ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 8.10.2026, svátek má
Věra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíNěco o Štaflíku a ŠpagetkoviKdo byl Old Surehand?Kriminálka podle Jana MašatyZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíStříbrná svatba České republiky a Cinema CityKřtíme, čteme, podporujeme
O statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějky
04.09.2026 Ivo Fencl Divadlo
Díly Václava Sojky (1905-1926) se obírala především badatelka Alica Dubská a teoreticky mohl tento dramatik žít ještě začátkem 21. století. Nešťastně zesnul v jedenadvaceti letech a letos v červenci to bylo sto let, aniž si kdo vzpomněl.
Sojkovi bylo čtrnáct, když mu zveřejnili první hru (Kašpárek a čarodějnice aneb Svatojánská noc čili V moci zlých duchů), po které následovala další (někdy veršovaná) dramata Není vepřík jako vepřík (1922), Basa (1924), Kašpárkova vědecká expedice (1925, původně se drama jmenovalo Moudrého oživování mrtvol), Pohádka o žábě s mikádem (1925), Brokát, princ z pohádky (1928), Ve službách vlasti (1929), Zlatý svět (1936), Ztracená Kačenka (1936) a Podkova pro štěstí (zůstává v rukopise). To je deset her - a slušné na krátký život! Je navíc i kniha Verše a prózy Vaška Sojky, vydaná už posmrtně (1926), a dal dohromady Soupis československých loutkových her, scén a výstupů (1929), vedle čehož zadaptoval pro loutky Gozziho hru Král jelenem (premiéra 1925, vydáno 1957), dvě hry Shakespearovy (Romeo a Julie, Bouře) a dvě Tylovy (Tvrdohlavá žena, Strakonický dudák). A taky takřka dvě desítky her přeložil z francouzštiny a němčiny: dvě Pocciho dramata Doktor Zimostráz aneb Doktor, smrt a čert (1918) a Slepé štěstí aneb Zadlužený Kašpárek (1924), čtyři Durantyho hry Dejte mi jitrnici! (1920), Ruka (1922), Muž, který prodával rány holí (1924) a Černá slepice, čtyři Ducretovy hry Mazání z Ameriky (1922), Kašpárek na smrtelné posteli (1922), Kdo dá více (1924) a Ženich z Turecka (1925), tři hry Lemerciera de Neuville (Oběšený Kašpárek, 1924; Škola sluhů, 1925; Pytel na brambory, 1925), dvě Onofriovy hry Tele (1924) a Osel a holič (1925), Hinotovu hru Společnost pro zužitkování lidské hlouposti (1924) anebo Shakespearovo Zkrocení zlé ženy (1926). A může se to zdát neuvěřitelné, ale už roku 1922, kdy mu ani nebylo osmnáct, byl dramaturgem Loutkového divadla Umělecké výchovy, ve kterém působil od dětských let. Další rok úspěšně maturoval na vinohradském gymnáziu a na filozofické fakultě začal studovat germanistiku a český jazyk. Roku 1924 založil navíc s absolventy onoho gymnázia amatérský spolek Studentská scéna a tam působil co herec, režisér i dramaturg. Bohužel, zemřel po operaci slepého střeva a leží na Vinohradském hřbitově.
Jeho Moudrého oživování mrtvol (sic) je vlastně vědeckofantastický příběh pro děti a bizáru se zvláště dnes blíží už zmíněná Svatojánská noc, ve které vystupují umrlec, hrobník, čert, sbor zlých duchů, ďábelská čarodějnice, princezna, Kašpárek, záludný Měsíc a „Kokrháč“. Příběh začíná „v lesních pustinách“, jak je výslovně řečeno, a uvnitř došky kryté chatrče s ohništěm. U kotle sedí stařena s berlou, na bidle trčí kohout a babce se prý nedaří: neumí vypátrat složení kouzelného lektvaru, který by ji udělal mladou i krásnou. Je jí sto, a jak říká, okolo všichni umírají: na hlídání chalupy mívala orangutana, ale „zcepeněl“. Pošli taky sovička, obracející listy kouzelnické knihy, a netopýr, vychytávající ve světnici komáry a mouchy. A ten nejvěrnější pomocník alias aksamitově černý kocour? Pošel prý, je to pár hodin, a čarodějnice ujistí děti v obecenstvu, že ho nechá vycpat. Některé bytosti její „menažérie“ prý uměly přikládat pod kotlík a míchat měchačkou, zatímco v klidu běhala po okolí a sbírala čarodějné býlí. Je to, pravda, sdělení, které víc působí tak, jako by divadlu chyběly loutky. I Kokrháč je ostatně „k ničemu“, zvíme. Ale on oponuje, zakokrhá, snáší se níž a lísá se.
„Už tu dlouho nebudeš,“ povídá bába. „Zaříznu tě, upeču a budu mít na neděli pečínku a znamenitou polívku k posílení stoleté kostry.“ A ujistí nás (je to pěkná role, já bych ji bral), že umí pomocí berly měnit lidi ve zvířata. A má koště dosahující rychlosti až sto mil. Jenže to je málo. Baba prahne žít dalších sto let a je smutné a zvláštní, že ještě Sojka ve chvílích, kdy příběh (jako školou povinné dítě) vymýšlel, netušil, že odejde už v jedenadvaceti letech.
Objeví se Kašpárek. Zví, že přijít neměl a nikdy se nedostane pryč: okolo chatrče se táhne nepřekročitelný čarovný kruh, a když se bába optá, čím vůbec příchozí je, on tvrdí, že prvořadě sluhou. S jakou zkušeností? Nu, sloužil u Fausta, u dona Šajna, u sedláka Škrholy i dalších „potentátů“; ale vyžaduje osmihodinové směny a starost má o stravování. Baba jej ujistí, že může být v klidu, stačí totiž říct „stolečku, prostři se“. Vyzkoušejí to a vyvstání mísy na stole doprovodí prásknutí hromu. Čarodějka zmizí v komoře a Kašpárek si zpívá a říká, že ta „stará megera“ nemá obchodního ducha: „nekeťasuje“ s potravinami, jinak by měla „šest činžáků na Václaváku“.
Když panáček poodejde, Kokrháč uzobne bábovky. Kašpárek zatím nakoukne do kotlíku a soudí, že chlebodárkyně vyrábí paštiky. Střetne se s Kokrháčem, ale brzy jej hladí a kohout se vrátí na bidlo. Čarodějnice chce, aby „kašpar“ oprášil polici v její komoře a přerovnal „lahvice a kornouty s kouzelnými preparáty a tinkturami“. To hrdina odmítne a je varován, že bude jinak berlou změněn v podsvinče, zavřen do chlívku, upečen a sněden; je-li to narážka na Odysseu, nedá se vyloučit. Když kašpar konečně zmizí v oné komoře, postěžuje si bába, že žila sto let „bez radosti“ a nemá už zuby a zšedly jí vlasy, ale… Konečně to přichází. Sklání se před moudrostí ďábla a volá jej, aby radil, jak se omladit; a čert se skutečně (v červeném světle) zjeví a prý pomůže. Bába chce dokonce být „nejsličnější na světě“, ale na to potřebuje „tělo a duši“ člověka. Ne však chudého, ani ne sedláka; potřebuje princeznu. „Prosťačky se naženou samy do ďáblových sítí, princeznu však těžko chytí - i ten nejchytřejší čert,“ veršuje a krvavé světlo odumře, ale pach síry ne. Čert zmizí, na zavolání se vrací Kašpárek a dosud prý neuklidil. Bába mu sice slíbí trest, ale prý „až příště“, a teď ho informuje, že odchází a vrátí se teprve pozdě v noci. Kašpárek musí zatím míchat a čarodějka vyzve Kokrháče, aby jí donesl z kouta za ohništěm koště. Letí do královského zámku a podobnou schopnost její sluha Kašpárek sice obdivuje, přesto by však rád práskl do bot, jenže a ouha, kruh funguje. Hrdina je „přilepený“, od čáry svede leda couvat. „Hrůza hrůzoucí.“ Pokorně míchá a věří, že nad bábou zvítězí.
Druhé jednání. Nastala svatojánská noc, Kašpárek má husí kůži a brzy odbije hodina duchů. „Brr, tahle půlnoční strašidla s kostnatými prackami jsou strašidelně nepříjemná věc,“ říká a bojí se, že mu obludy zakroutí krkem. Odfrkává: „Fuj, meluzína.“ Fičí vítr a zahlédneme za jevištěm vracející se čarodějnici. Kašpárek ji dosud nezbystřil, třese se, cvakají mu zuby, slyší kroky, vrznou dveře a on mumlá: „Už mě drží! Hrůza! Hrůza!“
S koštětem, lucernou a holubicí na provázku vstoupí čarodějnice. On se uklidní; kde si však ustele? Má si prý lehnout do kouta. Předstírá spánek. Čarodějnice prosí: „Vzbuď se, princezno, staň se dívkou.“ Šlehne holubici berlou, zatmí se a princezna se ptá: „Kam jsem se to poděla? Kde je otec?“ „Che-che-che,“ směje se bába. „Proč jsi mě unesla z královské zahrady?“ „Ode mě není návratu, princezničko. A co s tebou chci, ti zůstane zatím tajemstvím.“ Ale princezna si je jista tím, že král bábě dá výkupné. Čarodějka: „O ně se neprosím. Maž do komůrky. Ani se nehni, dokud nezavolám.“ Věru příhodný příkaz loutce! Ale princezna je přece jen princezna, i rozpláče se. Taky Kašpárek vzlykne. Baba po něm mrkne: „Snad nás spratek neposlouchá, to by znamenalo jeho smrt.“
Kašpárek vydatně a demonstrativně chrápe. Baba vede princeznu do komory. Už podruhé volá ďábla. Ten se zjeví v červeném světle. Ještě se, zvíme, nikdy nestalo, aby čert dodal peklu samu princeznu. Baba by z něj ráda vytáhla aspoň část receptu - a princeznu prý mu ukáže pak. A předpokládá, že… „Jak mi recept dopovíš, odnes si ji v pekla říš!“
Následující část hry ocituji. Bába: Princka byla samé vzdory
dala jsem ji do komory
teď tam za to pěkně pyká
ať si třeba pláče, vzlyká
Čert: Ať se jenom jak chce mrzí
Z hlavy jí to vyjde brzy
až se čert s ní ožení
teď ti povím složení
léku tvého tajemného
zmládneš působením jeho:
Zapal oheň pod kotlíkem
naplněným kozím mlíkem
potom v žáru klokotavém
vlej tam trochu rtuti a vem
kousek smyčky z oběšence
kousek svatebního věnce
smůly kus, květ lopuchy
kousek střeva z ropuchy
kousek sádla z blech a chroustů
vše to nasyp do inkoustu
a pak do kotlíku nalej
potom půllitrem to zalej
sliny ze psa vzteklého
trochu piva teplého
na to čarodějné býlí,
které léku dodá síly
zeměžluč a hadí mlíčí
kapradí, jak v lese klíčí
vraní oko, svinský bob
diviznu a ptačí zob
babí hněv i zemědým
a co dál, to nepovím
byliny ty mají moc
jenom v svatojánskou noc.
Bába se ulekne, že to nestačí. Musela by pak čekat celý další rok. Čert mizí a ona vyrazí na byliny. „Volá vás, princezničko, začarovaný služebník čarodějné babizny,“ ozve se Kašpárek a vyzradí dámě, že má být obětována peklu. Jak jen ji zachránit? Dumá. Mít stařeninu berlu, udělal by se čápem a princeznu by vzal na záda. To mu připomene Kokrháče. Ten mu přinese z kouta koště a Kašpárek dostane nápad. Má náhle takovou radost, že princeznu popadne v pase; oba se zatočí. „Využijem koště.“ Usednou. Ona ho zezadu drží kolem krku. Vezmou i Kokrháče; proč ne? „Má ho upéct ona nebo my?“ A kohout se princezně uhnízdí na klíně. Letci zmizí, pauza. Čarodějka vchází, bylinky v zástěře, a sype je do kotle, ale celý recept nezná. Očividně taky nevykonává vše, co radí čerchmantova báseň, a ďas se vynoří potřetí: jako v rudé krvi. Baba otevře komoru. Princezna je fuč, Kašpárek fuč, Kokrháč fuč, koště fuč. „Tisíc ještěrek a zmijí, čerte pomoz, chytnu ti ji.“ „Nuže, na můj hřbet si vlez, poletíme přes ten les, snad je chytnem ještě dnes.“
Třetí jednání se odehrává v umrlčí komoře. Na pozadí vnímáme márniční okno a na márách je natažený umrlec. Na nebi visí Měsíc s nebezpečně usměvavou tváří, což poněkud připomíná známý Méliesův film. Když luna zajde, zatmí se. Za oknem se objeví koště s princeznou, Kašpárkem a Kokrháčem. Měsíc vykoukne. Slyšíme čarodějku: „Už je máme.“ Kladní hrdinové se snesou na zem, což o to, ale kam se skrýt? Zbystří „chalupu“, ale reálně vstupují do márnice. Zajistí závoru a Kašpárek odežene Měsíc koštětem: „A je tu tma jako v pytli.“ Padá přes máry a nahmatá „něco studeného“. Čert a bába mezitím profičí za oknem a dobře by to dopadlo, jenže Měsíc překvapí. Upozorní zlou, kam hledaní vlezli. Oplácí jen, že jej vytrhli z dřímot a Kašpárek jím i dál manipuloval. Čert lomcuje dveřmi, volá všechny ďábly; čarodějka nahlíží oknem: princezna zapiští; ale Kašpárek se bábě vysmívá. Jaga: „Síňka malá jako klec - a na prkně umrlec.“ Čert: „Hoj! Ten nám přispěje.“ Odbije půlnoc. Kašpárek: „Jemináčku, hodina duchů.“ Čert „strašlivým“ hlasem: „Mrtvý vstaň, chyť závoru, otevři nám komoru.“ Umrlec zvedá hlavu. Princezna: „Bože můj, ach, ty nás spas, dej, ať mrtvý lehne zas.“
Umrlý lehne. Ale za jevištěm, tam na hřbitově, zní sbor duchů: Půlnoc bije, půlnoc bije
vstaňte z hrobů, čas nyní je
do tance se rychle dáme
člověka si vyhledáme
lidskou duši peklu dáme
lidské tělo roztrháme
Čert varuje čarodějnici. Spatří-li ji umrlí, skončí s nimi v hrobě: bez milosti roztrhána. A tím taky peklo ze hry zmizí, mrtvých se bojí dokonce čert. A princezna? Je zoufalá: současně po ní pase čarodějka, peklo i hřbitovní duchové. Už i Kašpárkovi ostatně dochází smích a bojí se, aby ho „tak připonatrhli“. Čarodějka: „Mrtvý, vstaň, chyť závoru, otevři mi komoru.“ Umrlec usedne. Princezna oponuje: „Mrtvý, lež a nevstávej, Bůh ti věčný pokoj přej.“
Umrlec ulehne. Duchové jsou blíž: Čuchy, čuchy v nočním stínu,
čucháme již člověčinu.
Tam je! Kdo jsi, lidský červe?
Mluv, sic dráp náš v prach tě serve.
Čarodějka se duchům představí. Právě po takové prý pasou! Nechť se dá - s nimi - v rej. To je první nabídka. Tančit dupák, třasák, polku, besedu, čtverylku. Navrhne, aby počkali rok na další svatojánskou noc, až bude mladá: to si zatančí. Je to nenápadná narážka na sex. A čarodějnice buší na márnici, aby, propána, už umrlý vstal. Ten poslechne. I sám Kašpárek se tím vyděsí, ale… Právě princezna mrtvole srdnatě velí čtyřverším:
Mrtvý, lehni zase jen
dále spi svůj věčný sen
pro Boha, dál nechoď, stůj
na svou smrt přec pamatuj
Čarodějka se hněvá a duchové za oknem márnice se jen hemží. Nechtěla mezi ně? „Tak se, hoj, k smrti stroj. Chcem tě roztrhat! Poposkoč, a se toč, pěkně do kola. Jen se těš, zahyneš, hejsa-hejhola.“ Erben byl, pravda, lepší Sojky. Duchové mrtvých obklopí čarodějku a začnou jí točit. Kašpárek hrůzu vidí oknem a bere ji jako legraci. Venku to „bzučí jako v oule“ a trhají babiznu před jeho zraky na „cucky a cancory“. Švanda, říká dětem spokojen. Jenže duchové dál čenichají dál a cítí v márnici mladici. Bouchají na dveře a prosí umrlce, aby otevřel. On vstává, uchopí závoru, otvírá. Princezna: „Ó! Hrůza!“ Kašpárek: „Už se ženou. Je to lůza.“ Oba „přičinlivě“ omdlí. Duchové se přiženou na jeviště: „Už vás máme, už vás máme, na kusy vás roztrháme.“ Seskupí se okolo princezny a Kašpárka a Kokrháč kokrhá, svítá, takže bestie utečou. I umrlec se svalí. Mizí i záludný Měsíc a zpívá o své pouti na kutě. „Nedochůdče“ podle jeho názoru ušlo zaslouženému trestu. Tenhle Měsíc de facto malé i zralejší diváka učí, že se zlo zlem nemusí jevit na první pohled.
Do márnice vstoupí hrobník. Má vykopat hrob. „Kýho výra!“ Mrtvý mimo máry, ač ho tam sám dával, a na zemi slečinka a „ten samý pumprlík, jako ho měli komedianti, co onehdy byli u nás ve vsi. Taky byl takhle bláznovsky ustrojen“. Třese Kašpárkem. Mezitím se rozední. Kašpárek: „Snad mě nechcete pochovat. Jsem živ a zdráv.“ Vrhne se k princezně: „Vstávejte, honem, půjdem ke králi, hejsasa.“ Dívka procitne. Hrobník je ujistí, že je to do zámku patnáct minutek podle lesa a směrem k řece. Hrobník vytahuje umrlého na máry, jde kopat a ví, že si má na zámek zajít pro odměnu, snad něco dobrého. A Kašpárek (před oponou)? Vypráví, že už čekal, jak budou s princeznou uškrceni duchy; ale jsou, hurá, z bryndy. Taky král sňal ze zámku černé prapory a dvořanům poskytl mimořádné příplatky. Kašpárka navíc přijal do služeb. Nejdřív ho chtěl udělat dvorním bláznem, ale místo bylo obsazeno, i stal Kašpar ministrem: nic zvláštního to ostatně není, i z bláznů se stávají. Nejprve jej chtěli dělat „ministrem zbytečných záležitostí“, ale králi došlo, že se zbytečnostmi obírají veškerá ministerstva, a tak si vymyslil „ministerstvo popletených záležitostí“, kde bude Kašpárek rozplétat a napravovat vše, co pokazí ministři ostatní. A Kašpárek plánuje přijmout pár sekretářů a bude leda jezdit ve státním voze „po táborech, po přehlídkách a po zábavách“, kde chce mlátit hubou, jak to nejlépe umí. Aby se ovšem stal dokonalým ministrem, musí se (ejchuchu) ještě naučit tančit a mastit karty. A král? Dal připravit na počest svobodné dcery hostinu. Tam Kašpárek chybět nebude a na tuhle „hru před spaním nemyslete, aby se vám nezdálo o strašidlech a té brilantní, půlnoční, hrobové scéně v umrlčí komoře“. Byl to jenom špás a ode dneška se Kašpárek smí zvát „komorním“ hercem, neboť už hrál v umrlčí komoře. A co s Kokrháčem? „Toho jsem dal do královské kuchyně a dnes hostinu ozdobí pečenej; adié.“
Jako devítiletý mamlas jsem v divadle Alfa v Plzni (se školní třídou) tento Sojkův horor napjatě sledoval a neuvědomoval si ještě, že autor zdařile zapracoval hned se třemi zly. Je tu (vysoce funkční) zlá čarodějnice jako ze země Oz, je zde za druhé i pravé peklo, prahnoucí po princezně-panně, a jsou tu „erbenovští“ duchové mrtvých, kterých se bojí i sám čert. Poslední jednání se skutečně kompletně odehrává v márnici a mrtvola je třikrát vyvolávána a vyzývána, aby se probrala. Nejprve hne hlavou, podruhé usedne, potřetí vstane, kráčí komorou a vpouští přízraky dovnitř, aby roztrhali Kašpárka a princeznu. Roku 1973 byly „soudružky učitelky“ zděšeny, co nám Alfa předložila, ale mně se hra líbila a při dobrém inscenování funguje dokonce se živými herci. A zatímco na toto představení si dodnes pamatuji, ostatní divadelní hry, co jsme ve školních letech navštěvovaly, zapadaly sněhem.
Ne-literární otázka závěrem: Rouhal se Václav Sojka? Mám odpověď zřetelnější než Volary: Jiní se rouhali stokrát víc a navzdory špásům na slepák předčasně neskonali.
Hlavní zdroje: Lexikon české literatury a výtisk hry Kašpárek a čarodějnice.
Jeho Moudrého oživování mrtvol (sic) je vlastně vědeckofantastický příběh pro děti a bizáru se zvláště dnes blíží už zmíněná Svatojánská noc, ve které vystupují umrlec, hrobník, čert, sbor zlých duchů, ďábelská čarodějnice, princezna, Kašpárek, záludný Měsíc a „Kokrháč“. Příběh začíná „v lesních pustinách“, jak je výslovně řečeno, a uvnitř došky kryté chatrče s ohništěm. U kotle sedí stařena s berlou, na bidle trčí kohout a babce se prý nedaří: neumí vypátrat složení kouzelného lektvaru, který by ji udělal mladou i krásnou. Je jí sto, a jak říká, okolo všichni umírají: na hlídání chalupy mívala orangutana, ale „zcepeněl“. Pošli taky sovička, obracející listy kouzelnické knihy, a netopýr, vychytávající ve světnici komáry a mouchy. A ten nejvěrnější pomocník alias aksamitově černý kocour? Pošel prý, je to pár hodin, a čarodějnice ujistí děti v obecenstvu, že ho nechá vycpat. Některé bytosti její „menažérie“ prý uměly přikládat pod kotlík a míchat měchačkou, zatímco v klidu běhala po okolí a sbírala čarodějné býlí. Je to, pravda, sdělení, které víc působí tak, jako by divadlu chyběly loutky. I Kokrháč je ostatně „k ničemu“, zvíme. Ale on oponuje, zakokrhá, snáší se níž a lísá se.
„Už tu dlouho nebudeš,“ povídá bába. „Zaříznu tě, upeču a budu mít na neděli pečínku a znamenitou polívku k posílení stoleté kostry.“ A ujistí nás (je to pěkná role, já bych ji bral), že umí pomocí berly měnit lidi ve zvířata. A má koště dosahující rychlosti až sto mil. Jenže to je málo. Baba prahne žít dalších sto let a je smutné a zvláštní, že ještě Sojka ve chvílích, kdy příběh (jako školou povinné dítě) vymýšlel, netušil, že odejde už v jedenadvaceti letech.
Objeví se Kašpárek. Zví, že přijít neměl a nikdy se nedostane pryč: okolo chatrče se táhne nepřekročitelný čarovný kruh, a když se bába optá, čím vůbec příchozí je, on tvrdí, že prvořadě sluhou. S jakou zkušeností? Nu, sloužil u Fausta, u dona Šajna, u sedláka Škrholy i dalších „potentátů“; ale vyžaduje osmihodinové směny a starost má o stravování. Baba jej ujistí, že může být v klidu, stačí totiž říct „stolečku, prostři se“. Vyzkoušejí to a vyvstání mísy na stole doprovodí prásknutí hromu. Čarodějka zmizí v komoře a Kašpárek si zpívá a říká, že ta „stará megera“ nemá obchodního ducha: „nekeťasuje“ s potravinami, jinak by měla „šest činžáků na Václaváku“.
Když panáček poodejde, Kokrháč uzobne bábovky. Kašpárek zatím nakoukne do kotlíku a soudí, že chlebodárkyně vyrábí paštiky. Střetne se s Kokrháčem, ale brzy jej hladí a kohout se vrátí na bidlo. Čarodějnice chce, aby „kašpar“ oprášil polici v její komoře a přerovnal „lahvice a kornouty s kouzelnými preparáty a tinkturami“. To hrdina odmítne a je varován, že bude jinak berlou změněn v podsvinče, zavřen do chlívku, upečen a sněden; je-li to narážka na Odysseu, nedá se vyloučit. Když kašpar konečně zmizí v oné komoře, postěžuje si bába, že žila sto let „bez radosti“ a nemá už zuby a zšedly jí vlasy, ale… Konečně to přichází. Sklání se před moudrostí ďábla a volá jej, aby radil, jak se omladit; a čert se skutečně (v červeném světle) zjeví a prý pomůže. Bába chce dokonce být „nejsličnější na světě“, ale na to potřebuje „tělo a duši“ člověka. Ne však chudého, ani ne sedláka; potřebuje princeznu. „Prosťačky se naženou samy do ďáblových sítí, princeznu však těžko chytí - i ten nejchytřejší čert,“ veršuje a krvavé světlo odumře, ale pach síry ne. Čert zmizí, na zavolání se vrací Kašpárek a dosud prý neuklidil. Bába mu sice slíbí trest, ale prý „až příště“, a teď ho informuje, že odchází a vrátí se teprve pozdě v noci. Kašpárek musí zatím míchat a čarodějka vyzve Kokrháče, aby jí donesl z kouta za ohništěm koště. Letí do královského zámku a podobnou schopnost její sluha Kašpárek sice obdivuje, přesto by však rád práskl do bot, jenže a ouha, kruh funguje. Hrdina je „přilepený“, od čáry svede leda couvat. „Hrůza hrůzoucí.“ Pokorně míchá a věří, že nad bábou zvítězí.
Druhé jednání. Nastala svatojánská noc, Kašpárek má husí kůži a brzy odbije hodina duchů. „Brr, tahle půlnoční strašidla s kostnatými prackami jsou strašidelně nepříjemná věc,“ říká a bojí se, že mu obludy zakroutí krkem. Odfrkává: „Fuj, meluzína.“ Fičí vítr a zahlédneme za jevištěm vracející se čarodějnici. Kašpárek ji dosud nezbystřil, třese se, cvakají mu zuby, slyší kroky, vrznou dveře a on mumlá: „Už mě drží! Hrůza! Hrůza!“
S koštětem, lucernou a holubicí na provázku vstoupí čarodějnice. On se uklidní; kde si však ustele? Má si prý lehnout do kouta. Předstírá spánek. Čarodějnice prosí: „Vzbuď se, princezno, staň se dívkou.“ Šlehne holubici berlou, zatmí se a princezna se ptá: „Kam jsem se to poděla? Kde je otec?“ „Che-che-che,“ směje se bába. „Proč jsi mě unesla z královské zahrady?“ „Ode mě není návratu, princezničko. A co s tebou chci, ti zůstane zatím tajemstvím.“ Ale princezna si je jista tím, že král bábě dá výkupné. Čarodějka: „O ně se neprosím. Maž do komůrky. Ani se nehni, dokud nezavolám.“ Věru příhodný příkaz loutce! Ale princezna je přece jen princezna, i rozpláče se. Taky Kašpárek vzlykne. Baba po něm mrkne: „Snad nás spratek neposlouchá, to by znamenalo jeho smrt.“
Kašpárek vydatně a demonstrativně chrápe. Baba vede princeznu do komory. Už podruhé volá ďábla. Ten se zjeví v červeném světle. Ještě se, zvíme, nikdy nestalo, aby čert dodal peklu samu princeznu. Baba by z něj ráda vytáhla aspoň část receptu - a princeznu prý mu ukáže pak. A předpokládá, že… „Jak mi recept dopovíš, odnes si ji v pekla říš!“
Následující část hry ocituji. Bába: Princka byla samé vzdory
dala jsem ji do komory
teď tam za to pěkně pyká
ať si třeba pláče, vzlyká
Čert: Ať se jenom jak chce mrzí
Z hlavy jí to vyjde brzy
až se čert s ní ožení
teď ti povím složení
léku tvého tajemného
zmládneš působením jeho:
Zapal oheň pod kotlíkem
naplněným kozím mlíkem
potom v žáru klokotavém
vlej tam trochu rtuti a vem
kousek smyčky z oběšence
kousek svatebního věnce
smůly kus, květ lopuchy
kousek střeva z ropuchy
kousek sádla z blech a chroustů
vše to nasyp do inkoustu
a pak do kotlíku nalej
potom půllitrem to zalej
sliny ze psa vzteklého
trochu piva teplého
na to čarodějné býlí,
které léku dodá síly
zeměžluč a hadí mlíčí
kapradí, jak v lese klíčí
vraní oko, svinský bob
diviznu a ptačí zob
babí hněv i zemědým
a co dál, to nepovím
byliny ty mají moc
jenom v svatojánskou noc.
Bába se ulekne, že to nestačí. Musela by pak čekat celý další rok. Čert mizí a ona vyrazí na byliny. „Volá vás, princezničko, začarovaný služebník čarodějné babizny,“ ozve se Kašpárek a vyzradí dámě, že má být obětována peklu. Jak jen ji zachránit? Dumá. Mít stařeninu berlu, udělal by se čápem a princeznu by vzal na záda. To mu připomene Kokrháče. Ten mu přinese z kouta koště a Kašpárek dostane nápad. Má náhle takovou radost, že princeznu popadne v pase; oba se zatočí. „Využijem koště.“ Usednou. Ona ho zezadu drží kolem krku. Vezmou i Kokrháče; proč ne? „Má ho upéct ona nebo my?“ A kohout se princezně uhnízdí na klíně. Letci zmizí, pauza. Čarodějka vchází, bylinky v zástěře, a sype je do kotle, ale celý recept nezná. Očividně taky nevykonává vše, co radí čerchmantova báseň, a ďas se vynoří potřetí: jako v rudé krvi. Baba otevře komoru. Princezna je fuč, Kašpárek fuč, Kokrháč fuč, koště fuč. „Tisíc ještěrek a zmijí, čerte pomoz, chytnu ti ji.“ „Nuže, na můj hřbet si vlez, poletíme přes ten les, snad je chytnem ještě dnes.“
Třetí jednání se odehrává v umrlčí komoře. Na pozadí vnímáme márniční okno a na márách je natažený umrlec. Na nebi visí Měsíc s nebezpečně usměvavou tváří, což poněkud připomíná známý Méliesův film. Když luna zajde, zatmí se. Za oknem se objeví koště s princeznou, Kašpárkem a Kokrháčem. Měsíc vykoukne. Slyšíme čarodějku: „Už je máme.“ Kladní hrdinové se snesou na zem, což o to, ale kam se skrýt? Zbystří „chalupu“, ale reálně vstupují do márnice. Zajistí závoru a Kašpárek odežene Měsíc koštětem: „A je tu tma jako v pytli.“ Padá přes máry a nahmatá „něco studeného“. Čert a bába mezitím profičí za oknem a dobře by to dopadlo, jenže Měsíc překvapí. Upozorní zlou, kam hledaní vlezli. Oplácí jen, že jej vytrhli z dřímot a Kašpárek jím i dál manipuloval. Čert lomcuje dveřmi, volá všechny ďábly; čarodějka nahlíží oknem: princezna zapiští; ale Kašpárek se bábě vysmívá. Jaga: „Síňka malá jako klec - a na prkně umrlec.“ Čert: „Hoj! Ten nám přispěje.“ Odbije půlnoc. Kašpárek: „Jemináčku, hodina duchů.“ Čert „strašlivým“ hlasem: „Mrtvý vstaň, chyť závoru, otevři nám komoru.“ Umrlec zvedá hlavu. Princezna: „Bože můj, ach, ty nás spas, dej, ať mrtvý lehne zas.“
Umrlý lehne. Ale za jevištěm, tam na hřbitově, zní sbor duchů: Půlnoc bije, půlnoc bije
vstaňte z hrobů, čas nyní je
do tance se rychle dáme
člověka si vyhledáme
lidskou duši peklu dáme
lidské tělo roztrháme
Čert varuje čarodějnici. Spatří-li ji umrlí, skončí s nimi v hrobě: bez milosti roztrhána. A tím taky peklo ze hry zmizí, mrtvých se bojí dokonce čert. A princezna? Je zoufalá: současně po ní pase čarodějka, peklo i hřbitovní duchové. Už i Kašpárkovi ostatně dochází smích a bojí se, aby ho „tak připonatrhli“. Čarodějka: „Mrtvý, vstaň, chyť závoru, otevři mi komoru.“ Umrlec usedne. Princezna oponuje: „Mrtvý, lež a nevstávej, Bůh ti věčný pokoj přej.“
Umrlec ulehne. Duchové jsou blíž: Čuchy, čuchy v nočním stínu,
čucháme již člověčinu.
Tam je! Kdo jsi, lidský červe?
Mluv, sic dráp náš v prach tě serve.
Čarodějka se duchům představí. Právě po takové prý pasou! Nechť se dá - s nimi - v rej. To je první nabídka. Tančit dupák, třasák, polku, besedu, čtverylku. Navrhne, aby počkali rok na další svatojánskou noc, až bude mladá: to si zatančí. Je to nenápadná narážka na sex. A čarodějnice buší na márnici, aby, propána, už umrlý vstal. Ten poslechne. I sám Kašpárek se tím vyděsí, ale… Právě princezna mrtvole srdnatě velí čtyřverším:
Mrtvý, lehni zase jen
dále spi svůj věčný sen
pro Boha, dál nechoď, stůj
na svou smrt přec pamatuj
Čarodějka se hněvá a duchové za oknem márnice se jen hemží. Nechtěla mezi ně? „Tak se, hoj, k smrti stroj. Chcem tě roztrhat! Poposkoč, a se toč, pěkně do kola. Jen se těš, zahyneš, hejsa-hejhola.“ Erben byl, pravda, lepší Sojky. Duchové mrtvých obklopí čarodějku a začnou jí točit. Kašpárek hrůzu vidí oknem a bere ji jako legraci. Venku to „bzučí jako v oule“ a trhají babiznu před jeho zraky na „cucky a cancory“. Švanda, říká dětem spokojen. Jenže duchové dál čenichají dál a cítí v márnici mladici. Bouchají na dveře a prosí umrlce, aby otevřel. On vstává, uchopí závoru, otvírá. Princezna: „Ó! Hrůza!“ Kašpárek: „Už se ženou. Je to lůza.“ Oba „přičinlivě“ omdlí. Duchové se přiženou na jeviště: „Už vás máme, už vás máme, na kusy vás roztrháme.“ Seskupí se okolo princezny a Kašpárka a Kokrháč kokrhá, svítá, takže bestie utečou. I umrlec se svalí. Mizí i záludný Měsíc a zpívá o své pouti na kutě. „Nedochůdče“ podle jeho názoru ušlo zaslouženému trestu. Tenhle Měsíc de facto malé i zralejší diváka učí, že se zlo zlem nemusí jevit na první pohled.
Do márnice vstoupí hrobník. Má vykopat hrob. „Kýho výra!“ Mrtvý mimo máry, ač ho tam sám dával, a na zemi slečinka a „ten samý pumprlík, jako ho měli komedianti, co onehdy byli u nás ve vsi. Taky byl takhle bláznovsky ustrojen“. Třese Kašpárkem. Mezitím se rozední. Kašpárek: „Snad mě nechcete pochovat. Jsem živ a zdráv.“ Vrhne se k princezně: „Vstávejte, honem, půjdem ke králi, hejsasa.“ Dívka procitne. Hrobník je ujistí, že je to do zámku patnáct minutek podle lesa a směrem k řece. Hrobník vytahuje umrlého na máry, jde kopat a ví, že si má na zámek zajít pro odměnu, snad něco dobrého. A Kašpárek (před oponou)? Vypráví, že už čekal, jak budou s princeznou uškrceni duchy; ale jsou, hurá, z bryndy. Taky král sňal ze zámku černé prapory a dvořanům poskytl mimořádné příplatky. Kašpárka navíc přijal do služeb. Nejdřív ho chtěl udělat dvorním bláznem, ale místo bylo obsazeno, i stal Kašpar ministrem: nic zvláštního to ostatně není, i z bláznů se stávají. Nejprve jej chtěli dělat „ministrem zbytečných záležitostí“, ale králi došlo, že se zbytečnostmi obírají veškerá ministerstva, a tak si vymyslil „ministerstvo popletených záležitostí“, kde bude Kašpárek rozplétat a napravovat vše, co pokazí ministři ostatní. A Kašpárek plánuje přijmout pár sekretářů a bude leda jezdit ve státním voze „po táborech, po přehlídkách a po zábavách“, kde chce mlátit hubou, jak to nejlépe umí. Aby se ovšem stal dokonalým ministrem, musí se (ejchuchu) ještě naučit tančit a mastit karty. A král? Dal připravit na počest svobodné dcery hostinu. Tam Kašpárek chybět nebude a na tuhle „hru před spaním nemyslete, aby se vám nezdálo o strašidlech a té brilantní, půlnoční, hrobové scéně v umrlčí komoře“. Byl to jenom špás a ode dneška se Kašpárek smí zvát „komorním“ hercem, neboť už hrál v umrlčí komoře. A co s Kokrháčem? „Toho jsem dal do královské kuchyně a dnes hostinu ozdobí pečenej; adié.“
Jako devítiletý mamlas jsem v divadle Alfa v Plzni (se školní třídou) tento Sojkův horor napjatě sledoval a neuvědomoval si ještě, že autor zdařile zapracoval hned se třemi zly. Je tu (vysoce funkční) zlá čarodějnice jako ze země Oz, je zde za druhé i pravé peklo, prahnoucí po princezně-panně, a jsou tu „erbenovští“ duchové mrtvých, kterých se bojí i sám čert. Poslední jednání se skutečně kompletně odehrává v márnici a mrtvola je třikrát vyvolávána a vyzývána, aby se probrala. Nejprve hne hlavou, podruhé usedne, potřetí vstane, kráčí komorou a vpouští přízraky dovnitř, aby roztrhali Kašpárka a princeznu. Roku 1973 byly „soudružky učitelky“ zděšeny, co nám Alfa předložila, ale mně se hra líbila a při dobrém inscenování funguje dokonce se živými herci. A zatímco na toto představení si dodnes pamatuji, ostatní divadelní hry, co jsme ve školních letech navštěvovaly, zapadaly sněhem.
Ne-literární otázka závěrem: Rouhal se Václav Sojka? Mám odpověď zřetelnější než Volary: Jiní se rouhali stokrát víc a navzdory špásům na slepák předčasně neskonali.
Hlavní zdroje: Lexikon české literatury a výtisk hry Kašpárek a čarodějnice.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Divadlo
Jak psal Klíma Ladislav svá dramata
Prodaná nevěsta pod širým nebem na zámku Liteň
Před sto lety zemřel Václav Sojka, podivuhodný dramatik
Baletní přípravka Národního divadla zve na cestu kolem světa.
Vzpomínkový den k 80. výročí narození Vlastimila Harapese
150 studentů na jednom jevišti. Konzervatoř Taneční centrum Praha uzavírá sezonu
Maďarský soubor Royal Ballet Fehérvár vystoupil v Domě tanečního umění
Festival PRAGUE ON POINT: světové baletní hvězdy i nová generace talentů
Konzervatoř Taneční centrum Praha uvede absolventská představení
Taneční učitelé roku 2026 ocení inspirativní pedagogy a mladé taneční talenty
Praha bude baletní metropolí. Choreograf Bubeníček přiveze světové tanečníky
Olomoucké nejen shakespaerovské léto v letním kině
Mezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z Evropy
Maďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
Hurvínek letos slaví 100. Už ho znají vaše děti?
Romeo a Julie na Valentýna
50 démonů čtverečních, toť horor a smích
Mimořádná divadelní spolupráce
Vánoční taneční scéna roztančí pražské Kongresové centrum
Další články v rubrice Divadlo
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.