V touze po osamění v přírodě jsem listovala všemožnými nabídkami cestovních kanceláří a pak přišla na geniální nápad a to spojit odpočinek s nějakou účinnou lázeňskou terapií. Bohužel v žádných lázních jaksi nepochopili, že bych ráda pouze někde ležela na louce u lesa a občas se vyráchala v teplé vodě a maximálně si nechala namasírovat záda. Místo toho se nabídky skvěly nápisy aerobic, rekondiční program, či wellness, v podstatě nic pro upracovanou městskou ženu.
A tak jsem se raděj šla projít do knihovny u nás na Smíchově a místo plánované kazety Spejbla s Hurvínkem ( i v mém věku mám snad právo na trochu infantilnosti) si odnesla tři knihy. Naštěstí jsem odolala nakonec „metrákové“ epopeji věnované dějinám českého divadla a mohla proto zamířit hned do vedlejší prodejny potravin Meinl.

Ve smíchovském Meinlovi jsem nikdy předtím nebyla a docela mě potěšilo, že se v obchodě netísní davy lidí jako v Albertu, či Carrefouru. Záhy jsem pochopila důvod. U pokladny seděla velmi drsná žena, rozhodně vzdálená usměvavé Jiřince Švorcové ze známého socialistického seriálu. Chápu, že večer o půl sedmé už se jí nechtělo vůbec nic, přesto mě napadlo, proč asi u její pokladny nestojí tolik lidí, inu „štamgasti“ ví, proč k ní nechodit.

Lehčí o 550 Kč a po kratším souboji s igelitovými taškami, jsem vyrazila vstříc domovu. Útlá sbírka Karáska ze Lvovic Sodoma se tísnila vedle krabic s rýží a já prohnula páteř a ruce natáhla do velikosti těch opičích, abych to vůbec unesla. Do toho mi zabzučel mobil, volal mi můj drahý partner, toho času dlící v zaměstnání. Ihned jsem si mu postěžovala, jaké obětiny skládám pro blaho jeho žaludku a on mě okamžitě ujistil, že až se nám začne dařit lépe, koupí auto a já nikdy nebudu muset vláčet nákupy. Na chvíli jsem se zasnila a pak opět popadla svá břemena a šinula si to k našemu domu.
Lidé se pomalu trousili v hezkých šatech do Švandova divadla a já mezi nimi šermovala se svými igelitovými náložemi.
Domů jsem dorazila naprosto vyřízená. Čekala mě ještě rozcvička při rozmísťování potravin do naší minilednice a když jsem se všeho zbavila, pocítila jsem náhle jemné pálení ve svalových tkáních, krásně protažená ramena i krk, prostě jako bych se právě vrátila z hodiny aerobicu. V lázních bych za to musela ještě extra platit, uvědomila jsem si.
A proto, až mě zase chytnou touhy cestovat, vyrazím raděj do knihovny a do Meinlu. Jen bych si ale měla příště půjčit tu knihu o divadle, vždyť větší zátěž mně a mému tělu rozhodně prospěje…
Ať žije wellness!