Do šesti let jsem žila se svými rodiči na pražském sídlišti Čimice, kde jsem také chodila do mateřské školky. A tam nás jednou soudružka učitelka poučila o sovětských vojácích a vyzvala k tomu, abychom uctili jejich památku kresbou ruského tanku. Všechny děti alespoň vzdáleně tušily co po nich soudružka vlastně chce, jenom já nevěděla, co slovo tank vůbec znamená. Soudružka nám totiž jaksi zapomněla přinést obrázky, aby našinec měl alespoň nějaký vzor. Počítala totiž rafinovaně s tím, že nás rodiče neopomenuli vzít k onomu slavnému kousku číslo 23 na Arbesově náměstí.

Cesta z Čimic na Smíchov se rovnala v roce 1980 prakticky celodennímu výletu a tak jsme místa za Vltavou prostě s rodiči nenavštěvovali. Tank jsem tedy ke zděšení uvědomělé soudružky nenamalovala, ostatně co by čekala od potomka z politicky nespolehlivé rodiny. Soudružka však musela celou záležitost řešit na vyšších místech, a proto moje nebohá matka skončila na koberci v ředitelně, kde si vyslechla, jak mě špatně s otcem vychovávají. S argumenty, že coby holčičku mě zaměstnávají výhradně panenkami, Spejblem a Hurvínkem a příběhy loupežníka Rumcajse, neuspěla. Později mi důsledek mého neuposlechnutí učitelky máma vysvětlila, to už jsem ovšem byla dospívající dívka a vztekala se ve škole nad rozpíjejícími se vodovými dílky, které měly znázorňovat pro změnu rozkvetlé šeříky ve váze. Snaživější spolužáci šeříky komponovali do rukou mladých dívek vítajících sovětskou armádu v ulicích Prahy.

Již od první třídy jsem tušila, že jakmile se začaly obsypávat šeříkové keře uhodily zlé časy, pak zavoněly ve třídě a my je museli malovat, rok co rok stejné květy, rok co rok s návdavkem stejně přihlouplých demagogických řečí vyučujících.
Za osm let školní docházky jsem je malovala nesčetněkrát, navíc v době, kdy jsem docházela i do družiny, čekalo mě jejich ztvárnění i tam. Až mnohem později jsem zjistila, že květen je hlavně měsíc Máje, měsíc velebící poezii a lásku.

A tak dnes slavím raději tu lásku a poezii, vždyť tank se mi nikdy nepodařilo zdárně namalovat, ačkoliv mě k tomu jednou na druhém stupni donutili. Tank jednoduše zůstal mým prokletím. Když potkám šeříkový keř, mám chuť všechny ty líbezné květy zadupat do země. Podobný vztah mám ale i k rudým karafiátům, dlužno říci, že ty se mi kupodivu vždycky vydařily nakreslit lépe. Bůh ví asi proč…

Zdroj fotografie: google.com