Hra v divadle Archa o devíti dějstvích popisuje cestu skupiny jezuitů z Lisabonu do Číny. Posláním jejich mise je ovlivnit čínskou kulturu a náboženství, projít branou čínské svébytnosti, „ vejít dveřmi toho druhého“, jak učil zakladatel řádu sv. Ignác.
Příběh je inspirován dopisy, jež zasílal Karel Slavíček, rodák z Moravy, z Číny svým nadřízeným a přátelům. Jezuité tam strávili mnoho let, překládali náboženské knihy do čínštiny, přijali cizí obřady, oblékali se jako mandaríni. Tím získali cestu do vyšších kruhů i k císaři. Bohužel Římu se nastíněný způsob pronikání křesťanství nelíbil, obával se jeho rozpuštění v pohanských zvycích a akomodaci, tj. přizpůsobování, zakázal. Císař reagoval též negativně a mise zůstala v Číně jako mezi dvěma mlýnskými kameny, drcená, izolovaná a bezmocná. Nadále se sice mohli věnovat vědě a umění, ale spíše jen sledovali zánik svého zpočátku úspěšného díla. Končila naděje, začala bezvýchodnost.

Scéna ( T. Rusín) je velmi jednoduše řešená, využívá moderní prvky audiovizuální techniky k navození představ a děj nepřebíjí, ale doplňuje a podporuje.

Příběh není založen na epickém divadle, v zásadě postrádá dialogy, tvůrčím projevem se jeví prolínání hudby, pohybu a náznaku. Dějovou nit, tady nezbytnou, odvíjí čínské dítě s lampionem komentářem o zážitcích misionářů. Opět velmi úsporný, několikaslovný. Diváka však bezpečně orientuje v ději.

Velkou roli hrají barvy ( Z. Štefunková).
Barokní Evropa celá v bílém je zastoupena hráči komorního orchestru a důstojně plující ženou – lodí, která pomyslně spojuje dva světy, křesťanskou Evropu a konfuciánskou Čínu. Jezuitská duchovnost, moudrost a vzdělanost se zahaluje do klasické černé řádové barvy. Čínský dvůr rozjasnily pastelové i jásavě červené odstíny.

Nejúžasnější na hře je právě to, co se špatně popisuje, co se musí vidět, slyšet a procítit. Hudba, zpěv a scénický tanec ( P. Hromádka a Feng – Jun Song ). Děj je vyzpíván a protančen za doprovodu fascinující hudby. I se zavřenýma očima proplouváme evropsko-čínskými peripetiemi. Barokní hudba, doplněná operními áriemi, ilustruje starý kontinent a plynuje přechází v melodický zpěv císařských konkubín.
Na rozdíl od evropské je čínská opera neoddělitelně spojena s tancem a pohybem. Od pantomimických metafor, přes jemné pohyby rukou a jevištní cupitavou chůzi až po dynamický pohyb podpořený akrobacií a prvky bojových umění.
Moc se mi líbilo skvělé ztvárnění práce na rýžových polích nebo bouře u mysu Dobré naděje.

„ Když si lidé porozumí, mizí mezi nimi vzdálenost měřená kilometry, ale velikostí srdce.“
Inscenace vypovídá o porozumění či neporozumění, o přizpůsobování se, o prolínání kultur i náboženství. Neúspěch nemusí nutně znamenat konec, ale i nový začátek. Jen je třeba učinit další pokus, krok.
Hra nás vrátila o tři sta let zpátky, ale promlouvá dnešním jazykem, má jasné poselství i pro 21. století. I dnes lidé odcházejí ze svých domovů, aby hledali a nacházeli domovy nové. Jestli je najdou, záleží na nás všech. Na této cestě je provází naděje, touha, ale i obavy a strach. A to ve všech dobách.

Režisér J.A. Pitínský nenastudoval jen hru o něčem, ale pojal multikulturálnost in natura. Ke spolupráci pozval nejen české a původem slovenské herce - ti zvládli záludnosti pekingské opery na výbornou. Vždyť v Číně se díky velké náročnosti učí operu už od dětského věku.
Mezinárodní soubor doplňuje Hong Seong Heon z Koreje, Jing Lu původem z Číny a Feng – Jun Song, taktéž z Číny.
Většina herců má operní nebo naopak sportovní průpravu, pro některé to byl debut.

Velmi náročná hra dokonale zvládnutá přinese divákovi zajisté uspokojení.