Za účelem rozšiřování čtenářské obce Nerawebu jsem se dobrovolně přihlásila k bojovému úkolu, že vyvěsím na několika místech jeho reklamní plakáty.
Vyvěsila jsem je v knihovně, na zdravotním středisku, v internetové kavárně a jeden také v práci na nástěnce, která je k tomuto účelu zřízena. Prohlédla jsem si i ostatní vystavené plakáty a s uspokojením jsem konstatovala, že „můj“ plakát je tím nejzajímavějším příspěvkem, neboť ty další pouze černobíle informují o rozpisu povinných telefonních služeb, příspěvcích zaměstnavatele na dětský tábor a jakémsi tanečním kursu. Nerawebský plakát, vyzývající k přečtení článků třeba o tom, jaké muže a ženy najdete na internetu, se svým obsahem rozhodně vymykal. Pyšně jsem ho přilípla k ostatním a několikrát se po něm starostlivě otočila, jako po vlastním dítku, které prvně nechávám samotné v mateřské školce.
Od té chvíle pokaždé, když jsem míjela nástěnku, přecházela jsem kolem s hrdostí. Mé dítko už jistě svýma nevinnýma očima zamžikalo na některého kolemjdoucího, který se na něj usmál a se zájmem přistoupil blíž.
Tak to trvalo několik dní.
Pak se odehrála změna. Všimla jsem si jí okamžitě. Plakát na nástěnce nebyl! Mé skromné malé dítko z mateřského hnízda vystrnadil vetřelec – žlutočerný obr hodný rozměrů člověka, který z nástěnky visel jako o několik čísel větší kabát, přetékal z ní a upozorňoval na blížící se motokrosový závod. No tohle!
Přinesla jsem nový výtisk svého plakátu a posunula všechny ostatní tak, aby se na nástěnku vešly všechny, včetně toho motokrosového. Tak to bylo fér. Ačkoliv teď podobně jako ostatní plakáty, i ten Nerawebu vedle Motokrosu vypadal prostě a uboze - jako by do školky přijali nové, geniální a silné, zdravě rostlé dítě, které zastiňuje všechny ostatní průměrné děti. Uklidňovalo mne jen to, že motokrosový závod je jednorázová záležitost, která brzy proběhne a pak dá Motokros opět šanci druhým.
Jaké překvapení, když následující den Motokros opět překrýval víc než polovinu nástěnky a Neraweb pokorně ležel mezi staršími, odloženými plakáty pod nástěnkou. Tady si ho nikdo nevšimne! A Motokros si lebedil ve svém vedoucím postavení, dobře živený pozorností utěsňoval ostatní jako nastrčené kukaččí mládě.
Udělala jsem poslední pokus. Motokros jsem posunula zpátky. Pak jsem láskyplně zdvihla Neraweb a s povzbudivým „Vydrž!“ jsem ho přilepila na své místo.
Nazítří ráno jsem jako každý den pospíchala k nástěnce na kontrolu. Neraweb byl na svém místě, zato těžký Motokros se pokořený, napůl srolovaný, válel pod nástěnkou. Zvedla jsem ho a s pocitem spravedlivé rovnoprávnosti jsem ho přidala k ostatním.
Už odpoledne ležel Neraweb opět mezi odloženými na hanbě. Vzdychla jsem a pohlédla na nástěnku. Motokros se roztahoval podle svého zvyku přes polovinu prostoru, přesto se už na jednom okraji opět odlepoval. Pochopila jsem. Pohladila jsem Motokros po jeho zranění, takže okamžitě úlevně narovnal ramena.V tom napřímení jako by se skrývalo poděkování.
Usmála jsem se. Tak je to v pořádku. Já a Neraweb dokážeme být tolerantní a trpěliví. Ať si každý užije svůj stanovený čas.
Každý den jsem kontrolovala své odstrčené dítko na jeho místě pod nástěnkou. Leželo tam tiše a pokorně čekalo, až nastane jeho chvíle, až ho pozvou na pódium. Tak to trvalo tři neděle. Potom Motokros zmizel, splnil svůj účel, neměl již co nabídnout, jeho hvězda zazářila a zhasla. V prostoru po něm zůstalo na nástěnce smutné prázdno. Zdvihla jsem Neraweb a vrátila ho do hnízda. Dočkal se. A ani nemusel bojovat, aby docílil svého. Potřeboval jen trochu trpělivé tolerance.