Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  sobota 7.11.2026, svátek má Saskie 

Hledej

Spolupracujeme

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Ideální instruktor Baltimore

01.11.2026   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Ideální instruktor BaltimorePráci můžete dělat podle šablony anebo svébytně: po svém. Když se, pravda, s tou svébytností vejdete do předpisů. V lázních, kde jsem nedávno žil snad až příliš dlouho (měsíc), je akční skupina instruktorů (a jedné instruktorky), kteří vás opakovaně tahají po jehličí do kopců, abyste sami nezabloudili.

Někdo to tahání nemá rád a chodí radši sám, ale mně to vyhovuje, protože si mohu myslet na své věci a vymýšlet si (dejme tomu) neuvěřitelné příběhy, které občas rovnou vyprávím, když se najde bytost, která je s to poslouchat (zvláště děti to někdy poberou), a kdyby nikdo ve skupině takových kecalů „nedržel stopu“, hrozilo by zabloudění, třeba i v zimě na běžkách.
Na ty podivuhodné příběhy ovšem pozor. Neměly by strašit naivnější duše a je jisté, že nikoli každý se rád sděluje, tak jako ne každý nutkavě vymýšlí: poznal jsem to v tamním přepychovém hotelu první třídy Hilton (anebo se jmenoval jinak), kde jsem zprvu bydlel ve druhém patře.
Takřka automaticky jsem od začátku vždy prohodil pár slov s pokojskou, když jsme se potkali na chodbě, a někdo mi řekl, že možná má ten „nejnižší možná plat“, takže je „chudák“, ale to za prvé nemusí být pravda a za druhé mi to sdělili teprve po krajně nepříjemné příhodě, již jsem zavinil jako ryzí dopravní nehodu. Jak se to stalo?
Měl jsem velice, ach, velice dobrou a špílce generující náladu - a to vždycky říkám vtipy. Pokusil jsem se v tomto rámci navázat rovněž užší, ale pořád korektní styky s onou pokojskou, a to následující otázkou: „Tak mě napadá: už se vás tady někdy někdo pokusil zavraždit?“
Pochopitelně jsem nečekal, že se jí to kdy přihodilo, ale množnost tu byla a já, zvědavec pitomá, bych si na jejím místě okamžitě vymyslel deset nebo osmnáct příběhů a jeden bych vybral, jakémukoli otravovi bych ten příběh ihned předstřel a nechal ho, ať čumí jako tele na nová vrata a řeší, zda slyšel pravdu či pouhou fikci.
Uklízečka ale tohle (celkem pochopitelně) neudělala a další den já ji potkal podruhé a nenapadlo mě bohužel nic lepšího, než se jí - jen tak mezi řečí a flegmaticky - zeptat (a následuje opakovaný vtip, přičemž víme, že opakovaný vtip přestává být vtipem): „A mimochodem, vás se jako hezkou ženu ještě nikdy při této práci nikdo nepokusili zavraždit anebo znásilnit?“
Historky jsem se, já, padouch, opět nedočkal a opakuji, že to pokládám za celkem pochopitelné, protože ona byla uprostřed pracovního procesu a já ani náhodou. Zeptala se mě ostražitě na jméno a vše nahlásila vedení, kam si mě předvolali. Jak už teď vím, jenom horko a těžko se vysvětluje, že bylo cokoli podobného jenom žertem, když někdo není podobnému druhu žertování příliš nakloněn, a to ta pokojská nebyla, alebrž se domnívala, že bych ji mohl zavraždit já. Anebo minimálně komusi napsal e-mail, že ji to v mé přítomnosti napadlo. A že jsem možná hledaný Jack Rozparovač. Protože toho, jak asi víte, nechytili.
Už jsem se s onou dámou pochopitelně nikdy víckrát nebavil (ani ne na chodbě, ani na pokoji) a uvědomil jsem si trochu pozdě, že je každá pokojská i tajný agent. Což je. A já si to měl samozřejmě uvědomit včas a bez oné rozverné nálady; a teď se vrátím k tamním instruktorům.
Ti měli všichni smysl pro humor, všichni jsou navíc vysportovaní a vytrénovaní a všichni zvládají být ke všem (a jakýmkoli) hostům až neskutečně milí a vlídní. Máte s nimi neustálý pocit bezpečí. Jsou to borci a rozhodně by se ani v legraci nikoho na kolonádě neptali, zda už byl někdy obětí vražedného útoku; a mezi všemi těmi instruktory jsem dokonce našel jednoho, který je o level převyšuje.
Efekt vstupu tohoto vysokého muže do mé perspektivy byl navíc umocněn tím, že měl první týden mého pobytu zrovna dovolenou. Nebo snad byl nemocný. Takže jsem ho neuviděl a jenom jeho kolegy. Ale pak se vrátil jako velký šéf a dělal s námi to samé, co ostatní instruktoři, ale po svém a podle mě lépe.
Vtip Baltimorova (fiktivní jméno) přístupu je nejspíš v tom, že dokáže působit absolutně nonšalantně, uvolněně a především svo-bo-do-myslně.
Vždycky už na začátku navodí atmosféru, v níž máte dojem, že spolu s ním vlastně jdete proti větru a bouřce a všem předpisům… a běžným postupům. Není tomu tak! Tak Baltimore si bezpečnost a vše ostatní uhlídá, ale to, co vám říká, vás dokonale ošálí; a když vám to říká, tak tomu i sám věří. Právě tím je Baltimore dokonalý.
Příklad jednoho jeho výroku: „Já nemám rád tyhle oficiální stezky… a úplně vás chápu, že vás tíží po nich chodit (taky hůlky jsou zbytečné a už jim to dva roky říkám). Já jsem totiž pro svobodu, a to z toho důvodu, že skutečnou svobodu ve své práci nemám skoro nikdy, takže rozumím oné touze po ní.“
Podobně to Baltimore skutečně řekl a celou dobu se choval, jako bychom svorně odbourali veškerý respekt k běžným lázeňským postupům; a brzy jsem i já sám objevil jeden z důvodů, které to Baltimorovi umožňovali.
Žil tam od narození. Vše měl dokonale prochozené, anebo ještě spíš proběhané. Už jako kluk kraj a hory poznal a mohl sledovat následující vývoj oblasti k lepšímu. Anebo k horšímu. „Teď vám ukážu super možnost bydlení zde za pouhých šest tisíc měsíčně nájmu, připravit, pozor, už jdem kolem.“ A za brankou s visacím zámkem jsem spatřil střechu jakési zříceniny a někdo z turistů vedle mě se takřka pohrdavě zeptal: „To je vaše?“
Baltimore neodpověděl a zase už nás bavil jinak. Pokračovali jsme ve výletu a mně se věc jako tupci rozležela teprve po několika dnech. Vlastně jsem v zahradě viděl jenom břidlicovou střechu a jistě, byla jako od krkolomného hradu, ale… Ale kdo ví, pod tou střechou, kam jistě nezatéká, je třeba skryto i jedno docela solidní bydlení.
Na tomto instruktorovi Baltimorovi se mi strašně líbilo nadšení.
Dokázal ho vždycky odněkud vygenerovat, i když nějaké místo určitě ukazoval cizincům už posté. Radost nejspíš nosí zakletou a zcela přirozeně v krvi. „Není vás dneska nějak málo, přátelé? Víte co: spojíme se, my, béčko, s céčkem, kde jsou i děti, a já vás zavedu na mirabelky.“
„Těch jsem si tady nikdy nevšiml,“ povídám.
Smál se mi: „To je totiž v takové zahradě, to tak snadno nevidíte a o tom vím jenom já. Zrovna dozrály.“
Když jsme tam došli, popadl na stráni klacek a metal ho znale do koruny a žluté mirabelky jen pršely. Sbírali jsme plnými hrstmi. „No, a támhle ta jabloň taky nikomu nepatří a vloni jsme to zmoštovali.“ Čímž jsme strání dostoupali k jablkům a následovala ještě odborná prohlídka rozsáhlých lázeňských skleníků na území zahradnictví. Inu, fascinující. A tento horský vůdce a náš průvodce byl rovněž fyzicky zdatný, což se ale projevuje především tím, že zdatnost na borci nevidíte. Borec jde světem a přírodou, plynule hovoří, nesní, ale vzpomíná a řekl bych, že mu neukápne ani kapka potu. Je v pohodě. „Dobře, že jste na tu jeho přednášku nešel,“ řekl mi. „On mě neučil.“ A bylo, jak řečeno, šito podobně i tím, že krajinu znal jako své rodiště a mohl jít klidně napříč každou loukou i všemožnými zkratkami okolo nejtajnějších pramenů. A když jste někde skákali v dětství, tak na stejných místech skáčete se vzpomínkami na to dětství daleko lehčí. Snáz. I dospělí. Což vlastně znám i z toho svého rodiště, kde jsme jako kluci blbli na jednom příkrém, zalesněném svahu, a dodnes tam chodím s jistotou a nemůže mě podobný výlet nikdy vyčerpat; ale vzal jsem tam jednou kamaráda Marka a toho terén vyřídil. Proč asi? Viděl ho poprvé a teprve očima dospěláka a má dětská mapa v jeho hlavě neexistovala a rovněž můj lázeňský instruktor asi má zakódovanou v mozku podobnou dětskou mapu plnou světýlek a po té mapce vodí nové a nové lidi, zatímco staří se mu ztrácejí do nenávratna a já mám pocit, že se mu po některých stýská.
Po mně sotva, protože jsem introvert a říkám nevhodné vtipy, nicméně taky já teskním ještě dneska po lázních a svobodomyslném instruktorovi.
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0246 s