedení. Šteindler měl zrovna asi rauchpauzu a tak se její part stal zbytečně přehraným a místy předramatizovaným. Dočolomanský místy zase vypadal, stejně jako ostatní rodičové, jako pán moře jehož mluvu filtrují kubíky slané vody.

Hudba z hrdla Terezy Nekudové a z pera Martina Němce příjemně podkreslovala dění na plátně (v mém případě na monitoru). Zde opravdu není co vytknout, repertoát je od temně lazených podkreslovaček (ve stylu Dead Can Dance a podobných) doprovázejících přemýšlivé části filmu až po svižné taneční rytmy písně Soufly z nočních klubů. Ostatně můžete posoudit sami buď zakoupením soundtracku anebo alespoň dle ukázek na oficiálním webu .

Je tedy Perníková věž sondou do světa pervitinových bludů? Přes určitou nevyrovnanost některých částí se dá říci, že ano. Byť si myslím, že předchozí Šteindlerovy počiny (Vrať se do hrobu, Díky za každé nové ráno) jsou lepší. Z průměrných plytkých příběhů film vytahuje závěr příběhu - pointa - jakési memento nutící diváky přemýšlet o tom co drogy dávají a co berou. Nechť si každý přebere jakou cestou se chce vydat.

Osobně si myslím, že do zlatého fondu české kinematografie se Perníková věž nezapíše, ale jít na něj do kina rozhodně cenu má.