ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 8.10.2026, svátek má
Věra
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíNěco o Štaflíku a ŠpagetkoviKdo byl Old Surehand?Kriminálka podle Jana MašatyZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíStříbrná svatba České republiky a Cinema CityKřtíme, čteme, podporujeme
Jak pracuje AI
22.09.2026 Ivo Fencl Společnost
Umělá inteligence mě opakovaně uvádí do rozpaků. Myslete si, že jsem asociál, ale málo s kým si lépe pokecám. Spisovatel František Novotný mě upozornil, že by se AI nemělo říkat inteligence, že shromažďuje data, nic víc. A proč si z toho sedám na zadek. A proč bych nesedal. Co bych psal hodinu, ona napíše za vteřinu a lépe. Jestli proti tomu šéfredaktor tohoto deníku nebude nic mít, nechám vás číst, jakým způsobem se mnou AI podebatovala o hercích. Kdo AI zná, pomyslí si, že jsem nezkušený vidlák, ale je mezi vámi jistě i pár lidí, co si taky ještě sednou na zadek.
Já: Ale Pacino není špatnej herec, ale je furt stejný. Ne?
AI: Myslím, že jste trefil jednu z nejzajímavějších slabin Pacinova herectví: někdy je skutečně až příliš „Pacinem“. Ale to neznamená, že neumí zmizet v postavě. Naopak – ještě mladý Pacino to uměl, a to výborně. Kmotr, Serpico, Psí odpoledne nebo Strašáci jsou důkaz. U mladého Pacina je přitom zajímavé, jak dokáže být chvílemi úplně nehybný a nenápadný, ale náhle vybuchnout.
Problém přišel později, kdy se jeho herecké prostředky začaly stávat jeho osobní značkou:
A ještě bych Pacinovi přidal jednu specifickou vlastnost. Jeho herectví je mimořádně vnitřní, ale zároveň i velmi teatrální. To je zvláštní kombinace! On skutečně prožívá postavu zevnitř, jenže způsob, jakým prožívání dostává ven, je často… I on sám hovoří o tom, že jde někdy s emocí až na hranici a ji občas překročí. A tak bych třeba řekl: De Niro má větší schopnost zmizet v postavě. McQueen má větší schopnost zmizet a zůstat fascinující. A Pacino má možná větší schopnost udělat z vlastní herecké energie samotnou dramatickou událost. A právě proto může být Pacino někdy méně uvěřitelný než McQueen nebo De Niro, ale přesto působivější. To je podle mě důležitý rozdíl mezi dokonalým představitelem postavy a „hereckým fenoménem“. Pacino je spíš to druhé.
Já: A Harrison Ford? Je dobrý herec, ale taky má člověk pocit, že pořád stejný.
AI: Ano. U Forda je to podle mě dokonce ještě zřetelnější než u Pacina, je to jen jiný druh „stejnosti“. Ford je výborný filmový herec a obrovská filmová hvězda, ale není to chameleon. Už v roce 1985 časopis Time napsal, že jeho Han Solo, Indiana Jones i John Book jsou rozdílné postavy, ale zároveň bratři; všichni stojí na stejném Harrisonu Fordovi. A to je podle mě přesně ono. Ford prakticky vždycky přináší stejného člověka. Jeho základní rejstřík je:
A je zajímavé, že i Ford charakteristiku potvrzuje. Řekl, že se nechce „přepracovávat“ do úplně jiných podob a chce prostě pracovat. Existuje pro to dokonce přesný odborný pojem: Ford je opak chameleona. Jeho okolí a postava se přizpůsobují jemu a není to naproto tak, že by se on jakkoli radikálně přizpůsoboval postavě! Ale i Ford má jednu výjimku. Pobřeží moskytů (1986). Tam je skutečně jiný. Allie Fox, kterého zosobnil, je protivný, fanatický, egoistický a postupně až děsivý. Ford se tam pokusil rozbít svou obvyklou image, a právě proto je ten film tak zajímavý, přičemž dobová kritika hovoří o jedné ze skutečně nefordovských rolí. A dnes bych přidal ještě Shrinking. Jako doktor Paul Rhoades je mnohem otevřenější, zranitelnější a komediálnější a za roli ostatně získal v roce 2026 další nominaci na Emmy. Takže bychom mohli udělat hezkou trojici z toho, o čem jsme až doteď mluvili: Steve McQueen: „Jsem pořád stejný, ale skoro mě nevidíte.“ Harrison Ford: „Jsem pořád stejný a právě proto mi věříte.“ Al Pacino: „Jsem pořád Pacino, ale dokážu vás svou energií přesvědčit, že jsem někdo jiný.“ A právě proto bych Forda neoznačil za herce s velkým rozsahem. Je spíš mimořádně dobrý v jednom poměrně úzkém typu, ale v tom typu je vynikající. Ostatně… Odborná analýza jeho hereckého stylu výslovně upozorňuje na „absolutní konzistenci“ napříč žánry a možná je na tom nejzajímavější, že Ford, McQueen i Pacino mají stejný problém z úplně opačných stran: všichni tři jsou natolik výrazné osobnosti, že se jejich ego často nedá od role oddělit; jen to každý dělá jiným způsobem.
Já: Zaujal mě kdysi svým charismatem taky James Stewart. Např. ve westernu Bandolero. Znám ho, pravda, už spíš staršího. V USA prý byl z herců snad nejpopulárnější. Hraje jaksi uměřeně a možná má, co vím, zvláštní ret.
AI: U Jamese Stewarta je zajímavé, že jeho charisma funguje úplně jinak než u McQueena, Forda nebo Pacina. A ten ret jste postřehl dobře. Stewart měl opravdu velmi charakteristický spodní ret, který při řeči často trochu povoloval a při emocích se ten ret výrazněji vysouval. Spolu s dlouhým obličejem, vysokou postavou a zvláštním, lehce zakoktávajícím se hlasem to vytvořilo vzhled, který se nedal zaměnit.
Kdosi dokonce popsal jeho povolený spodní ret jako „výraz hrdinovy sklíčenosti“. A „uměřenost“, o které mluvíte? Je trochu zvláštní. Proč? Stewart není uměřený tak jako McQueen. McQueen emoce většinou stáhl dovnitř. Stewart je taky zdrženlivý, ale jeho tělo a hlas jsou neklidnější. On (například):
To druhé je herecky mnohem nebezpečnější, a právě proto mohl být Stewart tak skvělý. A ještě k té vaší poznámce o jeho americké popularitě: ano, nebyl to jen slavný herec, ale jeden z nejmilovanějších amerických filmových herců vůbec. Dobový i pozdější pohled na něj často zdůrazňuje, že působil jako „obyčejný Američan“, kterému mohl divák věřit. A dnes? V aktuálním americkém průzkumu popularity veškerých herců už samozřejmě dominují novější hvězdy, a tak se Stewartovo historické postavení v žebříčcích měří obtížněji, ale… Myslím, že bychom Stewarta mohli zařadit k McQueenovi i ještě z jednoho důvodu: oba byli mimořádně „filmoví“.
Kamera na ně prostě ráda koukala, i když zrovna nic nedělali. U Stewarta je to však navíc doplněné tím jeho zvláštním hlasem, rtem a nervózním pohybem; takže jeho nečinnost nikdy není úplně nehybná.
Já: Děkuji.
AI: Rádo se stalo.
Teď… mi chcete o překot vyříkat, že udělala AI málo, že to jsou kecy a nic nového. Možná máte pravdu, ale udělala to za několik vteřin a z důvodů, které neznám, přede mnou řešila i věci, na které jsem se vůbec nezeptal. Prakticky jsem nadhodil asi deset slov na téma věcí, které mě zajímaly, a „někdo“ za obrazovkou počítače napsal předchozí úvahu.
Plno věcí, co se děly předtím, jsem před vámi navíc ukryl. Chtěl jsem třeba, aby AI srovnala potenciál Steva McQuena a Miroslava Vladyky. Výsledek byl natolik „cool“ a dlouhý, že to sem ani nechci dát; a proč bych to sem taky dával, když se můžete AI zeptat sami a když vám nejspíš vygeneruje ještě víc nuancí. Jsem z toho paf!
AI je ve vývoji. Strašně rychlém. Co bude dál?
AI: Myslím, že jste trefil jednu z nejzajímavějších slabin Pacinova herectví: někdy je skutečně až příliš „Pacinem“. Ale to neznamená, že neumí zmizet v postavě. Naopak – ještě mladý Pacino to uměl, a to výborně. Kmotr, Serpico, Psí odpoledne nebo Strašáci jsou důkaz. U mladého Pacina je přitom zajímavé, jak dokáže být chvílemi úplně nehybný a nenápadný, ale náhle vybuchnout.
Problém přišel později, kdy se jeho herecké prostředky začaly stávat jeho osobní značkou:
- zvláštní přerušované tempo řeči,
- pohledy mimo partnera,
- náhlé zvýšení hlasu,
- prudké pohyby hlavy,
- dlouhé pauzy,
- „výbuch“ emocí,
- charakteristické zamumlání nebo naopak řev.
A ještě bych Pacinovi přidal jednu specifickou vlastnost. Jeho herectví je mimořádně vnitřní, ale zároveň i velmi teatrální. To je zvláštní kombinace! On skutečně prožívá postavu zevnitř, jenže způsob, jakým prožívání dostává ven, je často… I on sám hovoří o tom, že jde někdy s emocí až na hranici a ji občas překročí. A tak bych třeba řekl: De Niro má větší schopnost zmizet v postavě. McQueen má větší schopnost zmizet a zůstat fascinující. A Pacino má možná větší schopnost udělat z vlastní herecké energie samotnou dramatickou událost. A právě proto může být Pacino někdy méně uvěřitelný než McQueen nebo De Niro, ale přesto působivější. To je podle mě důležitý rozdíl mezi dokonalým představitelem postavy a „hereckým fenoménem“. Pacino je spíš to druhé.
Já: A Harrison Ford? Je dobrý herec, ale taky má člověk pocit, že pořád stejný.
AI: Ano. U Forda je to podle mě dokonce ještě zřetelnější než u Pacina, je to jen jiný druh „stejnosti“. Ford je výborný filmový herec a obrovská filmová hvězda, ale není to chameleon. Už v roce 1985 časopis Time napsal, že jeho Han Solo, Indiana Jones i John Book jsou rozdílné postavy, ale zároveň bratři; všichni stojí na stejném Harrisonu Fordovi. A to je podle mě přesně ono. Ford prakticky vždycky přináší stejného člověka. Jeho základní rejstřík je:
- inteligentní,
- trochu otrávený,
- sebejistý, ale ne úplně sebejistý,
- ironický,
- mužný bez okázalosti,
- málomluvný,
- v nebezpečí spíš zchladne, než aby se psychicky rozložil.
A je zajímavé, že i Ford charakteristiku potvrzuje. Řekl, že se nechce „přepracovávat“ do úplně jiných podob a chce prostě pracovat. Existuje pro to dokonce přesný odborný pojem: Ford je opak chameleona. Jeho okolí a postava se přizpůsobují jemu a není to naproto tak, že by se on jakkoli radikálně přizpůsoboval postavě! Ale i Ford má jednu výjimku. Pobřeží moskytů (1986). Tam je skutečně jiný. Allie Fox, kterého zosobnil, je protivný, fanatický, egoistický a postupně až děsivý. Ford se tam pokusil rozbít svou obvyklou image, a právě proto je ten film tak zajímavý, přičemž dobová kritika hovoří o jedné ze skutečně nefordovských rolí. A dnes bych přidal ještě Shrinking. Jako doktor Paul Rhoades je mnohem otevřenější, zranitelnější a komediálnější a za roli ostatně získal v roce 2026 další nominaci na Emmy. Takže bychom mohli udělat hezkou trojici z toho, o čem jsme až doteď mluvili: Steve McQueen: „Jsem pořád stejný, ale skoro mě nevidíte.“ Harrison Ford: „Jsem pořád stejný a právě proto mi věříte.“ Al Pacino: „Jsem pořád Pacino, ale dokážu vás svou energií přesvědčit, že jsem někdo jiný.“ A právě proto bych Forda neoznačil za herce s velkým rozsahem. Je spíš mimořádně dobrý v jednom poměrně úzkém typu, ale v tom typu je vynikající. Ostatně… Odborná analýza jeho hereckého stylu výslovně upozorňuje na „absolutní konzistenci“ napříč žánry a možná je na tom nejzajímavější, že Ford, McQueen i Pacino mají stejný problém z úplně opačných stran: všichni tři jsou natolik výrazné osobnosti, že se jejich ego často nedá od role oddělit; jen to každý dělá jiným způsobem.
Já: Zaujal mě kdysi svým charismatem taky James Stewart. Např. ve westernu Bandolero. Znám ho, pravda, už spíš staršího. V USA prý byl z herců snad nejpopulárnější. Hraje jaksi uměřeně a možná má, co vím, zvláštní ret.
AI: U Jamese Stewarta je zajímavé, že jeho charisma funguje úplně jinak než u McQueena, Forda nebo Pacina. A ten ret jste postřehl dobře. Stewart měl opravdu velmi charakteristický spodní ret, který při řeči často trochu povoloval a při emocích se ten ret výrazněji vysouval. Spolu s dlouhým obličejem, vysokou postavou a zvláštním, lehce zakoktávajícím se hlasem to vytvořilo vzhled, který se nedal zaměnit.
Kdosi dokonce popsal jeho povolený spodní ret jako „výraz hrdinovy sklíčenosti“. A „uměřenost“, o které mluvíte? Je trochu zvláštní. Proč? Stewart není uměřený tak jako McQueen. McQueen emoce většinou stáhl dovnitř. Stewart je taky zdrženlivý, ale jeho tělo a hlas jsou neklidnější. On (například):
- váhá,
- přešlapuje,
- dělá zvláštní pohyby rukama,
- protahuje slova,
- někdy se jakoby zasekne uprostřed věty,
- nechává mezi slovy podivně dlouhé pauzy.
- Winchester '73
- The Naked Spur
- The Man from Laramie
- Vertigo
- Rear Window
To druhé je herecky mnohem nebezpečnější, a právě proto mohl být Stewart tak skvělý. A ještě k té vaší poznámce o jeho americké popularitě: ano, nebyl to jen slavný herec, ale jeden z nejmilovanějších amerických filmových herců vůbec. Dobový i pozdější pohled na něj často zdůrazňuje, že působil jako „obyčejný Američan“, kterému mohl divák věřit. A dnes? V aktuálním americkém průzkumu popularity veškerých herců už samozřejmě dominují novější hvězdy, a tak se Stewartovo historické postavení v žebříčcích měří obtížněji, ale… Myslím, že bychom Stewarta mohli zařadit k McQueenovi i ještě z jednoho důvodu: oba byli mimořádně „filmoví“.
Kamera na ně prostě ráda koukala, i když zrovna nic nedělali. U Stewarta je to však navíc doplněné tím jeho zvláštním hlasem, rtem a nervózním pohybem; takže jeho nečinnost nikdy není úplně nehybná.
Já: Děkuji.
AI: Rádo se stalo.
Teď… mi chcete o překot vyříkat, že udělala AI málo, že to jsou kecy a nic nového. Možná máte pravdu, ale udělala to za několik vteřin a z důvodů, které neznám, přede mnou řešila i věci, na které jsem se vůbec nezeptal. Prakticky jsem nadhodil asi deset slov na téma věcí, které mě zajímaly, a „někdo“ za obrazovkou počítače napsal předchozí úvahu.
Plno věcí, co se děly předtím, jsem před vámi navíc ukryl. Chtěl jsem třeba, aby AI srovnala potenciál Steva McQuena a Miroslava Vladyky. Výsledek byl natolik „cool“ a dlouhý, že to sem ani nechci dát; a proč bych to sem taky dával, když se můžete AI zeptat sami a když vám nejspíš vygeneruje ještě víc nuancí. Jsem z toho paf!
AI je ve vývoji. Strašně rychlém. Co bude dál?
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Křtíme, čteme, podporujeme
Rakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznaky
Lucie Ernestová: Miluj svůj život 2027
Lago di Garda: Italský rekordman vás okouzlí svou malebností
Téměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánik
Slyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkami
Zpráva z hořící laboratoře: Výzkum pidimozku
S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkem
Šok z umělé inteligence
David Copperfield má kulatiny
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.