Ten je od nepaměti spjat s různými zvyky, které směřují k zahájení jarních prací na poli, k síle zvířat i lidí, protože začíná nový život symbolizovaný jarem a mláďaty.
Velikonoce ale patří i k nejdůležitějším křesťanským svátkům. Jsou oslavovány jako památka umučení a vzkříšení Krista, kde smrt není konec, ale začátek nového života. I název vznikl ze zázraku, který se odehrál ze soboty na neděli, zázraku zmrtvýchvstání, čili o Velké noci. Původně navazovaly na Pesach, vysvobození Židů z egyptského zajetí. Postupně však křesťané vyvíjeli úsilí oddělit své svátky od židovských. Přibližně od 6. století se ustálil termín Velikonoc na první neděli po jarním úplňku. Tím se stane, že jsou svátkem pohyblivým a v různých letech je můžeme slavit v termínu od 22.3. – 25.4.
Velikonoce, podobně jako Vánoce, začínají čtyřicetidenním půstem, který vycházel jak z praktických důvodů ( na konci zimy už mnoho jídla nezbývalo), tak z důvodů náboženských, zklidnit svoji mysl a očekávat v pokoře svátky umučení a vzkříšení. Postní doba začíná Popeleční středou, je omezeno nejen jídlo, ale utichá i zábava, která vyvrcholila Masopustem.
Nejdůležitějším obdobím je Svatý týden, který začíná Květnou nedělí. Je ve znamení bílé barvy, kněžská roucha jsou bílá. Světí se kočičky nebo jiné květiny na památku vjezdu Krista do Jeruzaléma, kde byl vítán palmovými listy. Pak následuje Modré pondělí a Žluté úterý, v těchto dnech už dnešní lidé nic nespatřují. I další dny jsou pro většinu lidí spojeny s romantikou lidových zvyků více než duchovním procítěním.
Škaredá středa, někde nazývaná také sazometná nebo černá, pojmenování je spjato s vymetáním komínů toho dne. Ve středu se nezapomněl nikdo usmívat na své bližní, protože kdo se mračil, zůstalo mu to po celý rok. V některých krajích byli mírnější a trest za mračení byl jenom každou středu.
Zelený čtvrtek se jmenuje snad podle zeleného mešního roucha. Doporučovala se zelená strava, špenát, zelí, bylinky, kopřivy za účelem pevného zdraví po celý rok. Další událostí byl odlet zvonů do Říma, kde byly až do Bílé soboty. V ten okamžik bylo dobré zacinkat penězi, aby se u nás držely.Protože zvony ohlašovaly např. poledne, museli se tohoto úkolu ujmout kluci a s řehtačkami zvony pilně nahrazovat. Za to pak dostali malou koledu. Mezi další zvyky patřilo ráno před východem slunce vstát a omýt se rosou proti onemocnění krku. V té době se ještě musela stihnout vymést světnice a smetí odnést na křižovatku, aby se v domě nedržely štěnice a myši. A příjemnější úkol do východu slunce byl pojíst pečivo namazané medem, aby nás neuštknul had. V průběhu dne se nedoporučovalo s nikým nehádat, aby se zlá vůle k nám nevracela a nic nepůjčovat, protože by utekly peníze. Ve čtvrtek se jedli jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta.
Velký pátek byl nejdůležitějším a nejsmutnějším dnem. Nekonaly se bohoslužby, jen se zpívalo bez varhan a četly se liturgické texty. V kostelích byla skromná výzdoba bez květin a svící, zvony nezvonily. Před východem slunce bylo potřeba namočit se v potoce jako záruka zdraví po celý rok. Opět nebylo radno něco půjčovat, protože by čarodějnice mohly uhranout. Vůbec celý den probíhal ve znamení různých opatření proti čarodějnicím. Nesmělo se hýbat se zemí, nepracovalo se na polích. Hospodyňky také nepraly, protože se věřilo, že voda se v ten den mění v Kristovu krev.
Den to byl velmi tajemný a plný zázraků. Věřilo se, že se otvírají skály a vydávají různé poklady. Místo se poznalo podle blikajícího světýlka nebo zářícího kapradí. Kdo se ovšem v zemi opozdil, musel čekat celý rok, než se země znovu otevřela. Dokonce se na krátkou dobu otvírla i hora Blaník, kde spí rytíři.
Bílá sobota má název podle bílého roucha, znaku čistoty a smytí hříchů křtem. Původně se neslavila, probíhala jen noční bohoslužba – vigilie. Před ní se zapálil a posvětil oheň, od kterého se zapálila svíčka – paškál. Doma byly zhašeny ohně a hospodyně si před kostelem zapálila polínko ve svěceném ohni. Posvěcený popel se sypal na pole a zahrady, aby byly úrodnější. Někde se dávaly uhlíky za trám, aby se zamezilo požáru ve stavení. Končil půst, vracely se zvony. Den byl ve znamení úklidu – očisty, bílily se stěny, vařila a pekla se obřadní jídla, mazance, beránci, pletly se pomlázky a barvily kraslice.
Na Boží hod velikonoční se v kostele světila obřadní jídla, beránek, mazanec, vejce, chleba, víno. Někde se ve stoje jedla tato jídla v kostele. Každá návštěva musela dostat kousek z posvěceného jídla.
Pondělí Velikonoční už byl veselý svátek, dnes pro nás asi nejznámější díky nejoblíbenějšímu zvyku – koledování. Od rána se vesnicí rozléhalo ze všech stran „ Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný…“ V různých oblastech se zvyk dodržuje různě, ale asi nejběžnější obrázek je skupina kluků s krásnými pomlázkami, kteří pořádají hon na holky. Ty sice piští a utíkají, ale dobře vědí, že švihání čerstvým proutkem je omladí. Pak nakonec za tuto kúru ještě „zaplatí“ stuhou na pomlázku a barevným vejcem. Pomlázky se na našem území objevují minimálně od 14. století, kdy se o nich zmiňuje K. Waldhauser.