ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 8.10.2026, svátek má
Věra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíNěco o Štaflíku a ŠpagetkoviKdo byl Old Surehand?Kriminálka podle Jana MašatyZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíStříbrná svatba České republiky a Cinema CityKřtíme, čteme, podporujeme
Malíř Bohumil Konečný a Foglar
12.09.2026 Ivo Fencl Výtvarné umění
Bohumil Konečný zvaný Bimba (1918-1990) je známý malíř a vedle další, obrovské celoživotní práce ilustroval, počínaje rokem 1940, sedm foglarovek, dodnes vydaných patnáctkrát. Témuž výkonu se věnuje v srpnu 2026 vydaná, dvousetstránková monografie Filipa Konečného a Jana Hosnedla.
Kniha velkého formátu reprodukuje systematicky, ne-li vzorně veškeré obrázky těch knih (Boj o první místo, Přístav volá, Devadesátka pokračuje, Dobrodružství v Zemi nikoho, Pod junáckou vlajkou, Stínadla se bouří, Náš oddíl) a nelze než dodat, že obrázky Mistra opěvujícího krásu těl, ale vystihnuvšího zrovna tak temnou hrůzu hororové vrstvy Foglarova univerza. Čerň průchodů kontrastuje se světlými stránkami dne; odpornost pokaždé doplňuje půvab a Foglar (1907-1999) měl čich na talenty a vnímal od první chvíle, nakolik je Bimba dobrý. Koncem let šedesátých mu dokonce navrhl, aby pokračoval v komiksu Rychlé šípy. To ale bylo přece jen pod výtvarníkovým levelem a možnostmi; takže se úkolu zhostil Marko Čermák.
Zvlášť působivá jsou Konečného Stínadla a jejich zachycení na frontispici vydání svazku Stínadla se bouří z roku 1970 je natolik ikonickým, že je naši editoři umístili hned na přední předsádku knihy Bimba kreslí Foglara. Je to magie oka a hledíme na svět trochu shůry. Hledíme do moře domů, ke kterému klesá schodiště, a vlevo se vypínají nejvyšší stavby. Působí téměř jako věže, ale ve skutečnosti a při bližším ohledání je to součást čtvrti na skále či na kopci. Fascinující partie tajuplného města „z Lovecrafta“, přičemž celek oživují pouze dvě černočerné figury. Jedna dává znamení té druhé. Nebo ji zastavuje?
Na jiné kresbě spatříme neskutečně krásnou dívku v minišatech. Podle všeho jsou žluté, ale kresba o tom mlčí, protože je černobílá. Dívka hledí beze strachu do tváře obdobně půvabného Mirka Dušína, za kterým se choulí Jarka Metelka, Rychlonožka (tomu se děvče očividně líbí) a Rychlonožkův věrný kamarád Červenáček. Jindru Hojera… na této kresbě postrádáme.
Na další je Široko alias figura inspirovaná Pérákem i Zorrem. Má bílou, ohyzdnou masku, sedí na stejně „sádrové“ zdi, výsměšně potřásá ježkem v kleci a je kvůli němu objektem honu. Další kresba předvádí ne snad pařížské katakomby s Jeanem Valjeanem, ale rozměrnou stoku, která disponuje po straně chodníkem. Rychlé šípy si dávají pozor na potkany a postupují podzemím, aniž o tom mají tušení ctění jejich rodiče na tzv. Druhé straně. A pak… Triumf sám! Obrázek, na kterém Mirek dokázal vyjmout ježka ven z klece. Už - ho – drrrrží! A kamarádi situaci nefotografují z mobilů, nýbrž pozorují, a to každý v úplně jiném psychickém rozpoložení. Viva! Na dalším obrázku je pak již nový vládce Stínadel, Velký Vont. Drží Ježka, zvedá obě paže a stojí na popředí bludiště ulic. A „pan“ Dušín mu hlavolam neprodal, on mu jej předal.
Sám „Bimba“ začal v Mladém hlasateli 16. září 1939 ilustrováním povídek Otakara Batličky, na kterého vzpomíná: „… s báječnou fantazií, i když psát neuměl. Několikrát mi šéfredaktor Dr. Karel Bureš ukazoval strojopis a říkal: Podívejte se, co je v tom pravopisných chyb. I slohových. Musím to předělat, ale námět a fantazii, tu má Batlička výbornou.“
V Hlasateli, který před zakázáním nacisty dosáhl nákladu čtvrt milionu, vyšlo 170 Konečného ilustrací a osmkrát dělal obálku. Akademický malíř Karel Toman (1931-2000) po letech na Hlasatele vzpomíná takto: „Bimbovi hrdinové byli opravdoví chlapi, kteří imponovali. Naprosto nepatetičtí, reální, ale aktivní. V sedle či pěšky, v Arktidě, v Africe nebo na Šumavě byli vždy na výši. Stal jsem se jeho obdivovatelem a zařadil ho, inu, hned za samotného Zdeňka Buriana.“
Na rozdíl od Buriana, Gustava Kruma anebo Miloše Nováka byl ovšem Konečný specialistou na krásné ženské… a nejméně ve třicátých letech se (prokazatelně) věnoval pornografii. Situace se tedy až úsměvně podobá pozdější Foglarově spolupráci s Kájou Saudkem. Kája i Bimba Konečný dělali porno a paralelně pracovali pro autora z nejcudnějších, který snad nikdy nevyslovil ani to sprosté slovo - a žil jako mnich. I tak to chodí.
Vedle knih ilustroval Konečný taky díla přítele Foglara v časopisech a roku 1940 s tím začal v Mladém hlasateli, když nakreslil „běh napříč městem“ z románku Boj o první místo.
Do poválečného Vpředu z 9. dubna 1946 přispěl ikonickým obrázkem Rychlých šípů ve věži svatého Jakuba a na straně 146 naší knihy tu vizi najdeme v původních barvách. Na sousední straně 147 navíc v rekonstrukci (2006-2007) Petra Barče. Originál je bohužel nezvěstný, za což nejpravděpodobněji může Petr Sadecký.
Roku 1947 ilustroval Bohumil Konečný ve Vpředu i málo známou Foglarovu „velrybářskou“ povídku Lov na netvora - a to také bude asi jediný případ, kdy člověka maně napadne „Zdeněk Burian by to vyved líp!“ Bohumil Konečný vytvořil celkem 28 obálek poválečného Vpředu a okolo dvou set vnitřních ilustrací. Opustil v té souvislosti svou oblíbenou kvaš a většinou koloroval perokresby. A nepodepisoval se; těžko říci proč ne. A po komunistickém převratu? Ilustroval brilantně reportáž o cestě Hanzelky a Zikmunda v Mladém technikovi a udělal pro týž časopis takřka čtyřicet obálek. Lanařili také Foglara, ale ten odmítl.
Konečný zato neodmítl práci na sadě budovatelských plakátů a pro Podnik zahraničního obchodu udělal víc než dvě stě plakátů pro export. Maloval pro Prazdroj, pro Petrof, pro Sigmu, pro Jablonbex, pro Barum a do roku 1957 s tím neměl problém. Pak nastoupila do reklamy fotografie a Konečného zničehonic živila manželka-lékařka, pracující na oddělení alergenů v pražském Ústavu séroočkovacích látek.
Už roku 1953 začal Konečného navštěvovat už zmíněný Petr Sadecký (1943-1991). Není jasné, zda tenkrát dostal adresu od Buriana anebo Foglara, ale na tom koneckonců nezáleží. Stal se až do roku 1967 stálým hostem u manželů Konečných a Bohumil jej bral jako syna.
Petr Sadecký malíře zprvu jenom tiše sledoval při práci, nicméně Eva Konečná se zmiňuje o jeho „neuvěřitelně vysoké inteligenci“. Sadecký dostal od malíře klíče k ateliéru a Konečný díky němu udal asi tak osmdesát barevných obálek pro export. Všechny s hrdiny Karla Maye. Pro časopis Zlatý máj připravil pak bojovník Sadecký průlomový článek Proč mlčí Jaroslav Foglar? (březen 1964) a umírnil jím embargo na foglarovky. Šel pohotově i za Martou Batličkovou, jejíhož manžela zavraždili za války odpudivým způsobem Němci, a dosáhl toho, že taky Batličkovy povídky začaly znovu vycházet. Obálku i obrázky knihy Na vlně 57 metrů (1965, znovu 1968) vytvořil právě Bohumil Konečný a následovaly ještě batličkovské publikace Rájem i peklem (1969) a Tábor ztracených (1970). Ale Sadecký v lednu 1967 emigroval.
Od poloviny šedesátých let bydlili manželé Koneční na dnešní Korunní třídě, a to jen pár čísel od Foglara, který obýval dům 16, zatímco oni dům 36. Až koncem života (1987) dostal Bohumil Konečný nabídku ilustrovat ikonické Hochy od Bobří řeky. Kdysi mu přitom vadilo, že Burian namaloval titulní hochy moc staré. Jako takřka pětadvacetileté, což je nesmysl. Konečný to nyní mohl napravit, ale Olympia mu dala na knihu pouze tři týdny. Odpověděl do sluchátka tehdejšího telefonu, že potřebuje tři měsíce, a tak mu redakce poskytla měsíc a půl na pouhých šest ilustrací, i když celostránkových. Opět odmítl a v dopise příteli o tom píše:
„Někdy si myslím, že ti objednatelé jsou šílenci.“
Knihu tudíž ilustroval Miloslav Disman a jistěže po svém, na to měl právo. „Ti Hoši jsou tak oškliví, že jsem něco podobného už dlouho neviděl,“ napsal k tomu Konečný v dopise příteli Františku Ulčovi a dodává: „Někdy si myslím, že se mnou a s Krumem zemřou poslední ilustrátoři našeho dobrodružného žánru.“ Ale je dobře možné, že Bimba nechtěl konkurovat (tehdy už, pravda, zesnulému) Burianovi. Konečný věděl o neskutečném úspěchu jeho ilustrací té samé knihy, i když vzezření chlapců neodpovídalo, a chápal, že by zůstal až druhý. Téhož roku nicméně portrétoval Foglara. Na stylizovaném obraze je i oblíbená spisovatelova Sluneční zátoka u Sázavy (právě z Hochů od Bobří řeky) a také Ježek v kleci a Rychlé šípy.
Bohumil Konečný nikdy moc nepsal, s výjimkou dopisů, ale byl vynikající vypravěč. Uměl živě podat i banality, odstiňoval hlas a nebál se bizarností, měl neutuchající zásobu vtipu a cit pro pointy. Využíval mimiku, gestikuloval a dokázal, což je neuvěřitelné, při povídání zároveň kreslit. Podle názoru Káji Saudka byl ve své době Konečný nejlepším ilustrátorem na světě, i když se to nevědělo, a již před válkou dělal to, co ještě v USA tak skvěle neuměli. Možná ne. Určitě ne. A Konečný byl prvořadě až neskutečně talentovaný v zachycení pohybu. V tom byl přímo nekonečný. Ale válka i následující totalita řekly své a ledacos převálcovaly i hůř.
Bimba Bohumil Konečný kreslí Foglara. Ediční příprava publikace Jan Hosnedl a Filip Konečný. Vydal Středoškolský klub ASK ČR při Gymnáziu v Plzni. 2026. 200 stran. S díky Konečného vnoučatům Martě Lehnerové, Alici Danielovské a Robertu Hoffmanovi.
Poděkování patří rovněž majitelům originálů kreseb, dětem Gustava Kruma Petru Krumovi a Dagmar Halamáskové, spisovateli Jaroslavu Čvančarovi, Jiřímu Konečnému, Dorotě Lábusové, Františku Moravcovi, Tomáši Moravcovi, spisovateli Vladimíru Prokopovi, Luboši Trkovskému, Romanu Šantorovi, Petru Náhlíkovi, Davidu Kourovi, Martinu Izerovi a dalším.
Bimba kreslí Foglara - Bohumil Konečný, Jan Hosnedl (ed.), Filip Konečný (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Zvlášť působivá jsou Konečného Stínadla a jejich zachycení na frontispici vydání svazku Stínadla se bouří z roku 1970 je natolik ikonickým, že je naši editoři umístili hned na přední předsádku knihy Bimba kreslí Foglara. Je to magie oka a hledíme na svět trochu shůry. Hledíme do moře domů, ke kterému klesá schodiště, a vlevo se vypínají nejvyšší stavby. Působí téměř jako věže, ale ve skutečnosti a při bližším ohledání je to součást čtvrti na skále či na kopci. Fascinující partie tajuplného města „z Lovecrafta“, přičemž celek oživují pouze dvě černočerné figury. Jedna dává znamení té druhé. Nebo ji zastavuje?
Na jiné kresbě spatříme neskutečně krásnou dívku v minišatech. Podle všeho jsou žluté, ale kresba o tom mlčí, protože je černobílá. Dívka hledí beze strachu do tváře obdobně půvabného Mirka Dušína, za kterým se choulí Jarka Metelka, Rychlonožka (tomu se děvče očividně líbí) a Rychlonožkův věrný kamarád Červenáček. Jindru Hojera… na této kresbě postrádáme.
Na další je Široko alias figura inspirovaná Pérákem i Zorrem. Má bílou, ohyzdnou masku, sedí na stejně „sádrové“ zdi, výsměšně potřásá ježkem v kleci a je kvůli němu objektem honu. Další kresba předvádí ne snad pařížské katakomby s Jeanem Valjeanem, ale rozměrnou stoku, která disponuje po straně chodníkem. Rychlé šípy si dávají pozor na potkany a postupují podzemím, aniž o tom mají tušení ctění jejich rodiče na tzv. Druhé straně. A pak… Triumf sám! Obrázek, na kterém Mirek dokázal vyjmout ježka ven z klece. Už - ho – drrrrží! A kamarádi situaci nefotografují z mobilů, nýbrž pozorují, a to každý v úplně jiném psychickém rozpoložení. Viva! Na dalším obrázku je pak již nový vládce Stínadel, Velký Vont. Drží Ježka, zvedá obě paže a stojí na popředí bludiště ulic. A „pan“ Dušín mu hlavolam neprodal, on mu jej předal.
Sám „Bimba“ začal v Mladém hlasateli 16. září 1939 ilustrováním povídek Otakara Batličky, na kterého vzpomíná: „… s báječnou fantazií, i když psát neuměl. Několikrát mi šéfredaktor Dr. Karel Bureš ukazoval strojopis a říkal: Podívejte se, co je v tom pravopisných chyb. I slohových. Musím to předělat, ale námět a fantazii, tu má Batlička výbornou.“
V Hlasateli, který před zakázáním nacisty dosáhl nákladu čtvrt milionu, vyšlo 170 Konečného ilustrací a osmkrát dělal obálku. Akademický malíř Karel Toman (1931-2000) po letech na Hlasatele vzpomíná takto: „Bimbovi hrdinové byli opravdoví chlapi, kteří imponovali. Naprosto nepatetičtí, reální, ale aktivní. V sedle či pěšky, v Arktidě, v Africe nebo na Šumavě byli vždy na výši. Stal jsem se jeho obdivovatelem a zařadil ho, inu, hned za samotného Zdeňka Buriana.“
Na rozdíl od Buriana, Gustava Kruma anebo Miloše Nováka byl ovšem Konečný specialistou na krásné ženské… a nejméně ve třicátých letech se (prokazatelně) věnoval pornografii. Situace se tedy až úsměvně podobá pozdější Foglarově spolupráci s Kájou Saudkem. Kája i Bimba Konečný dělali porno a paralelně pracovali pro autora z nejcudnějších, který snad nikdy nevyslovil ani to sprosté slovo - a žil jako mnich. I tak to chodí.
Vedle knih ilustroval Konečný taky díla přítele Foglara v časopisech a roku 1940 s tím začal v Mladém hlasateli, když nakreslil „běh napříč městem“ z románku Boj o první místo.
Do poválečného Vpředu z 9. dubna 1946 přispěl ikonickým obrázkem Rychlých šípů ve věži svatého Jakuba a na straně 146 naší knihy tu vizi najdeme v původních barvách. Na sousední straně 147 navíc v rekonstrukci (2006-2007) Petra Barče. Originál je bohužel nezvěstný, za což nejpravděpodobněji může Petr Sadecký.
Roku 1947 ilustroval Bohumil Konečný ve Vpředu i málo známou Foglarovu „velrybářskou“ povídku Lov na netvora - a to také bude asi jediný případ, kdy člověka maně napadne „Zdeněk Burian by to vyved líp!“ Bohumil Konečný vytvořil celkem 28 obálek poválečného Vpředu a okolo dvou set vnitřních ilustrací. Opustil v té souvislosti svou oblíbenou kvaš a většinou koloroval perokresby. A nepodepisoval se; těžko říci proč ne. A po komunistickém převratu? Ilustroval brilantně reportáž o cestě Hanzelky a Zikmunda v Mladém technikovi a udělal pro týž časopis takřka čtyřicet obálek. Lanařili také Foglara, ale ten odmítl.
Konečný zato neodmítl práci na sadě budovatelských plakátů a pro Podnik zahraničního obchodu udělal víc než dvě stě plakátů pro export. Maloval pro Prazdroj, pro Petrof, pro Sigmu, pro Jablonbex, pro Barum a do roku 1957 s tím neměl problém. Pak nastoupila do reklamy fotografie a Konečného zničehonic živila manželka-lékařka, pracující na oddělení alergenů v pražském Ústavu séroočkovacích látek.
Už roku 1953 začal Konečného navštěvovat už zmíněný Petr Sadecký (1943-1991). Není jasné, zda tenkrát dostal adresu od Buriana anebo Foglara, ale na tom koneckonců nezáleží. Stal se až do roku 1967 stálým hostem u manželů Konečných a Bohumil jej bral jako syna.
Petr Sadecký malíře zprvu jenom tiše sledoval při práci, nicméně Eva Konečná se zmiňuje o jeho „neuvěřitelně vysoké inteligenci“. Sadecký dostal od malíře klíče k ateliéru a Konečný díky němu udal asi tak osmdesát barevných obálek pro export. Všechny s hrdiny Karla Maye. Pro časopis Zlatý máj připravil pak bojovník Sadecký průlomový článek Proč mlčí Jaroslav Foglar? (březen 1964) a umírnil jím embargo na foglarovky. Šel pohotově i za Martou Batličkovou, jejíhož manžela zavraždili za války odpudivým způsobem Němci, a dosáhl toho, že taky Batličkovy povídky začaly znovu vycházet. Obálku i obrázky knihy Na vlně 57 metrů (1965, znovu 1968) vytvořil právě Bohumil Konečný a následovaly ještě batličkovské publikace Rájem i peklem (1969) a Tábor ztracených (1970). Ale Sadecký v lednu 1967 emigroval.
Od poloviny šedesátých let bydlili manželé Koneční na dnešní Korunní třídě, a to jen pár čísel od Foglara, který obýval dům 16, zatímco oni dům 36. Až koncem života (1987) dostal Bohumil Konečný nabídku ilustrovat ikonické Hochy od Bobří řeky. Kdysi mu přitom vadilo, že Burian namaloval titulní hochy moc staré. Jako takřka pětadvacetileté, což je nesmysl. Konečný to nyní mohl napravit, ale Olympia mu dala na knihu pouze tři týdny. Odpověděl do sluchátka tehdejšího telefonu, že potřebuje tři měsíce, a tak mu redakce poskytla měsíc a půl na pouhých šest ilustrací, i když celostránkových. Opět odmítl a v dopise příteli o tom píše:
„Někdy si myslím, že ti objednatelé jsou šílenci.“
Knihu tudíž ilustroval Miloslav Disman a jistěže po svém, na to měl právo. „Ti Hoši jsou tak oškliví, že jsem něco podobného už dlouho neviděl,“ napsal k tomu Konečný v dopise příteli Františku Ulčovi a dodává: „Někdy si myslím, že se mnou a s Krumem zemřou poslední ilustrátoři našeho dobrodružného žánru.“ Ale je dobře možné, že Bimba nechtěl konkurovat (tehdy už, pravda, zesnulému) Burianovi. Konečný věděl o neskutečném úspěchu jeho ilustrací té samé knihy, i když vzezření chlapců neodpovídalo, a chápal, že by zůstal až druhý. Téhož roku nicméně portrétoval Foglara. Na stylizovaném obraze je i oblíbená spisovatelova Sluneční zátoka u Sázavy (právě z Hochů od Bobří řeky) a také Ježek v kleci a Rychlé šípy.
Bohumil Konečný nikdy moc nepsal, s výjimkou dopisů, ale byl vynikající vypravěč. Uměl živě podat i banality, odstiňoval hlas a nebál se bizarností, měl neutuchající zásobu vtipu a cit pro pointy. Využíval mimiku, gestikuloval a dokázal, což je neuvěřitelné, při povídání zároveň kreslit. Podle názoru Káji Saudka byl ve své době Konečný nejlepším ilustrátorem na světě, i když se to nevědělo, a již před válkou dělal to, co ještě v USA tak skvěle neuměli. Možná ne. Určitě ne. A Konečný byl prvořadě až neskutečně talentovaný v zachycení pohybu. V tom byl přímo nekonečný. Ale válka i následující totalita řekly své a ledacos převálcovaly i hůř.
Bimba Bohumil Konečný kreslí Foglara. Ediční příprava publikace Jan Hosnedl a Filip Konečný. Vydal Středoškolský klub ASK ČR při Gymnáziu v Plzni. 2026. 200 stran. S díky Konečného vnoučatům Martě Lehnerové, Alici Danielovské a Robertu Hoffmanovi.
Poděkování patří rovněž majitelům originálů kreseb, dětem Gustava Kruma Petru Krumovi a Dagmar Halamáskové, spisovateli Jaroslavu Čvančarovi, Jiřímu Konečnému, Dorotě Lábusové, Františku Moravcovi, Tomáši Moravcovi, spisovateli Vladimíru Prokopovi, Luboši Trkovskému, Romanu Šantorovi, Petru Náhlíkovi, Davidu Kourovi, Martinu Izerovi a dalším.
Bimba kreslí Foglara - Bohumil Konečný, Jan Hosnedl (ed.), Filip Konečný (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Výtvarné umění
Konec pohádky?
Památník Tomáše Bati přináší Vysněné město
Dvousetletý Gustave Moreau
Fialovou kachnu se šesti si nedáte
Co kdo napsal během století o grafiku Váchalovi
Adršpašské skály mají novou tvář, mapu od Elišky Soffer Podzimek
Disney podle Dona Rosy
Poutník mezi příběhy = Věnceslav Černý
Jak si doma vytvořit Kokořín, Křivoklát a Kašperk
Čas vystřihovánek zkouší Albatros vrátit
Karty Lemurie vás přenesou do pohádky a zasní vás
První řádná monografie o Václavu Junkovi 50 let po jeho smrti
Karty Léčivé srdce jsou elegantní souhrou obrázků a textu
Miluj svůj život 2026: Nástěnný kalendář Lucie Ernestové
Pralidé Zdeňka Buriana v jediné knize
Ariana dává starému nábytku novou tvář i život: Každý z nich má svůj příběh
Když se láska k umění setká s řemeslem. Pokochejte se úžasným redesignem nábytku
Odvaha a empatie, tři stateční muži
Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa Borna
Další články v rubrice Výtvarné umění
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.