Další absolventské představení v divadle DISK ( premiéra dne 23. dubna 2005) odehrálo hru jednoho z největších dramatiků sedmnáctého století Pedro Calderóna de la Barca.
Sledujeme příběh o vzestupu z bídy až ke hvězdám. Příběh o moci a ambicích. Příběh o lásce a válce. Příběh o kariéře, která vám vezme dech.
Režiséra (P. Khek) zajímají a baví klasické texty, objevení současné dramatiky ho dle jeho slov teprve čeká. Proto mu Calderónův text zapadl do srdce a přes své mládí v něm objevil hluboký smysl, který ani století nevyhladily a dokázal v čerstvém, moderním, nikoli však přehnaně laciným zesoučasněním, podat obraz proměny lidského charakteru. Odpověděl i na odvěkou otázku, jak chutná moc.
Vedl své kolegy vrstevníky, aby vyprávěli starý příběh ve verších tak prostě současně, jako by si ho včera přečetli v novinách. A oni ho tak skutečně přinášejí. Touha po svobodě, cesta z bídy a bolesti, kariéra, moc i iluze se vynořují s takovým akcentem, že vytvářejí pocit, že to, co žijeme, nemůže být skutečné.
Na prosté scéně tvořené podiem se dvěma vstupy se odehrává mnohovrstevný děj, občas mizící mezi sedadly diváků. Akustická hudba a třpytivé kostýmy barokně současné evokují propojení tehdejšího světa s dneškem.
V dolní části, ve vězení úpí vězeň, který pořádně neví, proč ho osud tak stíhá. Na počátku temná kletba, narozením způsobil smrt matky. Královský syn Segismundo ( v podání J. Nováčka) v celém představení podal hvězdný výkon, více mu však slušelo utrpení, pohrdání, ponížení než období moci. Trýzeň se mu zračila nejen ve tváři, ale probíhala celým tělem až na hranici vytržení.
Výraznou postavu vytvořila Rosaura (Henrieta Hornáčková), přes své mládí mimořádně energická a temperamentní, kdy přechází z bezvýznamné nemanželské dcery až po milovanou bytost, která našla nejen lásku, ale i otce. Možná projev moc dramatizovala, ale barokní verše, i když upraveny do současné formy, určitý patos vyžadují. Vyzařovala z ní láska k postavě, kterou dokonale tvarovala.
Zajímavou osůbku, ne zrovna statečnou, spíš vláčenou událostmi, představuje Clarín ( Jiří Panzner). Sám sebe charakterizuje jako malého, hubeného, neurotického, se smyslem pro humor. A k tomu ještě preciznost, talent a vtip přetavil do role šaška, oběti a otloukánka, který vždycky vyjde zkrátka.
Král Basilio ( Jan Horák) a správce, později objevený otec Clotaldo ( Jan Holík), dvě postavy v černém klasickém obleku symbolizovaly stáří, důstojnost, velikost, zemitost, ale ne vždy moudrost. Pro mladíky je obtížné vcítit se do role starců, v klasickém divadle se situace řeší jednodušeji, prostě se obsadí herec příslušného věku. Pomocí kostýmu by určitě šlo oba usadit do věku šedin, ale i tak se své role zhostili se ctí.
Několik rovin propojovaly tři Star, ať už jako sveřepé dozorkyně vězňů, ne zrovna charakterní podlézavci nebo urozené dámy.
Život není sen, ale někdy si s námi umí pořádně zamávat. Vždy hrajeme na první pokus, oprava neplatí. Co se stane, nejde odestát.
Zde Sigismondo byl vyzvednut z hlubin zapomnění a ponížení, záměr osudu ho katapultoval do výšin, o nichž si nedovolil ani snít. První pokus však nevyšel. Opojen mocí přistoupil ke kruté mstě, povýšil se nad vyvolené, neštítil se vztáhnout ruku na člověka. Ne osud, ale zděšený vlastní otec ho uvrhl zpět. Když se pomlácený opět probouzí ve vězení, vybavuje si pozvolna sen, kdy měl volnost, moc a svobodu. Jak šanci využil? Jak se choval? Všichni říkají, že se mu něco zdálo.Nebo ne? Cítil to přeci tak hmatatelně. Touží znovu po opojném okamžiku moci, ale jeho smutnou situaci připomínají zařezávající se okovy.
Díky revoluci proti králi a válce dostává druhou šanci, dav ho vysvobodí z kobky, pozvedne ho do svého čela.
Tentokrát obstojí. Stává se Synem i Člověkem. I ostatní jako ve správné pohádce dostanou své vyvolené, dobro zvítězí nad zlem.
V životě bohužel ne vždy druhou šanci dostaneme.
Režie: Pavel Khek
Dramarurgie:Tereza Dobiášová
Scéna a kostýmy: Linda Jiříková
Hudba: Daniel Maresh
Dále hráli: M. Badinková, B. Janatková, M.B.Podolková, D. Šoltýsová, V.Štulc