Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Devět hororů od vikáře MaldenaO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkyS umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemSlyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkamiSkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? Thankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou pastTéměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánikNaturalismus v kotlině, kde chyběl Émil ZolaMalíř Bohumil Konečný a FoglarPozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poeziiPrázdninoví herci
Nocleh u Párala, vzpomínka na Hrabala
23.08.2026 Ivo Fencl Literatura
Stará postel je možná poslední Vaculíkova kniha. 23. července uběhlo sto let od jeho narození a tady narazíme na pětačtyřicet jeho textů včetně jedné básně. Datované jsou roky 1974-1998 (kdy byl dopsán Ďábel) a nic novějšího nenajdete, protože jde o dílo připravené už před rokem 2000, nad kterým se paní Vaculíková tak červenala, až se nakonec rozhodla, že nevyjde. A její muž to vzal vážně. Vážněji než jindy. A proč se Madla Vaculíková pýřila?
V textu o Hrabalovi (1914-1997) - z roku 1996 - se nejprve probírají jeho ústupky normalizačnímu režimu a posléze, a to během aktu, taky jeho „poetický“ přístup k líčení sexu. „Je to zvláštní, že v žádné jeho knížce není nic takového,“ říká hrdinka příběhu Eva a vypravěč ihned odvětí: „Ale je. Jenomže moc jemně, náznakově.“ A Eva? Uchechtne se: „Náznaky se nepočítají.“
„Nedovedu si představit, že by dobrý básník byl špatným milencem,“ na to Vaculíkovo alter ego. A Eva? „Nejlepší básnici píšou pyjem, přece!“
„Ale mají pak jenom jednu čtenářku,“ povídá Vaculík. „A nemůžeš na jedné straně cenit Hrabalovu snivost a křehkost a zároveň… mu to samé zazlívat.“
Ale i Vaculíka nakonec napadne, že na sebe jeho kolega ledacos taktně „neudal“. Sám se udává až moc.
A Páral? Ohledně tohoto šrajbra je fejeton (1994) podstatně cudnější, a to navzdory tomu, že se jmenuje Nocleh u Párala.
Ludvík Vaculík kdysi (neudává bohužel přesné datum, ba ani rok ne) potřeboval byt, aby se vyspal s jistou Prudencií, jak tu ženu nazývá, a pak se, hle, ukázalo, že dáma musí služebně do Litoměřic. Hledali tam spíš hotel než byt, samozřejmě, a kdo ví proč, popojížděli vlakem anebo autobusem i dál a přes Lovosice a do Ústí, kde skončili navečer.
Hotely obsazeny. Prudencie náhle řekla: „Tady žije Páral. Kdysi jsem s ním pořádala besedu.“
Našli jeho adresu! Byl doma. Sám? Podle všeho ano a zdálo se, že pár přijímá ochotně. Anebo si Vaculík vymýšlí? Pochybuji! Ale Páral měl pouze dvoupokojový byt se třemi lůžky.
„Nebude vám, milení, vadit, když vás dám do jednoho pokoje?“ zeptal se takřka se zapýřením, ale Vaculík se tenkrát překvapivě styděl. A do té míry, že chtěl spát v pokoji s Páralem. Stalo se. Dáma čekala marně až do rána, kdy přijde, ale nic! A ráno? Páral se zeptal, zda se nestalo „něco nemilého“ a není-li to jeho vina, že Vaculík „nesouložil“. Skutečně se cítil trapně. „A proč jste tedy přišli?“ dodal.
„Když já jsem se styděl,“ přiznal mu tenkrát prkenně Vaculík a taky prý tu noc nemohl spát a „hruď mu svírala lítost“. A zatímco se trapně trápil, Prudencie se ráno rozhodla, že ho pustí k vodě. „A tak jsme jeli se strhanými rysy a zmučenými srdci do Prahy.“
A mínila ještě i po několika dnech, že se v Ústí stalo „něco neodčinitelného“, a Vaculík odpověděl takto blbě: „Vím. Nebyl to dobrý hotel.“
„Oba jsme se asi vzepřeli Páralovu literárnímu klišé,“ řekla zničehonic Prudencie (jméno je patrně změněno) a tím Vaculík končí a více neříká, i když… Ačkoli přece.
Po převratu Párala potkal. „Vzpomínám občas,“ řekl Vladimír, „jak jste ke mně přišel s tou dámou, blondýna, působivá, a požádali jste mě o nocleh, no, a vzpomínám, jak pod vámi spadla postel.“
„Cože?“
Ludvík Vaculík se rozhlížel tím večírkem, kde je slyšelo vícero lidí se sklenkami. „Přece… Vy… Ráno jste z toho byl zmaten. Ptal jste se diskrétně, co se stalo!“ A Páral se zadumal a po chvíli řekl: „Vidíte. Pardon. Já jen vím, že to bylo něco s postelí.“ Avšak Ludvík Vaculík má naštěstí ve Staré posteli i lepší fejetony. Dělníky moře (1986), Kamenný dům (1985), Bedro (1987), Divného Roberta (1988), Její splín (1980), Domovní prohlídku (1994) a Tancovačku (1988).
Stará postel - Ludvík Vaculík | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Dopadnout jako Ludvík Jagellonský u Moháče
Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poezii
Skutečný život římských císařů: Jak se vládne světu?
Naturalismus v kotlině, kde chyběl Émil Zola
Pozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!
Devět hororů od vikáře Maldena
Božena Němcová a magie
120 let od narození kouzelníka Rawsona
Kdo byl Frank Heller
Vzpomínky na HALASení
Co mi přineslo červencové čtení? A jedna společná otázka
Příští stanice Braxington
Johnu Dicksonu Carrovi by bylo 120 let
Básník Halas
Dětská, ale nedětinská hrubínologie
Znojmo podle Moniky Frecerové
Petra Kohoutová učí cizince na VŠ a vydala druhý román
Zázračné houby
Pražské příběhy: Legendy, tajemství i zapomenutá zákoutí
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.