ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 16.9.2026, svátek má
Ludmila
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Devět hororů od vikáře MaldenaO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkyS umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemSlyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkamiSkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? Thankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou pastTéměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánikNaturalismus v kotlině, kde chyběl Émil ZolaMalíř Bohumil Konečný a FoglarPozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poeziiPrázdninoví herci
Božena Němcová a magie
24.08.2026 Ivo Fencl Literatura
Národním klasikem je bezesporu Božena Němcová (1820-1862) a nejradši od ní nemám Babičku, ale jednu pohádku o drakovi, která mě jako malé dítě vyděsila. Taky mě ta pohádka naučila, co si představovat pod souslovím NEPŘEDLOŽENÉ ZVRATY, a dneska si na mou duši říkám: „Nakolik vařila z vody ta zatracená vosoba, která jí tu historii kdovíkde vyprávěla?“
Na salaši, strašně vysoko v horách žije bača a jednou na podzim, když už přešla horka, si všimne skály, ke které přilézají ze všech stran tisíce hadů. Budou se vevnitř věnovat zimnímu spánku? Asi. Ale to není celé. Určitým trikem si každý skálu otevře a bača, páni, trik napodobil, asi jako když orientální hrdinové šeptají: „Sezame, otevři se.“
Našel jeskyni a stěny se třpytily stříbrem-zlatem. Božena Němcová neuvádí, co bylo zdrojem světla, ale každopádně stál uprostřed stůl ze zlata a na jeho desce klímal obrovský had. Další potvory snily kolem, ale ty směly ležet jenom na zemi. Bača se nebál! Jeskyni hned několikrát obešel, načež Němcová podotýká, že se „začal nudit“; a poněvadž netušil, jak a kudy ven, následoval hadího příkladu. Obalil se navíc houní, kterou kupodivu nesl sebou, ulehl a usnul. Ani se mu prý nezdálo, že spal dlouho, když ho probudí šustot. Malí hadi najednou lízali stůl, a pokud to nebyl jeho sen, ptali se po lidsku: „Už čas?“ Ale ten nejstarší had se neprobouzel. To trvalo chvíli. Přece zvedl hlavu, ale zvolna. Povídá: „Už čas.“ A lezl ven. Ostatní ho následovali. Baču nerozhodilo ani to, klidně se protáhl, zívl a to hnusné procesí letargicky následoval. Největší had se dotkl skály a Němcová neuvádí čím, ale stěna se otevřela a všichni vylezli; až na baču. Jemu se skála zavřela před nosem a šéf hadů zasyčel „hvízdajícím“ hlasem: „Človíčku, ty musíš zůstat tu.“
Bača namítl, že má hrozně zlou ženu, která mu vyhubuje, což bude teprve horor. Asi to byl Slovák? To vyhlášení se každopádně ukáže jako dostačující a had povídá: „Stačí mi trojnásobná přísaha, že budeš držet kušnu.“ A tomu se lidský červík podvolil rád a už jenom druhým uchem pustil, že se mu zle povede, nedostojí-li přísaze.
Vylezl a kouká, jaro. Teprve z téhle změny se mu, jak nám Němcová tvrdí, roztřesou nohy. Ale ke kolibě dojde. Tam se kupodivu schová do „košáru“, jak to Němcová nazývá, a psychicky se připravuje na manželčiny výčitky. Tu přijde onen zvrat. Objevuje se nová figura. Němcová ji charakterizuje trochu zvláštně. Jako „pěkného člověka“. Postava, což je další záhada, se nevynořila již na podzim anebo v zimě, ale přichází až těsně po bačovi. Otázka: Dá se předpokládat, že baču už kousek sledovala? „Kde máte muže?“ ptá se ten hezoun a bačová se rozbrečí: „Před půlrokem ho buď sežrali vlci, anebo ho lesní ženky na kusy po lese rozvláčely.“ Podle mého názoru by normální člověk spíše počkal, až tento „bohovský“ vyzvědač odejde, ale bača to jednoduše nevydrží a spontánně dí: „Není to tak, není, přiznávám, přespal jsem zimu v košáru.“ A druhá otázka? Je reálné, že by se tam žena půl roku nepodívala?
Podle Němcové mu uvěřila a poprosila nebe, aby bačovi „sto hromových bohů do duše udeřilo“. Jemu samotnému pohrdlivě povídá: „To jsi bača? Spí to jako had v zimě.“ A tu… „Pěkný člověk“ paní upokojí a okamžitě chápe, že byl bača jinde. Věnuje prý, jak řekne, manželům kopec peněz, když mu vyzvoní, kde se ovčák zašíval, a požádá bačovou, aby šla dovnitř do koliby, a když je s jejím mužem sám, stane se „černokněžníkem z hor“, což je pravá jeho podoba, která se vyznačuje třetím okem na čele, což mě jako kluka teprve vyvedlo z míry. Božena Němcová zdůrazňuje, že se bača tohoto „Tříokého“ bál, a to dokonce ještě víc než bačové, a taky tenhle bača hned uvěřil, že je černokněžník s to změnit ho v berana, nebo v cokoli horšího. A bača sice zuby nehty prahne dodržet přísahu, protože se zároveň bojí obrovského hada z jeskyně, ale černokněžník se ptá, kde byl, už podruhé, a když se přeptá potřetí, a to „hrozným hlasem“, bača to pomalu vzdává. Co mě ale jako dítě vyděsilo víc, je, že černokněžník začal růst. A ovčák? Psychicky už byl asi hodně nízko, a tak netvora vedl ke skále a ukázal, jak se skála otvírá. Otázka: Ani tak mocná a zvětšování schopná bytost to nedokáže zjistit jinak?
Asi ne. A mág tasí knihu a předčítá. Zem se otřese, ze skály se ozve syčení (a hvízdání) a vyleze pro změnu drak. Jak Němcová píše, je ten drak vlastně totožný s tím nejstarším a největším hadem, ale nevysvětluje se, zda tohle chápou i černokněžník a bača.
Z tlamy mu šlehal oheň, a jak do stran mlátil chvostem, přerážel stromy; takže z toho vyplývá, že byl obr. A potom černokněžník baču poprosí, aby hodil drakovi na hrdlo ohlávku. Asi tohle musel provést nějaký obyčejnější a dobrotivější smrtelník? Snad. Ale bača konat nechce, má nahnáno, a mág mu to říká ještě podruhé i potřetí. Tu… Drak pootočí hlavu k bačovi, a než se ovčák naděje, sedí drakovi na hřbetě a letí přes lesy. Souběžně se setmí, na cestu svítí leda oheň z očí a úst saně a podle všeho se letí nízko, protože potvora nadále vyvrací ocasem duby a jedle. „A vody chrlil na zem tolik, že tekla po vrších dolů jako řeka Váh. Hrůza hrůzoucí. Bača byl polomrtev,“ vypráví královna hororu a nabízí se, že tu vlastně čteme právě mýtus o vzniku Váhu. Každopádně se drak hněvá, a teprve když se uklidní, pohasne uvnitř jeho těla oheň. Jako by ale chtěl baču vytrestat za ono nesplnění slibu, začne stoupat a stoupá, až vidíme leda slunce, hvězdy a mraky. A tam se zavěsí, načež přijde zvrat až se skřivanem a mělo by zde logiku, kdyby Němcová rovnou hovořila o noci a nějakém ranním skřivanovi, ale čteme jenom o tom, že se pták objeví nad bačovou hlavou a že ovčák až do té chvíle prosí, aby se spustili, a slibuje, že už draka do smrti nepohněvá. Ale ten drak stejně jenom „frkal a funěl“, a tak bača žádá skřivánka, aby doletěl k „Otci nebeskému“. Otec se slituje, prosbu vyslyší a něco (nevíme co) napíše „zlatem“ na březový list. Potom ptáka poprosí, aby list pustil drakovi na hlavu. Jak vidíme, nic není v přírodě tak jednoduché. Ani magie ne. Saň se poslušně spustí na zem, a když se bača vzpamatuje, stojí na salaši. Co bylo dál, se neříká, ale nevěřil mu to pochopitelně nikdo. Anebo jenom Němcová, ale taky ona leda trošilinku. A proč jsem se takové banální pohádky ve čtyřech, ve třech letech ukrutně bál? Spíš by stálo za to vědět, proč se jí trochu bojím ještě dnes. No, a má tahle Němcová ještě několik podobně strašidelných: byla dobrá.
Našel jeskyni a stěny se třpytily stříbrem-zlatem. Božena Němcová neuvádí, co bylo zdrojem světla, ale každopádně stál uprostřed stůl ze zlata a na jeho desce klímal obrovský had. Další potvory snily kolem, ale ty směly ležet jenom na zemi. Bača se nebál! Jeskyni hned několikrát obešel, načež Němcová podotýká, že se „začal nudit“; a poněvadž netušil, jak a kudy ven, následoval hadího příkladu. Obalil se navíc houní, kterou kupodivu nesl sebou, ulehl a usnul. Ani se mu prý nezdálo, že spal dlouho, když ho probudí šustot. Malí hadi najednou lízali stůl, a pokud to nebyl jeho sen, ptali se po lidsku: „Už čas?“ Ale ten nejstarší had se neprobouzel. To trvalo chvíli. Přece zvedl hlavu, ale zvolna. Povídá: „Už čas.“ A lezl ven. Ostatní ho následovali. Baču nerozhodilo ani to, klidně se protáhl, zívl a to hnusné procesí letargicky následoval. Největší had se dotkl skály a Němcová neuvádí čím, ale stěna se otevřela a všichni vylezli; až na baču. Jemu se skála zavřela před nosem a šéf hadů zasyčel „hvízdajícím“ hlasem: „Človíčku, ty musíš zůstat tu.“
Bača namítl, že má hrozně zlou ženu, která mu vyhubuje, což bude teprve horor. Asi to byl Slovák? To vyhlášení se každopádně ukáže jako dostačující a had povídá: „Stačí mi trojnásobná přísaha, že budeš držet kušnu.“ A tomu se lidský červík podvolil rád a už jenom druhým uchem pustil, že se mu zle povede, nedostojí-li přísaze.
Vylezl a kouká, jaro. Teprve z téhle změny se mu, jak nám Němcová tvrdí, roztřesou nohy. Ale ke kolibě dojde. Tam se kupodivu schová do „košáru“, jak to Němcová nazývá, a psychicky se připravuje na manželčiny výčitky. Tu přijde onen zvrat. Objevuje se nová figura. Němcová ji charakterizuje trochu zvláštně. Jako „pěkného člověka“. Postava, což je další záhada, se nevynořila již na podzim anebo v zimě, ale přichází až těsně po bačovi. Otázka: Dá se předpokládat, že baču už kousek sledovala? „Kde máte muže?“ ptá se ten hezoun a bačová se rozbrečí: „Před půlrokem ho buď sežrali vlci, anebo ho lesní ženky na kusy po lese rozvláčely.“ Podle mého názoru by normální člověk spíše počkal, až tento „bohovský“ vyzvědač odejde, ale bača to jednoduše nevydrží a spontánně dí: „Není to tak, není, přiznávám, přespal jsem zimu v košáru.“ A druhá otázka? Je reálné, že by se tam žena půl roku nepodívala?
Podle Němcové mu uvěřila a poprosila nebe, aby bačovi „sto hromových bohů do duše udeřilo“. Jemu samotnému pohrdlivě povídá: „To jsi bača? Spí to jako had v zimě.“ A tu… „Pěkný člověk“ paní upokojí a okamžitě chápe, že byl bača jinde. Věnuje prý, jak řekne, manželům kopec peněz, když mu vyzvoní, kde se ovčák zašíval, a požádá bačovou, aby šla dovnitř do koliby, a když je s jejím mužem sám, stane se „černokněžníkem z hor“, což je pravá jeho podoba, která se vyznačuje třetím okem na čele, což mě jako kluka teprve vyvedlo z míry. Božena Němcová zdůrazňuje, že se bača tohoto „Tříokého“ bál, a to dokonce ještě víc než bačové, a taky tenhle bača hned uvěřil, že je černokněžník s to změnit ho v berana, nebo v cokoli horšího. A bača sice zuby nehty prahne dodržet přísahu, protože se zároveň bojí obrovského hada z jeskyně, ale černokněžník se ptá, kde byl, už podruhé, a když se přeptá potřetí, a to „hrozným hlasem“, bača to pomalu vzdává. Co mě ale jako dítě vyděsilo víc, je, že černokněžník začal růst. A ovčák? Psychicky už byl asi hodně nízko, a tak netvora vedl ke skále a ukázal, jak se skála otvírá. Otázka: Ani tak mocná a zvětšování schopná bytost to nedokáže zjistit jinak?
Asi ne. A mág tasí knihu a předčítá. Zem se otřese, ze skály se ozve syčení (a hvízdání) a vyleze pro změnu drak. Jak Němcová píše, je ten drak vlastně totožný s tím nejstarším a největším hadem, ale nevysvětluje se, zda tohle chápou i černokněžník a bača.
Z tlamy mu šlehal oheň, a jak do stran mlátil chvostem, přerážel stromy; takže z toho vyplývá, že byl obr. A potom černokněžník baču poprosí, aby hodil drakovi na hrdlo ohlávku. Asi tohle musel provést nějaký obyčejnější a dobrotivější smrtelník? Snad. Ale bača konat nechce, má nahnáno, a mág mu to říká ještě podruhé i potřetí. Tu… Drak pootočí hlavu k bačovi, a než se ovčák naděje, sedí drakovi na hřbetě a letí přes lesy. Souběžně se setmí, na cestu svítí leda oheň z očí a úst saně a podle všeho se letí nízko, protože potvora nadále vyvrací ocasem duby a jedle. „A vody chrlil na zem tolik, že tekla po vrších dolů jako řeka Váh. Hrůza hrůzoucí. Bača byl polomrtev,“ vypráví královna hororu a nabízí se, že tu vlastně čteme právě mýtus o vzniku Váhu. Každopádně se drak hněvá, a teprve když se uklidní, pohasne uvnitř jeho těla oheň. Jako by ale chtěl baču vytrestat za ono nesplnění slibu, začne stoupat a stoupá, až vidíme leda slunce, hvězdy a mraky. A tam se zavěsí, načež přijde zvrat až se skřivanem a mělo by zde logiku, kdyby Němcová rovnou hovořila o noci a nějakém ranním skřivanovi, ale čteme jenom o tom, že se pták objeví nad bačovou hlavou a že ovčák až do té chvíle prosí, aby se spustili, a slibuje, že už draka do smrti nepohněvá. Ale ten drak stejně jenom „frkal a funěl“, a tak bača žádá skřivánka, aby doletěl k „Otci nebeskému“. Otec se slituje, prosbu vyslyší a něco (nevíme co) napíše „zlatem“ na březový list. Potom ptáka poprosí, aby list pustil drakovi na hlavu. Jak vidíme, nic není v přírodě tak jednoduché. Ani magie ne. Saň se poslušně spustí na zem, a když se bača vzpamatuje, stojí na salaši. Co bylo dál, se neříká, ale nevěřil mu to pochopitelně nikdo. Anebo jenom Němcová, ale taky ona leda trošilinku. A proč jsem se takové banální pohádky ve čtyřech, ve třech letech ukrutně bál? Spíš by stálo za to vědět, proč se jí trochu bojím ještě dnes. No, a má tahle Němcová ještě několik podobně strašidelných: byla dobrá.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Dopadnout jako Ludvík Jagellonský u Moháče
Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poezii
Skutečný život římských císařů: Jak se vládne světu?
Naturalismus v kotlině, kde chyběl Émil Zola
Pozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!
Devět hororů od vikáře Maldena
Nocleh u Párala, vzpomínka na Hrabala
120 let od narození kouzelníka Rawsona
Kdo byl Frank Heller
Vzpomínky na HALASení
Co mi přineslo červencové čtení? A jedna společná otázka
Příští stanice Braxington
Johnu Dicksonu Carrovi by bylo 120 let
Básník Halas
Dětská, ale nedětinská hrubínologie
Znojmo podle Moniky Frecerové
Petra Kohoutová učí cizince na VŠ a vydala druhý román
Zázračné houby
Pražské příběhy: Legendy, tajemství i zapomenutá zákoutí
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.