Arnošt Lustig hledající, stoletý
03.11.2026
Ivo Fencl
Literatura
Sebedůvěra je dobrá v obchodě, ale povaha psaní je opačná. Arnošt Lustig.
Stovky by se příští měsíc dožil spisovatel Arnošt Lustig; zemřel před patnácti lety. Petr Matoušek připravil k výročí narození knihu Hledám odpovědi. Shrnuje Lustigovy eseje a rozhovory z let 1966-2002 a úvodem ji doplnil Karel Hvížďala. Základ téhož úvodu je taky součást jeho vlastního dialogu se spisovatelem z roku 2010, který sice dnes není v tomto svazku, ale zato existuje taky v audioverzi Oldřicha Kaisera.
Po úvodu následuje deset úvah o systémovém ponížení Židů za druhé světové války, o nutnosti zachovávat svědectví, o významu literatury a o postavení exulantů, jedním ze kterých se stal Arnošt Lustig roku 1968.
Následuje jedenáct jeho obsáhlých zpovědí, které poskytl Harry Cargasovi (1992), Michalu Bauerovi (1998), Liboru Michalcovi (2001), Jaroslavě Lapáčkové (2001), R. E. Nowickimu (1979), Marcu Silverovi (1987), Jiřímu Sýkorovi (v březnu 1989), Janě Šmídové (1996), Daniele Pohlmanové (1996), Janě Kolomazníkové a Adamu Maršálovi (v MF Dnes roku 2001) a Ladislavu Vereckému (2002).
Epilogem celého svazku je odborná srovnávací studie amerického rabína Byrona Sherwina Primo Levi a Arnošt Lustig o morálních aspektech holocaustu (1979) a esej Michala Bauera (2001). Karel Hvížďala už zmíněným úvodem vzpomíná, že byl Lustig vůbec první spisovatel, kterého v životě osobně poznal, a to již někdy v roce 1959. A zároveň byl i jediný spisovatel, jehož provázel v posledních měsících života, kdy byl trýzněn zhoubnou chorobou.
„Ještě dnes vidím, jak mu nedlouho před smrtí otekly nohy, takže jen vratce došel na záchod, a vzpomínám na něj s upřímným smutkem.“
Poprvé se potkali asi jen rok po Hvížďalově maturitě, když Lustig pracoval v Mladém světě. „Seděl v druhém patře starého měšťanského paláce v Panské 8, kde na stejné adrese dříve sídlily renomované německé noviny Prager Tagblatt, v nichž publikovali Kisch, Brod i Kafka,“ píše Hvížďala a na přelomu let 1967 a 1968 vedl pak s Lustigem a Janem Procházkou rozhovor po jejich návratu z Izraele po tzv. šestidenní válce. Jenže celou sekvenci o Izraeli cenzura ven nepustila; i tak považuje Karel Hvížďala tento text za jeden z prvních mediálních výstupů, kterým začalo „pražské jaro“.
Později vedli interview po Lustigově desetileté emigraci pro knihu České rozhovory ve světě, ale po převratu se mu Hvížďala, jak přizná, vyhýbal. „Přecházel jsem na druhou stranu ulice a na recepcích se držel na opačném konci sálu.“ Do slíbeného dalšího rozhovoru se mu nechtělo, protože jich Arnošt Lustig uděloval snad až moc, přičemž novináře poněkud trýznil, a když se mu otázka jakkoli nezdála, začal se klidně halasně chvástat. V lepším případě vtipkoval. Nu, a nakonec udělali ti dva svůj poslední rozhovor teprve v Lustigově třiaosmdesáti letech. Vzal si tenkrát půl honoráře a Hvížďala se ho tvrdě ptal, proč vstoupil do Strany, proč souhlasil s popravou Milady Horákové a proč se držel zpátky ještě i na fundamentálním IV. sjezdu spisovatelů, kde se zpátky nedrželi Alexandr Kliment, Ivan Klíma anebo Milan Kundera.
Arnošt Lustig odpovídal, že tenkrát ještě „žil válkou“ a jejím vítězům, že věřil.
„Román je často okamžik změny,“ připomněl Hvížďalovi rovněž, „a Hemingway tomu říkal čtvrtá dimenze literatury. Změna, ta je vždycky nejtajemnější a má nejvíc valérů, za nimiž je možné tušit další a další tajemství, která si v sobě každý může dotvářet.“
Arnošt Lustig byl „spisovatel z donucení“. Udělala to z něj tříletá zkušenost koncentráků a terezínského ghetta. Své první texty léta přepisoval a nebyl spokojen, takže posléze bral nůžky a vystříhal si jako Hrabal jenom nejlepší pasáže. Ty slepil, a to bez oslích můstků. Roku 1957 vydal první sbírku povídek Noc a naděje.
„Pokud chceš být pravdivý, musíš si vymýšlet, anebo spíš domýšlet; v tom je paradox literatury,“ říká Lustig Hvížďalovi. „A pravda románu je jiná než pravda literatury faktu.“
„Arnoštek žil poslední měsíce života v Nuslích u hotelu Union,“ vzpomíná Hvížďala, „a stěny měl až do posledního místečka zaplněné fotografiemi kamarádů, přátel a lásek. Taky plakáty ke svým filmům - a na největším snímku byl on a Che Guevara.“
Velmi podstatnou součástí této knihy jsou i fotografie Petry T. Růžičkové (1963-2021), nositelky Evropské ceny za fotografii.
Nejstarší jejich soubor - do hněda tónovaných Lustigových portrétů - nasnímala již roku 2000, kdy jím taky vyhrála soutěž měsíčníku Fotografie magazín v kategorii Literatura ilustrovaná fotografií. Teprve následně Růžičkovou napadlo, že spisovatele zachytí v prostředí bývalého terezínského ghetta (Velké pevnosti), ale taky v nynějším památníku, který je v Malé pevnosti. - Ačkoli byly některé originály snímků celobarevné, přetištěny jsou všechny černobíle.
Arnošt Lustig: Hledám odpovědi. Svědek katastrofy v rozhovorech a esejích. 1966-2002. Předmluva Karel Hvížďala. Závěrečné studie Byron Sherwin a Michal Butor. K vydání připravili Jan Suk a Petr Matoušek. Vydal PROSTOR. Praha 2026. 416 stran.